Misantropova knihovna

„Řekla jsem tedy, že mě (stejně jako vás) postihla táž obecná nenávist a trpím (stejně jako vy) obecnou misantropií. Proč já se mstím, a vy ne, je jasné. Pakliže ostatní nesou na zádech po cestě životem náklad ZLA cca 5 kg, já nesu 20 kg. Tento náklad však nemůže za vše. Kdo mi ho tam naložil? Vy, lidé. Měla jsem vůli a sílu ho nést? Měla. Nesla jsem ho? Nesla. Proč jsem ho 10. července 1973 dál nést odmítla? Proč? Došly mi nadlidské síly, náklad jsem svrhla a hodila ho na jeho autory. A nejen to. Ještě jsem tak drzá, že chci po P. T. autorech, aby přiznali svou vinu – vinu autorství. Já svou vinu doznávám – došly mi nadlidské síly. Přiznáte svoji vinu vy, lidé?“

PROLOG

„Já jsem na ten chodník vjela úmyslně a je to má pomsta společnosti za to, jak se ke mně po celý můj život chovala. Mám-li se stručně vyjádřit k mým jasně definovaným konkrétním úmyslům při této nehodě, odpovídám, že jsem chtěla zavinit smrt více lidí použitím dopravního prostředku. Jinak již nemám, co zásadního bych dodala. Pouze bych chtěla říci, že toho, co se tam na ulici stalo, nijak nelituji. Neměla jsem v úmyslu zabít konkrétní lidi, bylo mně jedno, o koho půjde. Jednalo se mi především o naplnění principu. Mého principu, ke kterému jsem během životních zkušeností postupně dospěla. Mohu ten princip definovat, když chcete. Jde o to, že jestliže má společnost svědomí ničit jednotlivce, tak naopak jednotlivec může bez zábran a výčitek svědomí ničit společnost. V tom spočívá ten princip.“

KAPITOLA PRVNÍ

ČAS PŘED

Nenáviděné období dětství

„Politicky nejsem naprosto nijak založená. Nikdy jsem se o politiku nestarala, z čehož také vyplývá, že i můj postoj k událostem kolem roků 1968 a 1969 je zcela lhostejný a nemám na tyto věci v podstatě žádný názor a ani si je neukládám do své paměti. Můj čin, tedy najetí do skupiny lidí, nebyl v žádném případě motivován politicky, ale jen tak, jak jsem již uvedla – tedy jako odveta lidem za to, jak se ke mně po celý můj dosavadní pokažený život chovali.

Svého činu v žádném případě nelituji a i nyní jsem přesvědčena, že jsem jednala správně, přesněji řečeno spravedlivě, protože nikdo jiný by moji spravedlnost nehájil než já sama. Vše jsem udělala z nenávisti ke společnosti, kterou ona sama ve mně vypěstovala svým chováním ke mně... Rozhodně to nebyl čin ze zoufalství, ale naopak pramenící z mého zdravého rozumu, protože jsem prováděla bilanci svého života a na základě toho i možností, které ještě mám, a došla jsem k závěru, že již nemám žádné šance najít si jiný způsob života, který by mi vyhovoval, protože takový neexistuje. Nebylo mi dáno, abych žila jako ostatní. A to od samého počátku...

         Na předškolní věk si dobře vzpomínám a mohu říci, že již v té době jsem byla doma u svých rodičů nešťastná. Proto je také charakterizuji jako bezcitné lidi. Krutě jsem byla tělesně trestána nejen jimi, hlavně otcem, ale také oběma babičkami, tedy z otcovy i matčiny strany. Všichni tehdy dospělí členové naší rodiny se ke mně chovali tak, jako kdyby mě někde sebrali jako nalezené dítě. I moje starší sestra se ke mně stavěla negativně, spíš tedy nepřátelsky. Už tehdy započalo to, co pak pokračovalo natolik, že zmrzačili mou duši.

         Učila jsem se velmi dobře, ale doma se stupňovalo ponižování a hlavně tělesné tresty. Občas to bylo zejména u otce i zcela bezdůvodné, ani ne tedy jako trest za něco, ale prostě bití pro bití, protože on se prostě rozčilil a potřeboval se na někom vyřádit. Cítila jsem se jako kus kamene, se kterým si kdekdo pohazuje, učení mě přestalo bavit a začala jsem do školy chodit jen silou vůle. Byla to každodenní hrůza, doslova hrůza! Doma i všude kolem.

         Už jen ty přezdívky! Ve škole mi říkali Dračice, protože jsem se musela prát, abych ubránila svá práva. Nazývali mě i Spící pannou, protože jsem měla takovou zvláštní chůzi, jako kdybych při tom spala... Popíši vám klasický den mého tehdejšího života. Ráno jsem vstávala již se strachem, co zase během toho dne zažiji a co kdo proti mně bude mít. Pak jsem šla do školy, strašně nerada a s obavami, které se vždy vyplnily. Zase se něco stalo a celá třída i s učitelkou či učitelem se mi vysmívali. A když jsem to nějak protrpěla, odpoledne jsem mívala soukromé hodiny, třeba klavír nebo němčinu, a i tam jsem chodila nerada, protože jsem na ulici i v tramvaji potkávala spoustu nepříjemných lidí, kteří byli stejného charakteru jako ti doma či ve škole. Třeba cestou z hodiny klavíru mě náhodně protijdoucí kluk náhle kopl mezi nohy. Nebo v tramvaji jsem ledabyle ukázala průvodčímu legitimaci a on se na mne rozeřval, že jsem princeznička a abych mu tu legitimaci ráčila ukázat pořádně. A doma...? Měla jsem například v puse žvýkačku a otce i tahle maličkost strašně rozčilila a byla z toho hrozná scéna, kdy mě někdy i zbil. Takže doma jsem měla klid jen ve chvílích, kdy jsem spala. Tohle všechno je jen náhodný příklad, takhle se to odehrávalo každý den.

         Škole jsem se proto začala co nejvíce vyhýbat, chodila jsem za školu, čímž narůstaly doma konflikty, a také jsem se v té době pokusila vzít si život. Spolykala jsem doma dvě tuby nějakých prášků, lehla jsem si na gauč a čekala na smrt. Tak mě tam nalezla moje sestra Eva a zachránila mi život. Byla jsem sestře i lékařům docela vděčná, tehdy mi ještě na životě trochu záleželo, jenže pak následovaly mnohem nepříjemnější věci. Vyptávali se mě na věci, na které jsem se styděla odpovídat, a tak jsem raději řekla, že jsem ty prášky chtěla jen ochutnat a že jsem tím nemyslela nic vážného. Pravdou však je, že jsem tenkrát chtěla umřít a že to byl pokus o sebevraždu. Moje matka o tom musela vědět, ale asi se za celou věc styděla a nechtěla ji přiznat. Kdykoli jsem se později o svém sebevražedném pokusu zmínila, brala to na lehkou váhu a jednou se mi dokonce vysmála do očí a řekla, že na sebevraždu musí mít člověk pevnou vůli, což prý já rozhodně nemám.

         Do školy jsem už úplně přestala chodit, k tomu mě nikdo nedokázal jakýmikoli prostředky donutit, a v té době jsem také ze zoufalství několikrát utekla z domova. Vždy jsem však byla chycena a vrácena nazpět.

Dvě opařanské epizody

Posouzení osobnosti a průběh pobytu:

Kontakt povrchní, málo spolupracuje, odpovědi stručné a až po dlouhých latencích.[1] Odměřeně povýšené chování k sestrám i ostatním pacientům. S kolektivem se nesžila, do programu se zapojovala s nechutí. Neurotické projevy, časté bolesti hlavy, neadekvátní smích. Afektované teatrální vystupování. Snaha prosazovat své názory, zvýšené sebevědomí a zcela nekritický postoj vůči sobě. Velmi rafinované účelové lži, setřelý pocit viny. Střídání nálad s převažujícím sklonem k depresivnímu ladění. Jednou útěk při návratu z pololetních prázdnin. Z pozitiv je třeba uvést úsilí o dobrý školní prospěch, výrazný zájem o literaturu. Intelekt v lepším průměru, v něčem až nadprůměru, ale se značnou variabilitou výkonů.

A pohled té, které se to týkalo?

„Párkrát jsem si povídala s jedním tamním doktorem, který mě snad trochu pochopil, a tomu jsem pak také později napsala dopis (viz níže – pozn. Mis.). Vzpomínám si, že mi jednou řekl, abych se snažila stavět i na jiném než lidském společenství.

         Až tak zcela jsem tu myšlenku tehdy pochopit nemohla, ale zaujala mě. Myslím, že mě tím vyzýval k přemýšlení, k vytváření vlastního duševního světa a třeba i k četbě. Ale to poslední ani nemusel. I bez něho jsem hodně četla, a to i vážnou literaturu, už od dětství.

         Některé děti se tam ale ke mně chovaly stejně hnusně jako všude jinde. Hned zkraje, snad rovnou druhý nebo třetí den mého pobytu v Opařanech, mě strašně zbily za to, že si prý o sobě moc myslím.“

Knihařčin dopis o zmrzačené duši

(osobní dopis, adresovaný jednomu z vedoucích odborných pracovníků Dětské psychiatrické léčebny v Opařanech, kde nedlouho předtím pobývala)

         Změnila jsem se hodně od doby, co jsem odjela z Opařan. Jsem sama, a proto Vám píšu. S otcem nemluvím už od podzimu, kdy mě naposledy zbil. Sestru jsem nedávno zbila já. Docela hloupě pro maličkost a je zvláštní, že toho nelituji. Dřív mě bila ona. Jediný člověk, se kterým za celý den prohodím pár slov, je máma. Nemám s ní ale o čem mluvit... Nemám ji ráda... Do školy, do práce, tam, zpátky, všude jsem sama. Oni mluví, pořád se hemží a smějí se, třeba věcem, které mně vůbec k smíchu nejsou. Hovoří spolu, jen aby mluvili, a vůbec jim to nepřipadá divné. Ve škole sedím a třeba za celý den nepromluvím ani slovo.

         Zvykla jsem si na to.

         Chovám se k lidem přezíravě, snad je to uráží, ale já jimi nepohrdám, ne... Já nenávidím lidi... Víte, zajímalo by mě, jaký asi bude můj vztah k nim později. Chtěla bych, aby pro mne lidi nebyli, aby mi byla lhostejná jejich slova, jejich úsměvy, jejich pohledy, jejich řeči. To bych si přála. Samotě dávám přednost před jejich společností, cítím nevyslovitelný odpor k většímu houfu lidí. Jsou vždycky ochotni někoho odsoudit. Zmrzačili mou duši. A proto je nenávidím. Nevěděli o mně nic, věděli akorát, že chodím kouřit. Říkali o mně, že jsem taková divná, že nevědí, co mi je, a že mají ze mne strach... Teď konečně o mně všichni vědí, že jsem byla v psychiatrické léčebně. Už si konečně nebudou dělat starosti s tím, že jsem divná...

         Je mi moc smutno, já je nenávidím, ale proč nikomu nedokážu ublížit?

         V Tichém Američanovi[2] jsou tato slova: Nepočínali bychom si všichni líp, kdybychom se nepokoušeli jeden druhému rozumět a smířili se se skutečností, že žádná lidská bytost nebude nikdy rozumět jiné, ani žena manželovi, milenec milence, ani rodiče dítěti?

         Mně nikdo nerozumí. Nestojím už o to...

         Jestliže existuje nějaká svoboda, pak je větší v člověku, který není vázán na ostatní, na kolektiv. Když jsem sama, jsem šťastná. Oni mne od sebe vyvrhli a já se k nim mám vracet, ne – to nikdy neudělám. Necením se tak vysoko, abych stála proti nim. Jen má nenávist bude proti, ta nenávist, která nikomu neublíží a mně bude asi jen škodit. Lidi mě už nenajdou, změnila jsem se tolik, že už by mě zcela marně hledali, už je na to pozdě. Snažím se, aby mi nebyla samota přítěží, ale abych v ní byla šťastná i přes všechen stesk a hořkost.

         Učí se se mnou jedna dívka. Byla v Bohnicích. Říkají o ní, že je cvok. Jestli to říkají i o mně, to nevím. Jednou jsem se jí zastala... Příští týden se bude probírat Nezval. Až se učitelka zeptá, jestli od něho někdo něco umí, přihlásím se a řeknu třeba Akrobata. A jí někdy potom povím: Vando, to jsem říkala pro tebe. Ona má smysl pro poezii. Jinak s ní ale nemluvím, s nikým, nikdo nemluví se mnou, nikomu nic nedávám a od nikoho nic nechci.

         To, co Vám píši, jsou myšlenky, kterými si také nejsem jista.

         Jsem tak nešťastná, nebo jsem tak šťastná?

         Nevím, co bych udělala, kdyby mi někdo z lidí řekl blázne! – jestli bych se na něj jen pohrdavě podívala a řekla třeba ubožáku, nebo jestli bych ho strašně ztloukla a řekla: I kdybych byla blázen, ty to o mně říkat nebudeš!, nebo bych se jen nahrbila a zase mlčela a zase byla smutná.

         Nevím, ale Vy mi snad rozumíte...

         V učení se mi daří dobře, ve škole vynikám v češtině. Knihařina se mi líbí. Mám ráda knihy. Z knih také mám víc než od lidí... O dovolené chci jet na Moravu. Na kole. Matka mi řekla: A to chceš jet sama? Ona neví, že jsem sama! Chtěla bych jezdit a zůstat kdekoliv, kde by se mi to líbilo, a pak bych zase jela dál. Matka se také diví, že nechci chodit do tanečních... Říkat společenské fráze? Děkuji, nechci. Tak jako se obejdu bez lidí, obejdu se i bez tance.

         Já bych si moc přála překonat sama sebe svým životem tak, jak jste mi to napsal.

Děkuje Vám

Olga Hepnarová

         Zvláštní dopis, uvědomíme-li si, že tyto věty sepsala knihařská učednice, jinak také zlobivá dcerka v rodině bankovního úředníka a zubní lékařky, osm dní před svými šestnáctinami, tedy ve věku, kdy se mladé dámy zabývají spíš starostmi se svými prvními láskami.

         Nepodobá se to náhodou volání o pomoc?

         Nevyslyšenému volání?

         „Já nenávidím lidi...“

         Už tehdy, v šestnácti letech, se – jak lze usoudit z jiných jejích sebehodnocení – prohlubovala její vnitřní odtrženost od ostatního světa („vždy a všude jsem osamělá, doma i mezi lidmi“) a začala se zabývat tím, co se v nadcházejícím období stalo myšlenkovou osou jejího bytí. Jako kdyby jí docházelo, že takhle, jak žije, nemůže žít dlouho („nedovedla jsem si představit, že by ta hrůza mého bytí mohla trvat ještě další dva, nebo dokonce čtyři roky“). Cítila potřebu něco zásadního učinit, a dokonce si pořadí možností, jež se jí podle ní jako jediné nabízely, seřadila do tří očíslovaných bodů:

1.      Pomsta.

2.    Jít společnosti z cesty (klášter, trvalý pobyt někde na chalupě).

3.     Sebevražda (poslední možnost).

Jaro 1973: Krize se blížila k vrcholu

Pomsta.

         Pomsta společnosti.

         Pomsta lidem.

         Pomsta jako taková nebyla ovšem v jejích úvahách ničím novým, dumala o ní už zhruba čtyři roky. A lecjaké nápady se jí za tu dobu mihly hlavou:

         „...Nejdříve, úplně na počátku, jsem třeba přemýšlela o tom, jak na vhodném místě podkopáním železničních kolejí vykolejit za jízdy přeplněný vlak...“

         „...Zvažovala jsem plán na uložení třaskaviny do veřejné místnosti s velkým provozem...“

         „...Zaujala mě i myšlenka, že bych se mohla nějak dostat ke střelné zbrani. Jako první bych zastřelila rodiče a sestru, pak bych se eventuálně vydala do ulic a způsobila s tou pistolí masakr...“

         „...Takováhle představa mě po jednu dobu doslova fascinovala: Řídím nacpaný autobus, směřuji ho k okraji propasti, všichni kolem křičí hrůzou, ale já pevně svírám v rukou volant...“

         Zvažovala a rozhodovala se.

         „Proč?“

         „Už byla vyčerpána moje míra odolnosti. Tušila jsem, že více už nesnesu a že je ohrožen můj vlastní život. Stále jsem váhala a přemýšlela, co mám vlastně dělat. Samozřejmě se nabízely ty dvě cesty, o nichž jsem se už zmínila. Měla jsem jednak možnost zabít jiné lidi a pokusit se tak o odstranění problémů veřejných, které vám lidem vyplývají z toho, že mezi vámi žijí různí takoví trpitelé, jako jsem já. Tím chci říci, že vy lidé jste mě k tomu, co se stalo, nepřímo donutili vaším jednáním se mnou, nemohli jste si přece myslet, že se jen tak zabiju někde bokem – a bude to vyřízené tím, že obtížný jedinec zmizí. Samozřejmě jsem myslela na smrt, už odmalička myslívám na smrt, ale nechtěla jsem umřít beztrestně. Opakuji, že jsem se chtěla pomstít těm, kteří to zavinili a zničili mě... Ptáte se, proč zrovna tehdy? Tehdy nebo jindy. Nesla jsem si s sebou nezvládnutelné břímě minulosti a okamžitý stav a vnější okolnosti mého bytí nebyly už nyní rozhodující. A není pravda, že jsem se na svůj čin začala chystat až v době, o které mluvíte. Ve skutečnosti jsem se na něco takového duševně připravovala od doby, kdy jsem dospěla k názoru, že vina není ve mně, ale ve vás – v lidech. A k tomu jsem došla už před deseti lety. Ještě jako žákyně.

         Přísahala jsem sama sobě, že to udělám. Byla jsem ale ochotna tuto přísahu za určitých okolností odvolat. Třeba kdybych si šla dlouhodoběji lehnout na psychiatrii a tam jsem se setkala s nějakým mně podobným člověkem, se kterým bych mohla komunikovat a ve všem mu věřit. Ale nic takového se nestalo. A tudíž jsem se rozhodla k činu.“

KAPITOLA DRUHÁ

  ROZHODNUTO!

„Činy, nikoliv slova!“

Olga Hepnarová sepisovala svůj dopis redakcím.

         Sdělovala:

         Vážení,

         prosím, abyste přijali tento list jako dokument. Byl napsán na obranu proti případnému znevážení a zesměšnění mého činu; také jako poukázání na to, že jsem člověk pohybující se dosud v mezích duševní normy (v případě, že bych byla – samozřejmě nedopatřením – odstavena někam, kde se zabývají odstraňováním politických vězňů).

         Přecházím k věci.

         Dnes, dne 8. 7., ukradnu autobus a plnou rychlostí vjedu do davu lidí.

         Zaviním smrt x lidí. Budu souzena a potrestána.

         A toto je má zpověď (nevěřím-li v kněze ani v lékaře, stále ještě věřím, že se najde alespoň jeden poctivý novinář).

         Po 13 let vyrůstám v pařátech tzv. dobré rodiny. Jsem bita a týrána – hračka dospělých a oběť školních dětí (a navždy už outsider mezi vrstevníky). Mám přezdívky: DRAČICE, MUMIE, TARZAN, NALOMENÝ ANDĚL, KAMENNÝ KVÍTEK, SPÍCÍ PANNA a podobně. Moji trapiči jsou nemilosrdní. Jsem zrůdný člen stáda a černá ovce rodiny. Pokud má paměť sahá, jsem osamělá. Nemám přátele a nikdy mít nebudu. Upadám v zoufalství – a výsledek: útěky. Útěky ze školy, z domova, ze života. Potom opět zařazena (13 let) do nesnesitelného života plného ponižování, výsměchů a křivd. V dětské léčebně v Opařanech poznávám nevědomost a zbytečnost (pro mne) psychiatrické vědy. Končím školní docházku. V učení rasismus polevuje, jako řidička z povolání opět bojuji (předsudky atd.). Na podzim roku 1971 odcházím bydlet do chaty, kterou jsem si postavila za své peníze. Je to symbol mé osamělosti. Za rok a půl, na pokraji svých sil, odcházím bydlet do podnikové ubytovny, penzionu, který se ukáže být nestvůrným Babylonem, kde lze přežívat jen silou vůle.

         A toto jsou náhodné poznámky z různých let.

         Jsem zubožená jako poslední narkoman. Ano. Ale kde jsou mé drogy? Kde? Kde je to, co mě drží nad vodou (dnešní čin)?

         Veškeré city na pokraji vyčerpání i naděje už na dně. A nalomený anděl nezlomen. Proč to dělám? Aby si uvědomili, kde končí bezmocnost jedince. Jsem v horším postavení než americký černoch. Proč? Protože jsem sama.

         Tisíckrát jsem byla lynčována.

         Uvedu příklady:

·        otcem Antonínem Hepnarem,

·        vylákána do sprch a tam do krve zbita (Opařany 1965),

·        skupinou známých i neznámých chlapců urážena a zkopána mezi nohy (11 let, na chodbě domu),

·        na veřejné ulici zbita stejně starou dívkou (10–11 let, na Betlémském náměstí),

·        v knihařské dílně tělesně napadena vedoucím s. Ch. (Cheb, 1969),

·        xkrát verbálně nevybíravými slovy je mi dáváno na vědomí, že jsem ubožák, který nemá ve společnosti slušných lidí co dělat (podotýkám, že jsem byla vždycky zdravá, duševně i tělesně!!),

·        xkrát mě kolemjdoucí míjejí a plivají, někteří na zem, někteří po mně (na veřejné ulici, ČSSR),

·        ve všech zaměstnáních jsem veřejně špiněna a pomlouvána, vysmívána, ponižována, snad kromě Pražských komunikací, kde se mnou jednají slušně – oficiálně.

Bilance osobní: Jsem sexuální mrzák. Neschopná navázat a vytvořit kloudný lidský vztah. Jsem zničený člověk. Člověk zničený lidmi. Mám tedy na vybranou: zabít sebe, nebo zabít druhé. A rozhoduji se takto: OPLATÍM SVÝM NENÁVISTNÍKŮM. Kdybych odešla jako neznámý sebevrah, bylo by to pro vás příliš laciné.

A protože společnost je tak velký suverén, že není schopna sama sebe odsoudit, bývá souzena soukromě, někdy je potrestána, někdy jen šokována.

Toto je můj rozsudek:

Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím a prohlašuji, že za můj život je x lidí málo.

Acta non verba.

A nakonec mám jedno směšné přání. Páni novináři, prosím, oznamte to veřejnosti, nebo alespoň spisovateli Branaldovi[3], až bude psát příští knihu o dnešních zločincích.

Děkuji.

V Praze . 7. 1973

Olga Hepnarová

KAPITOLA TŘETÍ

TEN DEN

(úterý 10. července 1973)

Svědecké útržky

(Jiří W.)

„Člověk měl v její blízkosti trochu divný pocit: jako by se jí snad měl omluvit za to, že svět není takový, jaký by měl být...“

Den pomalu končil

Rovněž výslech Olgy Hepnarové se blížil k závěru.

         Ještě však nadiktovala do protokolu své prohlášení:

         „Po celou dobu jsem byla občasně vystavena tělesnému napadání, přičemž slovnímu napadání jsem byla vystavena soustavně. Když tu dnes stojím před vámi jako obžalovaná a vy jste v roli mých soudců, měla by ve skutečnosti situace vypadat opačně. Důvod k mému napadání plně spočíval v mé osobě. Bývalo mi velice surově naznačováno, že do této společnosti nepatřím. Připadala jsem si jako oběť stejného rasismu, jakému jsou vystaveni třeba černoši v Americe... V poslední době jsem byla znovu a všude velmi adresně napadána, což nechci konkretizovat, aby se moje výpověď nezvrhla v nějaké paranoidní povídání. Lidé, kteří se toho dopouštěli, si to teď snad uvědomí, nekladu na to ale žádný důraz. Rozhodně se ti lidé sami neobviní. A pokud ano, tak to rozhodně nesdělí jeden druhému.

         Nechtěla jsem přejet jednotlivého chodce!

         Musela jsem udělat něco, co by mělo hodnotu, protože přejet jednotlivého chodce, srazit nějakou babičku, toho bych snad ani nebyla schopna. Rozhodně to ode mne nebyla zlomyslnost, takové případy se jistě stávají a skryjí se pod pojmem dopravní nehody. Skrývají se tak vraždy, sebevraždy, já nic skrývat nechci. Počítala jsem s tím, že vjetí do shluku lidí bude mít za následek zranění, případně i usmrcení některého z poškozených.

         Na rozsudku mi vůbec nezáleží.

         Proto také pravdivě vypovídám.

         Motiv jsem ochotna vysvětlit pouze abstraktně, nechci na sebe vypovídat věci, které jsem uložila ve své paměti.

         Dnes nemám víc k věci co dodat.“

KAPITOLA ČTVRTÁ

ČAS POTÉ

Zaplňování mozaiky

O tom, co se přihodilo, se v té době kromě všech ostatních dozvěděl také přítel Olgy Hepnarové Miroslav D.

         „Domýšlel jsem si s bolestí v srdci celou tragédii. Člověk, který je šťastný, i kdyby neměl třeba auto a jiný osobní majetek, by toto nikdy neudělal. Olga strašně chtěla žít tiše jako myška, ale neomaleností světa učinila pravý opak. Když si nemohla splnit touhu žít, zvolila touhu zabít. Zešílela...“

Svědecké útržky

(JUDr. Václav F.)

         „Drobná, docela hezká, připomínala mi vzhledem tehdy oblíbenou zpěvačku Janu Robovou. Jen chůzi měla neobvyklou, pohybovala se trochu jako socha. Snad právě z toho, a také z její málomluvnosti, vznikla přezdívka Sfinga, kterou ji někdo z nás obdařil. Mnoho hodin jsem se jí díval do tváře.

         Líto? Jestli mně jí bylo líto?

         Nevím.

         Nedokázal jsem vůči Hepnarové cítit nenávist. Byla inteligentní, skvěle formulovala, pochopila každou otázku, byla sečtělá. Málokdy jsem se setkal s tak zvláštním člověkem. Něco podivného bylo hluboko uvnitř její osobnosti.“

Lovestory ve stínu tragédie

         „Vyrovnala se s těžkým příchodem na svět, nikoliv s lidmi.

         Po čase následovaly Opařany.

         I tam se pokusila o útěk. Za trest byla zbita ošetřovateli, pak jí dali injekce preparátu, po jehož užití člověk nemůže spát ani bdít a je úplně bez vůle. V tomto stavu byla při lhostejnosti ošetřovatelů odvlečena skupinou sexuálně zatížených sadistických dívek do sprch, tam přivázána a tři z dívek z rodu tzv. světských jí rozbily obličej. Vyrušil je až příchod lékaře, který je přistihl, jak se ukájejí pohledem na krev. Často na to s odporem, záští a hrůzou vzpomínala a oči jí hněvem plály.

         Mně o tom řekla: Možná že za pár století budou tyto ústavy ukazovány turistům, jako se dnes ukazují mučírny a hladomorny na hradech.

         Pobyt v ústavu ji hrozně zatvrdil vůči lidem, zvláště vůči dětem, a to u ní přetrvalo až do poslední doby. Takto o tom mluvila:

Kdybych tak převálcovala nějaké fakany. Jsou zlí, krutí a dospělí je vychovávají ke svému obrazu... Děti jsou odmalička poučovány o údajně správných návycích vhodných k nejpohodlnějšímu proplutí životem, a když dospívají, mají již stejné konvence jako ti dospělí... Děti jsou malé bestie... Když potomek dospělých nemá dost vtipu či inteligence, je první starostí dospělých, zda se bude umět alespoň dobře přetvařovat...

Olga přetvářku nenáviděla a pro její přímost se jí spolužáci vysmívali. Vyhýbala se jim..., hlavně děvčatům, s kluky se prala a často je i přeprala. Stávala se uzavřenou a nemluvnou. Počala klopit oči k zemi, neodpovídala učitelům na jejich otázky a nerada se učila...

         Olga hodně četla a o všem, co přečetla, přemýšlela.

         Olga nikdy asi nepoznala přitažlivost domova, ačkoliv byla hmotně zajištěna. Zakrývala své zoufalství mlčením, zátěžové situace zdánlivě lehce překonávala, urážky spolkla často bez komentáře, hněv se u ní projevoval málokdy a zakrývala ho cynickým smíchem... Obávala se lidského výsměchu, lidské hlouposti a neomalenosti... Občas byla zadumaná, zatrpkle myslela na minulost a s budoucností si nevěděla rady. Podle mne byla ale velmi inteligentní a měla velmi rozumné úsudky, které by mohly být příkladem i na filozofické fakultě. Některé její názory bych chtěl uvést:

         Na světě není spravedlnosti, neboť je jeden a půl miliardy zákonodárců. Kolik lidí na světě, tolik názorů na tu pravou pravdu.

         Psychiatři hledají za vším a všude nežádoucí patologické jevy, mohou člověka zničit nebo prohlásit za Boha, aniž sami míří exaktním směrem vědy.

         Létá se na Měsíc s vypětím všech sil člověka na směšných přežitých strojích, co stojí fůru peněz, a přitom jsou lidé, kteří neznají ani svoje bytí na tomto světě.

         Prožijeme-li život špatně a těžce a není-li hezký, snažme se alespoň, aby náš konec byl dobrý a důstojný.

         Není na světě nic krásnějšího, co by člověka povznášelo, než jeho utrpení. Ovšem čeho je moc, toho je příliš.

         Pravý mučedník je ten, komu upírají tento titul.

         Konvencí odkojení lidé popírají vše ostatní ve jménu normálnosti.

         Od třinácti let mně ubližují, a když mlčím, mají mě za nějakého panáka. Vím, že jsem psychopat, ale směrem nahoru, a jednou se o mně dozvědí něco jiného a zaplatí za mou krev a slzy. Oni se budou zodpovídat, protože já budu jejich svědomí.

         Olga trpěla přecitlivělostí, ale nedávala to najevo. Najevo dávala spíš pravý opak. Ze všeho nejvíc se bála pohledů lidí...

         Mohla by jistě být i matkou, ale nechtěla. Měla pravděpodobně obavy, jak by dítě vychovávala a zda by nepodědilo nějaké negace...

         Bývaly s ní chvíle, kdy byla doslova strašně plachá a zdálo se, že zanevřela na celý svět..."

Dopisy do vězení

Praha, 24. srpna 1973

         Drahá Olinko,

         píši Ti jako otrok toho bizarního pařeniště.

         Chci uniknout z tohoto prostředí konzumní společnosti, která je vředem a ztechnizovaným středověkem. Vím, že jsi už nemohla dál. Chceme stavět na půjčku ten domek, co jsem kreslil, jak se Ti tolik líbil. Co je moje, to je Tvoje, a tak až se po létech vrátíš, máš zázemí u LIDÍ, ačkoliv o sobě nemají tak velké mínění, jaké se teď rádo nosí, proto se snad můžeme psát s velkým L.

Praha, 4. září 1973

         ...Stále na Tebe myslím. Jsem tady úplně nemožný. Všichni se ode mne odtáhli (až na pár čestných výjimek), jako bych byl prašivý. Myslím, že by mi bylo lépe tři metry pod zemí. Ty kreatury, co Ti tolik ubližovaly, teď kdákají jako poděšené slepice a dohadují se o úplně okultních věcech, ačkoliv pravda je jiná, ale tu nechtějí znát. Jejich černé svědomí z nich smrdí jako nebožtík.

         Rád bych byl s Tebou.

         Netoužím už po ničem. Nechci být dál otrokem toho obecného konzumu. Jestliže něčeho dosáhnu, tak k tomu budu používat jenom rozum a nebudu se za něčím pachtit jak v Čapkově Hmyzu ten hovnivál: Valím kuličku, valím kuličku. To jeho malé štěstíčko slepené z toho tentononc... Pokud se stane ten omyl a já nechcípnu na anémii nebo nebudu veřejně oběšen, chci odjet do Bechyně nebo okolí a farmařit. Co z toho budu mít zisku, to mě nezajímá, nejsem chrt a nějaké štěstí, honba za penězi a požitky je nesmysl.

         Přemýšlím nad ohavnou (ale pravdivou – dnes již na celém světě) symbiózou prasečího žraní dle Jacka Londona, Ginsbergovým Greyhoundem a Darwinovou teorií o druzích přemnožených, kde jedinci požírají jeden druhého. Je to symbióza morbidní, bastard mezi Bohem a ďáblem, řekl by asi Voltaire, ale je platná víc než cokoliv jiného, protože morbidní je dnes celá tahle konzumní společnost. Já, ač jsem obyčejný červ, mám něco společného s Voltairem a de Sadem: od toho prvního se všichni odvrátili jako ode mne moji současníci, Voltaira nechtěli ani pohřbít... a mne také nechtějí... a de Sade, člověk, který viděl a znal, skončil málem na náměstí de Grève,[4] kde měli skončit lumpové, šlechta, flanďáci, rentiéři a jiná tehdejší verbež. Mám také na mysli de Sadeho hříchy ctnosti o té dívce, jak byla v klášteře a v útulcích, kde jí chlípní flanďáci převrátili duši v tom nejhorším slova smyslu a ona, zklamána okolím, zanevřela na svět. Mám na mysli tu Justinu a mám na mysli Tebe...

         Chci, aby všem bestiím, které se přičinily o Tvé zklamání nad životem, zčernalo i nebe! Drahá, milovaná Olgo, čekám na Tebe a dočkám se Tě! Nebo zdechnu v tom nejčernějším pekle...

         Drahá Olgo, vrať se mi...

         P.S.: Ti, o kterých jsem si myslel, že jsou charakterní, sice chtějí, abych se vzpamatoval, abych žil, ale chtějí, abych zapomněl... Co to po mně chtějí? Ubozí blázni!

         Vždycky Tvůj...

Litice nad Orlicí, 15. října 1973

         ...Raději bych založil takovou komunitu, kde by lidé ubití, bez cílů a bez domova nalezli znovu smysl života a zázemí a nemuseli se doprošovat práva na život. Již kdysi psal Dostojevskij: ...A pachtí se všichni za mamonem a každý pociťuje za nutnou samozřejmost mít klenoty, sluhy a kočáry, a když je mu toto odepřeno, je schopen spáchat sebevraždu nebo vykonávat špinavá řemesla pod úrovní posledního sluhy. Přitom tito lidé nechápou ani, proč se zrodili.

         Olinko, věřím v Tebe, v Tvé čisté srdce...

         Kdybych měl někdy děti, nikdy bych je nedal do ústavu. Vychoval bych z nich takové čisté lidi, jako jsi Ty, ne nějaké pokrytce. Vím, že jsi byla tak nešťastná, žes to už nemohla unést. Se svým nitrem je člověk vždycky sám i mezi nejvíce lidmi a mezi přáteli, tím spíše, když se člověk někdy zklame nebo je vysmíván a ponižován.

         Jsi nejnešťastnější, ale také nejlepší ze všech dívek, co znám.

Praha, 4. listopadu 1973

         ...Píšeš mi, že jsi ve vězení našla únik před světem. Myslím, že Ti tam bude alespoň nějakou dobu dobře. To je tak – když je už člověk na dně, hledá úkryt před nepohodou života. Dříve se o Tvé bolesti nikdo nezajímal a dnes každý hlupák do toho vidí, každý to cejtil etc... Co mohou očekávat, když je člověk smýkán životem... a příliš brzy zažije mnoho zvratů? A přitom sis dokázala zachovat rovnou páteř.

         Jsem v podobné situaci... Vše jsem opustil, rozešel jsem se s většinou lidí. Už na nic nevěřím. Je konec. Čekám na Tebe, nechci společnost, zůstanu sám.

2. část >>>