Jmenný seznam →
Když nastal den, cítil jsem, že jsem uzdravený, a klidně jsem podřimoval až do poledne.
Skončilo to, naprosto skončilo. Měl jsem horečku, mámení, co já vím? Zkrátka jsem byl nemocen. Ale přece jen jsem se považoval za hlupáka.
Ten den mi bylo hodně veselo. Večeřel jsem v kabaretu, šel jsem do divadla, pak jsem zamířil domů. Ale vtom, jak jsem se blížil k domovu, chytil mě zvláštní neklid. Měl jsem strach, že ho opět uvidím. Ne strach z něho, ne strach z jeho přítomnosti, v tu jsem vůbec nevěřil, ale bál jsem se nové poruchy svých očí, bál jsem se halucinace, bál jsem se zděšení, které se mě zmocní.
Víc než hodinu jsem bloudil křížem krážem po chodníku; pak jsem přece jen uznal, že jsem pitomec, a šel jsem domů. Dech jsem popadal tak, že jsem ani nemohl do schodů. Zůstal jsem ještě dobrých deset minut na odpočívadle před bytem, potom mě najednou popadla odvaha, vůle se vzchopila. Strčil jsem klíč do zámku, hnal jsem se se svíčkou vpřed, kopl jsem do pootevřených dveří pokoje a vyjeveně jsem se podíval ke krbu. Nespatřil jsem nic – Ach!...
To byla úleva! To byla radost! To bylo vysvobození! Přecházel jsem směle po místnosti. Ale nebyl jsem uklidněný; občas jsem se najednou ohlížel, stíny v koutech mě znepokojovaly.
Spal jsem špatně, každou chvíli mě vyburcoval nějaký imaginární zvuk. Ale on se neukázal. Ne. Konec.
Adolf Branald (* 4. 10. 1910)
*********************************************************
