Motto:
"Nacházení věčných pravd
na stránkách knih."
Jmenný seznam →
Citát dne:
Zatím šeptaly obě na pohřeb jedoucí ženy ustavičně velmi horlivě mezi sebou. Na tvářích jejich nebylo vidět smutku a bolesti ani za mák; zato zářily radostí, těšením se, ale v to mísilo se i zimničné, netrpělivé rozčílení. –
„Panenko Maria!“ děla matka, „dej ať dědím! Pořád mně něco ošklivého napadá, že ostrouháme!“
„Já bych to nepřežila!“ vydechla dcera. „Celý život jsem se na to těšila, já bych toho zklamání nesnesla!“
„Doufejme v Boha, že nás neopustí! Ale mám strach! On nás nikdy neměl příliš rád a k stáří se z něj stal podivín. Můj Bože, nebylo by to nic nemožného, kdyby se svým jměním naložil v závěti nějakým ničemným způsobem, kdyby je třeba odkázal chudým.“ –
„Jsem aspoň ráda, že už je na pravdě boží!“ pravila dcera. „Teď ať to už dopadne jak chce, jen když budu vědět na čem jsem. Ale běda ti, nebudu-li dědit, ty dědku plesnivý, špinavý! – Pánbůh mě netrestej!“
„Nenadávej mu ještě, Marianno, ať nás Bůh za to nepotrestá! Počkej aspoň až budeme mít peníze v rukou!“
„Paničky!“ oslovil je nezištný... „Teď se rozpomínám: znal jsem pana Francesca Saldiniho dobře, byl jsem u něho též nakupovat. V ulici se o něm říkalo, že je, s odpuštěním, chlap špinavý a zlodějský.“
„Člověče!“ rozkřikla se bába, „takhle se opovažujete mluvit o mém zesnulém šlechetném bratru?“
„Já to o něm netvrdím, já jen opakuju, co lidé říkali! A povídám to proto, abyste, byl-li opravdu špinavý, nebyly překvapeny, kdyby vám nic neodkázal!“
„Člověče, vždyť jsem vám již řekla, že po jeho dědictví netoužíme, tak co máte?“
Hovor tento pan adjunkt dobře zaslechl. Děl presidentovi: „Pane, dovolte, abychom si učinili švandu! Nabulíkuju něco té chátře!“
A pravil: „Signoro, dovolte otázku! Pokud jsem vyrozuměl, zval se váš zvěčnělý bratr Saldini a byl obchodníkem?“
„Ano, pane!“
„Pak mohu vám hned sděliti, jakou závěť učinil... Dnes večer dočetl jsem se toto v novinách. Bohužel nebude vám moje zpráva asi příliš příjemná! Krátce: odkázal své veškeré jmění dobročinným účelům...“
Dcera srdcelomně vykřikla a matka zkameněla... Oči majíc vyboulené a ústa široce otevřená, drahnou dobu nemohla slova vyrazit.
„Ne, nemožno!“ zaštkala konečně poloplačícím hlasem.
„Politování hodná signoro, je to nejen možno, ale jisto. V Římě vám to ukážu v novinách!“
A teď matka uvěřila. Co obě nešťastné ženy činily, dá se těžce popsat. Počínaly si jako šílené, vyskakovaly, zmítaly sebou, rvaly si vlasy, plakaly, zvířecí skřeky vyrážely... Dcera svalila se dokonce na podlahu a řvala: „Pane Bože, takhle jsi se mně odměnil, že jsem se každý den o to k tobě modlila?“ – Konečně vjela do matky zuřivost.
Zavyla: „Ten chlap prašivá, padouch, vyvrhel! Neseděl nadarmo pro podvody několikrát v kriminále! Celý život byl dareba a jen darebným způsobem zbohatl! Však jej Bůh za tu ničemnost do horoucího pekla uvrhne! Neplač, Marianno, ty zlodějské peníze nebyly by bez toho požehnané!“
„Dědek mizerný, špinavý, otrapa! Nikdy jsme ho nemohly vystát!“ lkala dcera. „A dobře máš, matko! Ty lotrovské peníze uvrhly by nás ještě v záhubu!“
„Pane presidente, teď pozor! Signory – oho! Teď se rozpomínám! Zesnulý byl kupcem v Římě, že ano?“
„Ano!“
„Pak odpusťte, mám vám sdělit radostnou zvěst. Onen Saldini, který věnoval své jmění dobročinným účelům, byl kupcem v Brindisi! Jméno Saldini je tak obvyklé – odpusťte, že jsem vás zarmoutil.“ –
Rázem zmizel bol a ženy počínaly si opět jako šílené, ale radostí.
„Vždyť jsem to věděla!“ vzkřikla matka. „On byl přece jen hodný, šlechetný muž a miloval nás vždy, jako my jej! Drahý bratře – odpusť mně mé nadávky – byla jsem bez sebe, ty jistě mně odpustíš tam na pravdě boží, drahý Františku!“
„Můj zlatý strýčínek! Budeme přece jen dědit!“
„Teď vás neuvedou lotrovské peníze v záhubu?“ tázal se nezištný.
Šťastné ženy jej ignorovaly a jaly se modlit děkovnou modlitbu.
Tu náhle vyskočil adjunkt, udeřil se pěstí do čela a zvolal: „Hrome! Signory! Musím vám sdělit ještě něco! Nemodlete se dále!“
Signory ztichly jako omráčeny. Adjunkt pokračoval: „Bohužel, bohužel! Jsem soudním úředníkem a dnes došla nás zpráva, že zesnulý kupec Saldini v Římě je úplně předlužen, že dluhy jeho přesahují jeho jmění... Zemřel jako bankrotář – a mluví se, že sebevraždou. Nebudete tedy přece jen ničeho dědit – leda dluhy – je-li vám libo.“
Poznovu do propasti svržené nešťastnice jaly se opět šílet, třeba ne už tak silně, jako dříve: byly prudkými, tak kontrastními city otupené. –
„Moje tušení, že udělá ještě bankrot!“ vyla matka. „Byl prašivec, k stáří úplný blbec a k tomu hýřil a děvkař. Ó ten mizera, nejmizernější tvor na světě! Jak nabyl, tak pozbyl! Neplač, Marianno, dceruško drahá! Ty peníze byly by nás zkazily! Jsme odkázány zas jen na sebe, my nešťastnice!“
„A my mu jedeme na pohřeb až z Florencie!“ kvílela dcera. „Ta dráha nás tolik stojí – a on, lotr...“
„Hned v nejbližší stanici vystoupíme a pojedeme nazpět!“ vyla matka.
Vešel kondukteur a ženy ztichly...
Ladislav Klíma:
Sus Triumphans 2.
Výročí týdne:
(† 12. 5. 1907)
(* 14. 5. 1863)
(† 14. 5. 1912)
(† 14. 5. 1931)
celé KALENDÁRIUM >>>