John Gray: Slamění psi (část druhá)
Obsah druhé části:
Velký inkvizitor a létající ryby
Pobřeží na protější straně lidstva
Miliarda balkónů obrácených k slunci
Antikapitalisté dvacátého století,
a středověcí Bratři volné myšlenky
Myšlenka, že jsme původci vlastních skutků, je potřebná kvůli „morálce“. Toto znamená pojem svobodné vůle – jestliže něco znamená.
Pro odmítnutí pojmu svobodné vůle je mnoho důvodů a některé z nich jsou rozhodující. Jestliže je naše jednání něčím způsobeno, pak nemůžeme jednat jinak, než jak jednáme. V tom případě za své jednání nemůžeme zodpovídat.
Svobodnými činiteli můžeme být jen tehdy, jsme-li autory svých činů; ale my sami jsme výsledkem náhody a nevyhnutelnosti. Nemůžeme si vybrat, čím se narodíme, a v tom případě nemůžeme zodpovídat za to, co děláme.
Elektrický impuls, který zahájí nějaký náš čin, se vyskytne půl vteřiny před naším vědomým rozhodnutím jednat. Představujeme si, že uvažujeme, co máme udělat, a pak to uděláme. Ve skutečnosti jsou téměř v celém našem životě naše činy započaty nevědomky: mozek nás na čin připraví, a pak cítíme, že jednáme.
Mozek se zřejmě „rozhodne“ začít akci dřív, než se vyskytne pozorovatelné subjektivní povědomí, že takové rozhodnutí vzniklo. Mozkové spuštění i spontánní, dobrovolná akce může začít a obvykle začne neuvědoměle.
Jako aktivní organismus zpracováváme nějakých 14 miliónů bitů informací za sekundu a šíře pásma vědomí je kolem osmnácti bitů. To znamená, že máme vědomý přístup asi k miliontině informací, které běžně denně používáme, abychom se udrželi naživu.
Konečný závěr zní, že nemůžeme být původci svých činů. Slabý nádech svobodné vůle je ponechán v pojmu veta – schopnosti vědomí zdržet nebo přerušit akci, kterou mozek zahájil. Potíž je v tom, že nemůžeme vědět kdy – nebo zda vůbec – jsme veta použili. Naše subjektivní zážitky jsou často, možná vždy, pochybné.
Když se nacházíme těsně před akcí, nemůžeme předpovědět, co uděláme, ale podíváme-li se zpátky, může nám naše rozhodnutí připadat jako krok na cestě, po které jsme se již ubírali. Někdy své myšlenky vidíme jako události, které se nám staly, a někdy jako naše vlastní činy. Náš pocit svobody vzniká přepínáním mezi těmito dvěma úhly nazírání. Svobodná vůle je jenom trik perspektivy.
Předpokládá se, že identita osoby spočívá v jejím vědomí. Jestliže si pod tím nicméně představujeme toliko vědomou vzpomínku na běh života, není to dost. Je pravda, že o průběhu našeho života víme o něco víc než o románu, který jsme kdysi četli, přesto však je toho skutečně velice málo. Základní události a zajímavé scény se vtiskly do naší paměti; co se týče zbytku – na jednu zapamatovanou událost se jich tisíc zapomene. Čím jsme starší, tím víc kolem nás všechno plyne, aniž by zanechalo stopy. Je pravda, že následkem našich vztahů s vnějším světem jsme si zvykli považovat subjekt vědění, to vědoucí já, za své skutečné já. Toto je nicméně pouhá mozková funkce a není to naše skutečné já. Naše opravdové já, jádro naší vnitřní povahy, je to, co se vyskytuje až za tím a co neví nic kromě chtění a nechtění.
Vědoucí já nemůže najít jednající já, které hledá.
Jsme následovníky dlouhé řady předků, z níž jenom zlomek jich je lidských. Jsme daleko víc než jen stopy, které v nás zanechali jiní lidé, naše mozky a naše míchy mají v sobě zakódovány stopy daleko starších světů.
Čuang-c‘[1] viděl lidský život jako sen, ale nesnažil se z něj procitnout. Ve slavném úryvku napsal:
„Zdálo se Čuangovi, že je motýl, jenž poletuje kolem, motýl se cítil motýlem, nic mu nechybělo, nevěděl, že je Čuang. Náhle se probudil a ustrnul, je Čuang! A teď neví, zdálo se Čuangovi, že je motýl, nebo se zdá nyní motýlu, že je Čuang? Čuang nebo motýl, přece tu musí být nějaký rozdíl! A tomu se říká proměnlivost věcí!“
Procitnutí do pravdy, že život je sen, nemusí znamenat odvrácení se od něj, může znamenat jeho přijetí.
Současní filozofové nejsou tak troufalí, aby tvrdili, že filozofie nás učí, jak žít, zároveň ale stěží dovedou říct, co nás vlastně učí.
Ve středověku sloužila filozofie jako intelektuální podpěra církve; v devatenáctém a dvacátém století sloužila mýtu pokroku. Dnes, protože neslouží ani náboženství, ani politickému přesvědčení, je filozofie předmět bez obsahu, scholastičnost, které chybí i přitažlivost dogmatu.[2]
Staří řečtí filozofové měli praktický cíl – klid duše. Pyrrhón[3] – zakladatel řeckého skepticismu – nepotřeboval táhnout s Alexandrem do Indie, aby objevil filozofie, jejichž posláním byl vnitřní klid. Staří Řekové byli se svými indickými současníky v Indii zajedno. Pro Šankaru[4] a Nágárdžunu[5] stejně jako pro Sókrata a Platóna byla účelem filozofie ona vyrovnanost, která pramení z osvobození se od světa. V Číně platilo totéž o Jang Čuovi[6] a Mistru Čuangovi.
Filozofové původně hledali klid duše a předstírali, že hledají pravdu. Možná, že bychom si mohli dát jiný úkol: zjistit, kterých iluzí se můžeme vzdát a kterých se nikdy nezbavíme. Ještě víc než v minulosti budeme stále hledači pravdy; ale zřekneme se naděje na život bez iluzí. Napříště budeme mít za cíl rozpoznat naše nevyvratitelné iluze. Kterých nepravd se můžeme zbavit a bez kterých se neobejdeme? To je ta otázka, to je ten experiment.
To, že je člověk nejvznešenější z tvorů,
lze soudit z faktu, že žádný jiný tvor toto tvrzení nepopírá.
Pojem „morálky“ jako souboru zákonů má biblické kořeny. Názor, že boží zákony platí stejně pro všechny, je křesťanský vynález.
Univerzální dosah křesťanství se běžně považuje za pokrok oproti judaismu. Ve skutečnosti je to krok zpět. Platí-li jediný zákon pro všechny, pak každý způsob života kromě jediného musí být hříšný.
Protože ztratili dovednost šití, rybaření a rozdělávání ohně, žili prapůvodní obyvatelé Tasmánie ještě jednodušeji než domorodci na australské pevnině, od nichž je odřízla stoupající mořská hladina asi před deseti tisíci lety. Když v roce 1772 dorazily lodě přivážející evropské přistěhovalce do Tasmánie, zdálo se, že si jich domorodí lidé ani nevšimli. Neschopni mentálně zpracovat jev, na který je dopředu nic nepřipravilo, pokračovali ve svém normálním životě.
Neměli proti přistěhovalcům obranu – do roku 1830 jejich počet klesl z nějakých pěti tisíc na sedmdesát dva. V letech, která uplynula mezi těmito dvěma daty, byli používáni na otrockou práci a sexuální rozkoše, byli mučeni a mrzačeni. Přistěhovalci je honili jako škodnou zvěř, protože za jejich kůže dostávali od vlády prémie. Když zabili muže, pustili jejich ženy na svobodu, ale přivázali jim na krk hlavy jejich mužů. Muži, kteří nebyli zabiti, byli obvykle vykastrováni. Děti byly utlučeny k smrti. Když roku 1869 zemřel William Lanner, poslední domorodý tasmánský muž, dr. George Stokell – člen Královské tasmánské společnosti – otevřel jeho hrob a udělal si z jeho kůže sáček na tabák. Když poslední „čistokrevná“ domorodá žena zemřela o několik let později, byla genocida úplná.
Genocida je stejně lidská jako umění nebo modlitba. Není to proto, že by lidé byli výjimečně agresivní druh. Násilná smrt je u některých opic častější než u lidí, když nepočítáme války; E. O. Wilson poznamenal, že „...kdyby paviáni měli nukleární zbraně, zničili by svět za týden.“[7] Masová vražda je průvodní jev technologického pokroku. Od časů kamenné sekery lidé používali své nástroje k vzájemnému zabíjení. Člověk je zvíře vyrábějící zbraně, které má neukojitelnou zálibu v zabíjení.
Dějiny svědčí o lidské zálibě v genocidě. Jared Diamond[8] napsal:
„Války Řeků a Trójanů, Říma a Kartága, Asyřanů, Babyloňanů a Peršanů měly společný cíl: zabít všechny poražené bez ohledu na pohlaví, nebo alespoň zabít muže a zotročit ženy.“
V modernějších dobách je genocida neméně častá. Mezi roky 1492 a 1990 jich bylo přinejmenším třicet šest a každá si vyžádala mezi desítkami tisíc a desítkami milionů životů. Od roku 1950 se odehrálo téměř dvacet genocid; přinejmenším tři z nich měly přes milion obětí (v Bangladéši, Kambodži a Rwandě).
Ti dobří křesťanští mužové a ženy, kteří kolonizovali Tasmánii, nekladli své hluboké přesvědčení o posvátnosti lidského života[9] do cesty rozšiřování vlastního životního prostoru (Lebensraum). O století později křesťanská moc v Evropě nezabránila tomu, aby se tento kontinent stal dějištěm nejrozsáhlejší genocidy, o jakou se kdy lidstvo pokusilo. Holocaust není bezprecedentním zločinem kvůli počtu lidí, kteří byli v jeho průběhu zabiti. Je to pro jeho cíl, jímž bylo vyhlazení celé jedné kultury. Hitler plánoval Muzeum židovské kultury, které mělo být umístěno v Praze – muzeum zaniklého národa.
Mezi léty 1917 a 1959 bylo v Sovětském svazu zabito přes šedesát miliónů lidí. Tyto masové vraždy nebyly utajovány, byly veřejným programem.
Lidé se občas ptají, proč západním pozorovatelům trvalo tak dlouho, než zjistili pravdu o Sovětském svazu. Důvodem není to, že by ji bylo obtížné najít, byla zřejmá ze stovek knih emigrantů, kteří to přežili – a z prohlášení samotných Sovětů. Ale fakta byla příliš nepohodlná na to, aby je západní pozorovatelé mohli připustit. Pro klid své duše museli popřít to, co věděli nebo co tušili, že je pravda. Jako tasmánští domorodci, kteří nedokázali vidět lodě, jež jim přinesli zkázu, tito dobromyslní lidé se nedokázali přimět k pochopení, že cesta za pokrokem skončila masovými vraždami.
Co je na dvacátém století unikátní, není fakt, že je poseto masakry. Je to rozsah tohoto zabíjení a fakt, že bylo promyšlené a mělo sloužit gigantickým plánům na zlepšení světa.[10]
Pokrok a masová vražda jdou ruku v ruce. Jak ubývalo lidí zabitých hladem a morem, tak rostlo množství násilných smrtí. Nakolik pokročila věda a technika, natolik pokročila i výkonnost zabíjení. Jak se zvyšovala naděje na lepší svět, tak se také zvyšoval počet obětí masových vražd.[11]
Morálka z nás stěží udělala lepší lidi, ale rozhodně obohatila naše neřesti.
Člověku se daří v podmínkách, které morálka odsuzuje. Mír a blahobyt jedné generace stojí na nespravedlnostech generací předchozích; křehký jemnocit liberálních společností je plodem válek a bezohledné nadvlády. Totéž platí o jednotlivcích. Laskavost vzkvétá v chráněných životech; instinktivní důvěra v druhé je málokdy silná v lidech, kteří museli zápasit s nepřízní osudu. Vlastnosti, o nichž tvrdíme, že jsou hodnotami nad všechny ostatní, normální život nevydrží. Naštěstí si jich nevážíme zdaleka tolik, jak prohlašujeme. Značná část toho, co obdivujeme, pochází od věcí, které hodnotíme jako zlé a špatné, a totéž platí o morálce samotné.
Hledáte-li původ etiky, podívejte se na životy ostatních zvířat. Kořeny etiky jsou ve zvířecích ctnostech. Člověk nemůže žít dobře bez ctností, které sdílí se svým zvířecím rodem.
To není nová myšlenka. Před dvěma a půl tisíci lety si Aristotelés povšiml podobnosti člověka a delfína: tak jako lidé i delfíni jednají účelově, aby získali dary života, mají radost z užívání své síly a schopností, projevují vlastnosti, jako je zvědavost a odvaha. Člověk není ojedinělý v tom, že vede etický život. Aristotelés uvažoval podobně jako Nietzsche, který napsal:
„Počátky spravedlnosti, stejně jako chytrosti, umírněnosti, udatenství – zkrátka všeho, co označujeme názvem sokratovské ctnosti[12], jsou zvířecí: jsou důsledkem pudů, které učí najít potravu a uniknout nepříteli. Uvážíme-li nyní, že i nejvyšší člověk se pozvedl a zušlechtil právě jen ve způsobu stravy a v chápání toho, co vše mu je nepřátelské, nebude jistě nepřiměřené označit celý morální fenomén za zvířecí.“[13]
Převládající západní názor je jiný: učí nás, že člověk není jako ostatní zvířata, která jen jednoduše reagují na situace, ve kterých se ocitnou.
Mohlo by se to zdát fantastické, a také to fantastické je. Přesto nás o tom Sókratés, Aristotelés a Platón, Descartes, Spinoza a Marx přesvědčují. Kdyby byl každý opravdu uzavřen sám do sebe jako monáda[14], nemohli bychom mít ten prchavý pocit sounáležitosti s jinými živoucími bytostmi, který je základním pramenem etiky.
Taoisté staré Číny neviděli na rozdíl od západní tradice žádný rozdíl mezi tím, co je a co by mělo být. Podle taoistů je dobrý život jen dovedně žitý přirozený život. Nemá zvláštní účel, nemá nic společného s vůlí a nespočívá ve snaze uskutečnit nějaký ideál. Etický život znamená žít podle vlastní povahy a okolností. Neexistují žádná pravidla, která by říkala, že to musí být pro každého stejné nebo že se to musí přizpůsobit „morálce“.
V taoistickém myšlení se dobrý život přihodí spontánně. Obyčejný člověk není schopen vidět věci objektivně, protože jeho mysl je zatemněna starostmi o dosažení jeho cílů. Pro taoisty dobrý život nemá účel. Je to jako plavat ve vodním víru a reagovat na proudění, na jeho příchod a odchod. „Ponořím se, když voda vtéká, vynořím se, když vytéká, řídím se Cestou vody a nevnucuji jí svou sobeckost. A tak se neutopím,“ řekl Čuang-c‘.
Taoisté si všimli, jak málo lidských bytostí má schopnost žít dobře, a proto hledali vodítko u ostatních zvířat. Zvířata ve volné přírodě vědí, jak žít; nepotřebují myslet nebo si vybírat. Teprve když je lidé spoutají, přestanou žít přirozeně.
Nejsvobodnější člověk není ten, který jedná na základě důvodů, které si pro sebe zvolil, ale ten, který si volit nikdy nemusí. Taková lidská bytost má dokonalou svobodu divokého zvířete – nebo stroje. Jak řekl Lie-c‘[15]: „Nejdokonalejší člověk je v klidu jakoby mrtev, v pohybu jakoby stroj. Neví, proč je v klidu, ani proč není; neví, proč je v pohybu, ani proč není.“
Morálka je choroba, kterou trpí výlučně člověk, a dobrý život spočívá ve vytříbení ctností zvířat.
Buddha slíbil vysvobození od něčeho, čemu všichni rozumíme – od utrpení. Na druhé straně nikdo nedokáže říct, co bylo dědičným hříchem lidstva, a nikdo nechápe, jak by nás z něj mělo Kristovo utrpení vykoupit.
Lidé si myslí, že jsou svobodné bytosti nadané vědomím, ale ve skutečnosti jsou oklamanými zvířaty. Náboženství jsou pokusy zbavit lidi svobody, kterou nikdy neměli. Ve dvacátém století měly pravicové i levicové utopie stejnou funkci. Dnes, kdy je politika nepřesvědčivá už i jako zábava, převzala roli vysvoboditele lidstva věda.
Kdo říká, že spása existuje, je otrok. Spása znamená vysvobození od všech spasitelů.
Samozvaní spasitelé potřebují lidstvo více, než lidstvo potřebuje je.
Velký inkvizitor a létající ryby
Na iluze humanismu odpoví čas skutečností: křehkým, vyšinutým, nevysvobozeným lidstvem.
Lidstvo svobodu nikdy nehledalo a nikdy hledat nebude. Světská náboženství moderní doby nám tvrdí, že lidé touží být svobodní. Je sice pravda, že se jim omezení jakéhokoliv druhu protiví, nicméně je vzácné, když si jednotlivci cení své svobody víc než pohodlí, které je výsledkem podlézavosti, a ještě vzácnější, když se tak chovají celé národy. Joseph de Maistre[16] reagoval na Rousseauův výrok, že člověk se rodí svobodný, ale všude je v řetězech, následovně: myslet si, že když někdy několik lidí hledá svobodu, že ji chtějí všechny lidské bytosti, je stejné jako usuzovat z existence létajících ryb, že je v povaze ryb létat.
Věda může posunout lidské vědění kupředu, ale nemůže přimět lidstvo, aby si vážilo pravdy.
Řekové a Římané volili smrt spíše než bezcenný život. Dnes máme z volby fetiš, ale zvolit si smrt je zakázáno.
Teprve když člověk začne věřit, že se zbavil své zvířecí povahy, projeví se vlastnosti, které jsou jenom jeho: posedlost, sebeklam a věčný nepokoj.
Užívání drog je nevysloveným přiznáním zakázané pravdy. Pro většinu lidí je štěstí mimo dosah. Naplnění lze hledat nikoliv v denním životě, nýbrž v úniku z něj. Protože je štěstí nedosažitelné, hledá lidská masa alespoň potěšení.
Společnosti založené na víře v pokrok nemohou normální lidské neštěstí přiznat. A tak musí vést válku proti těm, kteří hledají umělé štěstí v drogách.
Lidstvo se záhy může ocitnout samo v prázdném světě. Lidé si přivlastňují přes čtyřicet procent veškeré organické hmoty na Zemi, a jestli se během příštích několika desetiletí lidská populace rozroste opět o polovinu, bude to víc než padesát procent. K této hrůze se vší pravděpodobností nikdy nedojde. Protetický svět, který si lidé pro sebe budují, bude dlouho předtím, než bude dokončen, zničen průvodními jevy lidské činnosti – válkou, znečištěným prostředím nebo nemocí.
Jestliže bude současnou vlnu masového vyhlazování následovat Éra samoty, pak bude rozhodně plná mystiků. Strádající svět bude dějištěm obnovení zbožnosti. Obyvatelé takového světa budou stejně jako modlící se astronauti hledat podporu na nebesích – a nebudou zklamáni. Co může být pro živočišný druh, který vyhladil své zvířecí příbuzenstvo, přirozenější než podívat se do zrcadla a zjistit, že není sám.
Mystikové si představují, že když vyhledají prázdné místo, můžou se tam otevřít něčemu jinému než sobě samým, ale téměř vždy udělají opak. Kamkoliv jdou, nesou si s sebou lidské odpadky a veteš.
Nikdo, kdo chce uniknout lidskému solipsismu, by neměl hledat prázdná místa. Místo prchání do pouště, kde bude uvržen zpátky do svých vlastních myšlenek, udělá lépe, když vyhledá společnost jiných zvířat.
Pobřeží na protější straně lidstva
Zdravé tělo a zdravý rozum nespočívají v introvertní lásce k lidským věcem.
Homo rapiens[17] je jen jedním z mnoha živočišných druhů a není nezbytně hoden zachování; dříve či později bude vyhuben. Až zmizí, Země se zotaví. Dlouho poté, co poslední stopy po lidském zvířeti zmizí, mnohé z druhů, které člověk usiloval zničit, tu stále budou zároveň s jinými, které ještě přijdou. Země na lidstvo zapomene. Hra života půjde dál.
Pokrok slaví Pyrrhovo vítězství nad přírodou.
Karl Kraus
Považujeme starší dobu kamennou za období bídy a neolit za velký skok kupředu. Ve skutečnosti přechod od lovu a sběračství k farmářství nepřinesl žádné celkové zlepšení, pokud jde o lidskou pohodu nebo svobodu. Umožnilo to většímu počtu lidí žít chudší život. Téměř určitě na tom bylo paleolitické lidstvo lépe.
Nikdy neexistoval zlatý věk harmonie se Zemí. Lovci-sběrači byli namnoze stejně draví jako pozdější lidé. Ale bylo jich málo, a proto žili lépe než většina těch, kteří přišli po nich.
Přechod z lovu a sběračství na zemědělství se často považuje za změnu podobnou průmyslové revoluci moderní doby. Je-li tomu tak, pak je to proto, že obojí zvýšilo lidskou moc, aniž by lidstvu přineslo více svobody. Vzhledem k tomu, co potřebují, mají lovci-sběrači normálně dostatek; nepotřebují pracovat, aby nahromadili více. Z hlediska těch, pro které bohatství znamená hojnost předmětů, musí život lovců-sběračů vypadat jako chudoba. Ale z jiného úhlu může vypadat jako svoboda. Přikláníme se k názoru, že lovci-sběrači jsou chudí, protože nemají nic; snad by bylo lépe považovat je proto za svobodné.
Přechod od lovu a sběračství k zemědělství značně zvýšil pracovní zátěž. Lovci-sběrači starší doby kamenné možná nežili tak dlouho jako my, ale zato měli klidnější existenci než většina lidí dnes.
Svoboda lovců-sběračů měla své hranice. Jejich množství omezovaly infanticida, geronticida a sexuální zdrženlivost. A opět by se dalo říct, že tyto praktiky vyvěraly z jejich chudoby; ale právě tak dobře mohly být způsobem, jak si udržet svobodu.
Dějiny jsou šlapací mlýn[18] poháněný rostoucí lidskou populací. Dnes se propagují geneticky upravené plodiny jako jediný způsob, jak se vyhnout hladomoru. Je nepravděpodobné, že ulehčí život chudým rolníkům; ale mohou jim docela dobře umožnit přežít ve větším množství. Genetická úprava plodin je jen dalším otočením kola, které se točí od chvíle, kdy lovci-sběrači zanikli.
Přichází doba, kdy se rostoucí počet lidí stává ekonomicky nadbytečným.
V bohatých, na technologii založených ekonomikách, jsou masy nepotřebné – a to ani jako potrava pro děla.
Miliarda balkónů obrácených k slunci
Prosperita nemůže pokračovat bez vynalézání nových neřestí. Ekonomiku pohání požadavek neustálých novinek a její zdraví závisí na stupňující se výrobě.
Vyhlídka na „miliardy balkónů obrácených k slunci“ se ukázala být klamnou. V jednadvacátém století pracují bohatí víc než kdy předtím. I chudí jsou ušetřeni nebezpečí číhajících na ty, kteří mají příliš mnoho volného času.
Spotřební společnost žízní po všem úchylném a neočekávaném. Co jiného může pohánět ty podivné proměny v oblasti zábavy, které nás budou nutit kupovat?
Antikapitalisté dvacátého století, socialistická falanga a středověcí Bratři volné myšlenky
Marx opovrhoval utopistickými teoriemi jako nevědeckými, ale jestliže „vědecký socialismus“ připomíná nějakou vědu, je to alchymie. Marx s ostatními osvícenskými mysliteli sdílel víru, že technologie může přeměnit obyčejný kov lidské přirozenosti na zlato.
Ze života se stalo představení, ze kterého ani ti, co hru inscenovali, nemohou uniknout. I nejradikálnější revoluční hnutí se rychle stala součástí produkce, jen novým zbožím v kulturním supermarketu.
Bertrand Russell napsal: „Předpokládal jsem, že většina lidí má raději peníze než cokoliv jiného, ale objevil jsem, že ještě raději mají ničení.“
Války se nevedou proto, aby se zabránilo nudě, mají svůj původ v etnických a náboženských konfliktech, v soutěžení o obchod a území, v zápase na život a na smrt o ubývající zdroje. Ale jakmile je válka v plném proudu, často je přijata jako uvolnění. Stejně jako tyranie, slibuje i válka přetnout pouto okolností, které váže průměrného člověka k jeho každodenním povinnostem. Jako v případě tyranie, i zde je slib falešný; ale válka přeruší svět úkolů a jeho zaniklé naděje a prázdné povinnosti lze na chvíli odložit. Jestliže válku oslavujeme, je to proto, že pro velkou část lidstva představuje sen o svobodě.
Válka zůstává hrou – mezi znuděnými spotřebiteli v bohatých, postmilitaristických společnostech se stala další zábavou. Pokud jde o skutečnou válku, ta je jako kouření – návykem chudých.
Technologicky vyspělá zelená utopie, v níž malé množství lidí žije šťastně v rovnováze s ostatním životem na Zemi, je sice vědecky proveditelná, je však lidsky nepředstavitelná. Jestliže se někdy něco takového vyskytne, nebude to z vůle homo rapiens.
Je jen jeden způsob, jak omezit námahu lidstva, a to omezením jeho počtu. Ale omezení lidského počtu se střetává s mocnými lidskými potřebami. Nulový populační růst lze vynutit toliko celosvětovým orgánem vlády s drakonickou pravomocí a neochvějnou rozhodností. Taková mocnost nikdy neexistovala a nikdy existovat nebude.
Každý se ptá, zda stroje budou jednoho dne schopny myslet jako lidé. Málokdo se ptá, zda stroje budou kdy myslet jako kočky nebo gorily, delfíni nebo netopýři. Vědci, kteří hledají mimozemský život, mají starost, jestli není lidstvo ve vesmíru samotné. Udělali by lépe, kdyby se pokoušeli dorozumět s ubývajícím počtem svých zvířecích příbuzných.
Descartes označil zvířata za stroje. Ten velký přemýšlivec by byl blíže k pravdě, kdyby za stroj označil sebe.
V pravěku a po celé dějiny věřili animisté, že hmota je plná ducha.[19] Proč nepřivítat živoucí důkaz této starobylé víry?
Kdyby existovala pravda o světě, určitě by nebyla lidská.
Joseph Brodsky
Myšlenka, že účelem života není čin, ale úvaha a pozorování, téměř vymizela.
Není to ten nečinný snílek, kdo prchá od skutečnosti, jsou to praktičtí muži a ženy, kteří se vrhnou do činorodého života jako do útočiště před bezvýznamností.
Umíme si představit život, v němž by se člověk neutěšoval činy? Nebo jsme příliš nedbalí a hrubí, abychom alespoň snili o životě bez nich?
Nic není přítomné době cizejší než nečinnost. Jestliže někdy uvažujeme o odpočinku od naší dřiny, je to jen proto, abychom se k ní opět mohli vrátit.
V tom, že máme o práci tak vysoké mínění, jsme až nenormální; jen málokterá jiná kultura zastávala takový názor – pracovat platilo téměř po celou historii a pravěk za nedůstojné.
Mezi křesťany jen protestanti věřili, že práce zavání spásou; práce a modlitby středověkého křesťanstva byly prošpikovány svátky. Staří Řekové hledali spásu ve filozofii, Indové v meditaci, Číňané v poezii a lásce k přírodě. Pygmejové afrických pralesů – dnes téměř vyhynulí – pracují jen pro okamžitou potřebu, jinak tráví většinu života nicneděláním.
Pokrok odsuzuje nečinnost. Práce nutná ke spasení lidstva je obrovská, je vskutku bez hranic, neboť jakmile dosáhneme jednoho úspěchu, v dálce se začne rýsovat další úkol. Ovšemže je to jen přelud; ale nejhorší na pokroku není to, že je přeludem, ale to, že je nekonečný.
V řecké mytologii se Sísyfos namáhá vytlačit balvan na vrchol kopce, odkud by se pak po druhé straně skutálel dolů. Robert Graves vypravuje ten příběh takto:
„Dosud se mu to ještě nepodařilo. Jakmile už téměř dosáhne vrcholku, váha obludného kamene ho zvrátí zpátky a balvan se zase svalí až úplně dolů. Tam se ho Sísyfos unaveně chopí a musí začít zase znovu, ačkoliv se mu údy koupou v potu a nad hlavou mu víří mrak prachu.“
Pro staré národy byla nekonečná práce znamením otroka. Sísyfova lopota je trestem. Prací pro pokrok se podvolujeme námaze o nic méně otrocké.[20]
Podle našeho mínění žije homo ludens[21] život beze smyslu. Protože hru neovládáme, přesedlali jsme na trávení života v bezúčelné práci; usilovně pracovat jako Sísyfos je naším osudem.
Hledání smyslu života může být užitečnou terapií, ale nemá nic společného s životem ducha. Duchovní život není hledáním smyslu, ale zproštěním se ho.
Platón věřil, že účelem života je rozjímání. Činnost má hodnotu jen v tom, že rozjímání umožní.
V moderní době jsou touhy mystiků po nesmrtelnosti vyjádřeny v kultu nepřetržité činnosti. Nekonečný pokrok ... nekonečná nuda. Co může být bezútěšnějšího než zdokonalování lidstva?
Ostatní zvířata netouží po životě bez smrti, jsou už v něm.
Rozjímání není chtěná nehybnost mystiků, ale dobrovolné podlehnutí chvílím, které se nikdy nevracejí.
Ostatní zvířata nepotřebují smysl života. V rozporu se sebou samým se lidské zvíře bez něho neobejde. Nemohli bychom připustit, že cílem života je prostě vidět?
KONEC
POZNÁMKY:
[1] Čuang-c‘ (370–301 př. n. l.) – čínský filosof. – pozn. Mis.
[2] Sporné. Dnešní filosofie slouží jednoznačně humanismu a demokracii – s výjimkou mé filosofie. Otázkou ovšem zůstává, je-li to vůbec ještě ta správná filosofie, pokud slouží takovým pochybným cílům, a není to spíš ohlupující propaganda. – pozn. Mis.
[3] Pyrrhón z Élidy (360–260 př. n. l.), řecký skeptik, doprovázel Alexandra Velikého na jeho taženích. Zatímco okřídleným výrokem Sókrata byla věta: „Vím, že nic nevím“, Pyrrhón byl takovým krajním skeptikem, že u něj by tato věta zněla: „Nevím dokonce ani to, že nic nevím.“ Pyrrhóna za to nenáviděli všichni dogmatici, věřící a moralisté všech dob, hlavně B. Pascal (jehož rozum, podle Nietzsche, zkazilo křesťanství), jenž jej ve svých Myšlenkách téměř na každé stránce napadá. – pozn. Mis.
[4] Šankara (788–820) – indický védántový filosof. – pozn. Mis.
[5] Nágárdžuna (150–250) – indický filosof, zakladatel máhájánového buddhismu. – pozn. Mis.
[6] Jang Ču (305–240 př. n. l.) – čínský přírodní filosof. – pozn. Mis.
[7] Logická chyba: „kdyby“ neplatí ani ve vědě, ani ve filosofii – nanejvýš v poezii. Paviáni svět nezničí nukleárními zbraněmi za týden ani nikdy jindy nejen proto, že nemají takové zbraně, ale proto, poněvadž jsou to prostě paviáni, a ne lidé. Srovnává se zde nesrovnatelné. Přirovnávat paviány (či jiná zvířata) k lidem, nebo naopak lidi k paviánům (či jiným zvířatům), je urážka paviánů (či jiných zvířat). A lidé nepochybně jsou výjimečně agresivní druh! Autor se dopouští té chyby, že počítá pouze s vnitrodruhovým násilím. Ani tak však nemá pravdu. Na jiném místě v knize se Gray úplně zapomněl a tvrdí dokonce, že lidé jsou „mírumilovná zvířata s jen občasným sklonem k násilí“. To už je úplný výsměch pravdě, dokládající pouze sílu neomezeného lidského sebeklamu. Připomínám, že lidská záliba v zabíjení a ničení všeho živého vždy byla a stále je považována za jeden z perverzních důkazů údajné nadřazenosti lidí nad jinými tvory. – pozn. Mis.
[9] Problém je v tom slově „lidský život“. Tasmánci nebo Židé, nebo kdokoliv jiný určený k likvidaci, např. zvířata, nebyl nebo není považován za stejný živočišný druh jako vrazi – jako by to nakonec nebylo jedno. – pozn. Mis.
[10] Největším zlepšením světa by byl vůbec zánik veškerého lidstva na Zemi; k tomuto žádoucímu cíli se každý masakr přibližuje, třebaže zoufale nedostatečně. Ale představ si, že by všechna ta pozabíjená lidská pakáž nikdy nezemřela a vesele se množila dál! To by byla teprve hrůza! – pozn. Mis.
[11] Velmi „dojemná“ kapitola. Avšak vzájemné vraždění lidí mě ani trochu nedojímá, naopak tomu tleskám. John Gray se sice staví jako kritik humanismu, ale tady se mu poněkud odchlípla škraboška: jeho zájem se opět týká pouze lidí. Ale co každodenní miliardové masakry jatečních, hospodářských i divoce žijících zvířat? To není nic? Co lesní holocausty stromů? Co neustálé ničení a znečišťování Země průmyslem? V popředí jeho zájmu jsou stále jen lidé – jako kdyby na nich někomu ještě záleželo. To není antihumanismus, nýbrž docela obyčejný antropocentrismus, který naoko tak vehementně kritizuje! – pozn. Mis.
[12] sokratovské ctnosti – podle Nietzsche to jsou: uměřenost, chladná mysl, smysl pro spravedlnost, rozumnost (viz Ranní červánky § 456.). – pozn. Mis.
[13] Friedrich Nietzsche: Ranní červánky, aforismus 26. Zvířata a morálka. – pozn. Mis.
[14] monáda (z řec. „monadikós“ – jedinečný) je u Leibnize individuum, navenek uzavřené a neovlivňující jiná individua. – pozn. Mis.
[15] Lie-c‘ (žil asi kolem r. 400 př. n. l.) – čínský myslitel. – pozn. Mis.
[16] hrabě Joseph de Maistre (1753–1821) – francouzský filosof, odpůrce Francouzské revoluce, kterou chápal jako boží trest za osvícenské snahy („Nejdřív dali lůze za pravdu, a nakonec jí dali i moc.“). – pozn. Mis.
[17] Homo rapiens = člověk násilnický; viz kapitolu Roztroušená primatemaia. – pozn. Mis.
[18] šlapací mlýn (angl. „a treadmill“ nebo „a treadwheel“) je mlýn, jehož kolo nepohání voda ani stroj, nýbrž otroci, zvířecí nebo i lidští. Anglický výraz „treadmill“ také znamená cvičební trenažér s pohyblivým pásem určený k chůzi nebo běhání, popřípadě neustále se otáčející kolo, uvnitř něhož běhá beze smyslu stále na jednom místě zavřený domácí křeček nebo myš. Tento druhý význam je pro srovnání s lidskými dějinami ještě příznačnější. – pozn. Mis.
[19] viz Misantrop: Hmota žije! – pozn. Mis.
[20] „Když Sísyfos lstivě připoutal Smrt k židli a zavřel ji ve svém domě, byl za tuto svou úskočnost a prohnanost potrestán k nepřestajné těžké, avšak marné práci. To je přesně případ člověka.“ (viz Misantrop: Rakovina na kůži Země). – pozn. Mis.
[21] homo ludens = člověk hravý. – pozn. Mis.