Misantropova knihovna

Považuji za nežádoucí zkrat, dokonce za svého druhu příkoří, aby po umělci zbylo jen a jen dílo a současně nebyl vydán počet i o jeho soukromém utrpení, kterým je nejen vykupoval, ale bez něhož by prostě nebyl ani občanem, ani otcem, doslova nikým. Mělo by tomu tedy být vlastně obráceně, totiž aby právě tento život byl vydán v obrovském fasciklu jakožto dílo, a docela vzadu, jakožto rejstřík nebo kritické odkazové poznámky, i jeho literární dílo.

1967
*

Jde o dalekosáhlé, penetrující spiknutí nahodilého proti nutnému, podružného proti podstatnému, vnějšího proti vnitřnímu. Jde o široce založený komplot proti tvorbě. Ten komplot se může ne zcela rozbít, ale alespoň pozastavit a na jednom místě rozrušit o podivína, který si osvojí nejsvéhlavější neústupnost všemu navzdory a chová se tak, jako by vše, co ho obklopuje, prakticky neexistovalo.

1968

 

1960

Sosna, vbitá vichrem do skály, stojí vbita. Osika se třese pod každým závanem odkudkoli.

Výrok vězně J. S., u mne na verandě, 14. května

 

1962

Hmyz – nejzazší odosobnění, totální kolektivita, nepodmíněná poslušnost, samosebou dobrovolná a hejhurácky manifestovaná kázeň, jakbyne, když vynucená šíleným strachem o kejhák, život naprosto bez ceny, který může být kdykoli odkudkoli zlikvidován, aniž se co pociťuje mimo mstivé úlevy. Ultima Thule Hrůzy – rovněž proto, že právě tyto útvary disponují „největší nadějí na přežití“ – přežití čehokoliv.

 

1963

Tati, to dyž se umře – to už je na celej život?

Martin[1]

 

Nahý světec sedící nehnutě na zemi, v sobě pokojně tkvějící, bičovaný větry a větry konejšený, s prasklou mozkovou cévou, která nevydržela nápor samádhi[2], to teprve je člověk, kdežto my ostatní jsme bordelová předsíň plná hadrů, souloží, chlastu a podrazů, od narození do smrti charakterizováni základní, ostudnou, roztržitou nedospělostí a apriorní, nevyléčitelnou věrolomností.

 

Zpráva! Podat zprávu! Donést zprávu! Pronést zprávu vřavou! Ani jednou se neohlédnout, běžet po nesmírně ostrém hřebeni, nést zprávu, donést ji, proboha, ještě platnou, ještě nezkreslenou, běžet proto stále rychleji, donést ji zatepla, donést ji a padnout, toť vše.

 

Netrénovaný, nepřipravený ani nepoznává, že nepoznává, ale rovněž nepoznává, že poznává; skutečnost ho bije ne do očí, ale po hlavě.

 

To není žádná pravda! je výkřik nejopravdovějšího zoufalství, a to i kdyby se jednalo o punčochu kurvy, pohozenou na podlahu bordelu, vždyť v tomto nejpravdivějším výkřiku ozývá se i všechno zoufání i doufání chaosu, přecházejícího v kosmos.

Jedna z rozprav s Josefem Jedličkou[3]

 

Jen nestoudnost, nestoudnost nezměrná a bezmírná je příčinou i důvodem, že si po čtyřicítce ještě dovolujeme chodit po zemi. Dávno jsme se měli odpařit a vytřít po sobě hadrem.

 

Vše zásadní znamená přísnost. Vše podstatné leží v štítivém výběru, který neznamená běžné opovržení, ale obranu nitra proti smradu. Vše opravdové postuluje konsekventně sebezničení, tady a rázem, neboť v poledne je namále, o půl druhé pozdě.

 

Básník musí být v podstatě šílenec; sám si volí formy šílenosti, dávaje přednost šílenství chladu nebo žáru, ale to je podružné; podstatné je, že si musí umět šílenství vážit a mít k němu výslovnou vůli.

 

Pravé dílo budiž podobno soustředěnému útoku na jednu pevnost ze všech laufů, budiž to jedna jediná kniha.

 

1964

Každé opakování, tj. prakticky odnikud nikam naplano rozvíjená horizontála, je samou svou podstatou tragická. Naději zakládá pouze výmyk z horizontály, vypáčení obzoru, tj. zničení všeho dosavadního.

 

Obrovské množství podprostředních lidí se bleskurychle naučilo kraulovat polofašistickým kalem, nalézá v rozhrnování jeho pěny jedinečnou šanci, jak ozvláštňovat svou osobní nicotu, netušíc ovšem, že je ideálním materiálem ovládání beze zbytku, jelikož už na ně nemusí být vynaložena žádná námaha.

 

Není něco nádherného, mít toho stále míň?

 

Jaká distanc! Jaká nesdruženost! Jaká mezera a prázdný rukáv vlající mezi ním a jimi! Jak je ta láska labilní, jak tuhá a skutečná je nenávist!

 

Aby se skutečnost stala stravitelnou, musela se vypustit a nahradit přízrakem. Svět není obepjat rukou, ale protézou. Zděšen stojí ten, kdo byl stvořen pro boj muže proti muži a pro lásku bez podmínek, vždyť už nelze nikoho potkat, natož se s někým utkat.

 

Klíma[4] se školil na výkvětu nesystematičnosti německé básnivosti. Hovadství vsebezabředlého systému mu bylo vždy krajně odporné. Dokázal vytvořit dílo, které je amalgámem poezie a myslitelství, vybudoval systém ve vyšším smyslu, kde pro kec není nejmenšího místa, kde srší blesk o blesk, hrom bije do ledovce, kde se srážejí brusy maxim a sarkastických aperçu, a dokázal jako první a poslední, že myšlenka bez poezie je mrtvá, poezie bez myslitele jen narcistní brept.

 

Kolik zbytečných zpráv jsem nucen konzumovat každou vteřinu! Ale já chci slyšet jen jednu velkou zprávu, nikoli deset tisíc bezvýznamných. Chci onu jedinou, podstatnou, ústřední zvěst.

 

Jediné psaní, jež je právo, tj. texty spásné, jsou ty, jež čteny způsobily by zděšení. Pravdivé odhalení jedné každé bytosti znamená šok, podpálit společnost. Vše, co čtenář konzumuje, je víceméně zestetizovaná lež, předkládá se mu jen tolik, aby se neudávil.

 

Přišel, aby pochyboval. On je vyslancem boření a ani sám nemá ještě v kupě plán veliké příští pozice. O té bude přemýšlet v samotě nad samotou, v samotě umocněné, o které se nezmíní jediným slovem před nikým.

 

Chování, jednání, mlčenlivost prací zedřeného člověka, jeho mluva – jen nezbytně nutný komentář –, to vše vyjadřuje naprostou převahu vůči ostatním. Vyjadřují nahou pravdu bez uvozovek.

 

Všem byla při zrození vtisknuta do ruky svíčka. Milióny běží se svíčkou v napřažené ruce. Jen nemnozí však přišli na to, že je třeba svíčku zapálit. A jen velmi nemnozí z těchto nemnohých, kdo vůbec svíčku zapálili, přišli na to, že je třeba svíčku uchopit ne za nohu, ale za plamen, a to ne proto, aby jej uhasili, ale aby jím propálili dlaň.

 

Pravé zkoumání je ohledávání nemožného. V životě nejde o to, co lze, v životě jde vždy jen o to, co nelze. Jiskra přeskočí jen tam, kde pochopím bezmoc, ale ač chápu, nesmířím se. Výsledek: totální kverulace vedoucí k sebespálení. Jen toto je naděje.

 

Bůh je naše plahočivost za šílenstvím.

 

Antares je proto tak ohromný, že je tak řídký; naproti tomu Wolfova hvězda proto tak rozměry skromná, že hutná. Neplatí snad totéž v poezii, ostatně ve všech oborech činnosti?

 

Zhuštěný, natěsnaný rukopis, šrafopis, ložení kamenných bloků, mezi něž se nevejde špička nože: ne slovo za slovem, ale fakt za faktem, čin za činem. Ve verši celý svět a v dalším zase jiný celý svět. Nadávky a proklínání bývají salvami naprázdno; rána dopadniž jediná, zato rovnou na vaz.

Hloubětín

 

Tak jsem přemejšlel vo tom bejt zeměkoulí. Ale rozmyslel sem si to: to by totiž chtělo furt se točit na jednom místě v luftě.

 

1965

Lež prostá je škoda. Prolhanost záměrná není škoda, ale škůdcovství. Lže ovšem každý.

 

Od narození až po smrt člověk vražen do chřtánu věcí a jemu věci vraženy do chřtánu. Ten pohled: dřepí v úplné ožebračenosti na sutišti předmětů – montblank věcí nad ním, montblank potřeb a nástrojů kolem něho, a v něm samém pohřebiště použitých, používaných nebo v toužení pojatých věcí. Vymačkané tuby, použité kondomy, ojetá auta, roztřískaný nábytek, salátové knihy, prošoupané ponožky. Kde jsou však klády vorů? Kde tisíce flašinetů?

 

Televize? To je, jako když se vyblije náš kocour!

Martin

 

Když nám vlétne na verandu motýl, chceme ho chytit. Typická reakce zkaženosti. Trvá řadu let, než člověk pochopí, že ho má nechat poletovat.

 

Že si někdo s rozmyslem, plánovitě ničí život, je ovšem zločin, možná jediný, který existuje.

 

Zdeněk Frýbort:[5] vstupujíce do síně svatební, vstupují novomanželé i do síně rozvodové, tj. soudní, a jsou v ní de facto od chvíle výměny prstenů potenciálně neustále přítomni. Avšak vstoupivše pak v síň rozvodovou, ocitli se jak v paradoxně pracujícím snu naopak v síni svatební, neboť v síni rozvodové, tedy na prahu rozbití manželství. Tam se navzájem reinstalují jako manželé a urputně a směšně na tom trvají. Nejde však již o lásku jako výměnu svobod, ale o zákon a předměty jako prohoz nutností. Jediné možné soužití mezi mužem a ženou je milenecká praxe, tedy svobodně přepychový styl. Avšak lidé vzápětí vše pokazí; chtějí vzácné chvíle souladu prodloužit, zafixovat, zapomínajíce, že je nutno vysokost svobody strhnout kdyby k zemi!, ale do bláta nutnosti. Zaskočeni a netrpělivi chtějí svůj svazek stvrdit před společností, vždy nízkou a zablácenou, a vzápětí tím své štěstí rozbíjejí a ztrácejí.

 

Zásluhy náboženství – kopeček, neštěstí jím zaviněná – velehora. Snad je náboženství v nejhlubší podstatě člověkova neschopnost. Má být esencí člověka a v praxi je manifestací neschopnosti skutečné lidskosti. S lidskostí souvisívají ticho, prostota, nápomocné konání při absenci patosu, naopak bengál a ornament souvisejí s vraždou a záludem. Věřící obcují při mši, povznášející pohled, běda však, jaký se naskytne, shluknou-li se pod zástavou náboženství jakožto fantazmatu. Nic není ničivější než fantazma, které se stane reálnou kolektivní silou. Třeštivý fašismus fikce.

 

Jsme uštvaní, chronicky rozladění, neschopni se soustředit, vykořistění, neustále švorc, na nic nemáme čas... Sami jsme vinni. Neschopnost vzdát se věcí a blbých požitků z nás ze všech dělá kolaboranty. My se necháme uštvat, děláme vše, abychom byli rozladěni, nejsme s to vybojovat si prostor k soustředění, neumíme žít s pěti korunami denně, nechali jsme se zarohovat. Kováme řetěz vlastního otroctví.

 

Celá tato společnost je zbudována ne jako systém podnětů, ale brzd. Zde se dává pracovní příležitost pouze a jen impotentovi. Banda podprostředních lidí, a copak o to, šlendriánských a neukázněných zcela habituálně, nachází v tomto protirozumovém bludišti nejen možnost uživit se, ale ideální příležitost ustavičně mizet.

 

Kdyby se jedinec pouhých pět minut choval ve společnosti tak, jak se vlády chovají ke společenstvím jim svěřeným, vyrazili by ho z každé putyky s rozbitou hubou.

 

Každé manželství je rychlým hrobem sexu, Eróta – a lásky.

 

Co člověk má, ukradl vesmíru.

 

Prezident Novotný si soukromě dodělával maturitu. Všechny předměty už měl za sebou, jen ještě z dějepisu potřeboval jít na zkoušku. Po přezkoušení mu examinátor řekl: soudruhu prezidente, bylo mně požitkem vás zkoušet. Jen maličkost: Husa neupálili Hanzelka a Zikmund, ale jen Zikmund.

 

Není čtenářů poezie, jsou jen její tvůrci.

 

Jen já vím, jak to doopravdy bylo. Kniha – pěkná věc, ale jen já vím, co se našlapalo vedle, kam všude se hubou padalo, co času se promarnilo a prošupačilo, od kolika předsevzetí uteklo, jak se to zkrátka klohnilo, lepilo, mydlilo a básnilo, a teď přijde moralista a začne mě pérovat, ale na morálku a moralizování mám právo já, který chyboval, a ne on, který čekal, až uklouznu a rozbiju si hubu.

 

1966

Život je soustava pekel, kde Ráj je jedním z nich.

Pacient z APO

 

Keltové strhávali z borovic jmelí zlatým srpem; už tato slova sama o sobě jsou báseň. Kdo se jmelí dotkl obnaženou, neřkuli nevážnou rukou, byl potrestán. To byli Keltové. Na Dobříši jsem viděl mladou lipku, vysazenou v aleji vedoucí do města, přelomenou vejpůl. A za ní další, rovněž zmrzačenou. To jsou lidé dvacátého věku. Toto je hlavní, smrtelně nebezpečný problém našeho života – vymizelá úcta k prostředí, k živému, ke Stvoření; psáno výslovně s velkou písmenou.

 

Neštěstí první: narodit se. Antika má pravdu.

 

Demokracii si popletli s kanalizací, v níž každý blbec, mstivý podvraťák a zakomplexovaný blemas může kdykoliv ohrozit a smést náročnější a šlechetnější vědomí.

 

Bez vůle hozeni do hry, bez viny vinni, dáni, a přece zodpovědni, toť unfair.

 

Optimum askety je potulný sádhu, indický světec. Prostředností askety je mnich, hubený a vážný, ne obžera z Rabelaise. Pessimum askety je Kalvín a Hitler. Sádhu a mnich jsou asketi bez moci, jakože asketi nadaní mocí jsou bič lidí. Asketa plus moc rovná se genocida. Společný jmenovatel? Snad propast po nenaplněném sexu, ablace[6] citové sféry, která se tak často u megalomanických napravovatelů světa projevuje příkladným osobním životem, abstinencí, vegetariánstvím. Hitler byl nadto anankast obsedant, myl se dvacetkrát denně, jednou řekl: kouření? po čas války to musím svému lidu trpět, ale po vítězné válce to zakážu!

 

Jsem člověk, který musí být zavřen nejen za tohoto, ale za jakéhokoliv režimu, neboť jsem ten, kdo těžko snáší i svůj režim vlastní.

 

Tento režim nepotřebuje grázly velkého formátu, nepotřebuje Cesary Borgie a Machiavellie. To obstará Moskva, kde grázlů velkého formátu nesedí rovněž dvakrát mnoho, ale takových, dejme tomu, deset patnáct. Ostatek tam, ale především zde, tvoří neprostupná, přitom nezastižitelná sraženina prostředních, ze smrků a flusů ulepených lemplů. A právě tento šufťácký sortiment, tento vzorek bez ceny, to je ono odpadové dossier[7], na němž stojí a padá režim.

 

Pravdivé a skutečné je jen to, co jsme skryli a zamlčeli. Je třeba nejen statečnosti, ale i zvláštní nestoudnosti k tomu, chtít a muset říci pravdu.

 

Jen biologická nestoudnost (tak se dnes jmenuje sebezáchovný pud) nás udržuje při bezectném přeobstávání.

 

Rilke: básník by měl mít své vysezené místo, vysezené v tom, že jen tento, a ne jiný domicil by miloval. Své milované, nesčetným opakovaným užíváním prozkoušené bezpečí a zákoutí. Kde obrazy po stěnách jsou jen jeho. Kde věci, rozložené po stole, vydechují mír a něžně žehrají, aby už se začalo nanovo. Písčina pro vržení kotvy, výchozí bod. Ve světě lze mnohé zařizovat. Pořizovat ale jen doma.

 

Kdykoliv otevře rádio, vytéká z této bedny s lampami a relátky splaš hoven, kadí se tu slova bez jakéhokoliv smyslu, prochcaná koudel změtených nicot, místo hudby švitorka, místo sdělení řev lvounů z cyklistických závodů, místo zvěstí slogany na olagum, aviril do prdele a zvláštní pastu Masturbiviril, místo zpráv potleskávání tučňáků na úděsném mysu Deceptión.[8]

 

Po všech lidech chce osud neustálá rozhodnutí v banalitě a v řádu zanikavosti. Na básníkovi vymáhá však jako po žádném jiném rozhodnutí absolutní, odvahu projít komnatami skučivých příšer, pocákán hovny, chce po něm skok do tmy.

 

Viděl jsem děvku v tesilonu socialismu, s vyšitou prdelí a prošoustnutým stehnem, jak si objednala bombu malakoff a shodila to loktem pod stůl. Rozmáznutou šlehačku, kterou vyrobili ti, co vstanou na šichtu o půl páté, seškrábla škrabátkem u nohou té běhny pětačtyřicetiletá žena, s křečovými žilami o tloušťce námořnických uzlů. Zase jsme v horních náplavech, znovu ptakoještěři proletí vzduchem jako na obrázcích Toyen, znovu můžeme zaléhat střílny hrudí, je tomu přesně tak, je tomu přesně jak těsně po ukřižování, kdy onen Jediný mohl pouhým dechnutím anulovat sběř u svých nohou, ale v neodpustitelné gestaci pozved oči k nebi a řekl Odpusť jim.

 

Jaroslav Havlíček[9] – jak pronikavě souvisí přesnost se ctí!

 

Pomoc, kategorie pomoci, nezištná pomoc poskytnutá, ale ještě zajímavěji prosba o pomoc, pronesená bez lízání knuty, s důstojností, rovně, přímo, nebojácně a přitom něžně – jedině snad, že nezahynul tento rod – žadatel o pomoc, a někdo, kdo vstane a bez rozesírání, klidně, věcně, nesentimentálně, okamžitě, bez mučivých, pokořlivých vyptávání jde a pomůže.

 

Ve světě, kde existuje už jen fašismus jako jediná možná „filosofie“ základního obrovského zklamání vším, fašismus jak jedinecký, tak kolektivní, jak veřejný, tak intimní, existuje konsekventně už jen jediný čin, a to je vražda, zabití člověka, zbavení života jako msta za život.

 

Ve společnosti, která je strukturována v právu a řádu, můžete najít nepřítele a utkat se s ním, tj. napřáhnout meč, tnout, načež se ostří meče někoho dotkne, případně někým projede. Ale v této společnosti nenajdete nepřítele, který by byl hmotný. Nikoho z masa a kostí nelze napadnout, s nikým se utkat. Vaše hůl se propadá do hnoje, hnůj se holi otevírá, celá hůl je už ponořena v hnoji, už je v hnoji i vaše zápěstí, celá paže, prsa, jste tam po pás, propadl jste se do hnoje, a zápasíte-li přesto dál, sám se stanete hnojem.

 

Rozhodnout se pro jediné štěstí muže, adverzitu, a skrze adverzitu[10] angažovanou práci, buldočí zaklesnutost do neproveditelného úkolu, který spočívá ve vypačování struktury z chaosu, bytí z nebytí, smyslu z nesmyslu; to vše agresivně. Přemoci, přemožené ihned odvrhnout, vzápětí zaútočit na další kótu.

 

Stoupající štítivost k davu, touha po ivanovské poustevničině, po dobrodružnosti, heuristice samoty. Emeritství.

 

Svět naslouchá už jen šestimístným číslům vražd a extremitám, a jako by téměř dokonale zapomněl, že nejrozlehlejší vládu nad námi nade všemi drží nerozborné ticho, nepohnutelný klid a nevyviklatelný střed vznešeného jasu.

 

Na nádraží Poprad-Tatry stojí na poborceném peróně špalkem podšprajcnuté skřínky na úschovu zavazadel. Je jich asi dvacet. Na skřínkách syndetikonem přilepený cár papíru a na něm negramotnou rukou inkoustovou tužkou: V prípade výluky prúdu skrienky batožinu nevracajú. Ale právě v tom okamžiku přijíždí od Košic vlak, tzv. rychlík, už tady zpožděný o šedesát minut.

 

1967

Jsem živel, explozívní zuřivec, proto v nebezpečí, že nikdy neukovám blyštivou zbroj. Systematičnost v chladu a chlad v systematičnosti, stoupající nesdruživost, distanc, ano, štítivost – jen tam vidím budoucnost sic krutou, ale budoucnost.

 

Mám doma telefonní aparát značky TVÚ. Telefon Vítězného Února. Platím z něho státu devět let měsíční poplatek. Tento telefon však funguje v intencích vrhu kostek, teorie maticového počtu nebo rovnic Monte Carlo. Dovolat se z něho někomu, rovná se sestřelit jedinou bukvici ve Stromovce na dálku tří kilometrů, a to špuntovkou.

 

Vše unořeno v areliéfní prostřednost, všichni se rozčilujem, vypravujem si blbiny a spokojeně vrníme prostřed bodrosti instalatérů, naslepičené pobuřlivosti rozkydlých matek s kabelami z vikslajvantu, a aniž pozorujem, připodobňujeme se misgrubně[11], z níž jsme se tak zoufale a draho chtěli vydrat. Vše sdrátováno již jen ostnáčem strachu, na dně všeho, i milování, zuřivá touha navzájem se povraždit.

 

Nejsem pro obyčejný život řadového člověka, jsem pro výjimečný život prvotřídního člověka. V tom je pokrok, v tamtom v podstatě regres. Nejsem pro smířlivost, jsem pro nesmiřitelnost, nikdy však pro sudičství. Sudičství je plynatost, dýchavičný komplex, který k vykompenzování potřebuje funkci nebo talár. Nejsem pro pohodlí, jsem pro nepohodlí. Aby mě všichni milovali, to je program sokolského sletu. Nejsem pro lásku, jsem pro úctu.

 

Jediný zbývající prostor – vrhnout se v nepodmíněnost, vrhnout se tam střemhlav! Není tam lidí – jaká úleva!

 

Chtěl by Boha, ale nedokáže si odepřít ani vajgla!

 

Zahleděnost v sebe, vytrženost, nepřítomnost, absence. Máte absenci, pane. Naopak, zhuštěnou prezenci, milostivá!

 

Naší poslední opravdovou komunikací na tomto světě je naše komunikace první, tj. pupeční šňůra, kterou nám vzápětí odstřihují. A tak první, co nám svět dává, je odstřih, odnětí, odloučení – a z toho pochodící jizvu.

 

Jeho syn spáchal na Silvestra sebevraždu. Šel na trať a nechal si uříznout hlavu. Zanechal po sobě výpověď natočenou na magnetofonový pásek. Obsahuje obžalobu společnosti, ve které se mu nechce žít a která mu vzala život. Není to noetický ani mravní nihilismus, ale opak, velké mravní vzepětí.

 

To poslední, co v životě uvidím, nebude tvář, ale sprostý předmět, například vajgl, prošoupaná papuč nebo hromada slepičinců na dvorku, a já zachroptím: takové to tedy bylo všechno od počátku do konce? Sem to všechno spělo, až dospělo? Celý život se smrštil, svraštil do toho dreku.

 

Člověk, jehož nikdy z očí se neztrácejícím úběžníkem chce být celá věčnost, musí v praxi slevovat jak stárnoucí prostitutka.

 

Divide et impera, znovu a znovu postavit intelektuála proti dělníkovi, kanalizovat potenciální fašismy rozeštvaného, domořeného davu vždy v pravou chvíli kydnutým heslem, zásadně preferovat mizeru proti člověku čestnému – a máme to v cajku.

 

Nic se nedá přirovnat k šílenství Ladislava Klímy, neboť běží o šílenství jakožto manifest nejrobustnějšího zdraví.

 

Kloudný život, toť Everest. Každý ho zlézá po svém. Mnoho tras, ale vrchol jen jeden. Hermann Buhl líčí svůj sólo výstup na Nanga Parbat: a najednou jsem viděl, že nade mnou už není nic!

 

Svět upadl do šílení co banality, frašky, tyátru, který hraje prázdnotě. Přes všechnu hrůzu se musí člověk pohrdavě usmívat, smí si to dovolit, protože ještě dýchá. Notoričtí vrazi, ztrhaní ze všeho, vraždí a nevědí proč a koho. Před našima očima vyvinuje se a odnoživě množí jak ona nenáviděná blecha, která se trhavě pohybuje po zamřelé hlati rybníka, nová morfologická odrůda, antropologická aberace[12], zkusmo nazvatelná podčlověk-superdebil, který má právě tak daleko do zvířete jako do člověka.

 

Tento geniálně blbý národ, který soustavně a s rozkoší prdelkuje každému podčárníkovi, z něhož se už už vyděluji, protože se mi nechce chronicky blít.

 

Civilizace nás dokonale odnaučila tomu, co nám kdysi bylo vlastní.

 

Jak ženská uvidí v Panské před Palace-hotelem stát bourák z kapitalistické země, začne mimoděk sexuálně vyměšovat. Je-li starší, nezbývá jí než dušeně vyrážet bolševické slogany.

 

Chtít mít děti? Copak o to – ale rozhodnout se mít dítě, tady může hrát prim jen nevědomost předem zločinná – znovu souhlasit, aby v horizontále bylo zopakováno tisíckrát prozkoušené nedochůdné, ovšem i aby prvotní čirost byla ztřísněna, aby nicnetušící bylo z hlubin jistoty vytaženo na krvavou palubu vědomí a pak zrazeno ve všem všudy, a to zrazování aby trvalo půl sta let! Ale když se dítě narodí, zevšad se rojí pečovné ruce, voní květiny a lidé kolem se zaradují, ano, oni se opravdu zaradují i radují. Jaké strašné tajemství, svatý, pekelný koloběh. Oč tu běží?

 

Velmi forzírována milostná poezie. Věnujte se vrkání, hovada podvedená, donekonečna budeme vydávat brevíře lásky, zátiší srdce a konvoluty rondelů, opentlované klisním trusem; knížku lze vsunout pod levý prs a na chvilku zapomenout, že nám ukradli a zničili život.

 

Přikázáno: milovati bližního jako sebe sama; co když ale sám sebe nemiluješ?

Ludmila Macešková[13]

 

Napsat dějiny člověčího hnusu je naprosto nad síly kohokoli.

 

Pro normální, dennodenní soužití živnostensky drůbežího rázu je znemožněn, vyloučen, nesnesitelný jakémukoli svému protějšku. Je maximalista, a ne minimalista, absolutista, a ne relativista, panovačný extrémista, a jeho požadavky jsou vždy totální.

 

Kolik vznešenosti, vsobětkvění, a tedy soumravnosti, kolik symetrie a čistoty bychom museli vynaložit, kolik se jich nadohánět, abychom se připodobnili zvířatům! Představte si, pane prezidente, že před vámi stojí jelen, markýzo dezabůra, že před vámi na remízku stojí srna. Jste ožralý, vévodo, a vy taky zaváníte, madame.

 

V Klímovi se to místy sprosťárnami jen hemží. Tyto infamity a blasfémie jsou však jen odrazovými můstky pro nejvznešenější salto mortale a pro heroismus tak neohlídavý, že na jeho konci mohla být jen předčasná a rozchvativá smrt. Naše ubohost a pravá sprostota leží v tom, že čteme ty kundy a prdele, a že neumíme zahlédnouti rojení hvězd, které osvětluje a prozařuje jateční maso, již zítra nevyhnutelně zasmrádlé.

 

Když ten španělský hrdlořez spadl z koně a když k němu přiklekli a zeptali se ho, kde ho nejvíce bolí, a on odpověděl En mía anima, tak to byl sice vrah, ale přesto někdo. Přemítám, zda není lepší vrah a někdo, než nevrah a přitom nikdo. Vždyť tento nikdo je přece vrah potenciální, když mu dáte do ruky klacek a řeknete mu: Kadle, zab tamhletoho, tak půjde a zabije ho, ale nadto nadosmrti zůstane nikým.

 

Moralizovat znamená podčlověka puštěného z řetězu, kádrováka s lojovou svíčkou; sestupuje ze schodů, brkne a upadne.

 

Básník si musí osvojit nejsvéhlavější neústupnost všemu navzdory, ze zásady se trénovat v totálním kverulantství, a to i za cenu rizika duševní choroby, která se může dřív nebo později z tak vysilujících postojů vyvinout. Ale i tu si musí učinit spojencem.

 

Jmenovité, podpisové autorství je počátek definitivního konce umění. Co na umění nejvíc strhuje, je anonymita, ne jméno; pravěký rytec, děsivě věřivý produkt dítěte nebo psychotika, toho, který nemá potuchy, že existuje něco jako umění. Ale my? Už nemilujeme. Stále se na nás dívá někdo druhý, a my se stále tudíž chováme jako někdo třetí...

 

Lepší kráčejí po svým prkně, horší se nepřetržitě sčuchávají, klábosíce povětšinou o hovně.

 

Oni vás nepošlou do pekel, do jakýchpak pekel, v pekle vládne Satan, a to je přepychovej pán. Pošlou vás do něčeho rafinovanějšího, kde vládne smrdutý čert třetí až čtvrté třídy. Do front na poloshnilé zelí, vrhnou vás do špinavého soukolí šlendriánu, ponoří vám hlavu do termitiště, kde neexistuje služba, ale jen odporuplné a znechucené musím, do plynové komory, kde není kyslík, tam, kde nikdo nic doopravdy nechce ani nevyžaduje, ale kde rovněž nikdo nic řádně neodvádí, natož aby dával, kde nikdo za nic neručí, nikdo není za nic zodpovědný, a kde všichni jsou tudíž chronicky zoufalí. Moralistům, kteří tvrdí, že na zoufalství si nelze zvyknout, namítám, že na zoufalství si zvyknout lze. Ne do pekel, pošlou vás prostě mezi nás. Do pekel? To by se prodražilo.

 

1968

Před vašimi vysokými pulty, za vašimi ohradami, po sekretariátech vašich partají, znovu vás pojmenuji, kostnatý ukazovák chvějivě napřažen – znovu volám: kurvy a děvky, spalte živůtky! Ty, defraudante královského žezla, ty, dobráku, který bys kuřeti neublížil, vy všichni, kteří jste chrám proměnili v peleš, s nimiž nemám naprosto nic společného, ale mezi nimiž musím umírat!

 

Je typické pro český fašismus, že stačí, aby napadlo víc sněhu, a už se proklínají umělci. Na všem, na obecné znešťastnělosti, rozdrážděnosti, neuvěřitelném zneurotizování národa, který padl pod vlastní stůl, mají vinu právě ti, kteří se jeho neštěstí nejhouževnatěji ode všech dob snažili zabránit.

 

Plnoprávně může po knize sáhnout jen člověk ubitý, uštvaný spiknutími, uplahočený dennodennostmi beze smyslu – tedy právě ten, který na četbu nemá ani pomyšlení.

 

Stalin a básník, to se vylučuje.

 

Droga je subjektivistická pseudomystika. Zatímco mystika pravá dobývá hory a každým zlezeným stupněm až k vrcholu stává se oněmi stupni až posléze horou, zdrogovaná pseudomystika rovná se turistice, která se zdánlivě přenáší na vrchol Everestu, aniž se Everestem stává. Zajímavý je ovšem sestup jak mystiků znovu na tuto zemi, tak sešup drogou opitých do střízlivosti. Obojí se rovná nežádoucímu probuzení, ale zatímco mystik si pamatuje a znovu se poměrně rychle komponuje, pseudomystik si nepamatuje a zbývají jen výčitky z promarněného času plus neoslyšitelné výčitky pochodící z vědomí, že ublížil svému tělu.

 

Němá tvář! Noblesní, rozpačité, a snad právě proto přiléhavé označení pro onoho málo známého tvora, s kterým můžeme komunikovat všelijak – přilnutím, sklánlivou něhou, porozuměním, prasáckým vybíjením – všelijak – jenom ne tak, jak bychom si ukrutně přáli a snad i měli, totiž řečí. Řeč zvířat!, dar, který býval v nejskutečnější skutečnosti, v pohádkách, zjevován jen nejmladším synům, a k tomu čistého srdce, a tedy jediným možným následníkům trůnu.

 

Existence je eo ipso provinění, protože je proti původnímu klidu neklidem, proti nehybnému pohybem, proti ne ano, proti dokonalému minusu plus. Plus je svou podstatou agrese, explor, zvnitřku navenek, tudíž neklidné, tázavé, chybující, přitom nutně nedostatečné samo sebou i před samým sebou. Paradoxně touží po sebezničení jakožto jediné možnosti, jak nabýt původního klidu, jak splynout. Touží po zrušení sebe sama – je to jediná cesta, jak se vrátit do ticha. Existence nemůže netoužit po neexistenci, naopak neexistence nemůže toužiti po existenci, neboť její emergentou nastávají nekonečné obtíže.

 

Existence rovná se agresivní průnik nedokonalé, insuficientní[14] něcoty do bazální dokonalosti-nicoty. Existence je rušivý, proto provinilý element, svévolně zasunutý do němé, dokonale zkázněné, nečinné, nedějící se dokonalosti.

 

Nenávist ještě zaměstnává, opovržení již ne. Nenávist rozrývá, opovržení zklidňuje. Nenávist nás potřísňuje, opovržení je hygienické. Nenávist nás činí novým zajatcem, jsouc důkazem pervertovaného spojenectví. Opovržení je však i odpojení, je jedinou skutečnou emancipací.

 

Podivínství, nerudnost a sveřepost – antitoxiny v době, kdy vše se proměňuje v bláto.

 

Kdo našel nezviklatelný, pevný bod, tomu je vše ostatní buď lhostejné, nebo bylo zařazeno do jednou provždy stanovených parametrů. Protože žádný nezviklatelný bod objektivně neexistuje, je to subjektivní úkon. Pevný, ba nezviklatelný bod nemusí zaručit lepší osud, ale závratně usnadní psychiku. Není to však kalkul? Někdo prostě už nemůže dál, duševní trýzně ho vyčerpaly, nasugeruje si a namontuje do mozku nezviklatelné stanovisko. Představte si: zavést si obchod s nezviklatelným stanoviskem. Žádná reklama, neboť by se to bleskem rozneslo. Zákazníci by se jen hrnuli, o to nic, ale bylo by krutě zábavné registrovat, koho všeho bychom se mezi svou klientelou dočkali.

 

Neklaďte mi otázky! Ty mám právo klást jen já! Rovněž mám zmnoženou povinnost odpovídat, do čehož vám opět nic není. Pravda, může se stát, že jedna z mých tisícerých otázek nebo odpovědí zabrání většímu zlu, právě tak jako je možné, že menší zlo, mnou vyprodukované, bude vystřídáno větším: to se pak trestá ponecháním naživu. Takže opakuji: nechte mě být!

 

Každá hudba končí šílenstvím, a proto patří jen mužům. Důsledky ženského nese muž, ženy jen oddaně interpretují.

 

V naší paměti nezhaslý český fotograf K.[15], který přetmaviv nebo přesvětliv ve vývojce fotku, vyběhl v raptu na chodbu, naklonil se do světlíku a řval: smrt světovému bolševismu! Velký to muž, on věděl! Neboť jen když má někdo nervy úplně v prdeli, ví, co neví v sádle zavekovaný břicháč nebo relativistický připrdlík.

 

Mysl pracuje přetržitě a roztržitě, na nízké, sebenedůstojné obrátky. Pracovat na plné obrátky, podávat plný, sebedůstojný výkon, proměnil by se každý z nás v slunce. A jsem přesvědčen, že každý z nás jím také v základu jest.

 

Mstitel se nemůže narodit z pondělí na úterý. Normálnímu člověku trvá velmi dlouho, než vůbec pochopí, že je třeba se pomstít, že se musí pomstít. Současně toto pochopení znamená tragédii: rozpoznal jsem, že jsem poražen. Nastává psychická kalvárie: za prvé zchladnout. Umrtvit vše něžné. Vymistrovat se v pekelné věrnosti nicotě. Zapadnout do úkrytu, propadnout se v mlčení.

 

Přec jen se tu a tam vyskytne člověk, který odmítne poctu a odstěhuje se z údolí, zamořeného hmyzem, do osamělé chaty na horském štítu; lidé ovšem kroutí hlavou, neboť cosi mravnostního vykazovat musejí; přec se tu a tam najde člověk, který sprosťákovi odpoví ne jednou, ale třemi ranami.

 

Prožili jsme život a nechcem nikdy znovu! Třicet nejkrásnějších jeho let jsme prostáli v pozoru, pod dozorem imbecilů, s grázly v zádech, ponecháváni právě jen naživu, a to ještě jen omylem. Jsou-li to, co jsme prodělali, dějiny, pak ať jsou proklety.

 

Výbordelně! To mi skvěle vyhovnuje!

Karel Ludwig[16]

 

1969

...jako dítě, které je zděšeno surovostí, zaskakováno nepoznanou sprostotou a přinuceno navykat rozpoznání, že není možno žít normálně, dýchat, radovat se a smysluplně plánovat v řádu přirozeném, a že je třeba, a to ještě jen k tomu, aby přeobstálo, a tedy ještě vůbec nezačalo žít, nepřetržitě lhát, a především dělat stále něco jiného, než co by se patřilo, tak vše, co konáme, je jen zastíráním toho, co činěno býti má.

 

Do čela mě udeřil kyj světla. Už je tu opět ráno, už zase se stře přede mnou nedohledný, nepřeputovatelný den, neboť jej nemám čím zaplnit, vše bylo prozkoušeno a vše selhalo, a i kdyby něco neprozkoušeného snad v budoucnu neselhalo, jaký to má smysl? A tak se všechno stává nesnesitelné a my proklínáme svůj střední věk, kdy vnímáme skutečnost i vykládáme ji už jen jako nahou hrůzu, neboť střední věk znamená naplno rozhořelé vědomí, a mimo spánku, pokud jsme schopni usnout, nám příroda neposkytuje žádného milosrdenství. Proto jsem řekl, že plnost bytí není ve vědomí, ale v regresu, ve zvířeti, ano, v kameni. Člověk – protrahovaná[17] muka. Rezignuj na člověka – spasíš se sice v nehrdinském, ale jediném skutečně výsledném smyslu.

 

Tvá smrtelnost či nesmrtelnost neodvisí od božího, ale tvého rozhodnutí, v tom je osudný háček, a od nynějška se nemáš na co vymlouvat.

 

Zkažený vzduch – předsíň pekla. Buď někde smrdí olej a pára z lokomotivy, nebo bolševická spálená nafta, nebo vysokooktanovej kapitalistickej benzín, nebo je tam smrdutej kupéovej smrad, nebo smrdí záchody, nebo smrdí sociální případy na chodbě ouřadu, nebo smrdí tlačenice nebo tlačenka – všechno smrdí.

 

Hledám dvě věci: za prvé, jak moci v klidu, nerušeně, s posedlou soustředěností pracovat. Hledám klášter, aby ustal hluk, celu. Za druhé hledám, jak odlehčit semeni, zbavit se tenze, tj. hledám ženu nikoli jakožto lásku, ale ženu jakožto sexuální objekt. Tlak semena nemá s láskou co dělat, je to kategorický imperativ přírody, a sentimentalita na tomto místě je směšnost.

 

Jaká vražedná krása, nedělat si už konečně o ničem iluze; ani o tom, zda Pavel VI. věří v Boha, ani o dělnické třídě, ani o svém dítěti, přátelích nebo smyslu světa pro hodnoty. Je to jak dosednout na trůn; chvíle posupné velebnosti. Dosednout na trůn jako Richard III.

 

Můžeš-li volit mezi hovorem a mlčením, vol mlčení. Můžeš-li volit mezi otevřením a uzavřením, vol uzavření. Můžeš-li volit mezi příchodem a odchodem, vol odchod. To vše jsem kdesi četl?, ale zde si to ověřil a chci sledovat.

 

Svět je dirigován za prvé mocenskými uskupeními v podstatě metafašistické povahy ať „zprava“, ať „zleva“, za druhé živelnou iracionalitou obrů, kteří si nevědí rady sami se sebou, svou mladou nezralostí, velikostí a silou, za třetí hladem, za čtvrté populační obludou, za páté zuřivostí, která vyplývá z vědomí, že mám sice lidskou podstatu a touhu, v podstatě jsem však zezvířečtěn, a to hladem, odnětím občanských práv, atd. U moci jsou pak osobně lidé zásadně nevyvinutí, baživí, maršálové, policisté, byrokrati, sadisté, megalomani, peněžní žraloci, starci, starci, starci.

 

Fašismus není politický pojem, nebo jen a jen politický pojem. Je to nevědomý, vědění se vzpěčující, surový, temný, a především zoufale omezený vztah k životu, nabobtnalé super-ego, trestná výprava proti čemukoli, protože jsme především sami zoufale neschopni cokoli pozitivního vytvořit. Děsivý mindrák, vzpoura hoven.

 

1970

Sovětskij politruk poznal v domě čs. spisovatele při okupaci Prahy poprvé splachovací zařízení, vykonal potřebu, zatáhl za šňůru – potřeba spláchnuta. Ihned zatáhl podruhé – ale voda netekla! Zajásal: eto kompjútěr, tavárišči! Govna jesť – vody jesť! Govna nět – vody nět! Kompjútěr!

 

Když má někdo ksicht jako soustružník, nemůže hrát Hamleta.

Honza Zábrana[18], vzpomínka

 

Pravdivé a skutečné je jen to, co jsme skryli a zamlčeli. Je třeba nejen statečnosti, ale i zvláštní nestoudnosti k tomu, chtít říci pravdu. A umět ji říkat! – znamená člověka dokonce nebezpečného. Mám podezření, že i on nám však něco zamlčel a skryl, snad právě on...

 

Normální člověk je ten, který se stýká s ostatními lidmi. Nesmí se však zapomínat, že je to konvenční člověk, který se stýká s konvenčními lidmi. Výsledkem jejich komunikace je rozbředlá konvence. Dnešní svět potřebuje jedince, který nedostává odnikud vůbec žádné informace. Kdyby si bylo možno představit takového člověka a současně mu předpokládaně přisoudit vysokou inteligenci, znamenala by jeho existence vpád, úder blesku.

 

Základní vlastnost světa: neosobnost, bezobsažná prázdnota věcí – a lidí.

 

Podobnost není nikdy ku prospěchu, ale vždy ke škodě. Ku prospěchu je vždy jen odlišnost.

 

Jak to, žes nezabil nožem, jak to, žes nezabil, nezabil, nezabil? Jsi bledý had, světe, naditý sračkami, nic jiného nejsi, byl bys obstojný a pozorováníhodný bez lidí.

 

Buď sám, ostražitý, odtažitý.

 

Od jisté doby, ať mluvím s kýmkoliv, potím se námahou. Připadám si hnusný, že mluvím. Slova mě obtěžují, vysilují, a já nenávidím toho, s kým mluvím, protože chápe, ale tváří se nechápavě. Je to knecht, nebo podlec, nebo idiot, nebo stejný nešťastník jako já, pak je ale na místě zavřít chlebárnu.

 

Mám fyzický pocit a zakoušený dotek ohlušujícího blábolu, netvorné orchestrace všeho proti všemu, fantastického randálu, kde poslední blbec má právě takové slovo jako první básník, kde všichni nadávají všem, neschopni pochopit nejzákladnější věc, že totiž jediné-absolutní, bezpodmínečné odmlčení a propadnutí se do země je posledním zbytkem slušnosti, to vše omotáno smogy, propleteno tasemnicemi aut řítících se odnikud nikam, rychlostí, telezkratkovitou bezzásadovostí a opičivou snadností, střemhlavostí, aniž už jsme schopni vylézt na kopeček a zadívat se tam na trávu ve strachu, že nás přistihne kolega a pomluví nás za to jako sice neškodného blázna, ale pro vážnější věc nepoužitelného, kde je má hlava, kde moje údy, kde má mlčenlivá (zřídka sice, ale pak to stávalo za to) pýcha, ten bronzový štít a téměř absolutní i absolutistický vlnolam, zatímco moje mlčení teď je tím hlubší a opovržlivější, čím hojněji mluvím, a můj odstup tím bledší i ledovatější, čím víc se dotýkám a stýkám, hoře po lásce, přitom nedůvěřiv na vše strany jak patentovaný paranoik.

 

Celým životem se táhnoucí červená nit: neschopnost splynout s kolektivem, nepřizpůsobivost k němu, špatné zkušenosti s ním: ani v klášteře by nevydržel, ani ve společenství světců.

2. ČÁST >>>