Misantropova knihovna

(výpisky)

Cesta trvala asi dva roky našeho času, během nichž na Zemi nejspíš uběhlo tři a půl století. Kdybychom se jednou vrátili na Zemi, našli bychom ji starší o sedm nebo osm set let. Nás to ale vůbec netrápilo. Dokonce jsem se domníval, že perspektiva, že utečeme lidem své generace, je dalším cílem profesora Antella. Často říkával, že ho unavují...

Je jisté, že vědec Antelle, aniž byl misantrop, se o lidi příliš nestaral. Často prohlašoval, že od nich nic velkého nečeká.

„Soror[1] je tedy obydlena lidskými tvory,“ zabručel profesor Antelle.

V hlase měl záchvěv nevole.

„Ubohý člověče. Jak jsi podivný! Nikdy se nikdo z tvých bratří nechoval jako ty. Podívej se na ostatní lidi. Udělej, co se po tobě žádá, a budeš odměněn.“

Zira nepovažovala mě teď už za nic jiného než za člověka ze své planety, to znamená za zvíře, sice chytré, to snad, ale v žádném případě inteligentní.

Euklidovy postuláty, právě proto, že jsou naprosto chybné, musí mít obecnou platnost.

Když mluvila o lidech, věděl jsem, že má na mysli zvířata, která jsou nadána jistou schopností napodobovat, která mají některé analogie v anatomii, ale psychicky jsou ve stadiu embrya a naprosto nemyslící bytosti.

„To jsou masožrouti,“ řekla opovržlivě. „Kdysi tady vládli a moc jim zachutnala. Rádi organizují a řídí. Milují lov a život na vysoké noze. Nejchudší se najímají na těžké práce. Učí se spoustě věcí z knih. Dostávají řády. Někteří jsou považováni za věhlasné odborníky v úzce specializovaných oborech, které vyžadují paměť. Ostatek...“

Mávla opovržlivě rukou.

„Je pravděpodobné, že člověk se svýma dvěma rukama, s krátkými a nešikovnými prsty byl v nevýhodě od svého zrození,“ řekla Zira, „že je neschopen vyvíjet se a pokračovat v chápání světa. Já jsem toho názoru, že jedním z nejdůležitějších faktorů opičího duchovního vývoje je to, že máme čtyři ruce. Pomohlo nám to nejdřív k tomu, že jsme mohly lézt po stromech, a tak pochopit trojrozměrnost prostoru, zatímco člověk, vinou svého špatného tělesného uzpůsobení, zůstal přikován k zemi, a tak jeho myšlení nepřekročilo chápání roviny.“

„Je tvrdohlavý jako osel a hloupý jako člověk!“

„Jsi cvičený člověk, tedy takový, který byl naučen dělat některé věci, aniž jim rozumí, a to pravděpodobně v předcházejícím zajetí.“

„Opice!

Dovolte člověku, aby k vám promluvil!

Vím, že moje vzezření je groteskní, že mé tělo je odpuzující, že smrdím, že mám odporně zabarvenou kůži. Vím, že pohled na toto směšné tělo je pro vás urážkou.

Opice! Je na vás, abyste nyní rozhodly, má-li být se mnou nadále zacházeno jako se zvířetem a zda mám dožít v kleci.“

„Napodobují všechno, co děláme: totiž to, co nevyžaduje skutečné uvažování. Necharakterizuje i nás snad právě toto opičení? Už v dětství to začíná. Celé naše vzdělání je založeno na napodobování. Utvářejí mládež svými knihami. Nutí dítě, aby opakovalo všechny chyby a omyly předků.“

Co charakterizuje civilizaci? Výjimečný duch? Ne: každodenní život... Hm! Všimněme si přednostně duchovní oblasti. Vezměme nejprve umění a na prvním místě literaturu. Stojí literatura skutečně mimo schopnosti našich velkých vyšších opic, připustíme-li, že jsou schopny sestavovat slova? Z čeho sestává naše literatura? Z velkých klasických děl! Ale kdež! Jakmile někdo napíše originální knihu, a to se stane jednou dvakrát za století – ostatní literáti ho napodobují, to jest kopírují, takže vyjdou statisíce prací pojednávajících o přesně témž tématu, s trochu odlišnými tituly a s poněkud jinak kombinovanými větami. Opice, které jsou v podstatě imitátoři, musí být nutně schopny něčeho podobného, pod jedinou podmínkou, totiž že mohou používat jazyka.

Celkem vzato je jazyk jediná námitka, která má svůj význam. Ale pozor! Není naprosto nutné, aby opice rozuměly tomu, co kopírují, aby mohly sepsat statisíce knih na základě jedné jediné. Není to pro ně o nic větší nutnost než pro nás. Stačí jim, stejně jako nám, aby mohly opakovat věty, které slyšely. Všechno ostatní v literárním procesu je záležitostí čistě mechanickou.

Uchování literatury mluvícími opicemi tedy nijak nebrání jejímu chápání. Následkem toho se i někteří opičí literáti dostali o stupínek výš na intelektuálním žebříčku. Jak říká můj učený přítel Kornélius: duch se vtělil do skutků – v tomto případě do mechanismu slova – mohly se objevit některé původní myšlenky v novém opičím světě, a to rychlostí jedné za století, podobně jako u nás.

Domyslel jsem to, a snadno jsem se přesvědčil, že dobře vycvičená zvířata mohla docela dobře namalovat obrazy nebo udělat sochy, které jsem obdivoval v muzeích hlavního města, a všeobecně se projevit jako znalci všech lidských umění včetně filmu.

Vzhledem k tomu, že jsem dokázal pravdivost své teze pro nejvyšší činnost ducha, mohl jsem ji snadno rozšířit i na ostatní činnost. Náš průmysl jsem nepotřeboval ani moc analyzovat. Bylo mi hned jasné, že zde není potřeba žádného rozumového impulsu, aby trval v čase. V podstatě jde o to, že k udržení jeho činnosti stačí neměnné pohyby, které mohou opice bez námahy konat; na vyšších místech jsou pak kádry, jejichž úloha spočívá v tom, že sestavují určitá hlášení a že říkají určitá slova za daných okolností. To všechno je jen otázka podmíněných reflexů. Na ještě vyšších administrativních místech se mi opičení zdá ještě snadnější. Gorilám tedy stačí pouze napodobovat některé postoje a pronášet věty, založené na stejném modelu, aby udržely náš systém při životě.

Představoval jsem si tak v jiném světle různé druhy pozemské činnosti, a jak by je prováděly opice. S jistým uspokojením jsem si hrál tuto hru, která nevyžadovala žádnou intelektuální námahu. Představil jsem si tak znovu spoustu politických sjezdů, kterých jsem se jako novinář zúčastnil. Vybavil jsem si rutinérské věty osobností, které jsem interviewoval. Se zvláštní intenzitou jsem znovu prožíval slavný proces, který jsem sledoval před několika lety.

Obhájcem byl jeden z mistrů soudních síní. Proč se mi nyní jevil – ostatně stejně jako generální prokurátor – jako hrdá gorila? Proč jsem přisuzoval jejich gesta a proslovy podmíněným reflexům, vyvolaným dobrou drezúrou? Proč jsem v předsedovi soudu teď viděl vznešeného orangutana odříkávajícího věty, které umí nazpaměť a jejichž vyslovování je automaticky vyvoláno určitým slovem svědka nebo určitým šumem v obecenstvu?

Žádný rozumný tvor, kterého by někdo zavedl do tohoto cirkusu, by se nemohl domnívat nic jiného, než že je svědkem řádění bláznů nebo vzteklých zvířat. Všichni si tady byli podobni, žádná inteligence nesvítila v jejich pohledech. Nemohl jsem jednoho od druhého rozeznat. Všichni byli stejně oblečeni a všichni měli stejnou masku bláznovství.

Jak k tomu došlo? Neustále se točím kolem tohoto problému. My odjakživa víme, že naše civilizace je smrtelná, ale úplný zánik nejde na rozum. Úder zvenčí? Kataklyzma? Nebo pomalá degenerace jedněch a progresívní rozvoj druhých? Přikláním se k té poslední hypotéze a objevuji známky, které jasně naznačují vývoj, v podmínkách a současných problémech života opic.

„Jsem si už dnes jist, že kdysi na naší planetě existovala rasa lidských tvorů, nadaných duchem srovnatelným s vaším a s duchem lidí, kteří obývají vaši Zemi, rasa, která zdegenerovala a vrátila se k zvířecímu stadiu...“

„Věřte mi, že jednou překonáme člověka ve všech oblastech. Mohl byste si myslet, že jsme se stali pokračovateli lidí následkem nějaké náhodné události, ale není tomu tak. Došlo k tomu na základě normálního vývoje. Jednou musela vyšší bytost vystřídat rozumného člověka, který se vyčerpal.“

Mohl bych mu odpovědět, že hodně lidí u nás také hovořilo o vyšší bytosti, která je jednou nahradí, ale nikdo z nich, ani vědec, ani filosof, ani básník, si nikdy nepředstavovali tohoto nadčlověka jako opici.[2] Nemám však velkou chuť o tom diskutovat. Konečně – není snad důležitější, že se duch vyvine v jakémkoli organismu? Na jeho podobě pramálo záleží.

To, co se stalo, se dalo čekat. Začali jsme být líní myslet. Žádné knihy, dokonce i detektivky se nám zdají moc intelektuálně náročné.[3] Mezitím opice v tichu přemýšlely. Jejich mozek se tímto samotářským meditováním vyvíjel.

„Myslím, že jsem našel lék na rakovinu. Chtěl jsem ho vyzkoušet, jako jsem to dělal vždycky u všech předchozích objevů. Nebyl jsem dost opatrný. Už nějakou dobu se opice podrobovaly pokusům velmi neochotně. Do klece šimpanze Georgese jsem se odvážil vstoupit, teprve když ho moji dva asistenti spoutali. Chystal jsem se, že mu dám injekci s kancerogenní látkou. Musel jsem mu ji dát, abych ho potom mohl léčit. Georges vypadal dost poddajně. Nehýbal se, ale škodolibýma očičkama se díval přes moje rameno. Pochopil jsem pozdě. Gorily, šest goril, které jsem si schovával pro pokusy s morem, uteklo z klece. Konspirace. Chopily se nás. Georges řídil operaci v našem jazyce. Přesně kopíroval mé chování. Rozkázal, aby nás připoutaly na stůl, což gorily udělaly v mžiku. Pak vzal stříkačku a všem třem nám vpíchl smrtonosnou tekutinu. Mám rakovinu. Je to jisté, protože existují-li pochyby o účinnosti léku, osudné sérum je naopak dokonalé už hodně dlouho, důkazů máme dost.

Po injekci mě Georges familiárně pleskl po tváři, jako jsem to dělával já svým opicím. Vždycky jsem s nimi dobře zacházel. Ode mne se jim dostávalo víc pohlazení než ran. Za několik dní jsem v kleci, kam mě zavřely, začal rozpoznávat první příznaky nemoci. Georges také a slyšel jsem ho, jak ostatním říká, že musí začít s léčením. To byla pro mne strašná novina. Jsem odsouzen. Teď už přestávám věřit novému léku. Kdyby mě aspoň zabil rychleji!“

„Bývala jsem drezérkou. Předváděla jsem číslo s dvanácti orangutany, nádherná zvířata. Dnes jsem spolu s dalšími artisty cirkusu v jejich kleci já.

Musím po pravdě říct, že opice s námi zacházejí dobře a že nám dávají dost jíst. Slámu v kleci mění, když je špinavá. Nejsou zlé. Jenom napravují hlavu těm, kdo neprokazují dost dobré vůle a odmítají dělat to, co si opice předsevzaly, že nás naučí. Já se bez diskusí podvoluji. Chodím po čtyřech, dělám kotrmelce. Jsou ke mně velmi milé. Nejsem nešťastná. O nic se už nestarám, za nic neodpovídám. Většina z nás se přizpůsobila.“

Lidstvo tak líné a tak snadno poddajné, copak nebylo načase, aby je vystřídala vyšší rasa?

„Jsme poslední hrstka lidí v okolí města, ale opice nesnesou, abychom byli tak blízko nich a na svobodě.

Slyším barbarskou kakofonii. Skoro jako parodie vojenské hudby... Pomoc! To jsou ony, opice! Obkličují nás. Vedou je ohromné gorily. Vzaly si naše trubky, bubny a uniformy, a samozřejmě naše zbraně... Ne, nemají zbraně. Ach, to je kruté ponížení, nejvyšší urážka! Blíží se jejich armáda a napřahují – biče!“

„Nenávidí vás, protože jste živý důkaz jejich vědeckých omylů, a na svobodě jste pro ně příliš nebezpečný. Mají strach, aby samotný váš příklad nevnesl nepokoj mezi lidi.“

Pro většinu opic je člověk prostě člověk a nic víc. Rozdíl mezi dvěma jedinci je jim naprosto lhostejný.

Rozumní lidé? Lidé nadaní moudrostí? Lidé mající ducha...? Ne, to není možné, to vypravěč přehnal.

PLANETA OPIC

ve filmu

(výběr)

Planeta opic (1968)

Citáty:

"Já taky něco hledám. Ale ne jako ty. Já si stále myslím, že někde ve vesmíru existuje něco lepšího než je člověk. Musí existovat."

Cornelius (čte z posvátných svitků opic):
"Varuj se bestie Člověka, neboť on je spřeženec Ďábla. On jediný mezi božími primáty zabíjí ze sportu, pro potěšení nebo z chamtivosti. Ano, on zabije bratra svého, aby získal půdu jeho. Nedopusťte, aby byly jeho počty vysoké, neboť obrátí v poušť domov svůj i váš. Střezte se ho; zažeňte ho zpátky do džungle, neboť on jest poslem smrti."

George Taylor: "Planeta, kde se opice vyvinuly z člověka? To musí mít nějakou příčinu."
Dr. Zaius: "Nepátrejte po tom, Taylore. Odpověď by se vám nemusela líbit."

George Taylor (ohánějící se puškou): "Nepokoušejte se mě sledovat. Umím s tím dobře zacházet."
Dr. Zaius: "Tím jsem si jist. Celý život jsem očekával váš příchod a děsil se ho."

Dr. Zaius:

„Lidská moudrost jde ruku v ruce s idiotstvím.“

Dr. Zaius:
"Jste hrozba. Chodící morová nákaza."

(na útěku vniknul Taylor do chrámu opic):
"Člověk! Ve jménu Božím, zažeňte tu bestii!"

Dr. Zaius:
"Zakázaná Zóna byla kdysi rájem. A ta vaše smečka z něho udělala poušť, před mnoha a mnoha lety."

Dr. Zaius:
„Člověk nechápe! Naučíte ho pouze pár jednoduchých triků, nic víc. A mimoto: Člověk nás velmi obtěžuje. Napřed si vyžere zásoby v pralese a pak se stáhne na naše pole a ničí úrodu. Čím dříve ho vyhladíme, tím lépe. Je tu v sázce přežití nás, lidoopů.“

Dr. Zaius:
„Zapomněl jste na 13. svitek?:
»A tu přikoval mocný Protheus onu vzpřímenou bestii v zahradě ke stromu a děti si z ní tropily posměch.«“

Dodge:
"Otázka nezní ani tak kde jsme, jako spíš kdy tam jsme."

George Taylor (závěrečná replika):
"Bože. Jsem zpátky. Jsem doma. Po celou tu dobu, to byla... Tak jsme to přece nakonec dokázali. Vy maniaci! Vy jste to přece udělali! Ach, Bůh vás zatrať! Bůh vás všechny zatrať!"

Do nitra planety opic (1969)

 Citáty:

Ursus:
"Dobrý člověk... je jedině mrtvý člověk!"

Ursus: "Co je nebezpečnější než hladomor, doktore?"
Dr. Zaius: "Strach z neznámého."

Útěk z planety opic (1971)

Komentář Misantropův:

Tyto fantazijní příběhy o planetě opic jsou všechny skvělé, protože ukazují člověka v jeho pravých barvách a v nezkrášleném světle, nejlépe očima zvířat, tedy pro lidstvo nelichotivě. O to víc trpím, když slyším český dabing, jenž je tak blbý, jako kdyby měl potvrdit, že člověk opravdu zdegeneroval a bude za tři sta let nahrazen inteligentními opicemi. Celý realizační tým, od herců až po režiséra, např. nedovedl rozlišit, že "condensed grape juice" není žádná absurdní "kondenzovaná grepová šťáva", nýbrž docela obyčejná šťáva hroznová (anglicky "grape"), tedy víno! To je opravdu degenerace. Už aby lidstvo vskutku oněmělo a bylo opicemi zahnáno do klecí, kam po právu patří.
Filmu samému bych vytkl dosti směšnou teorii tzv. "infinitezimální regrese", jíž se tu vysvětluje, dosti neobratně, možnost cestování časem. Doktor Hasslein zde vysvětluje spíše optické zákony perspektivy, než nějakou alespoň příbuznou teorii časoprostoru. To je jedna směšnost. Druhým, a již myslím překonaným, nesmyslem je mylná představa o etologii primátů, podle níž jsou gorily "militantní troubové", orangutani "rádoby vědečtí blbci" a šimpanzi "mírumilovní intelektuálové". Ve skutečnosti jsou ze všech tří zmiňovaných druhů lidoopů právě šimpanzi ti nejagresivnější a gorily jsou naopak nejmírnější.[4]

Citáty:

Kornelius (při pohledu z kopce na noční světla velkoměsta): "Jako hvězdy na nebi. Není to krásné?"
Zira: "Ano ... odsud."

Zira: "Smrdí to tu člověčinou."
Kornelius: "Ale ne, to je jen zápach nafty a leklých ryb."
Zira: "A to člověk potřebuje naftu, aby mohl zabíjet ryby?"
Kornelius: "Nemáš je moc ráda, viď?"
Zira: "Koho? Lidi? Za život jsem jich poznala stovky, ale jenom třem z nich jsem opravdu důvěřovala."

Dobytí planety opic (1972)

Citáty:

„Vy lidské stvůry!“

Caesar: "Řekni mi, Brecku, než zemřeš, čím se my, opice, vlastně lišíme od psů a koček, které jste vy milovali? Proč jste z nás udělali otroky?"

Guvernér Breck: "Protože z vás pocházíme. Protože jsme z vás vzešli. A v každém člověku je skryt malý kousek opice, bestie, kterou je nutno zcela zničit a zbytek navždy zakovat do řetězů. Jste jen zvířata, Caesare, a nakazily jste nás! Otrávily jste nám vnitřnosti, a vlastně ve vás nenávidíme temné síly, které jsou v nás samotných."

Bitva o planetu opic (1973)

Citát:

Člověk: „Mám hlad, že bych snědl koně!“

Opičí císařovna (zhrozí se nad těmi slovy): „Koně...!?“

Caesar: „Lidé jedli dřív všelicos, vzpomínáš? Mrtvé koně, mrtvé ryby, mrtvý dobytek, mrtvá kuřata...“

Člověk: „Zato teď smíme jíst jen oříšky pod vaší vládou.“

Caesar: „Ale jste svobodní a zacházíme s vámi velkoryse.“

Člověk: „Ale rovni si nejsme.“

Caesar: „Víš, já myslím, že když někoho lépe poznáš a můžeš mu potom důvěřovat, pak teprve si můžete být úplně rovni.“

Planeta opic (2001)

Komentář Misantropův:

Všechny filmy o planetě opic jsou velice misantropického vyznění, pouze v tomto převažuje nepěkný humanismus, který z duše nenávidím. Opice pojmou ušlechtilý úmysl vyhladit lidstvo, coby nerozumnou, nebezpečnou a škodlivou pakáž, a zbytek ponechat v klecích pro užití při vědeckých pokusech – ale z nebes jako zázrakem spadne člověk (samozřejmě, ehm, jak jinak, příslušník amerického letectva, že) a plán se hned hatí, člověk opět – lidužel – vítězí nad zvířetem, nad přírodou. Zde už není původní pesimisticko-optimistická (jak pro koho) literární předloha (také ostatně velmi dobře napsaná, doporučuji přečíst!) Pierra Boulla vůbec k poznání.

Citát:

„Lidská kultura? Ta se odehrává jen od pasu dolů.“

PLANETA OPIC

v Misantropových spisech

Ano, Člověk je Král všech Lží. To je základní premisa vznešeného mrzoutství a také základ každého empirického poznání. "Jak to víš, jak to víš!" Jak to vím? "Ale jak jste, pane, uhodl, že se uprchlíci vydali tímto směrem, a ne oním, kam nás navedl ten Člověk?", zeptal se mladý gorilí policista staršího a zkušenějšího v jedné sekvenci filmu Planeta Opic. "To je snadné", odvětil velitel, "Člověk vždycky lže."

(Z poustevníkovy lesní moudrosti)

X

Stanete-li v nočním tichu na kopci nad městem a zaposloucháte-li se do zvuků šířících se odtamtud zdola, uslyšíte jen sporadické štěkání psů, vyrušených nějakým pozdním chodcem. Cizí bytost, neznalá místních poměrů a nepatřící do tohoto světa, by si nejspíš pomyslela, že je to město psů, a ne lidí – planeta psů! Já mívám také takovýto pocit. Snad je to tím, že Já už do toho jejich divného světa nepatřím, nebo že se mu přinejmenším čím dál více vzdaluji. Vždy jsem si sice přál planetu bez lidí, nějakou Planetu opic, ale tohle – planeta psů – není zrovna ten případ. Příliš si spojuji psy s lidmi, ba málem mi splývají v jednoho potvora; někdy se mi dokonce zdá, jako by tam dole ani neštěkali psi, nýbrž lidé.

(Rakovina na kůži Země 1.)

X

Mějme na paměti, že co kupujeme, jsou jen naše okovy. Lépe je čerpat radost ze života z vlastních zdrojů. Skutečně dobrých knih je jen pár a ty se přece dají číst pořád znovu a znovu! Skutečně dobré hudby nebo i filmů je také velmi málo – a i ty se přece dají pouštět pořád dokola, aniž by kdy omrzely! Co si budeme ostatně namlouvat: Většina „podařených dárečků“ z lidské produkce je beztak podřadné kvality, a to se týká i hudby a knih.

„Lidácká kultura?“, ptá se vrchní opičí lidobijec v Planetě opic.

„Ta se odehrává jen od pasu dolů.“

Jak trefné! Ve všech žánrech zábavy a poučení platí totéž: Valná většina nestojí za nic a při tom množství překlepů a chyb a prznění jazyka a špatných překladů je spíš zdrojem reálného utrpení než potěchy.

(Rakovina na kůži Země 5.)

X

Na těch fotografiích vypadám důstojně jako Cicero. Bezvousý Říman. Holobradé pako. Civilní podoba nadlidského zvířete. Rozumný šimpanz z Planety opic by se mě asi nechápavě zeptal: „Proč jste to udělal? Proč jste si oholil srst? Vypadáte najednou poněkud méně inteligentně.“

(Zápisník živého muže 8.)

X

A přehrada je dnes zase celá moje. Chladivá koupel v jejích vodách je nesmírně osvěžující. Už jsem ji potřeboval na svlažení horkosti. Připadám si jako ti astronauti z Planety opic, kteří po vysilujícím bloudění pouští konečně naleznou vodopád s jezírkem a s chutí se do něj ihned vrhají. Zdánlivá pohoda.

(Reinlebensborn 7.)

X

Všechno špatně! Zpátky na stromy! Zpátky do jeskyň! Jinak musí člověk vyhynout! Otázkou zůstává, zda s sebou do hrobu vezme i vše živé na planetě Zemi, na té Planetě Opic naruby.

(Plivanec na rozloučenou 4.)

X

Dnes už jen málokteré lidské výtvory se můžou pochlubit mým uznáním. Z filmů to platí o Planetě opic, americkém snímku, tak poučném, že verbež jej musela mít za blbost. Nejlepší věta z něho:

"Lidská moudrost jde ruku v ruce s idiotstvím!"

(Plivanec na rozloučenou 4.)

  KONEC

(LIDSTVA)

 

Další odkaz: