Hakim Bey: Dočasná Autonomní Zóna
Říci, že „nebudu svobodný, dokud nebudou svobodní všichni ostatní lidé (nebo všechny cítící bytosti)“ znamená kapitulovat, zaujmout pozici jakéhosi nirváně podobného stuporu, vzdát se vlastní lidskosti, definovat se jako poraženci.
Výsledkem přímého střetu s terminálním Státem, megakorporativním informačním Státem, impériem spektáklu a simulace, by nemohlo být naprosto nic než zbytečné mučednictví. Všechny jeho pušky jsou namířeny na nás, zatímco naše chudá výzbroj nenachází nic, nač zacílit, než na hysterezi[1], na rigidní bezvýznamnost, na Strašidlo schopné udusit každou jiskru v ektoplazmě informace, na společnost kapitulace, jíž vládne obraz Policajta a pohlcující oko TV obrazovky.
Babylon nabízí lidem místo realit své abstrakce; právě v rámci tohoto okraje systémové chyby může Dočasná Autonomní Zóna (dále jen D.A.Z.) začít existovat. K tomu, aby D.A.Z. mohla začít fungovat, je zřejmě zapotřebí taktiky násilí a obrany, ale její největší síla spočívá v její neviditelnosti.
Druhá plodivá síla Dočasné Autonomní Zóny má svůj původ v historickém jevu, který nazývám „uzavírání map“. Poslední kus Země, do té doby nedobytý některým z národních států, byl pohlcen v roce 1899. Dvacáté století je tím prvním, ve kterém již neexistuje to, čemu se odjakživa říkalo terra incognita (země neznámá). Nejvyšším principem světové nadvlády je národnost – nacionalita. Žádný flíček země, žádný kus skály ztracený kdesi uprostřed vod jižních moří už nemůže zůstat volný pro všechny. Stejně tak žádné opuštěné údolí, dokonce ani Měsíc. Všechno už někomu patří. Je to apoteóza teritoriálního gangsterství. Žádný čtvereční metr Země nazmar! Žádný čtvereční metr Země, který by zůstával jen tak, nezdaněný, nehlídaný policií... alespoň teoreticky.
Představa Dočasné Autonomní Zóny jako festivalu. Ve středověku skoro třetina roku patřila svátkům, dnům volna. Je možné, že nepokoje namířené proti reformě kalendáře měly co do činění spíše s jedenácti náhle ztracenými dny než s pocitem, že imperiální spiknutí se snažilo tyto průrvy v kalendáři, ve kterých se svoboda lidí akumulovala nejvíc, ucpat – provést jakési coup d’état, zmapovat prostor roku, zmocnit se času samého, aby proměnilo dosud organický kosmos ve vesmír ovládaný mechanismem hodin. Znamenalo to smrt festivalu.
Symbol indiána: „člověka“ v přírodním stadiu, dosud nezkorumpovaného žádnou „nadvládou“. Divoch, Kalibán[2], je tu jako nějaký virus ukryt přímo v samém soustrojí okultního imperialismu; prales / zvířata / lidé – všichni jsou od počátku vybaveni magickou mocí okraje, všeho opovrhovaného a vyvrženého. Divý muž Kalibán je ošklivý, špinavý, je zosobněním nebezpečné Přírody, zosobněním „vyjící přírody“ – na druhé straně je Kalibán také ušlechtilý a nespoutaný, je zosobněním „rajské přírody“.
Každý by chtěl mít svou vlastní „rezervaci“ s právem autonomie. Takzvaný Evropský projekt[3] nemůže existenci divocha (divokého člověka) uznat – zelený chaos je stále ještě příliš velkou hrozbou imperiálnímu snu o všudypřítomném řádu a pořádku.
Kdyby se kdokoli, kdo si to přeje, stal indiánem už tím, že by se za něj prohlásil, představte si, k jakému odsunu do divočiny by asi došlo! Tento starý okultní stín dosud žije ve zbytcích našich pralesů. Vzpomeňme, jak Thoreau na smrtelné posteli snil o návratu indiánů a o pralesích: o návratu potlačeného.
Uvnitř kmenových společenství existuje cosi, co antropologové nazývají „männerbunden“[4]: totemová společenstva oddávající se ztotožnění s Přírodou aktem převtělování, proměňování ve zvíře, stávání se totemovým zvířetem (vérvolfové, jaguáří šamani, leopardí muži, kočičí čarodějky, atd.).
Autonomní zóny zůstávají indiciemi toho, co by Nietzsche mohl nazvat „vůle k moci jakožto zmizení“. Umění proměnit se v divochy, vůle zmizet v divočině, to je to, co bychom se měli naučit.
Zmizení jakožto východisko se zdá velice logickou radikální alternativou naší doby. Spočívá na úmyslu použít ji strategicky v neustále pokračující revoluci všedního života: v zápase, který nemůže skončit ani konečným selháním politické nebo sociální revoluce, protože konec všedního života jistě nenastane jinak, než se samotným koncem světa. A stejně tak dřív neskončí naše aspirace po Zázračnu. Jak řekl Nietzsche, kdyby svět měl skončit, logicky by to už udělal; protože skončit ještě nemá, neudělal to.
Negativním gestem vůči školství je dobrovolná nevzdělanost. I když nesdílím liberální uctívání vzdělanosti ve jménu sociálního zušlechťování člověka, nemohu zcela sdílet všechny vyděšené povzdechy pokud jde o tento fenomén. Sympatizuji s dětmi, které odmítají knihy kvůli bezcenným myšlenkám a braku, který v knihách je, a ne jen kvůli knihám samotným.
Chtěl bych naznačit, že Dočasná Autonomní Zóna je jediný možný čas a místo, kde se umění může dít jen pro čisté potěšení z tvořivé hry.
Projekt alternativní reality Dočasné Autonomní Zóny je uměním ztratit se systému z očí – existovat jinde.
Psychologické osvobození je nezbytností. Znamená to, že musíme uvést do reality své představy o chvílích a místech, kde svoboda není pouze možná, ale je aktuální. Musíme přesně vědět, v čem nás utlačuje systém a v čem se utlačujeme my sami. Musíme vědět, kde nás do svých pastí lapily fantazie, jejichž ideje nás utlačují. Například práce je pro většinu z nás daleko aktuálnějším zdrojem mizérie než nějaká legislativní politika.
Jak se moc „vytrácí“, naší vlastní vůlí k moci musí být zmizení.
Raději budu svobodnou krysou ve zdi než tou, která je uzavřena v kleci.
Projekt Dočasné Autonomní Zóny s sebou přináší jakýsi druh neochočenosti – jde o vývoj od poslušné krotkosti k divokosti, o jakýsi návrat, který však je zároveň krokem vpřed.
„Kultura je naší přírodou“ – a my jsme zlodějské straky, lovci-sběrači putující světem Komunikační techniky.
Řekněme, že z politických i osobních důvodů toužím po dobrém jídle, lepším než mi dokáže nabídnout kapitalismus – neznečištěné jídlo stále ještě požehnané pravými a přirozenými vůněmi a chutěmi. Aby se hra ještě víc zkomplikovala, představte si, že jídlo, kterého se dožaduji, je vlastně ilegální – třeba syrové mléko anebo znamenité kubánské ovoce jménem mamej[5], jež se čerstvé nesmí dovážet do USA, protože jeho semena jsou halucinogenní (jak mi bylo řečeno).[6] Nejsem farmář.
POZNÁMKY:
[1] hystereze = fyzikální jev, při kterém se účinek opožďuje za příčinou. – poznámka Misantropova.
[2] Kalibán = fantastická, nestvůrná postava ze Shakespearovy Bouře. V přeneseném významu bývá jako kalibán označován zlý, hrubý, surový člověk; hrubec, surovec. – pozn. Mis.
[3] Evropský projekt – stručně řečeno jde o politický plán pro západní a střední Evropu. Jeho účelem je znovuvybudovat evropský politický řád více na základě norem než na politické moci; řád, který by byl demokratický a který by byl přijat i ve východních částech kontinentu. Evropský projekt má být formou politického rozvoje. Výsledkem je však spíše pouhý tržní plán, sladěný s požadavky amerického trhu a s americkým dolarem – a podle amerického vzoru a výuky. Heslem je „dohnat a předhonit“. – pozn. Mis.
[4] männerbunden – německy zhruba „spolky mužů“, jakési iniciační „pánské kluby“ nebo tajné kultovní, lovecké či vojenské organizace, známé po celém světě, také z germánského pravěku a starověku (např. bojovníci berserkové aj.). – pozn. Mis.
[5] mamej (Mammea americana) – ovoce rostoucí na stromech, velké jako melouny, se žlutou až oranžovou chutnou dužinou, připomínající chuťově mango či meruňky. Mamejí je ovšem několik druhů. – pozn. Mis.
[6] semena některých odrůd jsou skutečně jedovatá. Též kůra může způsobit zažívací potíže. Podle starého Českého herbáře z roku 1899 se šťáva z kůry užívá proti blechám. – pozn. Mis.