Jdi na obsah Jdi na menu
 


Goethe: Utrpení mladého Werthera

28. 2. 2011

(výpisky)

 

Je mi tu moc a moc dobře. Samota v této rajské krajině je mému srdci skvostným balzámem a mladistvé jaro sytým bohatstvím své krásy zahřívá mé často zimomřivé srdce. Každý strom, každé křovisko je jako kytička a člověk by se nejraději proměnil v chrousta a nalézal v moři sladkých vůní všechnu svou potravu. Městečko samo je protivné, ale příroda kolem dokola nevýslovně krásná.

 

Celou mou duši zaplavilo zázračné veselí, podobné sladkým jitrům jara, kterých plným douškem užívám. Jsem tak zcela sám a těším se z toho, že žiji, zde, v této krajině, která je stvořena pro duše, jako je má. Jsem tak šťasten, drahý příteli, tak pohroužen do pocitu klidného bytí, že to je až na škodu mému umění. Nedovedl bych teď kreslit, ani čáru bych nesvedl, a přece jsem nikdy nebyl větším malířem než právě v těchto okamžicích, když celé údolí se vypařuje a výsostné slunce spočívá na neprostupných temnotách mého lesa a jenom jednotlivé paprsky se vkrádají do nejvnitřnější svatyně a když tu pak ležím ve vysoké trávě poblíže vodopádu a mně, přiblíženému k zemi, rozmanitá stébélka se stávají zízrakem – když cítím blíže svému srdci všechno to hemžení malého světa mezi travinami, těch nesčíslných zjevů, nevyzpytatelných červíčků a mušek, a cítím dech Všemilujícího, jenž nám dává bez konce vznášet se ve věčné slasti...

 

Tážeš se, zda mi poslat mé knihy. Proboha tě prosím, příteli, nech mě s nimi na pokoji! Nechci už, aby mě cokoli vedlo, povzbuzovalo a rozdmychovalo, vždyť mé srdce je i bez měchu v plamenech; je mi třeba ukolébavky, a tu jsem nalezl dosyta v svém Homérovi. Jak často uhýčkávám svou kypící krev, neboť jakživ jsi neviděl nic tak vrtkavého, nic tak nestálého jako mé srdce. Příteli, nač to vykládat tobě, jenžs tak často s lítostí viděl, jak přecházím z žalu do nezřízenosti, ze sladké melancholie do zhoubných vášní. A vůbec, zacházím se svým srdéčkem jako s chorým děckem: má ve všem svou vůli. Ale ne abys to vyzvonil, jsou takoví, že by mi to měli ve zlé.

 

Tážeš-li se, jací jsou zdejší lidé, odpovídám: takoví jako všude jinde. Lidstvo je po čertech jednotvárné. Skoro všichni propracují větší část dne, aby mohli žít; a ta troška svobody, která jim zbývá, je tolik znepokojuje, že dělají, co mohou, aby se jí zbyli. Ach, úděle lidský!

Jen chraň pánbůh, aby mě nenapadlo, že ve mně dříme ještě tolik jiných sil, které bez užitku všechny zetlívají a které ostražitě zakrývám. Ach, to všechno tak děsí mé srdce... A přece! Žíti nepochopen, to je našincův osud.

 

Zkřížilo mou cestu několik potrhlých originálů, nesnesitelných od hlavy až k patě, zejména svou přátelskostí.

 

Že život člověka je jenom sen, to už leckoho napadlo1 a ani mne se ten pocit nechce spustit.

Když tak uvážím, jak úzká je klec, která svírá všechny činorodé a poznávací síly člověka, že všechna činnost má jen jeden cíl: ukojit potřeby, které zase nemají jiného účelu než prodloužit naši ubohou existenci, a když si pak musím doznat, že všechno uklidnění v některých otázkách je jenom polosnovou rezignací, která pomalovává stěny vězení, ve kterém trčíme, pestrými postavami a jasnými prospekty: to všechno mi rdousí slovo v hrdle. Vracím se do sebe a nalézám tam celý svět. Ovšem že zase víc ve svých tuchách a temných touhách než ve výrazu a živoucí síle. A tu mi všechno před očima plyne, a usmívám se a sním si dál.

Že děti nevědí, proč mají vůli, v tom jsou všichni veleučení školometi zajedno. Že se však také dospělí, podobni dětem, potácejí po zeměkouli, že jako ony nevědí, odkud přišli a kam jdou, že ani oni nejednají z pravých pohnutek, že také jimi vládne rákoska a cukrátko, tomu jaksi nikdo nevěří, ačkoliv se mi zdá, že to rukama hmatáme. Rád připouštím, že nejšťastnější jsou ti, kdo jako děti den ze dne svůj život prožívají, kdo tahají svou panenku, kdo ji oblékají a svlékají, s velkým respektem se plíží kolem police, kde maminka zamkla cukroví, a když konečně urvou kousek, plnou pusou žvýkají a volají: ještě! To jsou šťastní tvorové. – A také těm není zle, kdo dávají své pitomé robotě anebo nanejvýš svým vášním patetická jména, oznamujíce člověčenstvu, že to jsou ohromná díla, podnikaná pro jeho spásu a vykoupení. Blaze tomu, komu je dáno takhle žít! Kdo však ve své pokoře poznává, oč vlastně běží, kdo vidí, jak každý naobědvaný občan svou zahrádku dovede přistřihnout na učiněný ráj, a jak na druhé straně také ubožák pod svým břemenem leze dál svou cestou, byť i sebevíc hekal, jak koneckonců všichni bez rozdílu znají jen jeden prospěch: zřít světlo sluníčka aspoň o minutku déle, ano! – ten je pěkně zticha a tvoří si svět k obrazu svému, a je také šťasten, protože je člověkem. A pak, byť i byl sebevíce spoután, chová navždy v svém srdci sladký pocit svobody, že opustí tento žalář, kdykoli se mu zlíbí.

 

Utvrdil jsem se v předsevzetí pracovat v budoucnu jedině podle přírody. Ona jediná je bez mezí bohatá a vychovává pravého umělce.

 

Na prospěch regulí je možno leccos říci, asi tolik jako ke cti a chvále občanské společnosti. Člověk, který se ve svém vývoji jimi řídí, nikdy nevytvoří nic nechutného a špatného, asi tak jako občan, který se dává hníst zákony a blahobytem, nikdy nebude nepříjemným sousedem ani kuriózním zlosynem; zato však také každé pravidlo, ať si kdo chce co chce říká, ničí provždy pravý cit pro přírodu a její pravdivý výraz. Na to ty, že to je příliš kruté! Pravidlo jen učí uskrovnění, obřezává planou révu atd.

 

Ó přátelé, proč tak zřídka se provalí proud génia, tak zřídka se přižene zvichřeným vodstvem a otřásá dušemi v údivu? Drazí přátelé! Bydlí tu po obou březích usedlí chlapi, kterým by se zničily besídky, záhony a zelné zahrádky; a ti tedy včas hrázemi a průplavy zabraňují hrozícímu nebezpečenství.

 

Když už se tak málokdy dostávám k četbě, tak musí také každá kniha být zcela po mé chuti. A mně je ze všech autorů nejmilejší ten, u kterého nalézám svůj vlastní svět, u kterého se žije jako kolem mne a jehož vypravování je mi přece tak zajímavé a milé jako můj vlastní domácký život, který ovšem není žádný ráj, ale přece jen pramen nevýslovné blaženosti.

 

Jak jsem rád, že mé srdce dovede procítit prostou, nevinnou radost člověka, jenž si nese na stůl hlávku zelí, kterou sám vypěstoval, a pak si pochutnává nejenom na tom, co uvařil, nýbrž i na všech těch dobrých dnech a krásných jitrech, kdy svou zeleninu sázel, na líbezných večerech, kdy ji zaléval a kdy se těšil, jak prospívá.

 

Ba, Viléme, děti jsou mému srdci ze všech tvorů nejbližší. Když se tak na ně dívám a vidím v tom drobečku zárodky všech těch ctností a sil, kterých jim jednou bude tolik zapotřebí, když poznávám v umíněnosti všechnu tu budoucí statečnost a pevnost charakteru, v rozpustilosti všechnu budoucí veselou mysl a lehkost překonávající nástrahy světa, a všechno tak nepokažené, tak ucelené! Pořád, pořád si opakuji zlatá slova učitele lidstva: nebudete-li jako jedno z těch...! A prosím, s nimi, kdo jsou jako my, kdo by měly být našimi vzory, zacházíme jako se svými poddanými! Mají být bez vlastní vůle! Což my ji nemáme? A v čem je naše přednost? – Protože jsme starší a chytřejší? Panebože na nebi, staré děti vidíš a mladé děti a nic víc, a z kterých máš větší radost, to nám tvůj syn už dávno zjevil. Ale oni ho vyznávají, a neposlouchají ho – to je také stará vesta, a hnětou své děti k svému obrazu.

 

Nemohl jsem si odpustit, abych v své radosti nevypravoval celý příběh komusi, komu jsem přisuzoval lidský cit, protože jsem viděl, že má rozum. To jsem si dal!

 

Nevím, zda je to domýšlivost, anebo zdravý cit pro věci, jaké jsou: je mi jako kavalíru, kterého sesadili ze všech poct a úřadů a kterému vzali kord.

 

Ne, pokažené mé srdce není! Slabé, slabé je ovšem dost! A není to už počátek zkaženosti?

 

Jsou to přeludy, když je nám blaze?

 

Maminka by ráda viděla, abych něco dělal, říkáš? To mě rozesmálo. Což teď nedělám nic? A není to konec konců jedno, přebírám-li čočku nebo hrách? Všechno na světě je více méně darebnost a chlap, který se kvůli jiným pachtí za penězi nebo poctami, aniž je to jeho vlastní vášeň, je podle mého hlupák.

 

Nikdy jsem nebyl šťastnější, nikdy můj cit pro přírodu, až po ten kamínek a po to stébélko, nebyl sytější a vroucnější, a přece – nevím, jak bych se vyjádřil, má představivost je tak slabá, všechno mi plyne, všechno mi plave před očima, ne a ne zachytit jediný obrys. Ale myslím si, kdybych měl hlínu anebo vosk, že bych to dovedl jaksepatří vyhmátnout. Taky si ji opatřím, když se to nezlepší, a budu hníst! A kdybych třeba uhnětl jen koláče.

 

Špatná nálada je hřích, který na lidech nenávidím hůř než který jiný.

 

Můžeš chtít na nešťastníkovi, jenž nezadržitelně pozvolna umírá na zákeřnou nemoc, aby rázem, bodnutím dýkou učinil konec svým útrapám? A nebere mu nemoc, která mu stravuje dřeň, zároveň i zmužilost, jež by ho vysvobodila?

 

Mám někdy takové okamžiky odvahy, kdy bych vyskočil a dovedl se sebe setřást vše – a kdybych jen věděl kam, odešel bych.

 

Já mám Alberta ze srdce rád, až na jeho věčné „sice“. Jako by to nebylo samozřejmé, že každá všeobecná věta má výjimky. Ale ten člověk je tak spravedlivý, že když myslí, že řekl něco ukvapeného, polopravdivého anebo příliš všeobecného, nepřestane omezovat, modifikovat, přidávat a ubírat, až nakonec z celé věci vůbec nic nezbývá.

 

„Že vy lidé“, zvolal jsem, „když o něčem hovoříte, musíte hned říci: to je pošetilé, to je moudré, to je dobré, to je zlé! A co to má vlastně všechno znamenat? Vyzkoumáte tím vnitřní pohnutky toho kterého skutku? Dokážete s určitostí odvodit příčiny proč se stal, proč se stát musil? Kdyby tomu tak bylo, nesypali byste ty své soudy tak tuze lehce z rukávu.“

 

Naše zákony, ti pedanti s rybí krví.

 

„Ach vy rozumbradové!“ zvolal jsem s úsměvem. „Vášeň! Opojení! Šílenství! Stojíte tu tak poklidně, bez účasti, vy mravopočestní občané, spíláte opilci, opovrhujete šílencem, nesete se mimo jako veleknězi a děkujete Bohu, jako ten farizej, že nejste jako jeden z nich. Byl jsem už leckdy opilý, mé vášně nikdy nebyly příliš vzdáleny šílenství, a ani jednoho, ani druhého mi není líto, neboť naučil jsem se tak pochopit, ve svých mezích ovšem, proč všichni lidé, kteří vykonali něco velkého, něco, co se zdálo nemožné, musili být odjakživa prohlašováni za opilce a za šílence. Ale také ve všedním životě je to nesnesitelné, když volají za chlapem, který vykonal aspoň poněkud svobodný, šlechetný, neočekávaný skutek: ten člověk je opilý, je blázen. Styďte se, střízlivci, styďte se, mudrci!“

 

Žádný argument na světě mě tak nedopaluje, jako když se někdo vytasí s ošuntělou průpovídkou, zatímco já mluvím z celého srdce.

 

Je-li úsilí výrazem síly, proč by bylo přepětí jejím opakem?

 

Autor druhým, změněným vydáním, i kdyby stokrát bylo básnicky lepší, své knize nutně škodí. Prvnímu dojmu se poddáváme ochotně a člověk je už tak ustrojen, že si nechá namluvit i sebevymyšlenější věc; ale ta utkví, a běda tomu, kdo by ji chtěl zase vymazat nebo vymýtit.

 

Musí to tak být, že co je naším blahem, se na obrátku stává pramenem naší bídy?

 

Když jsem dříve ze skály přes řeku až daleko k horám přehlížel úrodnou dolinu a viděl, jak všechno kolem mne klíčí a kypí, když jsem viděl ty hory, od úpatí až k vrcholkům hustě oděné lesy, všechna ta údolí, rozmanitě se klikatící, stíněná líbeznými háji, a mírnou říčku, jak plyne ševelivými sítinami a zrcadlí miloučké mráčky, přikolébávané něžným večerním vánkem, když jsem pak slyšel ptactvo kolem sebe, jak oživuje les, a milióny komářích rojů udatně tančily v poslední rudé záři slunce a jeho poslední tetelivý záblesk vybavil bzučícího brouka z rodné trávy a všechno to hemžení kolem mne mi objevovalo půdu pode mnou, a mech, jenž na tvrdé skále si vynucuje obživu, a klest, obrůstající vypráhlý písečnatý pahorek, mi odhalovaly nejvnitřnější, žhavě svatý život přírody – jak mocně jsem to všechno objímal horoucím srdcem, jak jsem se ztrácel v té nekonečné hojnosti, a nádherné tvary nekonečného světa mi všeživě prostupovaly duši! Ohromné hory mě obklopovaly, propasti ležely přede mnou, vodopády se řítily, řeky proudily pode mnou, a všechno zvučelo, les i dolina. A viděl jsem, jak tvoří a pracují všechny ty síly, jedna s druhou, v hlubinách země, nevýzpytně. A nad zemí i pod nebesy hemží se pokolení všelikého tvoření a vše je obýváno tisícerými tvary! Ubohý bloude, jenž toho málo dbáš, protože sám jsi maličký! Od nepřístupných hor přes pustiny, kam nikdo nevkročil, až po kraj neznámého oceánu vane jediný dech toho, který věčně tvoří a z každého zrnka se raduje, jež ho slyší a ožije. – Ach, tenkrát, jak často jsem zatoužil odletět na perutích jeřába, táhnoucího nade mnou, k nesmírnému moři, abych se napil z pěnivé číše Nekonečného, z kypící slasti života, abych aspoň okamžik v omezené síle své hrudi pocítil jedinou krůpěj blaha bytosti, která v sobě a sebou všechno vytváří.

Bratře, už pouhá vzpomínka na ty chvíle mi dělá dobře, sama námaha znovu vyvolat, vyslovit ony nevýslovné city zdvihá mou duši nad ni samou a dává mi pak opět dvojnásob pocítit tesknotu, která mě nyní obkličuje.

Jako by se před mou duší byla rozhrnula opona: dějiště nekonečného života se přede mnou změnilo v propast věčně otevřeného hrobu. Cožpak můžeš říci: Toto jest! Když přece všechno pomíjí, když všechno se přežene rychlostí hromu, tak málokdy dotrvajíc do dna svých sil, ach, a je strženo proudem, potopeno a roztříštěno o skaliska? Není okamžiku, který by nestravoval tebe a tvé milé kolem tebe, není okamžiku, kdy bys nebyl ničitelem a nemusil jím být. Nejnevinnější procházka připravuje tisíce ubohých červíčků o život, jediný krok rozvrací pracné stavby mravenců a zadupává ten malý svět do potupného hrobu. Nedojímají velké, a přece jen vzácné, pohromy světa, povodně, odplavující vaše vesnice, zemětřesení, pohlcující vaše města. Mně užírá srdce všestravující síla ukrytá v celé přírodě, která nestvořila nic, aby to souseda, aby to sebe neničilo. A tak se potácím v úzkostech! Nebe a země a všechny tvořivé síly kolem mne! Nevidím nic než věčně hltající, věčně přežvykující obludu.

 

Už je to tak a já nereptám, květy života jsou jenom přeludy! Kolik jich pomine, aniž zanechají stopy, jak málo jich zakládá na plod a jak málo těch plodů uzraje! A přece je jich ještě dost a přece... Ó bratře, můžeme nedbat uzrálých plodů, můžeme jimi opovrhovat a nechat je bez užitku uvadnout a shnít?

 

Od té doby, co se tak den ze dne proháním mezi lidmi a vidím, co dělají, snáším se mnohem lépe sám se sebou.

 

Na mou duši, že lidem nerozumím, že mohou být tak omezení a tak hloupě se blamovat. Ale všímám si den ze dne víc, můj milý, jak je člověk pošetilý, když posuzuje jiné podle sebe. A jelikož sám mám tolik práce se sebou a srdce i ducha tak rozbouřené, ach, milerád nechám ty druhé chodit, kudy se jim zlíbí, jen kdyby oni nechali mne.

 

Stojím jako před kukátkem a vidím, jak panáčci a koníčci se posouvají sem a tam, a tážu se často sebe sama, není-li to všechno optický klam. Hraji s nimi, anebo správněji, hrají mnou jako loutkou; a když někdy vezmu souseda za dřevěnou ruku, zamrazí mě.
 

Slunce nádherně zapadá nad rozjiskřenou sněžnou plání; bouře se přehnala. A já – já se zas musím zamknout do své klece. Sbohem!

 

Mluvte si o soběstačnosti co chcete, toho bych rád viděl, kdo by snesl, aby ho lumpové pomlouvali, když mají jednou právo brousit si na něm zuby. Kdyby tlachali naprázdno, nebylo by to nic těžkého nechat je žvanit.

 

Jen tehdy, když se do něčeho dovedeme vžít, smíme o tom se ctí hovořit. Když Odysseus promlouvá o nedozírném moři, o nekonečné zemi, není to pravdivější, lidštější a vroucnější, než když si teď každý školáček myslí, že je bůhvíjak moudrý, dovede-li papouškovat po jiných, že je kulatá?

 

Váží si víc mého rozumu a mých schopností než mého srdce, které je přece jedinou mou pýchou, které je jediné pramenem všeho, veškeré síly, veškerého blaženství a veškeré bídy. Ach, co vím, může každý vědět... Své srdce mám já jediný.

 

Všechno, všechno přešlo! Nic nezbylo z minulého světa, ani jediný úder mého srdce. Je mi jako přízraku, jenž se vrací do rozvalin svého vypáleného zámku, který kdysi vystavěl a vybavil všemi dary nádhery.

 

Člověk by se zaprodal ďáblu, když si vzpomene na všechny ty psy, které pánbůh strpí na zemi, beze smyslu a citu pro to málo, co na ní ještě má nějakou cenu.

 

Pokáceny! Člověk by se z toho zbláznil, zabil bych ho, toho psa, jenž dal první ránu! Já, jenž bych se usoužil, kdybych měl pár takových stromů na svém dvorku a jeden by mi věkem ztrouchnivěl, já se musím na tohleto dívat!

 

Často bych si rozerval hruď a rozdrásal mozek, že člověk člověku dovede tak málo dát. Ach, lásku a radost a vroucnost a slast, kterou si sám nepřináším, tu mi ten druhý nikdy nedá, a ani se srdcem po kraj plným blaženosti neobšťastním svého bližního, který přede mnou stojí chladný a nemohoucí. Na tomhle světě vůbec málokdy jeden porozumí druhému.
 

Naposledy, naposledy otvírám oči. Neuvidí už slunce: kalný, mlhavý den je zakrývá. Truchli tedy, přírodo! Tvůj syn, tvůj přítel, tvůj milenec se blíží svému konci.

 

POZNÁMKA:

1 Viz Calderón: Život je sen. – Poznámka Misantropova.