Misantropova knihovna

[výpisky]

Není divu, nevyskytuje-li se již poctivost v lidském životě, neboť se z odporu k naší věrolomnosti již odstěhovala k mánům^_[1] a mrtvým nebožtíkům.

Nikoli pro nic za nic starodávní moudří lidé zobrazovali a vyličovali Štěstěnu jako bytost slepou, nemající vůbec zraků. Vždyť zahrnuje svými poklady stále jen lidi špatné a nehodné, nikdy si nevybírá nikoho ze smrtelníků se soudnou rozvahou, naopak, pobývá nejraději u těch, kterým by se musela zdaleka vyhnout, kdyby viděla; a co je nadevše horší, daří nás rozličnými, ba přímo opačnými pověstmi, takže se člověk špatný pyšní pověstí dobrého muže a naopak, muže zcela bezúhonného stíhá pověst škodlivá.

Docela jako by se přítomností bohů lidé stávali nikoliv lepšími, než jsou, nýbrž slabými nebo chorými!

A nebylo pro mne nikde útěchy v těch životních mukách, leč ta, že jsem se osvěžoval vrozenou zvědavostí. Nedělaliť si lidé z mé přítomnosti nic a jednali i mluvili přede mnou volně, jak chtěli. Věru právem onen božský původce dávného básnictví u Řeků[2], chtěje ukázat muže nanejvýše zkušeného[3], zpíval o něm, že dosáhl vrcholu moudrosti tím, že prošel mnoha městy a poznal rozmanité národy. I já sám cítím se zavázán vděčností svému oslu za to, že mě skryl ve svém rouše, dal mi vytrpět rozmanité osudy a učinil mě tak třebas nikoli moudrým, přece však mnoho znajícím.

Křehké zboží je lidská poctivost a penězi lze ztéci všechny překážky, zlatem vypáčit i ocelové dveře.

O AUTOROVI

ZLATÉHO OSLA

   Apuleiův dobrodružný román „Proměny“ (Metamorfosy)[4] – smíme-li nazývat románem toto vyprávění o příhodách člověka v oslí podobě – je jediný výtvor svého druhu, jenž se nám z římské literatury zachoval celý. Máme sice dosti obsáhlé zlomky ze skvělého realistického románu „Satirikon“ od Petronia, jež prozrazují umělce mnohem většího, než byl Apuleius, a budí v nás přání, aby nám byla náhoda zachovala raději toto dílo v úplné podobě. Ale bohužel, zlomky „Satirikonu“ Petroniova jsou roztříštěny a vztahují se jen na malý výsek z románu; o jeho motivu, celkové kompozici a o spisovatelově závislosti na vzorech řeckých máme představy jen mlhavé. Musíme tedy být vděčni náhodě, že zcela ušetřila aspoň druhý podobný výtvor, tím spíše, že jde o výtvor jednoho z nejvýznamnějších představitelů poloklasické literatury římské.

   „Proměny“ vznikly v II. stol. n. l., někdy za vlády císaře Marka Aurelia (161–180). Byla to doba rozkvětu římského impéria, kdy trval uvnitř říše hluboký mír a blahobyt; ale silně se v ní již uplatňovala dekadentní myšlenková krize, a pro národní římské krásné písemnictví to bylo období neplodné.

   Apuleius byl „učenec a básník, blouznivec a posměvač“. Rodištěm jeho byla africká osada Madaura (dnes Mdauruš v Alžírsku), kdysi významné kulturní středisko. Pocházel z rodiny vznešené a zámožné. Vyššího vzdělání nabyl na universitě v Kartágu, měl však touhu prohloubit je cestami a studiem v cizině.

   V Athénách se naučil dokonale jazyku řeckému a pěstoval rozmanité obory vědní i umělecké – čili jak se vyjadřuje obrazně, „pil z jejich měsidel, džbánů“ – ale především studoval filosofii. „Prvý džbán, učitel elementárního, zbavuje neznalosti,“ praví kdesi, „druhý, gramatikův, poskytuje vzdělání, třetí, rétorův, vyzbrojuje výmluvností. Až potud pije většina lidí. Ale já jsem vyprázdnil v Athénách i jiné džbány: bájivý básnictví, jasný matematiky, sladký hudby, přísný logiky, a konečně džbán veškeré filosofie, nevyčerpatelný a plný nektaru.“

   Ačkoli Apuleius přijímal za své i jiné zásady filosofické, hlásil se k filosofii platónské a se zálibou přidával ke svému jménu název Platonicus. Dokladem toho jsou dva jeho zachované spisy „O Platónovi a jeho učení“ a „O bohu Sókratově“. Nebyl filosof, byl jen člověk žíznící po poznání, zvláště po tzv. vyšším poznání, a tišící svou žízeň, jak jen bylo lze.

   Román „Proměny“ není dílo docela původní. Pod jménem řeckého satirika Lúkiána, současníka Apuleiova, dochovalo se stručné vyprávění téhož příběhu, jež se v hlavních bodech shoduje s dějem románu Apuleiova. Zdá se, že oba dva výtvory, latinský Apuleiův a řecký Lúkiánův, jsou zpracovány podle téže starší předlohy řecké, nám nezachované. Ale zpracování Apuleiovo je naprosto odlišné od spisku Lúkiánova.[5] Kdežto v tomto běží jen o stručné vylíčení příhod hrdiny románu Lúkia, Apuleius rozplétá osnovu do značné šíře a vkládá do ní množství větších i drobnějších příběhů, novel a novelet.

   Mezi nimi je i světoznámá báje o Amorovi a Psýše. Byla to snad původně řecká pohádka o princezně, jež se provdala za prince, ve dne zakletého v draka, v noci pak v lidské podobě se stýkajícího se svou chotí. Nebude-li princezna zvědava na podobu manželovu, má být vysvobozen; ale ona slibu nedostojí. To způsobí jejich rozloučení, a teprve po krutých zkouškách může opět spočinout v náručí svého chotě.[6]

   Velká cena Apuleiových „Proměn“ záleží v tom, že jsou obrazem žijící společnosti, jako Petroniův „Satirikon“, Cervantesův „Don Quijote“, Grimmelshausenův „Simplicissimus“[7], Le Sageův „Gil Blas“[8]; líčí ji pravdivě se všemi slabostmi i nemravy a již svým realismem mimoděk nabývá jeho dílo satirického zabarvení, jež autor leckde zdůraznil mocnějším nánosem barev.

Ferdinand Stiebitz