Jdi na obsah Jdi na menu
 


Aristofanés - výpisky z díla

9. 9. 2011

OBSAH:

LÝSISTRATÉ

JEZDCI

ŽÁBY

 

„Nenávidět je mnohdy větší rozkoš než milovat.“

 

lysistrate.jpg

LÝSISTRATÉ

 

LÝSISTRATÉ:

Mne pálí, Kleoniko, v srdci hněv

a na nás, na ženy se horším zle,

že muži troufají si vidět v nás

prohnané stvůry!

KLEONIKÉ

(s klidnou samozřejmostí):

A to věru jsme!

 

KLEONIKÉ

(výsměšně):

Co svedou moudrého či skvělého

kdy ženy? Nalíčeny sedíme,

vlasy si odbarvujem, nosíme

šat z nachu, řízy tenké, průsvitné,

nepřepásané, pěkné střevíčky –

 

LÝSISTRATÉ

(rozhořčeně):

Jak nestoudné je naše pohlaví!

Právem se o nás píší tragédie:[1]

jen souložit a rodit – to jsme my!

 

LAMPITÓ[2]

(povzdechnuvši, rozvážně):

Ťažko

spať ženám bez kokotka samotným.

 

NÁČELNÍK

(ke sboru starců):

Ba není nad Eurípida[3]

básníka moudřejšího,

jenž děl, že není žádný tvor

tak nestoudný jak ženy.

 

NÁČELNICE

(hrdě):

Jsem svobodného rodu!

 

NÁČELNÍK

(k radnímu):

Ty, jenž ses slovy naplýtval,

proč s touhle sběří

se pouštíš do rozkladů?

 

LÝSISTRATÉ:

Ach, hanba mluvit – těžko mlčet však.

NÁČELNICE:

Jen netaj, co nás zlého postihlo!

LÝSISTRATÉ

(úsečně):

Kurvíme se – tak je to nejkratší.

 

NÁČELNÍK STARCŮ

Chci vám říci jeden příběh,

který jsem sám slyšel kdysi

ještě co chlapec.

Tak to byl jedenkrát

nějaký mládenec,

jméno měl Melanión.[4]

Před sňatkem v samotu prch

a bydlel sám v horách.

Nikdy už nepřišel

ze zášti domů:

tak si zprotivil ten jinoch všecky ženy.

NÁČELNICE:

Na vašeho Melanióna

chtěla bych i já vám říci

nějaký příběh.

Jakýsi Timón[5] žil

potulným životem,

neschůdným trniskem[6]

obličej oplocen měl,

jsa z plemen Lític.[7]

Nuže ten Timón

v pustině býval

vypuzen záštím,

proklev dřív přehrozně

ničemné muže.

Tak ten Timón ničemné ty muže

jak my stále nenáviděl,

ženám však velkým byl přítelem!

 

LÝSISTRATÉ

(mluví směrem k muži):

Jdi přímo, jak chce vzpřímený tvůj – pud!

 

NÁČELNÍK

(pateticky):

Ne, já nikdy nepřestanu

v zášti mít ženský rod!

 

 

JEZDCI

 

PRVNÍ SLUHA:

Vše lze zakramařit!

Právě proto se máš obrem stát,

žes trhan z ulice a drzý chlap!

JELITÁŘ:

Ne, já se k velkým věcem necítím.

PRVNÍ SLUHA

(polekaně):

Ó běda! Pročpak by ses necítil?

Toť skoro, jak by něco dobrého

ti duši tížilo! Ty nejsi přec

z tak zvané lepší třídy?

JELITÁŘ:

Pámbu chraň,

jsem pouhý sprosťák!

PRVNÍ SLUHA:

Jaký šťastný los!

Jak skvělý talent pro politiku!

JELITÁŘ:

Ba ne, můj brachu! Neznám zhola nic,

leč psát a číst, a taky jen tak tak!

PRVNÍ SLUHA:

Už to je škoda! Ani jen tak tak

bys neměl něco umět! Vládnout lidu,

to není přece pro vzdělance nic

a muže ušlechtilé povahy,

toť přece pro takové, jakos ty!

Toť pouhá hračka: čiň, co činíš teď!

Řež, rozsekávej, míchej vše a vším

jak dříve, když jsi jaternice cpal,

a okořeň to žvástem kuchyňským!

Máš jinak vše, co na lid působí,

a trh byl tvoje škola. Zkrátka vše,

co třeba k správě obce, všecko máš.

Nuž, ověnči se, božstvu Hlouposti

pak obětuj a pusť se do toho!

 

NÁČELNÍK SBORU:

Ó Lide, máš krásnou moc!

Všecko se před tebou klaní,

všecko se před tebou třese

v bázni jak před samovládcem.

Ale jsi přístupen svodům,

těšíš se z lichotek planých,

snadno se necháváš klamat.

Na ty, kdo sypou ti frází,

s obdivem otvíráš hubu,

a rozum tvůj v dáli kdes bloudí.

 

 

ŽÁBY

 

DIONÝSOS:

Nelze básníka

tu nalézt plodistvého, který by

znal vyřknout slovo správné, chlapácké.

 

DIONÝSOS

(k Eurípidovi):

Človíčku, nemluv tu tak zvysoka!

 

 

SBOR

(zpívá):

Dva mistři slov,

dva mistři zpěvu

svá ústa si brousí

o ocel hněvu.

Je rozlícen jazyk

a nabroušen vtip.

Čím víc, tím líp,

čím víc, tím líp!

DIONÝSOS:

Nuž, mluvte rychle, ale vše,

co řeknete, buď vtipné,

jen žádné mlžiny ni to,

co umí kdekdo říkat!

 

XANTHIÁS:

Když nevíme, tak mlčíme.

 

XANTHIÁS:

Achich, ach!

Jak by tu bylo krásně v podsvětí!

(ohlíží se, pateticky)

Být či nebýt?

 

 

POZNÁMKY:

[1] Píší tragédie – dnes bychom spíše řekli romány. – Poznámka překladatele.

[2] Lampitó – časté ženské jméno ve významných spartských rodech. Zejména tak slula manželka spartského krále Archidama II. (vládl přibližně v letech 476 – 427 př. n. l.), jehož syn Ágis II. velel peloponnéskému vojsku v Dekeleji. V textu hovoří Lampitó slovensky, aby se její lakedaimónská řečtina nějakým způsobem odlišila od řečtiny attické. – Poznámka Misantropova + překladatelova.

[3] Eurípidésjako i jinde u Aristofana – označován za obzvláštního nepřítele žen. – Pozn. překl.

[4] Melanión (známější pod jménem Hippomenés)podle báje arkadský lovec, jenž vytrvalou láskou a lstí překonal panenskou lovkyni a běžkyni Atalantu (viz obrázek níže). Že z nenávisti k ženám prchl do samoty, je buď výmysl starců, nebo neznámá verze báje. Před sňatkem naopak do lesů a hor prchala Atalanté, dokud se nezamilovala do Melanióna (Hippomena) a nenechala se od něj porazit v běžeckém závodě, sbírajíc zlatá jablka házená jí soupeřem. Afrodíté oba proměnila ve lvy. – Pozn. Mis. + překl.

atalante-a-hippomenes.jpg

[5] Timón – Athéňan, jenž zemřel krátce před r. 414, nabyl působením komických básníků, kteří si z něho tropili posměch, pověsti prvního misantropa. Byl ovšem nepřítelem lidí vůbec, nikoli jen mužů, a že byl přítelem žen, je výmysl protivou k Melaniónovi starců. Timóna Athénského zpracoval jako tragédii William Shakespeare, je předlohou v Menandrově komedii Dýskolos (česky Dědek) či v Aelianových fiktivních dopisech, dále jeho jméno zmiňuje E. A. PoeArnheimském panství, CiceroLaeliovi o přátelství, 23/87 (viz úryvek v Misantropově Zápisníku živého muže, neděle, 13. července 42) atd. – a často ho zmiňuje v různých svých spiscích samozřejmě též Misantrop (viz jeho Reinlebensborn, Rakovinu na kůži Země a Vanaprasthu . – Pozn. Mis. + překl.

[6] Trniskem – Myslí se především na vousy, ale naznačuje se i jeho nepřístupnost. Také o jeho hrobu se říkalo, že byl zarostlý trním, aby k němu lidé ani po smrti nemohli. – Pozn. překl.

[7] Lítice = Erínyje, bohyně pomsty. – Pozn. překl.