Jdi na obsah Jdi na menu
 


bratří Čapkové: Ze života hmyzu

17. 9. 2011

Ze života hmyzu

(výpisky)
 

 


PŘEDMLUVA
 

O této komedii se během její existence napsalo tolik nevlídných slov, že autorům přichází za těžko ještě něco připojit. Prý je to „Ošklivé, cynické a pesimistické drama, jemuž chybí pravda“ (Christian Science Monitor1) a „ukrutný, špinavý kus symbolismu“ (Sheffield Daily Telegraph2). „Zabte je,“ napsal o autorech berlínský kritik, a tak dále.

Jeden americký kritik napsal, že divák této hry se táže, nemá-li si podřezat krk, je-li svět tak špatný, jak se mu zde líčí. Každý divák nebo čtenář mohl sebe sama hledat v bloudícím tulákovi; místo toho – znepokojen nebo pohoršen – domníval se vidět svůj obraz nebo obraz své společnosti v havěti, jež tu byla – pravda, že s vědomou nespravedlivostí – učiněna nositelem některých špatností. A právě tento optický klam je svědectvím, že autoři nepsali svou „ošklivou a cynickou“ satiru nadarmo.

Zrcadlo, jež nastavili životu, bylo úmyslně a tendenčně křivé a pokřivilo by hubu i nejspanilejší lidské Ctnosti. A hle, zlomyslný trik se nad očekávání podařil: bezpočet lidí rozpoznal člověka v té pokřivené grotesce a uvědomil si, že je cosi ošklivého, ukrutného a nicotného i tam, kde není zvykem to hledat.

Autoři


 

Ze života hmyzu

PŘEDEHRA

 

Zelená lesní mýtina.

TULÁK vymotá se z kulis klopýtaje a padne: Haha, to je švanda, že? To nic. Nemusíte se smát; já jsem si totiž neublížil. Předváděl jsem – pád – člověka. Jaká podívaná!

Usedne. Kdepak, já se nemotám. Já ne, ale všechno ostatní je opilé, všecko se motá, všecko se točí dokola, pořád dokolečka. – Haha, už dost, vždyť mně je z toho nanic! Rozhlíží se. Tak co? Všechno se točí kolem mne. Celá země. Celý vesmír. Přílišná čest pro mne. Rovná si šaty. Odpusťte, nejsem na to oblečen, abych byl středem harmonie sfér. Hodí na zem čepici. Tak tady je střed. Točte se kolem mé čepice, tu to neporazí.

Padnul jsem pod svým křížem. A ty sis myslela, květinko, že jsem opilý? Kdybych měl kořeny jako ty, netoulal bych se po světě jako pobuda. A kdybych se netoulal po světě, nepoznal bych tolik věcí.

Ano, to jsem já; mne znají všude. – Já jsem totiž člověk. Nikdo mě jinak nejmenuje. Říkají mně „člověče, já vás dám sebrat“, nebo „člověče, ukliďte, udělejte, přineste mně tohle“, nebo „táhněte, člověče!“ A já se tím neurazím, že jsem člověk. Kdybych někomu řekl „člověče, dejte mi šesták“, urazil by se. Když se mu to nelíbí, dobrá; budu ho považovat za motýla, nebo za chrobáka, nebo za mravence, zač kdo chce. Vždyť mně je to všechno jedno, člověk nebo hmyz. Já nechci nikoho napravovat. Ani hmyz, ani člověka. Já se jen dívám.

Já se jen dívám. Kdybych měl kořen nebo cibuličku v zemi, díval bych se na nebe – do nebes! Do smrti bych se díval rovnou do nebe! Ale že jsem člověk, musím se dívat na lidi. A já je vidím.

PEDANT vběhne se síťkou na scénu: Ach, ty krásné exempláře!

TULÁK: Hej, načpak ty motýly chytáte? Nechte je, hrajou si.

PEDANT: Co, cože, hra? Hra je jen úvod k páření.

TULÁK: A co s nimi děláte, když je chytíte?

PEDANT: Cože? Motýl musí být určen, datován a vřazen do sbírky; ale nesetři pelu! Síťka budiž z jemného tkaniva! Motýl buď pozorně usmrcen stisknutím hrudi! A napíchnut na špendlík! A napnut papírovými proužky! Do sbírky uložen řádně vyschlý! Budiž chráněn před prachem a moly! Vlož do skřínky hubku s kyanidem!

TULÁK: A proč to všechno?

PEDANT: Z lásky k přírodě. Člověče, vy nemáte lásku k přírodě! – odbíhá.

TULÁK: Račte odpustit, já že jsem opilý? Račte dovolit, opilý jsem, ale hodný.
 

 

DĚJSTVÍ DRUHÉ
 

KOŘISTNÍCI
 

CVRČKOVÁ: A proč jsi se, brouku, neoženil?

TULÁK:

Sobectví, paničko, sobectví. Měl bych se za to stydět.

Pohodlí ve své samotě hledá egoista.

Nemusí tolik milovat. A tolik nenávidět.

A tolik nepřát jiným ten jejich kousek místa.

 

TULÁK:

Vražda a zase vražda! Srdce, přestaň tak tlouci,

vždyť to byl jenom hmyz, vždyť jsou to jenom brouci.

Člověk chce něco víc, než aby se jenom napás

a vděčně, spokojeně žvýkal ten žvaneček štěstí:

život chce muže, život chce hrdiny, život chce zápas;

chceš-li se zmocnit života, chop se ho silnou pěstí,

chceš-li být plně člověkem, nesmíš být malý a slabý,

chceš-li žít, tedy vládni, chceš-li jíst, tedy ... zabij ...

Ticho! Copak vy neslyšíte,

jak po celém světě pracují horečné tiché čelisti,

roch-roch-roch to krvavé mlaskání syté

nad žvancem ještě živým ... Život je života kořistí!

 

DĚJSTVÍ TŘETÍ
 

MRAVENCI

TULÁK sedí zamyšlen:

Dost, dost už viděls. Viděls všechny tvory

sát jako vši na velkém těle bytí,

v strašlivém hladu rozmnožit svůj podíl

urvaný druhým. Žít, to značí brát,

nu tedy ber i ty. Už dost jsem viděl.
 

KUKLA křičí:

Místo! místo! já se zrodím,

z vězení celý svět osvobodím!

Jaká ohromná myšlenka!

TULÁK:

Ta věčná rvačka o své malé já,

ta sháňka hltavá, ta hmyzí péče

svou vlastní malost zvěčnit ve svém rodu,

nechci, už nechci!
 

1. MRAVENEC: Je mnoho lidí?

TULÁK: Mnoho. Říká se jim páni světa.

2. MRAVENEC: Ha! ha! Páni světa!

1. MRAVENEC: My jsme páni světa.

 

TULÁK:

Ráz dva tři čtyři! Ještě rychleji! Ráz!

Zpráskejte bičem spěchu ten starý pomalý čas,

mrskejte jej a žeňte, ať rychleji letí vpřed,

vždyť rychlost je pokrok. Svět chce se rychleji řítit,

chce doletět k svému cíli, a kdyby do záhuby letěl,

ať je to aspoň rychleji!
 

1. MRAVENEC: Do práce! Do práce! Kdo víc má, musí víc pracovat.

2. MRAVENEC: Víc potřebuje.

1. MRAVENEC: Má víc co hájit.

2. MRAVENEC: A víc co dobývat.


 

EPILOG
 

ŽIVOT A SMRT
 

TULÁK: Živote, živote, ty jsi nás uhranul! Nech nás žít, nás všechny! Hleď, každý chce žít! Každý se tolik brání, a každý bojuje na svou pěst! Vidíš, kdybychom tak jednou to zkusili dohromady! Kdybys ty sám nás vedl proti – proti zániku! Proti smrti! Všichni bychom šli za tebou!
 

KUKLA-JEPICE stane:

Celý svět bobtnal, aby mě zrodil,

a pukal bolestí. Slyšte, ó slyšte,

ohromné poselství nesu; zvěstuji

nesmírné věci; ticho, ticho,

já veliká přináším slova. – Padá mrtva.

TULÁK kleká k ní: Vstaň, muško! Proč jsi padla? Zvedá ji. Mrtva! Je mrtva! Ach, líbezné líčko, ach, oči jasné a čisťounké! Mrtva! Slyšíš, Kuklo? Co jsi chtěla říci? Mluv ještě! Nese ji v náručí. Mrtva! Jak je lehýnká, ó jak je krásná! Proč musela umřít? K čemu ten hrozný nesmysl! Mrtva! Ach, tyhle rty se už neozvou! Mrtva!
 

 

DOSLOV

Hra bratří Čapků ZE ŽIVOTA HMYZU je svérázným typem moderní komedie české. Ve čtyřech samostatných obrazech, spojených ústřední postavou Tuláka-myslitele, předvádí vlastně ve formě dramatické kritiku světa, člověčenstva, života i smrti.

Byť Čapkové později vyvraceli podobné dalekosáhlé úmysly a omezovali svou kritiku jen na ty, kteří se v onom pokřiveném zrcadle poznají (viz Předmluvu), je nesporné, že tu divadlo usiluje analyzovat ne pouze ten či jiný určitý jev společenský, ne pouze ten či jiný určitý modus lidského soužití, nýbrž míní podrobit kritice a posoudit onu pospolitost samu, její úhrn a celek, její podstatu. Ať to jakkoli předmluvami popírají, metoda svědčí o něčem jiném. Tento pokus obchvátit lidstvo a říci mu do očí pravdu bylo ovšem něco do té doby v domácím dramatu nevídaného, neslýchaného.

Tulák-poutník Čapků zjišťuje, že svět je miseria miseriæ, že mu vládne sobectví a pudy a že nikde není vidět světélko rozumu, které by ten zmatek prosvítilo.

Jaroslav Hilbert3, kritik agrárního Venkova klade komedii hluboko pod R.U.R. a závěrečnou apostrofu života pokládá za pouhý „nálepek na hru po duchu nepovznášející, ba přitisklou hodně do malosti dolů“. (Venkov 11. 4. 1922.) Později svůj soud ještě zostřil: „Jest to hra člověka silně snižující... Říká se, že jest hořká a poučná – ne, jest pesimistická, nihilistická. Angličané, kteří mají úctu k sobě samým a k hodnotám, které hra napadá, ji odmítli, zralí duchové berlínští učinili totéž. U nás jsme byli bez sebe radostí, že člověk není víc než štěnice, neboť to odpovídalo naší chátrové protináboženskosti, materialismu a národnímu mrskačství... Zíral na vás pohled filosofické ostrosti, ale velmi jednostranný, negativní, nespravedlivý a zlý.“ (Venkov 31. 5. 1932.) Co není zcela zřetelné z hry samé, co nebylo zřetelné z úmyslu inscenátorů, ozřejmilo se hněvem kritika.

Jan Kopecký

 

Související odkazy:

tovarna-na-absolutno--titul-.jpg

 

J O S E F Č A P E K

TOUHA, JOSEF ČAPEK – OBRAZ A TAPISÉRIE - Uměleckoprůmyslové museum v Praze

PSÁNO DO MRAKŮ

 

 


VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY:

1 Christian Science Monitor – severoamerický deník křesťanského směru, vycházející v obrovském nákladu. – Vysvětlivka editorova.

Nelíbí-li se něco křesťanům, je to vždy dobré doporučení pro dané dílo a dokonce i svým způsobem vyznamenání; nicméně v tomto případě se dosti podivuji výronu žluči křesťanské: ZE ŽIVOTA HMYZU má zcela smířlivý, optimistický a humanistický závěr – zde bych měl mít potom právo ke stížnostem zase naopak Já, Misantrop! – Poznámka Misantropova.

2 Sheffield Daily Telegraph – populární anglický časopis. – Vysvětl. editor.

3 Jaroslav Hilbert (1871 – 1936) – český dramatik a spisovatel. – Pozn. Mis.