Misantropova knihovna

I.

V popředí veliká tabule s rudým a černým nápisem volajícím:

SVĚT MUSÍ BÝT ZNIČEN!

ADAM: Bylo už tolik bláznů a šarlatánů, kteří chtěli svět spasit, že ani pes už nebere vážně člověka, který chce svět zničit. Veliký člověk je vždycky sám. Mně je to jedno. Chtěl bych, aby tu stálo celé to malé a bídné lidstvo a já mu vmetl ve tvář svou strašlivou žalobu i ortel. Je konec. Svět musí být zničen. Svět nestojí za to, aby byl zachráněn. Kanón negace je nabit až po ústí. Co je prach a ekrasit proti lidskému Ne? Co jsem se nasbíral vší negace a nastřádal všech rozumů! Co vše jsem přečetl a co debat jsem svedl, než jsem se stal pánem záporu! Dívá se na hodinky. Začněme! Ale dřív ještě přečtu svůj Manifest:

„Ve jménu jediné osvobozující Anarchie – ohlašuje se zničení světa. Důvody: Každý řád je násilí. Náboženství je podvod. Zákony jsou otrocká pouta. Každá vláda je tyranie. Jediná odpověď na tento stav je hromové Ne!

My –„

– vlastně bych měl říct „já“, protože jsem mezi těmi šosáky nenašel jediného schopného učedníka; ale „My“ zní vždycky lépe.

„My prohlašujeme veškerý řád, všechny zvyky a instituce za špatné a nulní; prohlašujeme, že každá snaha o nápravu a převrat světových řádů je zbabělý kompromis; prohlašujeme, že všechno je špatně; život je zlozvyk; humanita je slabost; trpělivost je zločin; ze všeho pak nejhorší je soucit a tolerance.“

Ostatně jsem to psal a kázal už tisíckrát: bylo to marné. Zbytečně bych se opakoval. Všecko je špatně! Špatně! Špatně! Já popírám všecko! Teď je konec! Teď to praskne!

Stiskne knoflík u děla.

Všecko... všecko je pryč! Tak tedy přece je konec světa! A já jsem živ? Aha, já jsem zapomněl popřít sebe sama! Ale jinak je konec světa: to je zřejmé. Padne na kolena. Spasil jsem svět, neboť jsem jej zničil!

Z toho je jasně vidět, že nic za nic nestálo:

kdyby co za něco stálo, tak by to zůstalo,

nu, nemám pravdu?

Člověku by se věru nebylo ani snilo,

že široké slovanské Ne udělá takové dílo.

Byla to odvaha, co? – Haló! Slyšíte, haló! –

Nikdo se nehlásí! Konec! Triumf! Vesmír bez lidí!

Haló! Ne, nikdo. Svět je mrtev. Negace hotova.

Mně je docela po chuti, že nic není.

Já umím tvořit! Já jsem se stal tvůrcem! Tvůrcem z vlastní vůle a moci! Kdo má sílu ničit, dovede i tvořit. To je ohromný pocit, být stvořitelem!

Ne ne, lidi já nechci! To tak! Popřel jsem je, a konec! Člověk je odbytá věc. Něco vyššího! Něco nového! Ať je to například... Ne. Představme si něco, co není podobno člověku. Oddejme se inspiraci. Zamhuřme oči a neomezenou tvůrčí silou si vyvolejme obraz něčeho, co není bídný člověk. V náhlé inspiraci. Už to mám! Překročme, přeskočme opičí stadium člověka! Udělejme bytost vyšší: stvořme Nadčlověka! Ať nezná slabosti ani soucitu; ať je prost předsudků, pout, strachu a otrockých pudů. Ať je silný a svrchovaný; orlího pohledu do slunce; kníže vrcholů a ne už člověk nížin! Staniž se, amen!

Do práce! Do díla! Toť okamžik historický.

K výšinám nadčlověka! Ó, jaké božské dílo!

Překonat nízký, otročí úděl lidský!

Výše! Vystoupit výš! Překonat vše, co bylo!

Člověk je člověka syt a počíná tvořit bohy.

Budeš velký a volný. Popřeš boha. Silnou dlaní

zlomíš starého života kruh zavřený a úzký.

Zmocníš se vlády nad sebou hrdě a bez váhání.

Nadlidský Nadživot tvořím.

Prolhané morálky bab

zlom pouta malicherná,

nepřijmeš jařmo chtíče,

nebudeš líhnout děti,

rozrazíš předsudků krunýř.

ADAM: Copak je něco většího než tvořit?

EVA: Být volný!

II.

ADAM: Základem příštího světa a nového vyššího řádu

buď síla, mládí, vůle. Buď to muž činu a kladu.

Nestačí popřít svět. Musíš popřít i slova.

Tvůrče, nemluv a tvoř. Pravé tajemství bytí

ve veteši mrtvých pojmů se nikdy nezachytí.

Tvoř v mlčení horoucím a slovy se šálit nedej,

v sebe se soustřeď, sestup k tajemným hlubinám.

V svém nejvnitřnějším snu nejvyšší metu hledej.

Já stvořím muže, jakým chtěl bych býti sám.

Jaksi mi vyvstává

olympsky nahá, mladá, antická postava

s vavřínem ve hřívě a svaly zápasníků...

Vždycky je dobře si vzpomenout na antiku.

Špatný by nebyl taky

mladistvý Viking s mořsky jasnými zraky,

jenž krůpěje severních moří s vlající kštice střásá...

Sic nemá to kulturu, ale zas je to rasa.

MILES[1]: Kde já stojím, tam je vrchol.

III.

ADAM: Máš-li lepší názory, dobrá, ustoupím. Ale to je nemožné, protože pravdu mám já.

IV.

ADAM: Ach, jak často člověk tvoří jen proto, aby přehlušil svou bolest!

ADAM: I tvoře, člověče, můžeš svět zničit!

ALTER EGO: Buď mužem a tvoř! Buď silen a sám!

ADAM: Ti mladí vždycky chtějí rozházet svět, a zatím jde jenom o ženskou.

ADAM: Jen hlupák nepochybuje! Mysli a pochybuj!

V.

NADČLOVĚK: Toho dne, kdy bylo vykonáno dílo stvoření, vypukla válka. V právu je ten, kdo vyhraje.

VI.

ADAM: Lidé jsou nevděční.

ALTER EGO: A vrtkaví. Jednou chtějí to a podruhé pravý opak –

ADAM: A nikdy se jim nezachováš. To je to nejhorší.

ALTER EGO: Právě. Čím budeme od nich dál, tím se jim budeme zdát větší.

ADAM: To je strašné! K čemu je na světě taková holota?

ALTER EGO: K ničemu. To ani nepatří do díla stvoření.

Je vztyčeno velké černé prkno s hrubým nápisem

- ZDE BYLO POPŘENO DÍLO STVOŘENÍ -

VĚDÁTOR slavnostně: Tím byl zahájen věk rozumu. Rozum vyvrací pověry. Rozum vyvrací násilí. Rozum vyvrací všechno.

ADAM: Pravda se nedá odhlasovat!

2. AE: Lžeš! Pravda je, co je odhlasováno! Stačí prostá většina, aby se cokoliv stalo pravdou!

RÉTOR: Žaluji na vás, že jste se dopustil zločinu tvoření. Proč jste netvořil lépe? Proč jste nám nedal čtyři nohy, proč jste nás nepokryl srstí, proč nemáme křídel ani ploutví? Proč jsme smrtelní? Proč musíme pracovat? Jak ospravedlníte ten hanebný a neslýchaný šlendrián?

1. AE: Proč jsi nás nestvořil lépe? Proč raději nejsme z kovu? Proč nejsme dokonalí jako stroje?

ALTER EGO: Na člověka je to až příliš dobré!

RÉTOR: Máte co uvést jako polehčující okolnost?

ALTER EGO: Ano. Lituji, že jsem vás stvořil.

ČERVENÝ HLASATEL: Dost! Starý svět musí zhynout. Ať žije revoluce!

ČERNÝ HLASATEL: Pánové, je tu snad někdo, kdo nechce svět rozbít?

ČERVENÝ HLASATEL: My chceme svět spasit!

ČERNÝ HLASATEL: To je totéž. Vy všichni chcete svět spasit. Vy všichni chcete svět rozbít. Nudíte mě svým křikem. Cekne-li ještě někdo, střelím. – Hluboké ticho. – Ach, jak to ticho dělá dobře mým nervům! Vy řvoucí a poskakující opice, jak by byl svět krásný bez vás! Jen hvězdy by zvonily nad pouštěmi, moře by hučelo a tak dále. Funíte jako dobytčata. Zakazuji vám dýchat! Nikdo nesmí dýchat před tváří Diktátora!

JEDEN Z DAVU: Konec světa!

ČERNÝ HLASATEL: Myslím, že na pozadí toho požáru se vyjímám velkolepě. Snímá černou masku: je to Nadčlověk! Uf, to byl zápach! Já nesnáším lidi, dělá se mi z nich špatně. Bohužel každý Nadčlověk je trochu neurastenik. Ale sehrál jsem to skvěle, co? Ovládl jsem situaci silou svého opovržení. Já chci jen jedinou věc, ale ta stojí za to.

ADAM: Prokletí!

Já tvořivé síle klnu a klnu tvůrčí muce,

prokleté naše dílo, prokleté moje ruce!

Buď zlořečen člověk! Což proto s ním jsem se mořil,

aby mně nakonec všechno pokazil, popřel a zbořil

ten šílený kazisvět, jenž sluje člověk –

ALTER EGO: –  – ten spratek,

jenž plodí jen hanbu a nevděk, rozvrat, vojnu a zmatek –

ADAM: – ten břídil tragický, který si myslí, že tvoří,

když svět, který nestvořil, s ním hroutí se a hoří!

ALTER EGO: Já se jich, Adame, děsím. Kde se ten ničivý pud, kde se v nich, Adame, vzal?

ADAM: Nikde! Je v nich!

Či bys... ty bys chtěl svět... svět znovu zničit?!

ALTER EGO: ANO! A neváhaje chvíli,

zrušit a zvrátit všechno, co jsme natvořili,

vyhladit, vymazat jak tabuli poškrábanou,

bít, bít a ještě je bít velikou tvůrčí ranou,

a raději stokrát než jednou!

ADAM: I stokrát je příliš málo

za to, co se tu s námi, za to, co z nich se stalo!

Ó, ztrestat je jak otec!

ALTER EGO: A mstít se jako bůh!

ADAM: A smýt je jako omyl!

ALTER EGO: Smazat je jako dluh!

ADAM: Jako skvrnu je setřít!

ALTER EGO: Jako prach je smést!

Kde je to, kde je to, Adame, kde to jest,

to, čím ta ostuda tvůrčí může smazat se?

Adame, kde je, kde je tvůj Kanón negace?

Proklatě! Tedy nech je, ať sami to provedou

tak pomalu a krutě, jak oni jen dovedou,

ať zničí se boji a bídou, pravdami nebo hlady –

Kde, KDE je tvůj Kanón?

ADAM: Nešťastní lidé! Teď tedy udělám pro vás to poslední: Zasadím vám ránu z milosti!

ALTER EGO: Je rozhodnuto. Svět musí být zničen. Staniž se.

ZMETEK: Tohle je můj svět, tohleto všecko! Vy všecky byste chtěli rozbíjet svět pro samý velký myšlenky. Zmetek nemá žádný velký myšlenky. Zmetek chce bejt jenom živ. A proto vám nedá ten svět. Pro Zmetka je dobrej dost.

EPILOG

ALTER EGO: Adame, ještě máš Kanón negace. Je tady, je na dosah ruky. Na dosah ruky trest, na dosah ruky vykoupení. Adame, co uděláš? Což nejsi ještě na konci utrpení, ještě nejsi na konci bolesti? ADAME, TY TO TAK NECHÁŠ?