Misantropova knihovna

(výpisky)

"Koupil krásnou zahradu, kterou sám pěstoval. Zde zřídil svou školu; žil mírně a příjemně se svými žáky, které učil na procházce a při práci. Byl jemný a laskavý ke každému. Domníval se, že není nic ušlechtilejšího než oddat se filosofii."

Fénelon: Výtah ze života nejslavnějších starověkých filosofů, dílo určené k výchově mládeže

*

         Světy umírají, poněvadž se rodí. Rodí se, ustavičně umírají, a tvorstvo, stále nedokonalé, pokračuje v neustálých proměnách. Považujte za jisté, že se vzájemně požírá právě v této chvíli.

         Nebesa, jež byla považována za neporušitelná, neznají nic věčného kromě uplývání věcí.

         Řekneme-li život, rozumíme tím činnost ústrojné hmoty za podmínek, za nichž zříme jej projevovat se na zemi. Je však možno, že život rodí se také v prostředích jiných, za teplot velmi vysokých nebo velmi nízkých, v nepochopitelných tvarech.

         Je možno také, že miliony sluncí spolu s miliardami, jež nevidíme, tvoří společně toliko krevní nebo mízní tělísko v těle živočicha, nepochopitelného hmyzu vylíhlého ve světě, jehož velikost nemůžeme pojmout, a který přece sám v poměru k jinému takovému světu je jen zrnkem prachu. Rovněž není nesmyslné předpokládat, že věky myšlenky a inteligence žijí a umírají před námi v jedné minutě jednoho atomu. Věci samy o sobě nejsou ani veliké ani malé, a domníváme-li se, že vesmír je širý, je to představa pouze lidská.

         Kdyby se zcvrkl náhle na velikost oříšku, a všecky věci zachovaly si přitom své rozměry, v ničem nemohli bychom postřehnout tuto změnu. Polárka, uzavřená s námi do oříšku, potřebovala by jako dříve padesát let, aby nám poslala své světlo.[1] A země, stavší se menší než atom, byla by polévána stejným množstvím slzí a krve, jež smáčí ji dnes.

*

         Když ubohý svatý Antonín volá na ženu: „Odejdi, zvíře!“, tato hrůza jí lichotí. Je unešena, vidouc se nebezpečnější, než se byla nadála.

         Ale nelichoťte si, sestry mé; neobjevily jste se na tomto světě dokonalé a vyzbrojené. Byly jste skromné při svém počátku. Vaše pramatky z doby mamuta a velikého medvěda neměly nad jeskynními lovci moc, kterou máte nad námi. Vnukáte touhu a strach; milostné šílenství přišlo na svět. Neklamný instinkt vede vás k nábožnosti. Máte věru proč milovat křesťanství. Zdesateronásobilo vaši moc.

         Je pravda příliš pocítěná askety, že sny, které poskytujete, jsou svůdnější, možno-li, než skutečnost, kterou můžete nabídnout.[2] Dejte pozor, aby trochu vaší moci neuniklo s vírou.

         Upřímně řečeno, nemyslím, že racionalismus je vám přízniv. Být vámi, nemiloval bych rozhodně fyziology[3], kteří jsou nediskrétní, kteří vás příliš vysvětlují, kteří říkají, že jste nemocné, když my se domníváme, že máte vnuknutí, a kteří nazývají převahou reflexivních pohybů vaši vznešenou schopnost milovat a trpět. Takovým tónem o vás Zlatá legenda[4] nemluví: v ní jste nazývány bílou holubicí, čistou lilií, milostnou růží. To je příjemnější, než jste-li nazývány hysterickými, halucinovanými a kataleptickými[5], jak vás denně nazývají od té doby, kdy věda zvítězila.

         Konečně, kdybych byl z vás, měl bych odpor ke všem emancipátorům, kteří vás chtějí zrovnoprávnit s muži. Vedou vás do záhuby. Dejte pozor: jste již zbaveny ledačeho ze svého tajemství a kouzla. Všecko není ztraceno: bijeme se, ničíme se, vraždíme se pro vás; ale mladí lidé, sedící v tramvaji, nechávají vás stát na plošině. Váš kult hyne se starými kulty.

*

         Bajka Člověk a dobrý duch. Vzpomínám si na ni. Dobrý duch dá dítěti klubko nití, řka: „Tato nit je nit tvých dnů. Vezmi si ji. Budeš-li chtít, aby čas ti plynul, zatáhneš za nit: tvé dny poplynou kvapně nebo pomalu, podle toho, budeš-li rozvinovat klubko rychle nebo zvolna. Dokud se nitě nedotkneš, setrváš v téže chvíli svého života.“ Dítě vzalo nit; táhlo ji nejprve, aby se stalo mužem, poté, aby se mohlo oženit s milovanou dívkou, pak, aby vidělo růst své děti, aby dosáhlo úřadů, zisku, poct, aby se zbavilo starostí, vyhnulo zármutkům, nemocem přišlým s věkem, konečně, běda! aby skončilo obtížné stáří. Žilo čtvero měsíců a šest dní po návštěvě dobrého ducha.

*

         Lidský rod není schopen nekonečného pokroku. Aby se vyvinul, bylo třeba na zemi jistých fyzických a chemických podmínek, které nejsou rozhodně stálé. Až slunce zhasne, což nemůže nenastat, bude po lidech již dávno veta. Poslední budou stejně zbaveni všeho a tupí, jako byli lidé první. Zapomenou veškerá umění a veškeré vědy. Jednoho dne poslední z nich vydechne bez nenávisti a lásky k nepřátelskému nebi poslední lidský vzdech.

*

         Nevědomost je nutná podmínka, nepravím štěstí, nýbrž samé existence. Kdybychom věděli všecko, nemohli bychom snést ani hodinu života. City, které činí nám jej buď příjemným nebo aspoň snesitelným, rodí se ze lži a kojeny jsou iluzemi.

         Kdyby člověk, mající jako bůh pravdu, jedinou pravdu, pustil ji z rukou, svět byl by jí rázem zničen a vesmír by se ihned rozplynul jako stín. Božská pravda jako poslední soud rozdrtila by jej na prach.

*

         Svět dělá žena. Je v něm panovnicí: nic neděje se v něm než skrze ni a pro ni. Konečně proniká člověka v její blízkosti ta myšlenka, že citové sny a šero víry jsou nepřekonatelné, a že není to rozum, který vládne lidmi.

*

         Předmětem umění není pravda. Pravdu je třeba chtít po vědách, poněvadž je jejich předmětem; nesmíme ji chtít po literatuře, jež má a může mít za předmět toliko krásno.

         Má-li nám být vypravována pěkná historka, je nutné zapomenout na chvíli na obyčejnou zkušenost.

*

         Nemyslím, že dvěstě lidí, kteří se sešli, aby shlédli divadelní kus, tvoří koncil prodchnutý věčnou moudrostí. Čte-li člověk knihu, čte ji, jak chce, čte z ní či spíše čte v ní to, co chce. Kniha ponechává volné pole obrazotvornosti. Proto hrubá a všední mysl má z ní většinou jen mdlý a studený požitek. Divadlo naopak dává vidět vše a šetří diváka, aby mu nebylo nic si domýšlet. Proto uspokojuje největší počet. Proto také se málo líbí duchům snivým a přemítavým. V divadle nemají co dělat a dávají přednost aktivní radosti z četby před trpným požitkem z divadla.[6] Co je kniha? Řada malých značek. Nic více. Je na čtenáři, aby z nich sám vyvodil tvary, barvy a city, jimž tyto značky odpovídají. Na něm závisí, je-li kniha matná nebo skvělá, ohnivá nebo ledová. Chcete-li raději, řeknu, že každé slovo v knize je tajemný prst, který se dotýká některého vlákna našeho mozku jako harfové struny a probouzí takto tón v naší zvučné duši. Marně je ruka umělcova prodchnutá a obratná. Zvuk, jejž vyloudí, závisí na jakosti našich intimních strun.

*

         Že smrt zničí nás zcela a úplně, to nechci popírat. Je to velmi možné. V tom případě není třeba se jí bát:

Není ona, jsem-li já; je-li ona, nejsem již já.[7]

         Dává-li nám však trvat i po své ráně, buďte ujištěni, že za hrobem shledáme se zcela tací, jací jsme byli na zemi. To nás přivede jistě do velikých rozpaků. Tato představa je schopna zkazit nám předem ráj i peklo.

         Odnímá nám veškeru naději, neboť přejeme si nejvíce to, abychom se stali zcela jinými než jsme. To je nám však zcela zakázáno.

*

         Venuše spojovala milence v lesích. Tehdy byla žena volná. Řeknu vám: Kdybych byl stvořil muže a ženu, byl bych je vytvořil podle typu zcela jiného než je ten, který nabyl převahy a je typem vyšších savců. Byl bych učinil muže a ženy nikoli k obrazu velkých opic, jak ve skutečnosti jsou, nýbrž k obrazu hmyzu, jenž, když byl žil jako housenka, promění se v motýla a na konci života nemá jiné starosti, než milovat a být krásný. Byl bych položil mládí na konec lidské existence.

         Kdybych byl bohem nebo spíše demiurgem[8] – neboť filosofie alexandrinská[9] učí, že tito nejmenší tvorové jsou spíše dílem demiurgovým nebo jen některého tvořivého démona –, kdybych tedy byl demiurgem nebo démonem, byl bych si vybral tento hmyz za vzor pro člověka: Byl bych chtěl, aby člověk jako ten hmyz odbyl si nejprve ve stavu larvy nechutné práce, jimiž se živí. V tomto údobí neměl by pohlaví a hlad nesnižoval by lásky. Pak provedl bych to tím způsobem, že v poslední proměně muž a žena, rozestírajíce zářivá křídla, žili by rosou a touhou a umřeli by v polibcích. Tak dal bych jejich smrtelné existenci lásku jako odměnu a korunu. A tak by to bylo bývalo lepší. Ale svět jsem nestvořil, a demiurg, který si to vzal na starost, neptal se mne na radu. Pochybuji, mezi námi řečeno, že se ptal filosofů a vtipných lidí.[10]

*

         Jediný krásný verš vykonal na světě víc dobra než všecka veledíla kovoprůmyslu.

*

         Máme sotva právo usmívat se, vidouce, že ti, kdož právem nebo neprávem tvrdí, že nejvíce zaváděli novoty, jsou také těmi, kdož s největším hněvem nebo odporem novoty odmítají. Toť obyčejný pochod lidského ducha.

         Ti, kdož dělají revoluce, nedovolují, aby je chtěl někdo dělat po nich. V tom jsou lidmi. Básník, senátor nebo švec, každý vzdává se nerad myšlenky, že není konečným cílem světa a nejvyšším smyslem všehomíra.

*

         V temnotě, ve které vězíme všichni, naráží učenec o zeď, kdežto nevědomec zůstává klidně uprostřed pokoje.

*

         Jsem přesvědčen, že lidstvo vydává v každé době stejné množství šílenství a hlouposti. Toť kapitál, který musí dávat ovoce tak nebo onak. Běží o to, zda přese vše nepředstavují nesmyslnosti, posvěcené dobou, nejmoudřejší způsob, jímž člověk může uložit svou hloupost. Neraduji se nikterak, vidím-li mizet nějaký starý blud, myslím na blud nový, který jej vystřídá, a ptám se starostlivě, nebude-li nepohodlnější nebo nebezpečnější než onen. Uvážíme-li vše dobře, jsou staré předsudky méně škodlivé než nové: čas je používáním uhladil a učinil je skoro neškodnými.

*

         Jsme již tací, že chceme přinutit ostatní, aby cítili a myslili jako my, a nedovolujeme svému sousedu být veselým, když jsme smutní.

*

         Našel jsem u učenců dětskou nevinnost, a den co den vidíme nevědomce, kteří se považují za osu světa. Běda, každý z nás vidí v sobě střed všehomíra. Toť obecná iluze. Ani pouliční metař jí neujde. Svádí ho k ní zrak, jehož pohledy, zaokrouhlujíce kolem něho nebeskou klenbu, staví ho právě doprostřed nebe a země. Snad je tento omyl poněkud zviklán u toho, kdo mnoho přemýšlel. Pokora vzácná u učenců je ještě vzácnější u nevědomců.

*

         Systém jako je systém Kantův nebo Hegelův neliší se podstatně od onoho vykládání, jímž ženy hledí s kartami zahnat nudu života.

*

         Krásný verš je jako smyčec jezdící po našich zvučných vláknech. Nejsou to jeho myšlenky, jsou to naše myšlenky, jež básník v nás rozezpívává. Je to vyvolavač. Pochopíme-li ho, jsme básníky jako on.

*

         Život nevyhlíží jako zkušební síň. Podobá se spíše rozsáhlé hrnčířské dílně, kde jsou vyráběny všeliké druhy nádob k neznámým účelům, a mnohé, rozbité již v kadlubu, jsou odhazovány jako bezcenné střepy, aniž byly kdy k potřebě. Ostatních je užíváno toliko nesmyslným nebo nechutným způsobem. Tyto hrnce jsme my.

         Která bytost nepovažuje se za účel všehomíra a nejedná tak, jako by jím byla? Toť sama podmínka života. Každý z nás myslí, že svět končí u něho. Mluvím-li o nás, nezapomínám na zvířata. Není živočicha, který by se nepovažoval za svrchovaný cíl, k němuž směřovala příroda.

*

         Můžeme, máme říci vše, dovedeme-li vše říci. Bylo by tak zajímavo slyšet zpověď naprosto upřímnou! A od té doby, co jsou lidé, nebylo ještě nic podobného slyšeno. Nikdo neřekl vše.

*

         Nesnášenlivost je ve všech dobách. Není náboženství, jež by nebylo mělo svých fanatiků. Všichni jsme náchylni k zbožňování. Všecko zdá se nám znamenitým na tom, co milujeme, a mrzí nás, ukazuje-li nám někdo chybu našich model. Lidé jen s námahou dívají se trochu kriticky na zřídla svých věr a původ své víry. Kdybychom nadto příliš pozorovali zásady, nikdy bychom nevěřili.

*

         Mnozí lidé jsou dnes přesvědčeni, že jsme dospěli na samý konec civilizace a svět po nás zahyne. Jsou to millenáři jako svatí prvních křesťanských věků, ale jsou to millenáři rozumující podle vkusu doby. Toť snad jakási útěcha, řekneme-li si, že vesmír nás nepřežije.

*

         Jedna věc především dodává půvabu lidské myšlence: je to neklid. Duch, který není nepokojný, mate mě nebo nudí.

*

         Nazýváme nebezpečnými ty, kteří mají ducha jinak utvořeného, než je duch náš, a nemravnými ty, kteří nemají naši morálku. Skeptiky nazýváme ty, kteří nemají naše vlastní iluze, aniž nás znepokojuje, mají-li jiné.

*

         Vskutku, žít, toť jednat. Naneštěstí spekulativní duch činí člověka nevhodným k jednání. Filosofové zastavují se na cestě a mění běh v procházku.

*

         Toť to, co se davu líbí; žádá si tvrzení a nikoli důkazy. Důkazy jej matou a uvádějí v rozpaky. Je prostý a chápe toliko prostotu. Netřeba mu říkat ani kterak ani jak, nýbrž pouze ano nebo ne.

*

         Náklonnost ke knihám je opravdu náklonnost chvalitebná. Posmívali se bibliofilům, a snad dávají konec konců příležitost k posměchu; tak je tomu se všemi zamilovanými. Ale měli bychom jim spíše závidět, poněvadž ozdobili svůj život dlouhou a pokojnou rozkoší.

*

         Pochopit mistrovské dílo znamená celkem stvořit je znova v sobě. Tatáž díla zrcadlí se různě v duších, které je pozorují.

*

         Všecky apokalypsy oslňují a klamou. Neočekávejme zázrak. Spokojme se připravovat svým nepostřehnutelným podílem lepší nebo horší budoucnost, kterou neuzříme.

*

         V životě je třeba dát podíl náhodě. Náhoda je konec konců bůh.

*

         Filosofie jsou zajímavé jen jako psychické památky, schopné vysvětlit učenci různé stavy, jimiž prošel lidský duch. Vzácné pro poznání člověka, nemohou nás poučit o ničem, co není člověk.

*

         Filosofický smutek vyslovil se nejednou s pochmurnou velebností. Je to hluboká a krásná bolest, kterou ti, kdož ji okusili, nevyměnili by za plané radosti a liché naděje davu.

*

         Není přehnáno, řekneme-li, že polovina prolité krve patří lidské poezii. Macbeth[11] a Chopart, řečený Roztomilý[12], jsou králi scén. Záliba ve zločinných legendách je člověku vrozena.

         Zločinec zdá se přišlý z velké dálky.[13] Přináší nám hrůzný obraz lidstva z lesů a jeskyň. Ožil v něm duch primitivních ras. Má v sobě pudy, jež byly považovány za ztracené; zná úklady, o nichž naše moudrost nic neví. Je puzen choutkami, které v nás ostatních jen dřímají. Je ještě zvíře a již člověk.

*

         Doufejme, nikoli v lidstvo, které přes vznešená úsilí nezničilo zlo na tomto světě, doufejme v ony nepochopitelné bytosti, které jednoho dne vyjdou z člověka, jako člověk vzešel ze zvířete. Pozdravme tyto budoucí duchy.

*

         Starci lpí příliš na svých představách. Proto přírodní lidé na ostrovech Fidži zabíjí své rodiče, když jsou staří. Usnadňují takto vývoj, kdežto my zdržujeme jeho postup zakládajíce akademie.[14]

O ŽENSKÝCH KLÁŠTERECH

         Jisté duše vstupují do kláštera z přirozené náklonnosti; jsou to duše klášterní.[15] Poněvadž jsou nelidské a pokojné, opouštějí svět a radostně sestupují do ticha a míru. Jejich život neponese ovoce; mráz spálil mu květ. Měly příliš brzy pocit obecného zla.

O ROZMLUVĚ, KTEROU JSEM MĚL

DNES V NOCI S PŘELUDEM

O PŮVODU ABECEDY

Starý Kadmos[16] nevěří ani v dobro ani ve ctnost. Ví, že lidé jsou špatní, a že bozi, mocnější než lidé, jsou ještě horší. Bojí se jich; hledí je uchlácholit krvavými oběťmi. Nemiluje je. Miluje toliko sebe.

DOMEK Z KARET

         Souvislá argumentace o složitém předmětu dokáže vždy jen obratnost ducha, který ji provedl. Lidé patrně tuší poněkud tuto velkou pravdu, poněvadž neřídí se nikdy rozumováním. Pud a cit je vedou. Poslouchají své vášně, lásky, nenávisti a hlavně spásný strach. Dávají přednost náboženstvím před filosofiemi a rozumují toliko, aby ospravedlnili své špatné sklony a špatné skutky.

         Mínění téměř všeobecné libuje si ovšem v jistých dílech. Ale to je ovoce předsudku a nikoli výběru a účinku samovolné záliby. Díla, která každý obdivuje, jsou díla, jež nikdo nezkoumá. Přijímáme je jako drahocenné břemeno, které předáváme jiným, aniž se na ně podíváme. Myslíte opravdu, že je mnoho svobody v uznání, které poskytujeme klasikům řeckým, latinským a i klasikům francouzským? Je opravdu svoboden také vkus, který nás vede k některému dílu soudobému nebo od jiného díla nás vzdaluje? Není-liž určen mnoha okolnostmi nesouvisícími s obsahem toho díla, z nichž hlavní je duch napodobovací, tak mocný u člověka jako u živočicha? Tento napodobovací duch je pro nás nutný, abychom mohli žít bez přílišného bloudění; vnášíme jej do všech svých skutků, a ovládá náš estetický smysl. Bez něho byly by názory v oboru umění ještě mnohem rozmanitější než jsou. Je příčinou toho, že dílo, které z jakéhokoli důvodu bylo zprvu přijato příznivě několika, získává si pak přízeň mnoha. Toliko první byli svobodni; všichni ostatní jsou toliko poslušni. Nemají samostatnost ani smysl ani cenu ani charakter a svým počtem tvoří slávu. Všechno závisí na pranepatrném počátku. Proto vidíme, že díla nepovšimnutá při svém vzniku mají malou vyhlídku, že se budou jednoho dne líbit, a že naopak díla slavná od počátku zachovávají si dlouho svou pověst a jsou ceněna i tehdy ještě, když se stala nesrozumitelnými. Což dokazuje, že souhlas je čirým důsledkem předsudku a pomíjí zároveň s ním. Tak je tomu s každou stránkou napsanou lidskou rukou. To, co je doporučováno velikým jménem, má naději, že bude slepě schváleno. Rapsódie jakéhosi Vraina Lucase[17] byly příznivě přijaty Akademií věd pod jmény Pascala a Descarta. Ossian zdál se rovnocenný s Homérem, pokud se myslilo, že je starobylý. Opovrhují jím od té doby, kdy vědí, že je to Macpherson.[18]

NA ELYSEJSKÝCH POLÍCH

Epikúros

         Stínové[19] drazí, očekávejte trpělivě v těchto zahradách dobu, až ztratíte zcela s krutou vůlí k životu i život sám a jeho bědy. Odpočívejte předem v pokoji, jejž nic neruší.

PŘEVORSTVÍ

         „Civilizace, jak to nazývají, je učené barbarství, a rozhodl jsem se stát se divochem.

         Koupil jsem za šest tisíc franků zbytky bývalého převorství s pěkným kamenným schodištěm ve věži a se štěpnicí, kterou nepěstuji. Trávím tu dobu pozorováním oblaků na nebi nebo bílé příze divoké mrkve na trávě. Je to jistě lepší než kuchat živé žáby nebo vyrábět nový typ torpédovky.

         Je-li noc krásná, nespím-li, pozoruji hvězdy, které mi činí potěšení od té doby, co jsem zapomněl jejich jména. Nepřijímám nikoho, nemyslím na nic.

         Jsem šťasten, že vám mohu nabídnout omeletu, víno a tabák. Ale netajím se vám tím, že je mi ještě příjemnější dávat mému psu, mým králíkům a holubům vezdejší chléb, který obnovuje jejich síly, jež nezneužijí, aby psali romány, které ruší mír srdcí, nebo fyziologická pojednání, která otravují život.

         V umění je dětinství, které odzbrojuje nenávist. Jsou to dětské hříčky. Malíři, sochaři mažou obrazy a dělají loutky. Toť vše! Nebylo by v tom mnoho zlého. Měli bychom být dokonce vděčni básníkům, že užívají toliko slov zbavených všeho smyslu, kdyby ti nešťastníci, kteří se oddávají této zábavě, nebrali ji vážně a nestávali se při ní odpornými egoisty, popudlivými, žárlivými, závistivými, maniakálními a pomatenými. Spojují s těmito směšnostmi představy slávy. To dokazuje jejich šílenství. Neboť ze všech iluzí, které mohou se zrodit v nemocném mozku, je sláva věru nejsměšnější a nejžalostnější. To budí ve mně soucit. Zde oráči zpívají v brázdách písně svých otců; pastevci, sedíce na svahu pahorků, vyřezávají svým nožem figurky ze zimostrázových kořenů, a hospodyně hnětou pro sváteční dny chleby v podobě holubic. To jsou umění nevinná, jež pýcha neotravuje. Jsou snadná a přiměřená lidské slabosti. Umění městská vyžadují naopak námahu, a každá námaha plodí utrpení.

         Ale co zvláště trápí, zohyzďuje a znetvořuje lidi, toť věda, která je uvádí ve styk s předměty, jimž nejsou přiměřeni, a ruší pravé podmínky jejich styku s přírodou. Vybízí je chápat, když je zjevno, že živočich je stvořen k cítění a nikoli k chápání; vyvíjí mozek, který je zbytečným orgánem, na úkor orgánů užitečných, které máme společné se zvířaty; odvrací nás od požitků, jejichž pudovou potřebu cítíme; trápí nás ohavnými iluzemi, představujíc nám obludy, které existují toliko u ní; tvoří naši nepatrnost, měříc hvězdy, krátkost života, odhadujíc stáří země, naši slabost, dávajíc nám tušit, co nám nelze ani spatřit ani dosíci, naši nevědomost, vpravujíc nám ustavičně do hlavy nepoznatelné, a naši bídu, množíc naši dychtivost, aniž ji ukájí.

         Mluvím toliko o jejích čistých spekulacích. Přejde-li k aplikaci, vynalézá jen mučidla a stroje, v nichž jsou nešťastní smrtelníci popravováni. Navštivte některé průmyslové město nebo sestupte do dolu a řekněte, že to, co vidíte, nepřekonává vše, co si nejdivočejší theologové vymyslili o pekle. A přece lze pochybovat, uvažujeme-li, zda průmyslové výrobky nejsou méně škodlivé chudým, kteří je vyrábějí, než bohatým, kteří je užívají, a zda ze všech zel života není luxus nejhorší. Poznal jsem bytosti všech stavů: nesetkal jsem se s tvorem tak ubohým, jako je mladá a hezká žena ze společnosti, která utrácí v Paříži ročně padesát tisíc franků za své šaty. Toť stav, který vede k nezhojitelné nervóze.“

POZNÁMKY: