Aristofanés - výpisky z díla
OBSAH:
„Nenávidět je mnohdy větší rozkoš než milovat.“
LÝSISTRATÉ
LÝSISTRATÉ:
Mne pálí, Kleoniko, v srdci hněv
a na nás, na ženy se horším zle,
že muži troufají si vidět v nás
prohnané stvůry!
KLEONIKÉ
(s klidnou samozřejmostí):
A to věru jsme!
KLEONIKÉ
(výsměšně):
Co svedou moudrého či skvělého
kdy ženy? Nalíčeny sedíme,
vlasy si odbarvujem, nosíme
šat z nachu, řízy tenké, průsvitné,
nepřepásané, pěkné střevíčky –
LÝSISTRATÉ
(rozhořčeně):
Jak nestoudné je naše pohlaví!
Právem se o nás píší tragédie:[1]
jen souložit a rodit – to jsme my!
LAMPITÓ[2]
(povzdechnuvši, rozvážně):
Ťažko
spať ženám bez kokotka samotným.
NÁČELNÍK
(ke sboru starců):
Ba není nad Eurípida[3]
básníka moudřejšího,
jenž děl, že není žádný tvor
tak nestoudný jak ženy.
NÁČELNICE
(hrdě):
Jsem svobodného rodu!
NÁČELNÍK
(k radnímu):
Ty, jenž ses slovy naplýtval,
proč s touhle sběří
se pouštíš do rozkladů?
LÝSISTRATÉ:
Ach, hanba mluvit – těžko mlčet však.
NÁČELNICE:
Jen netaj, co nás zlého postihlo!
LÝSISTRATÉ
(úsečně):
Kurvíme se – tak je to nejkratší.
NÁČELNÍK STARCŮ
Chci vám říci jeden příběh,
který jsem sám slyšel kdysi
ještě co chlapec.
Tak to byl jedenkrát
nějaký mládenec,
jméno měl Melanión.[4]
Před sňatkem v samotu prch
a bydlel sám v horách.
Nikdy už nepřišel
ze zášti domů:
tak si zprotivil ten jinoch všecky ženy.
NÁČELNICE:
Na vašeho Melanióna
chtěla bych i já vám říci
nějaký příběh.
Jakýsi Timón[5] žil
potulným životem,
neschůdným trniskem[6]
obličej oplocen měl,
jsa z plemen Lític.[7]
Nuže ten Timón
v pustině býval
vypuzen záštím,
proklev dřív přehrozně
ničemné muže.
Tak ten Timón ničemné ty muže
jak my stále nenáviděl,
ženám však velkým byl přítelem!
LÝSISTRATÉ
(mluví směrem k muži):
Jdi přímo, jak chce vzpřímený tvůj – pud!
NÁČELNÍK
(pateticky):
Ne, já nikdy nepřestanu
v zášti mít ženský rod!
JEZDCI
PRVNÍ SLUHA:
Vše lze zakramařit!
Právě proto se máš obrem stát,
žes trhan z ulice a drzý chlap!
JELITÁŘ:
Ne, já se k velkým věcem necítím.
PRVNÍ SLUHA
(polekaně):
Ó běda! Pročpak by ses necítil?
Toť skoro, jak by něco dobrého
ti duši tížilo! Ty nejsi přec
z tak zvané lepší třídy?
JELITÁŘ:
Pámbu chraň,
jsem pouhý sprosťák!
PRVNÍ SLUHA:
Jaký šťastný los!
Jak skvělý talent pro politiku!
JELITÁŘ:
Ba ne, můj brachu! Neznám zhola nic,
leč psát a číst, a taky jen tak tak!
PRVNÍ SLUHA:
Už to je škoda! Ani jen tak tak
bys neměl něco umět! Vládnout lidu,
to není přece pro vzdělance nic
a muže ušlechtilé povahy,
toť přece pro takové, jakos ty!
Toť pouhá hračka: čiň, co činíš teď!
Řež, rozsekávej, míchej vše a vším
jak dříve, když jsi jaternice cpal,
a okořeň to žvástem kuchyňským!
Máš jinak vše, co na lid působí,
a trh byl tvoje škola. Zkrátka vše,
co třeba k správě obce, všecko máš.
Nuž, ověnči se, božstvu Hlouposti
pak obětuj a pusť se do toho!
NÁČELNÍK SBORU:
Ó Lide, máš krásnou moc!
Všecko se před tebou klaní,
všecko se před tebou třese
v bázni jak před samovládcem.
Ale jsi přístupen svodům,
těšíš se z lichotek planých,
snadno se necháváš klamat.
Na ty, kdo sypou ti frází,
s obdivem otvíráš hubu,
a rozum tvůj v dáli kdes bloudí.
ŽÁBY
Nelze básníka
tu nalézt plodistvého, který by
znal vyřknout slovo správné, chlapácké.
DIONÝSOS
(k Eurípidovi):
Človíčku, nemluv tu tak zvysoka!
SBOR
(zpívá):
Dva mistři slov,
dva mistři zpěvu
svá ústa si brousí
o ocel hněvu.
Je rozlícen jazyk
a nabroušen vtip.
Čím víc, tím líp,
čím víc, tím líp!
DIONÝSOS:
Nuž, mluvte rychle, ale vše,
co řeknete, buď vtipné,
jen žádné mlžiny ni to,
co umí kdekdo říkat!
XANTHIÁS:
Když nevíme, tak mlčíme.
XANTHIÁS:
Achich, ach!
Jak by tu bylo krásně v podsvětí!
(ohlíží se, pateticky)
Být či nebýt?
[1] Píší tragédie – dnes bychom spíše řekli romány. – Poznámka překladatele.
[2] Lampitó – časté ženské jméno ve významných spartských rodech. Zejména tak slula manželka spartského krále Archidama II. (vládl přibližně v letech 476 – 427 př. n. l.), jehož syn Ágis II. velel peloponnéskému vojsku v Dekeleji. V textu hovoří Lampitó slovensky, aby se její lakedaimónská řečtina nějakým způsobem odlišila od řečtiny attické. – Poznámka Misantropova + překladatelova.
[4] Melanión (známější pod jménem Hippomenés) – podle báje arkadský lovec, jenž vytrvalou láskou a lstí překonal panenskou lovkyni a běžkyni Atalantu (viz obrázek níže). Že z nenávisti k ženám prchl do samoty, je buď výmysl starců, nebo neznámá verze báje. Před sňatkem naopak do lesů a hor prchala Atalanté, dokud se nezamilovala do Melanióna (Hippomena) a nenechala se od něj porazit v běžeckém závodě, sbírajíc zlatá jablka házená jí soupeřem. Afrodíté oba proměnila ve lvy. – Pozn. Mis. + překl.
[5] Timón – Athéňan, jenž zemřel krátce před r. 414, nabyl působením komických básníků, kteří si z něho tropili posměch, pověsti prvního misantropa. Byl ovšem nepřítelem lidí vůbec, nikoli jen mužů, a že byl přítelem žen, je výmysl protivou k Melaniónovi starců. Timóna Athénského zpracoval jako tragédii William Shakespeare, je předlohou v Menandrově komedii Dýskolos (česky Dědek) či v Aelianových fiktivních dopisech, dále jeho jméno zmiňuje E. A. Poe v Arnheimském panství, Cicero v Laeliovi o přátelství, 23/87 (viz úryvek v Misantropově Zápisníku živého muže, neděle, 13. července 42) atd. – a často ho zmiňuje v různých svých spiscích samozřejmě též Misantrop (viz jeho Reinlebensborn, Rakovinu na kůži Země a Vanaprasthu . – Pozn. Mis. + překl.
[6] Trniskem – Myslí se především na vousy, ale naznačuje se i jeho nepřístupnost. Také o jeho hrobu se říkalo, že byl zarostlý trním, aby k němu lidé ani po smrti nemohli. – Pozn. překl.
[7] Lítice = Erínyje, bohyně pomsty. – Pozn. překl.