Misantropova knihovna

(výpisky)

451° Fahrenheita – teplota,

 při níž se papír vznítí a hoří... [1]

  „Dají-li vám nalinkovaný papír,

 pište napříč.“

 Juan Ramón Jiménez[2]

ČÁST PRVNÍ

OHNIŠTĚ A SALAMANDR

„Je mi sedmnáct a jsem střelená,“ řekla Clarissa McClellanová. „Nejde se to pěkně takhle v noci? Někdy zůstanu vzhůru a prochodím celou noc a dívám se na východ slunce.“

Kdysi dávno, když byl Montag ještě malý, měla elektrárna poruchu. Matka tehdy našla a rozsvítila poslední svíčku a na hodinku znovu objevili toto osvětlení, v němž prostor ztratil svoje nesmírné rozměry, schoulil se příjemně kolem nich a oni, matka a syn, v něm zůstali sami, změněni a doufajíce, že elektrárna snad ještě chvíli nebude fungovat...

„A přečtete si někdy nějakou z těch knih, které pálíte?“

Zasmál se: „To je protizákonné!“

„Smějete se, ačkoli jsem neřekla nic k smíchu. A vždycky mi hned odpovíte. Ani na chvilku se nezamyslíte nad tím, co jsem se vás ptala.“

Zastavil se. „Vy jste ale divná,“ řekl a pohlédl na ni. „Zdvořilá moc nejste.“

„Myslím, že jenom trochu moc pozoruju lidi. Díval jste se někdy na tryskové automobily, jak se ženou tamhle po bulváru? Někdy si myslím, že šoféři vůbec nevědí, jak vypadá tráva nebo květiny, protože nikdy nejedou dost pomalu, aby je viděli. Strýček jel jednou na dálnici pomalu. Jel jenom šedesátkou a zavřeli ho na dva dny. Není to směšné a taky smutné?“

„Moc přemýšlíte,“ řekl stísněně Montag.

„Málokdy se dívám na telestěny a málokdy chodím na závody nebo do zábavních parků. Proto mám asi spoustu času na bláznivé myšlenky. Viděl jste ty sedmdesát metrů dlouhé reklamní tabule za městem? Víte, že kdysi byly tabule jen sedm metrů dlouhé? Ale auta se začala hnát tak rychle, že museli reklamy protáhnout, aby bylo dost času je přečíst.“

„To jsem nevěděl,“ zasmál se úsečně Montag.

„Vsaďte se, že vím ještě něco, co vy nevíte. Ráno je na trávě rosa!“

Najednou si nemohl vzpomenout, jestli tohle věděl nebo ne, a to ho podráždilo.

„A když se dobře podíváte –„ ukázala na oblohu, „uvidíte na měsíci muže.“

Už dávno se tam nepodíval.

Zbytek cesty ušli beze slova, ona zamyšlená, on v rdousivé a nepříjemné zamlklosti, vrhaje na ni pohledy plné obvinění. Když došli k jejímu domu, byla tam všechna světla rozsvícena.

„Co se děje?“ Zřídkakdy viděl Montag v domě tolik světel.

„Nic, to jenom moje máti, otec a strýček vysedávají a hovoří. Je to skoro jako když někdo chodí pěšky, jenomže je to vzácnější. Strýčka zavřeli ještě jednou – neříkala jsem vám to už? – protože chodil pěšky. My jsme strašně zvláštní rodina.“

Vykročila k domu. Potom jako by si na něco vzpomněla, vrátila se a pohlédla na něho udiveně a zvědavě. „Jste šťastný?“ zeptala se.

„Co jestli jsem?“ zvolal. „Šťastný! Takový nesmysl.“

Přestal se smát.

Samozřejmě že jsem šťastný. Co ji to jenom napadlo? Nebo nejsem?

Podivná noc a podivné setkání!

Myslel si: Je nás příliš mnoho. Jsou nás miliardy, a to je příliš mnoho. Nikdo nikoho nezná. Přijdou cizí lidé a ublíží vám. Přijdou cizí lidé a vyrvou vám srdce. Přijdou cizinci a vypumpují vám krev.

V dnešní době koneckonců nikomu na ničem moc nezáleží. Vykašlete se na nějakého člověka, otřete to, kapesník zahodíte, vyberete si jiného, vykašlete se na něho, otřete, zahodíte. Každý se škrábe nahoru druhému po zádech. Jak chcete zahořet pro svoje mužstvo, když ani nevíte, s kým hraje, a neznáte hráče jménem? Anebo když ani nevíte, jaké budou mít dresy, až vyběhnou na hřiště.

Celý svět se sype.

Jeho žena v televizním salóně vzhlédla na chviličku od novin, které četla, a zvolala: „Podívejme se – ten člověk přemýšlí!“

„Musím jít k psychiatrovi. Každý mě k tomu nutí. Všechno, co mu vykládám, si vymýšlím. Nevím, jaké má o mně mínění. Říká, že dostat se do mne je jako loupat cibuli. Tak se činím, aby měl dost slupek k oloupávání. Psychiatr chce vědět, proč chodím ven a brouzdám po lesích a pozoruju ptáky a motýly. Chtějí vědět, co pořád dělám. Říkám jim, že někdy třeba jen sedím a přemýšlím. Ale neřeknu jim o čem. Napínám je.“

„Jste divná, jen lidi dráždíte.“

„Vy jste taky zvláštní, pane Montagu. Vy nejste jako ti ostatní. Když mluvím, vy se na mne díváte. Když jsem včera večer řekla něco o měsíci, vy jste se na měsíc podíval. To by ti druzí nikdy neudělali. Ti druzí by šli dál a nechali by mě mluvit. Nebo by mi vyhrožovali. Nikdo už nemá na nikoho čas. Vy jste jeden z mála lidí, kteří mě snesou.“

„Ach, mne nikdo nepostrádá. Říkají, že jsem nespolečenská. Nepletu se mezi ně. Ale je to divné – já jsem totiž ve skutečnosti hrozně společenská. Záleží na tom, čemu se říká společenské, nemyslíte? Pro mne je společenské, když s vámi takhle mluvím o různých věcech. Nebo když si povídáme o tom, jak je svět zvláštní. Ale myslím si, že není nic společenského, když spoustu lidí seženete dohromady, co myslíte? Ale víte, že se nikdy na nic neptáme, nebo aspoň většina se na nic neptá? Jenom do vás prostě hustí odpovědi, bum, bum, bum. Tohle u mne není vůbec nic společenského. To je hromada trychtýřů, těmi se leje do koryta spousta vody, která hned zas dole vytéká, a oni nám tvrdí, že to je víno, i když to žádné víno není. Zdá se mi, že jsem přesně taková, jak o mně říkají. Nemám žádné kamarády. Z toho je prý vidět, že nejsem normální. Ale všichni, koho znám, buď hulákají, nebo skáčou jako diví, nebo se perou. Všímáte si, jak dnes lidi jeden druhému ubližují?“

„Mluvíte, jako kdybyste byla bůhvíjak stará.“

„Někdy si připadám jako prababička. Mám strach z dětí, které jsou stejně staré jako já. Vraždí se navzájem. Mám z nich strach a oni mě nemají rádi, protože mám strach. Policii je to úplně jedno, hlavně když jsou všichni pojištěni! Někdy taky špehuju v podzemní dráze a poslouchám. A víte co?“

„Co?“

„Lidé mluví o ničem!“

„Ale o něčem přece musejí mluvit.“

„Ne, o ničem. Jmenují spousty automobilů nebo šatů nebo taky plováren a říkají ‚To je super!‘, ale všichni říkají totéž, nikdo neříká nic jiného než ostatní. A v galeriích – byl jste tam vůbec někdy? Všechno abstraktní. Všude jen a jen tohle. Strýček říká, že kdysi to tak nebylo. Před mnoha léty obrazy něco vyjadřovaly.“

Čím to, divil se, že je člověk tak prázdný? Kdo ho to vyprazdňuje? Ta užvaněná banda opic, která drmolí o ničem, o ničem, o ničem a hodně nahlas, nahlas, nahlas.

Fotografie. Film na začátku dvacátého století. Rozhlas. Televize. Věci se začaly dělat pro masy. A poněvadž se začaly dělat pro masy, zjednodušily se. Dřív měly knihy vliv na několik málo lidí. Mohly si dovolit být různé. Na světě bylo dost místa. Ale postupně přibyla spousta dalších očí, loktů, hlasů... Počet obyvatel se zdvojnásobil, ztrojnásobil, zčtveronásobil.[3] Filmy a rozhlas, časopisy, knihy, všechno se vyrovnalo na stejnou limonádovou úroveň. Člověk devatenáctého století se svým pomalým tempem. A pak, ve dvacátém století – to už se dá sotva sledovat! Knihy se zkrátily. Zkondenzovaly. Vykuchali je. Víc obrázků než textu. Všechno se sesychá na překvapivý obrat, na senzační závěr. Seškrtali klasiky na patnáctiminutový rozhlasový program, pak je znova seškrtali, aby se vešli na jednu stránku, a nakonec to dotáhli na deseti nebo dvanáctiřádkové heslo v naučném slovníku. Já samozřejmě přeháním. Slovníky byly pro rychlou informaci. Ale našlo se mnoho těch, kteří všechno, co věděli o Hamletovi,[4] vyčetli z jednostránkového výtahu v knížce, která na obálce inzerovala: Teď si konečně můžete přečíst všechny klasiky! Vyrovnáte se všem knihomolům! Je ti jasné, kam to vede? Z mateřské školky na univerzitu a zpátky do mateřské školky. To je graf intelektuálního vývoje za posledních pět století. A pusť film ještě rychleji, honem! Vezmi si jen všechny ty obrázkové magazíny: Blesk, Čas, Cink, Tip, Ze světa celebrit, Styl, Chvilka pro tebe, Bulvár, Kdo s kým a za kolik, Super, Bravo, Plesk, Cák, Bum, Buch, Bác, Aha! Výtah z výtahu, výtah z výtahu výtahu. Sloupek, dvě věty, palcový titulek! A pak jde všechno k čertu! Roztočte lidskou mysl, rozpumpujte ji rukama vydavatelů, literárních zlodějů, rozhlasových podnikatelů tak rychle, aby ta odstředivka odmrštila všechny nepotřebné myšlenky, které jen ukrádají čas! Školní docházka se zkracuje, kázeň se uvolňuje, přestává se učit filozofie, dějepis, cizí jazyky. Čeština a pravopis se postupně čím dál víc zanedbávají, až se nakonec ignorují skoro úplně. Žije se ze dne na den, lidé se starají jen o výhodné místo a po práci je všude plno zábavy. Nač se učit něco víc než mačkat knoflíky, otáčet vypínačem, utahovat matky a spínat kontakty? Zip úplně nahradí knoflík, a právě tahle chvilka chybí člověku na přemýšlení, když se ráno strojí. Ráno je filozofická doba, a proto melancholická doba. Ze života se stává jeden jediný kotrmelec, všechno je samé bum, bác a hej! Více sportu pro každého, kolektivní duch, zábava, a myslet se vůbec nemusí. Organizujte a organizujte a víc a víc organizujte stále skvělejší sportovní podívanou. Víc kreslených seriálů do knih! Víc obrázků! Duch potřebuje míň a míň. Roztěkanost. Silnice plné zástupů, které se ženou někam, někam, někam, nikam. Benzínoví štvanci.

Teď si vezměme menšiny v naší civilizaci. Čím víc je obyvatelstva, tím víc je menšin. Hlavně abychom se nějak nedotkli citů milovníků psů, citů lékařů, advokátů, obchodníků, ředitelů, věřících, cikánů a negrů. Čím víc se rozšiřují trhy, tím spíš si musíš dát pozor, aby ses nedotkl něčích názorů. Je třeba šetřit nejvnitřnější cítění těch nejnepatrnějších menšin. Spisovatelé, plní zlých myšlenek, zavřete své psací stroje! A oni je zavřeli. Z časopisů se stala příjemná limonádová selanka. Knihy rozbředly ve špínu. Není divu, že přestaly jít na odbyt. Ale čtenáři, kteří věděli, co chtějí, byli spokojeni a udrželi při životě obrázkové seriály. A samozřejmě také pornografické časopisy se stereoskopickými fotografiemi. Tady to máš. Nepřišlo to shora od vlády cestou nařizovací. Nezačalo to žádným výnosem, žádným usnesením, žádnou cenzurou, kdepak! Celý ten kousek provedla technika, masové využití zdrojů a tlak menšin. Jim poděkuj za to, že dnes můžeš být neustále veselý, smíš číst obrázkové seriály, oblíbené senzační životopisy nebo týdeníky plné inzerátů a reklam.

Co se dá vysvětlit líp a přirozeněji? Když školy začaly chrlit víc a víc běžců, skokanů, závodníků, hráčů, příživníků, hltalů, letců a plavců namísto badatelů, vědců, kritiků a tvůrčích pracovníků, potom se ovšem slovo „intelektuál“ stalo nadávkou. Z neobvyklých věcí máš vždycky strach. Jistě se pamatuješ na spolužáka ve škole, který byl obzvlášť „nadaný“, který se nejčastěji hlásil a odpovídal na učitelovy otázky, zatímco ostatní dřepěli jako hromada vycpaných panáků a měli na něho vztek. A nevybrali jste si náhodou právě tohohle nadaného chlapce, když jste po vyučování chtěli někoho zmlátit nebo potýrat? Samozřejmě že ano. Všichni musíme být stejní. Nejsou všichni zrozeni svobodni a rovni, jak říká Ústava, ale všichni jsou srovnáni. Jeden každý je věrný obraz všech ostatních – teprve pak jsou všichni šťastní, protože tu nejsou žádní velikáni, před kterými by ses cítil bezvýznamný nebo podle nichž by ses mohl měřit. Tak je to! Kniha v sousedství je jako nabitá puška. Spal ji! Vyndej ze zbraně náboj! Zlom lidskou mysl! Bůhví, kdo by se stal terčem sečtělého člověka? Já? To nestrpím ani minutu.

Nikdo už nepotřeboval požárníky pro staré účely. Dostali novou práci, stali se ochránci klidu naší mysli, lidmi, kteří ochraňují náš palčivý, snadno pochopitelný a oprávněný strach z méněcennosti. Stali se oficiálními cenzory, soudci a katy. Žádá se klid. Mír. Nezatěžujte svými problémy ostatní. Anebo ještě líp: hoďte je do spalovací pece. Zapomeňte na ně. Spalte všechny, všechno spalte. Oheň je jasný a oheň je čistý. Vláda si může pomáhat z úzkých šroubováním daní, to všechno je v pořádku, jen když o ní lidé nepřemýšlejí. Mír. Vypisuj pro lidi soutěže, ve kterých dostanou cenu za to, že se naučí zpaměti populární šlágr nebo hlavní města různých států, nebo kolik tun obilí sklidili loni v Iowě. Namačkej do nich plno údajů, které nejsou nebezpečné, zahlť je tolika „fakty“, až se budou cítit přecpaní, a budou mít přitom dojem, že úplně „srší“ vědomostmi. Potom se jim bude zdát, že myslí. Jenom jim nedávat nic tak ošemetného jako filozofii nebo sociologii, aby si mohli dát dohromady dvě a dvě. To je cesta k nespokojenosti. Každý, kdo dovede rozebrat a zase složit telestěnu – a dnes to dokáže většina lidí –, je šťastnější než člověk, který se pokouší s logaritmickým pravítkem vypočítat, změřit nebo dát do rovnic vesmír. Ten nemůžeš změřit nebo dát do rovnice, když zároveň nechceš, aby se člověk cítil jako zvíře a docela osamocený. K čertu s tím! Sem s bary a večírky, s akrobaty a kouzelníky, s odvážlivci, s tryskovými auty, s motocyklovými helikoptérami, se sexualitou a s heroinem, jen víc všech těch věcí, ve kterých si přijde na své automatický reflex.

O čem se vlastně v knihách píše? Na tu otázku tak dostat odpověď, to by bylo! Ale na mou čest, v knihách se píše o ničem! O ničem, z čeho by ses mohl poučit nebo čemu jde věřit. Když to jsou romány, jednají o lidech, kteří nikdy nežili, o mátohách autorovy fantazie. A když to nejsou romány, je to ještě horší: jeden profesor nadává druhému idiotů, jeden filozof utápí druhého na lžíci vody. A všichni se motají sem, tam, ničí hvězdy a zhasínají slunce. Člověk nakonec neví, čí je.

To byl nesprávný společenský život. Lidé měli čas na přemýšlení. Proto zmizely verandy. A zrovna tak zahrádky. Už nejsou zahrádky, ve kterých by se dalo sedět. Vyžeňte lidi ven, ať se hemží sem tam.

Od toho, že dnes nejdu do práce, je jen krůček k tomu, že nepůjdu do práce zítra, že už se nikdy nevrátím. Právě teď mám šílený pocit, chce se mi všechno rozbít, všechny zabít. Dokonce snad začnu číst knihy.

ČÁST DRUHÁ

SÍTO A PÍSEK

Čas od času jsem zaslechl nějaké řeči o nenávisti. Proč nenávist? Já to nevím! Možná že nám knihy pomůžou napůl ven z jeskyně. Mohly by nám aspoň pomoct, abychom přestali dělat pořád ty stejné pitomé chyby! O takových věcech ty idiotské kretény v televizním salóně mluvit neslyším. Hodinku, dvě hodiny denně s těmihle knihami, a možná...

Nepotřebujete knihy, potřebujete něco z toho, co kdysi v knihách bývalo. Přesně totéž by dnes mohlo být v televizních pořadech. Tytéž nevyčerpatelné detaily a postřehy by mohli vysílat rádiem a televizí, jenže oni je nevysílají. Ne, ne, to, co hledáte, není jen v knihách. Sáhněte po tom všude, kde to objevíte, ve starých gramofonových deskách, ve starých filmech. Hledejte to v přírodě a hledejte to v sobě samém. Knihy byly jenom jedním z rezervoárů, kam jsme ukládali všemožné věci, když jsme se báli, abychom je nezapomněli. Není v nich žádné kouzlo. Kouzlo je pouze v tom, co knihy říkají, v tom, jak sestehovaly útržky světa dohromady v jediné roucho. Nám scházejí tři věci:

Za prvé: hodnota. Čím víc pravdivě zachycených detailů života dokážete dostat na jeden čtvereční centimetr papíru, tím jste „literárnější“. Ať je to jak chce, tohle je moje definice. Říkat detaily. Stále nové detaily. Dobří spisovatelé se života dotýkají často. Prostřední po něm jen občas rychle přejedou rukou. Špatní ho znásilní a dál se o něj nestarají.

A druhá? Volný čas. Ano, volno máme. Ale máme čas přemýšlet? Jestli se zrovna neženete rychlostí sto padesáti kilometrů za hodinu – a při takové honičce nemůžete myslet na nic než na nebezpečí –, potom hrajete nějakou hru nebo sedíte někde v pokoji, kde nemůžete debatovat se čtyřstěnovým televizorem. Proč? Televizor je „skutečný“. Je na dosah ruky, má rozměry. Řekne vám, co si máte myslet, a natluče vám to do hlavy. Určitě má pravdu. Vypadá tak věrohodně. Žene vás tak rychle ke svým vlastním závěrům, že vaše mysl nemá čas, aby protestovala: „Vždyť tohle je nesmysl!“

Knihy nejsou „skutečné“. Naštěstí nejsou. Můžete je zavřít, říci jim: „Počkej.“ Máte nad nimi moc jako Pánbůh. Ale kdo kdy dokázal vyrvat se z drápů, které člověka sevřou, když jednou zapustí kořeny v televizním pokoji? Ten z něho udělá, co bude chtít. Je to prostředí stejně skutečné jako svět. Stane se pravdivým a je pravdivé.

Kudy dál? Jak se z toho dostat? Pomohly by nám knihy?

Jen tehdy, kdybychom mohli mít tu třetí nezbytnou věc. První je, jak jsem řekl, hodnota toho, o čem se v knize píše. Druhá – volný čas, aby to člověk mohl strávit. A třetí – právo podniknout příslušné kroky na základě toho, co vyšlo najevo ze vzájemného působení prvních dvou. A já velmi pochybuji, že bychom mohli v této hře takhle pozdě ještě něco zmoci...

Knihy nám mají připomínat, jací jsme oslové a blázni.

Přičiňte se také trochu sám při zachraňování, a jestli se utopíte, umírejte alespoň s vědomím, že jste mířil ke břehu. Lidem nemůžeme důvěřovat. To je ta slabá stránka věci.

Celá kultura je skrz naskrz prohnilá. Kostra potřebuje roztavit a znovu vymodelovat. Je to mnohem složitější než jenom zvednout knihu, kterou jste před půl stoletím odložil. Veřejnost sama přestala číst, sama od sebe. Těch, kdo se chtějí bouřit, je už velmi málo. A z té hrstky jich většinu snadno zastrašíte. Lidé se přece dobře baví.

Mějte strpení. Naše civilizace rozbíjí sama sebe napadrť. Nepřibližujte se k odstředivce.

Vláda zjistila, že je pro ni výhodné, jestliže lidé čtou jenom o vášnivých rtech a ranách na žaludek.

Kdo nestaví, musí pálit. To je pravda stará jako svět a jako zločinnost mladistvých.

Nikdo, komu zbylo jen trochu zdravého rozumu, děti nemá!

Měj slitování, měj slitování. Nehádej se s nimi. Jsou si tak samozřejmě jisti, že budou takhle žít věčně. Ale nebudou. Nevědí, že tohle všechno je jediný obrovský, nesmírný, plápolající meteor, který na nebi hezky hoří, ale jednoho dne se musí rozprsknout. Oni vidí jenom ty plameny, ten pěkný oheň.

Ve světě není všechno v pořádku.

Kapitán patří k nejnebezpečnějším nepřátelům pravdy a svobody, k tomu masívnímu nehybnému dobytku většiny. Ach, ta strašná tyranie většiny!

ČÁST TŘETÍ

OHEŇ SE ROZHOŘÍ

Co to je na ohni tak nádherného? Co nás k němu tak táhne, ať jsme jak chceme staří? Je to věčný pohyb, něco, co člověk chtěl vynalézt, ale nikdy nevynalezl. Nebo aspoň skoro věčný pohyb. Kdybys ho nechal hořet, stráví plamen veškerý život. Co je oheň? Je to tajemství. Učenci žvaní o tření a molekulách. Ale ve skutečnosti nevědí nic. Jeho opravdová krása je v tom, že ničí následky a odpovědnost. Začne vás nějaký problém příliš tížit? Leží na vás jako břemeno? Do pece s ním! Je to antibiotické, estetické, praktické.

Rozhlédl se po bulváru. Byl nyní jako vymetený. Houf dětí, bůhvíjak starých, snad od dvanácti do šestnácti, které jely v automobilu, hvízdaly, pokřikovaly a hulákaly, zahlédly něco velmi neobvyklého – úplnou raritu, člověka, který jde pěšky, a děti si prostě řekly: „Na něj!“

Byly by mě zabily, myslel si Montag. Bez nejmenší příčiny by mě byly zabily.

Rád bych věděl, jestli tihle zabili Clarissu.

Zachránilo ho, že upadl. Když řidič vozu uviděl Montaga na zemi, instinktivně si uvědomil, že kdyby v té ohromné rychlosti přejel ležící tělo, mohlo by to vůz převrátit a pasažéry vyklopit. Kdyby byl Montag zůstal stojícím cílem...?

Právě teď jde nějaký ubožák na procházku. Rarita. Nějaký podivín. Nemyslete si, že policie neví o návycích takových bláznů, lidí, kteří se jdou ráno projít jen tak pro nic za nic nebo kvůli nespavosti. Nikdy se nemůže vědět, kdy se takováhle informace hodí.

Nepřejeme si nic víc než uchovat v bezpečí a neporušené ty vědomosti, o nichž máme za to, že je jednou budeme potřebovat. Jsme vlastně svým způsobem vzorní občané. Touláme se podél starých tratí, v noci táboříme v horách a lidé z měst nás nechávají na pokoji. My jsme jen podivínská menšina, hlas volajícího v poušti.

Lidi nemůžete přinutit, aby na vás dali. Musejí na to přijít sami, až bude čas, až si začnou lámat hlavu nad tím, co se to vlastně stalo a proč pod nimi svět vylétl do povětří. Nemůže to trvat věčně.

Dneska jsou nás tisíce na silnicích, na opuštěných kolejích, navenek tuláci, uvnitř knihovny.

Několik potrhlých pomatenců s hlavou plnou básniček jim nemůže ublížit, to oni vědí a my to taky víme, to ví každý.

Nedělejte si o knize úsudek podle obálky.

Co jsi dal městu ty, Montagu?

Popel.

Co dávali ostatní jeden druhému?

Nicotu.

Dědeček doufal, že se jednou naše města víc otevřou zeleni a venkovu a divočině a vpustí je do svých zdí, aby lidem připomněly, že nám je na zemi přidělen jen nepatrný prostor a že žijeme v pustině, která nám může vzít, co nám dala, stejně snadno, jako dýchnout na nás svým zkázonosným dechem nebo poslat na nás moře, aby nám připomnělo, že nejsme tak příliš velicí. Dědeček říkal, že jestli zapomeneme, jak je v noci pustina blízko, jednou nás překvapí a dostane nás, protože jsme zapomněli, jak umí být strašlivá a skutečná. Rozumíte mi?

Nenávidím Římana, který se jmenuje Status Quo.

Neptej se po zárukách, nevyžaduj bezpečí, takové zvíře nikdy nežilo.