Misantropova knihovna

Čtenář

Vzdělávejte se, čtěte, čítejte s rozumem, přemýšlejte o tom, co jste přečetl, vypisujte si úvahy, čiňte si poznámky.

Historie starosty Tomáška

Svět je mizernej, svět je lumpáckej, já jsem taky lump. Já nešťastnej člověk, jaký je ten svět špatný, jak člověka pronásledujou!

Mecenášství pana Pinkera

Přišlo mu na mysl, že vyvedl velkou koninu, a to je to nejhroznější překvapení pro člověka, když zčistajasna objeví, že je mezek.

Satisfakce

Jsem citlivý vůči nejmenším a nejmalichernějším přestupkům dobrého tónu a s hrůzou vzpomínám na nápis v jídelně malých bavorských lázní: P. T. lázeňští hosté se slušně žádají, aby během oběda nekrkali.

Jak krásně naproti tomu chová se pravý džentlmen. Ten ví, že v jedné knize o bontónu stojí doslovně: „Pocítíš-li potřebu krknout, omluv se svým sousedům i hostiteli, že odcházíš za neodkladnou obchodní záležitostí.“¹

Schůze našeho obecního zastupitelstva v Mejdlovarech (Volí se obecní strážník)²

Máme u nás velice dobré pivo. Piješ desátou, jedenáctou, a jak potom mluvíš o politice! Rozkoš poslouchat ty řeči. Ani se nenaděješ, už do tebe mlátí, poněvadž my u nás nejsme stejného přesvědčení.

*

Starosta byl ve velkých nesnázích. „Já se z toho zblázním. Kdyby alespoň někdo z těch žadatelů byl pořádný lump, tak ho vyloučíme z terna,³ a když se bude rozhodovat o dvou, tak se už dokáže, že jeden z těch dvou je darebák. Takhle jsou ale všichni stejní lumpové a to je právě ta ostuda, že nemůžeme jim nic vyčítat. Vždyť jsou všichni stejní darebáci.“

*

První ujal se slova starosta, který prohlásil, že lituje jen toho, že všichni tři žadatelé nestojí jeden za osmnáct a druhý i třetí za dvacet bez dvou. Že jest mu velice líto, že právě takoví darebáci, jako jsou všichni tři žadatelé, chtějí být ochránci veřejného pořádku, ale že si obecní zastupitelstvo nemůže jinak pomoci, než že z těch tří darebáků musí přece zvolit jednoho.

Ve vlaku

Po světě chodí mnoho nešlechetníků. Někteří vyplazují jazyk a to znamená českou výchovu. Jakmile jsem řekl, že jsou všichni lidé hovada, měl jsem mnoho nepříjemností. Soudili mne u okresního soudu. „Jste opice,“ pravil jsem soudci. Odsoudili mne a dodnes nevím, proč. Že jsem jim vynadal sviní? Můj bože, to je strašně podivné, proč právě takové zvíře, jako je prase, jak jsem řekl okresnímu soudci, a jako vy ráčíte být, je používáno jako nadávky. To jsou však české poměry. Ty nesmíš říci nikomu, že je hovado nebo brav, ačkoliv chov vepřového dobytka je dnes důležitým předmětem národohospodářského povznesení národa. A řeknu-li vám, pánové, že jste prasata, sápete se na mne.

*

Klerikalismus je rouškou padoušství. To si pamatujte!

Z potulek po Čechách (Co je s rodištěm Ignáta Herrmanna?)

V Chotěboři v hotelu Na poště mají lokál, ozdobený různými hesly, a nade dveřmi skví se nápis: „S pravdou ven!“ Proto tam z lokálu vyhazují jen pravdomluvné lidi, což vím z vlastní zkušenosti.

Osudy společenského člověka

Staří definovali člověka jako zvíře společenské. Jestli se nemýlím, poněvadž už jsem zapomněl velice mnoho z řečtiny, říkalo se takovému nešťastnému člověku „zoon politikon“.

Tím si dovedu vysvětlit, že rád promlouvám s lidmi, které vidím ponejprv ve svém životě, pletu se jim do rozhovoru a nedbaje jich protestu snažím se navázat s nimi přátelské styky.

Docházím přitom k poznatku, že staří Řekové se velice zmýlili, odhadujíce člověka jako společenské zvíře. Moderní člověk je nemožné společenské individuum. Nedávno vmísil jsem se v rozhovor dvou milenců v chuchelském lesíku beze vší potměšilosti a dalo mně to velice mnoho práce, abych se ubránil tomu pánovi. Chlap používal nedovolených chvatů při řeckořímském zápase.

Bilance podobného navazování společenských styků je velice smutná.

Pes v tomhle ohledu je neskonale vlídnější. Buldog setká se třebas s nějakým voříškem. Vidí se ponejprv v životě. Očuchají se, zaštěkají přátelsky na pozdrav a uzavírají přechodné sice, ale upřímné přátelství. Běží vedle sebe, honí se, hrají si, a buldoga ani nenapadne, že má rodokmen a že ten druhý, s kterým se seznámil, je nemožný kříženec, neznající svého otce či lépe řečeno svých otců.

A tu opět zakročuje člověk, majitel buldoga. Rozhání holí právě navázaný společenský styk.

A chlupatý chudáček voříšek sedí smutně na chodníku s vypláznutým jazykem a v jeho pohledu je něco, co mluví: „Znám tě, Brute.“ Má své zkušenosti s lidmi.

I já mám své.

*

Řvi, až spadne rozhledna.

Sjezd rodáků

Jsou lidé, kteří se zčistajasna najednou stanou nápadnými. Celou řadu let člověk na nich nic nápadného nepozoruje, jsou to docela obyčejní skromní občané, vykonávající řádně své povinnosti k rodině, státu a celému okolí. Najednou však takový nešťastný člověk začíná vrtačit a zatahuje do svého vrtačení jiné a jiné.

Myslí si například, že vynašel perpetuum mobile, dá o tom zprávu do novin, jeho dítky stávají se posměchem všech spolužáků a jeho manželka, která zprvu všude se chlubí: „Můj pan manžel vynašel perpetuum mobile“, je terčem všemožných urážek a narážek a musí se jít utopit. Potom jednoho dne vylákají vynálezce do povozu pod záminkou, že si přeje s ním se seznámit ministr kultury a vyučování, a už se jede do izolace.

Ještě horší druh pomatenosti bývá však svolání sjezdu rodáků, poněvadž přirozeně tato pomatenost zatahuje do svých sítí mnoho lidí, kteří se narodili na určitém místě, považují se za rodáky a hrdě vyslovují v návalu pitomosti slova „zdejší rodák“, ačkoliv sami přece nemají žádné zásluhy o to, že se vůbec narodili.

Česká kuchyně

Bylo to za nevlídného dne, kdy obloha i politika je zachmuřena, kdy v kuloárech sněmovny nedají člověku spát hlasité hovory kolegů poslanců u vedlejších stolů. Za těch okolností je nejlépe vyjít si z parlamentu a hledět se zotavit někde a probrat z rozespalosti.

„Vida,“ pomyslil si poslanec Skuherský, když cítil teplou vůni zelí a moravských klobás, „tohle musím říci zítra kolegům v klubu.“

V tom okamžiku člověk lehce zapomíná na vyřízení státního rozpočtu.

Bylo to tak poutavé, že poslanec Skuherský úplně zapomněl na státní rozpočet, který právě se četl za malého napětí sněmovny, poněvadž se poslanci většinou nudili těmi číslicemi, kde stálo: 320 miliónů na vojenské účely, 22 miliónů na školství...

Šťávnická idyla

Kořalka působila tak blahodárně na policejního inspektora v mrákotách, že týž se zvedl a počal proklínat celý svět. Vrátil se do života, do společnosti a první jeho bylo, že se upamatoval na nejlepší nadávky.

Časopisy pro mládež

Mládí mé bylo neveselé, poněvadž mně mí pěstouni, jinak řádní lidé, předplatili Rajskou zahrádku.

Rajskou zahrádku redigoval páter Pohunek. Jest význačné, že mnozí vynikající katoličtí pracovníci mají jména tak podivná.⁴

Vezměme si za příklad klerikála Kaňourka, Kopala a Škrdle. Páter Pohunek redigoval tedy časopis Rajskou zahrádku.

Dodnes ještě pamatuji se na obsah. Nejvíce mne zajímalo, že jeden chlapec v jednom čísle ztratil, poněvadž se nemodlil, nohu, otce, ještě jednu nohu, pak matku, nato sestru a ještě jednu nohu a nakonec bratra. Teprve to ho napravilo a žebral pak bez svých tří noh u hřbitova: „Co jsem to vyvedl, můj bože, co jsem to vyvedl.“

Jinak měly povídky v Rajské zahrádce také tendenci, že s poctivostí nejdál dojdeš.

Misionář, který vydával Věstník misionářský pro Afriku a okolí, vybral na všech školách předplatné a práskl do bot.

Pak nám doporučovali Echo z Afriky a nebožtík otec, když jsem chtěl na něm peníze na tento časopis, zavrtěl hlavou a řekl: „Milý hochu, to bude také zlodějna!“

Fialový hrom

Dostal domácí vězení, poněvadž práskl do kardinálů na římském koncilu. Darmo se vymlouval, že koncil odhlasoval, že rouhači mají bleskem být usmrceni.

*

„Odpusťte, ale mne už to nudí. Dnes ráno jsem potkal alespoň pět mučedníků, a ti všichni mně vyprávěli, co s nimi dělali, než je dostali až sem. Už se nám to všem přejedlo. Napřed to bylo pěkné a nové, ale slyšet to patnáct set let bez ustání, to není žádná nebeská radost.“

Můj přítel Hanuška

Byl jsem vyšetřován kvůli tomu, že při jedné pouliční demonstraci nešťastnou náhodou upadl jeden policejní strážník hlavou na mou hůl.

Oslí historie z Bosny

Zemská vláda vykácela lesy a pak si vzpomněla, že tím hubením lesů jsou vinny kozy. Ta darebná zvířata okusují křoviny a stromy. Pak byl ukaz⁵ vlády zrušen, poněvadž bratranec jednoho náčelníka zemské vlády měl od lékaře předepsáno pít kozí mléko. Koza se nemůže odvolat a bylo by jí to také málo platné.

Mladočeské volby na Malé Straně

V hlavní volební kanceláři panoval rušný život. Bylo zde shromaždiště charakterů, kteří díky všeobecnému právu hlasovacímu přišli se sem zadarmo napít. A pak, proč by si sociální demokrat nevydělal tři i čtyři koruny, když je přece na programu sociálně demokratickém snaha po sociálním blahobytu? Byly to společné zájmy, které vedly odtud trochu vrávoravým krokem do volební místnosti. Vzadu byla garderoba. Půjčovali si tam navzájem kabáty a vyměňovali klobouky, jako sociální demokraté mění své přesvědčení. Byla to tak krásná shoda! A jako v kostele voní kadidlo, jehož vůně opájí věřící, tak i zde vonělo pivo a slivovice. Přicházela na stůl i fašírovaná pečeně, která svou vůní nutí volit. Mnozí sem přišli jako sociální demokrati. Vypili jedno pivo, druhé, třetí, dostali hlasovací lístek se jménem, vypili ještě slivovici a šli volit. Když už je všeobecné právo hlasovací, třeba z něho pokud možná nejvíce vytlouci.

„Vítězství je jisté,“ pravil ve volební kanceláři předseda volebního výboru, „pijte, přátelé, a po volbách dostanete piva dvojnásob.“

Nadace pana Kaubleho ve prospěch místních chudých⁶

Žebráci z toho nikdy neviděli ani haléře, poněvadž všechno pohltila agenda při chudinském úřadě. Na žebráky se tedy nedostalo.

Dobrý voják Švejk v zajetí⁷

Jeho oddanost k císaři pánu vylíčena byla jako těžká psychóza zcela dle slov pana štábního lékaře, který, když došla řada na Švejka, řekl šikovateli: „Zavolají sem toho blba.“

„Soudní lékaři jsou toho mínění, že obžalovaný Švejk, dávaje různými výkřiky najevo, že chce císaři pánu sloužit až do roztrhání těla, činil tak z mdlého rozumu, neboť soudní lékaři mají za to, že normálně duševně vyvinutý člověk rád se zbaví toho, aby na vojně sloužil. Láska Švejkova k císaři pánu jest abnormální, vyplývající jedině z jeho nízké duševní úrovně.“

*

Zejména v Rakousku duševní choroby za války nabyly slavného rozšíření, neboť bylo mnoho těch, kteří zdravým rozumem nemohli pochopit, proč by měli svůj život obětovat pro tuto říši. Vyplývalo to z dějin, vyplývalo to z jednání s českými vojáky v kasárnách i na bojišti, vyplývalo to krátce z prokleté spojitosti českých zemí s rakousko-uherskou monarchií. Bylo to doopravdy k zbláznění.

Kdyby se to všechno, co zde lidé křičeli a jak si počínali, mělo správně posuzovat, musel by každý dojít k jedinému východisku, že vlastně celé Rakousko bylo velký blázinec.

Tam v rohu chodby seděl například člověk, kaprál, který křičel, že je arcivévoda Bedřich a že za měsíc bude v Moskvě.

Toho zavřeli na pozorování, ale nesmíme zapomenout, že skutečný arcivévoda Bedřich se jednou sám tak vyjádřil a nestalo se mu nic, jen utrpěl trochu blamáže.

Nebo vezměme si případ císaře Viléma. Každé malé dítě dnes ví, že císař Vilém trpí úbytkem mozku. Ve dvorních kruzích jeho žvásty a plány považují však za geniálnost. Nebožtík císař František Josef I. vypověděl válku jen následkem duševní poruchy. Při pitvě tohoto stupidního starce bylo zjištěno hnisání mozku (atrophia cerebri senilis). A u Františka Josefa nebylo to opět nic jiného než zděděný kretenismus, kterým trpí potomci Habsburků. Karel I. v útlém mládí byl stižen vodnatostí dutin mozkových.

Je to vyložená anoia (blbost), ve které se Rakousko pohybovalo a žilo.

Rozjímání o tom, kolik bylo v naší době v Rakousku bláznů, mohlo by tvořit velmi objemnou knihu. To však není mým účelem, o tom si každý jistě udělá úsudek sám.

*

Zavedeme nový systém léčení. Vezmeme to pěkně odshora až po okresní hejtmany, předepíšem všem těmto přátelům to, co navrhoval kdysi již dr. Thomayer, Corylus avellana, tak sluje po česku lískovka. A vyprášíme jim kanduš⁸ tak důkladně, aby každé arciknížátko mohlo si zavést alespoň obchod s jelity.

*

Historie nás učí, že drobným potřeštěncům není popřáno místa v stránkách dějepisu. Tam přicházejí jen velcí lotři, lupiči, žháři a vrahové, kteří čím více lidí zabili, tím větší mají tituly knížecí, královské a císařské. Jsou tam Attilové, Tamerlánové, Vilémové a Habsburkové. A ti vyžadují do té doby nových obětí, dokud buď nezhynou přirozenou smrtí, nebo nevyskytne se rozumný člověk, který tomu udělá rázem konec.

*

Dobrý voják Švejk ví, že rozkaz je čímsi posvátným, že je to něco podobného, jako když misionáři pouštěli do černochů elektrický proud a říkali jim, že to je pánbůh. Od té doby černoši věřili v pánaboha stejně jako Švejk v sílu rozkazů.

Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona

Její program byl úplně čistý, takže kandidát její byl poražen obrovskou většinou.

*

Každá strana politická má množství organizačních místností, nikoliv snad v soukromých bytech, nýbrž po hospodách. Čím víc alkoholu v hlavě, tím lépe se daří politice. Pohleďte na tábory lidu, velké veřejné schůze v prostranných sálech, tu nesmíte při řeči vůdce lidu, vůdce strany zakašlat nebo kýchnout, jinak jste ihned okřikováni, abyste byli tiše. Ale číšník, který nosí sklenice piva, zahřmí do toho davu zcela nerušeně: „Kdo chce pivo, platí se hned!“ A tu i sám řečník umlkne, počká, až se shromáždění uklidní, až se pivo roznese.

a nové myšlénky zas

do boje povedou nás.

Alkohol vzpružuje politické sebevědomí, působí ono příjemné rozčilení v duši, která stává se přístupnější slovům řečníka, alkohol jest jakási průprava k disciplíně všech politických stran. Za sklenici piva dají lidé pro vás duši. To bývalo kdysi. Dnes političtí vůdcové nechají si sami za sebe pivo zaplatit. Okrsky politických skupin jsou tedy vždy v hospodách a jsou velkými utopisty ti, kdož se domnívají, že by bylo možno zřídit velké budovy, kde by sály byly propůjčovány ku schůzím lidu a přednáškám a kde by žádné lihové nápoje, hlavně ani víno, ani pivo se neprodávaly. Pak bylo by po politických stranách. Politika stala by se věcí minulosti, poněvadž by na tyto bezalkoholní schůze přišel jen řečník, a ten by měl tajně v kapse lahvičku koňaku.

Je-li novorozeně živeno mlékem výtečné jakosti, prospívá na duchu i na těle; každá novorozená strana musí vyvolit svá střediska jedině tam, kde jest pivo první jakosti, jinak by nejen nepřibrala členů, nýbrž naopak své stávající členy by ztratila. Neboť alkohol jest mlékem politiky.

*

Čím větší pitomost, tím více lidí hledá v ní zrnko myšlenky, schopnost, neobyčejný talent, a tím více lidí uznává geniálnost básníka.

*

Hilar⁹ vrhl se na dráhu dramatického kritika. Věc velmi lehká. Samé fráze. Hloupost. Podivuhodná drzost. Darebáctví. Zaprodanost. Nemohoucnost.

Divadelní kritika, jako kritika vůbec, jest klamáním lidí. To se neděje kvůli nějaké umělecké snaze, to jsou nesmysly. Kvůli tomu, že někdo má odvahu si myslet, že je povznesenější nad všechno.

Sám neumí nic a stane se kritikem a dál to nedotáhne.

*

Nejspokojenější lidé jsou právě ti, kterým násilím nebyla vnucena vzdělanost.

*

Nežli si hrát na kněze jest mnohem krásnější hrát si na raubíře.

*

Přednáška o falšovaných a zkažených potravinách – Ctění přátelé! Zajisté že dovolíte, abych v této pohnuté politické době, kdy jest třeba vyslati do parlamentu lidi, bojující za nejsvětější statky lidstva, promluvil k vám několik slov o tom, co jest nám světější než všechno ostatní, o tom, co plní nitro všech voličů i kandidátů poslanectví a což tak krásně bylo již vyjádřeno ve starém Římě nápisem nade dveřmi městských krčem slovy: „Nacpi se.“ Podíváte-li se však kolem sebe, tu spatříte kormutlivý zjev, že se dnes vše, co patří k životním potřebám, falšuje. Bohužel však jakýkoliv předmět, který patří k poživatinám, málokdy vyskytne se v pravé jakosti, spíše bývá nahražen různými surogáty méně cennými. Obchodníci mají ďábelskou rozkoš, když mohou do potravin něco namíchat.

Tento neblahý zvyk přenesl se tedy i na voliče. Touha po falšování potravin způsobila onen smutný zjev, že jsou falešní voličové a falešné voličské seznamy. Znám jednoho kupce, který, když zfalšoval všechny potraviny ve svém krámě a už nevěděl, co má ještě falšovat, šel falešně odvolit. Z těchto důvodů jest, velectěné shromáždění, nutností, aby budoucí parlament chránil žaludky voličů, a běda tomu národu, který do parlamentu vyšle hokynáře...

*

Praví již svatý Jan Zlatoústý: „Komu, ach, komu, ouvé, komu hoře? Tomu, kdo u vína sedí a s pijany obecenství má.“

*

Pan Alois Širlo byl jedním z oněch podnikavých mužů, kterým hloupost lidská nijak nevadí a kteří by bez této možno říci veřejné vlastnosti nemohli ani existovat. Stal se úředně oprávněným vykladačem karet, hadačem a vydavatelem planet. K takovým věcem úřady ochotně dají povolení.

*

Jest to velice smutný zjev u nás, že lidé stojící na nejvyšším stupni společenském mívají různé ošklivé aféry. Proč to nestihne spíš nějakého bezvýznamného člověka?

Již chápete zajisté, že chci mluvit o pražském mladočeském starostovi dr. Grošovi, ačkoliv uznávám, že on sám není vinen za ty dluhy.¹⁰ Pan dr. Groš je svedený člověk. On za nic nemůže. To je výchova. Člověk když přijde do špatné společnosti, zkazí mu ta společnost i jeho nejlepší zásady.

*

O záhubě lodi Titanic – Ale to jste snad četl v Právu lidu, že to krásně vysvětlil žákyni páté třídy obecné školy v Hostivicích kaplan Josef Ptáček. Ten pravil, že se sázely dvě velké lodi, která dřív dojede do Ameriky. Jedna z nich narazila na ledovec a potopila se, protože se na ní nemodlili po celou cestu. Až teprve když se potápěli, ale pánbůh je potrestal, už to nebylo nic platno a všichni se utopili.¹¹

Já mám též svůj názor. Ten ledovec se modlil a tak se mu nic nestalo. Ostatně znám ještě jeden případ, kam vede vlažnost ve víře. Hrálo fotbalové mužstvo Bubeneč proti Vršovicům. Levé křídlo Bubenečských přihnalo míč ku brance Vršovic a brankář Vršovic ten gól pustil, a když viděl, že míč proletěl brankou, vykřikl: „Ježíšmarjá.“ Jeden z diváků se nezdržel spravedlivého rozhořčení a řekl: „Tos měl, lumpe, dřív myslet na pánaboha!“

Velekněží v každé církvi vyznačovali se a vyznačují oním objemným obalem tuku, jenž způsobuje, že jejich břicho vystupuje z roviny, která u většiny věřících jest beze všech pahorků v okolí žaludku.

Zlatý řetěz, který houpá se na kulatém bříšku, zavdává opětně politickým protivníkům podnět k různým útokům, zvláště když kráčí v čele demonstrantů proti drahotě a jeho velké břicho se zlatým řetězem velebně se kývá vedle soudruha proletáře, držícího v hubených rukou standartu s nápisem „Umíráme hlady!“

*

Vážení pánové! Čteme-li noviny, jsme z toho úplně blbí.

O katolickém tisku

Pročítáme-li katolickou četbu, ať v próze či ve verších, seznáme, že sedmileté dítě dovedlo by redigovat celý katolický tisk.

Milujme své nepřátele

I při nejlepší vůli jest strašně těžké být zdvořilým. Kde jsem se to octnul!

Dr. Fr. Soukup

Z úst mu zazní rázné zaklení: „Pacholství této pakáže prozrazuje zhovadilost lotrů a politické svinstvo!“

Interview s panem cenzorem

Byl jsem již mnohokráte vybídnut, abych navštívil pana cenzora a s ním pohovořil, ale vždy jsem to odkládal, neboť jsem měl neurčitý pocit hrůzy před tím mužem. Mohu říci, že trpěl jsem utkvělou představou, že mne ten muž škrtne.

Chodil po pokoji:

„Nemívám vůbec rád, když někdo píše například: 'A tu si myslel leccos.' Pane, v tom 'leccos' se toho skrývá habaděj. Myslet si leccos, to je vyložené pobuřování, to je přečin proti veřejnému pokoji a řádu. Leccos si myslet, to může být i velezrádný projev myšlenkový. Domnívají se, že si člověk může všechno myslet, poněvadž stíhatelny jsou jen projevy. A co je ku všem čertům myšlenka? Myšlenka je projev duševní činnosti. Projev, povídám, a na projevy máme zákoník.“

Vzal tužku a pravil:

„Podívejte se na tu tužku. To je všechno. Takový chlapík má inkoust a péro, ale já mám tužku, setsakramentskou tužku. S tou to všechno rozpráším, přeškrtám a já je naučím, jak s nimi zatočím.“

Opustil jsem ho rychle, poněvadž mně tou tužkou šermoval pod nosem a já jsem viděl, že by mne bez milosti také s ní přeškrtl.

Poznámky

Žurnalistika je opravdu hrozná zbraň ve vynalézavosti prostředků, jak překroutit fakta. Neleká se ani toho, že žádných fakt třebas nemá. Od roku 1852, kdy jeden londýnský časopis uveřejnil zprávu, že v Birminghamu byl nalezen vyhladovělý muž, který v noci z 2. června na 3. červen spadl s měsíce, snaží se žurnalistika vymýšlet si nejrozmanitější příhody a kombinace.

DOSLOV

V životopise Jaroslava Haška bývá zdůrazňován rok 1906 a 1907, kdy jednak vrcholí a jednak se modifikuje jeho revoluční postoj ke skutečnosti. Bouřlivák a anarchista prožívá v těchto letech deziluzi, ztrátu víry v možnost radikálních společenských přeměn. Ani v okamžiku osobní deprese, jež vzniká absolutní negací dosavadních hodnot a ideálů, neztrácí důvěru v sílu slova a v bojovný význam satiry. Vlastně až po tomto prozření stává se pro českou veřejnost oním pověstným nepolepšitelným bohémem a posměváčkem, satirikem, který s neuvěřitelnou prudkostí temperamentu napadá nejen mocné a uznávané autority a instituce, ale i sakralizované symboly a mýty českého národního života. Trvalo dlouho, než jsme docenili význam této bohémské negace, která nemá v literatuře obdoby a která je zjevná jen z hlubších souvislostí společenských. Hašek s neobyčejnou důsledností proniká do zákulisí politiky a veřejného života, odkrývá skalpelem satiry a mystifikace jednotlivé její vrstvy, odhaluje a demaskuje jejich nicotnou podstatu. A to vše činí ve výbušných gejzírech jiskrného humoru a fantazie, jimiž oslňuje čtenáře.

V oblasti parodie, blasfémie, slovní hříčky a mystifikace dociluje Hašek pravého mistrovství.

Z tohoto hlediska považujeme Jaroslava Haška za objevitele moderní satirické zkratky. Humorný akcent bývá navozen hned od prvních vět, kterými se vstupuje do děje, je rozezvučen paradoxním obratem či autentickým životním motivem. Bystrý, vynalézavý postřeh humoristův dovedl vyhmátnout významové kontrasty, které plasticky a konkrétně demaskují falešnou tvář reality a nazývají věci pravými jmény. (Kontrast mezi vznešeným a nízkým, mezi duchovními hodnotami a materiálními potřebami patří od dob Rabelaisových k elementárním prostředkům komického básnictví a humoru.)

„Hašek prohlédl svět, zatímco ostatní o něm jen píší,“ prohlásil Karel Čapek a měl naprostou pravdu. Haškův humor překonal svou dobu, přežil pád starého Rakouska i první republiky, působí bez ohledu na reálie a fakta, která obsahuje, i na dnešní čtenáře. Je to humor, který má podobu více než literární a více než “neliterární“, který má charakter přírodního živlu. Snad právě proto působí tak bezprostředně, silně a neovladatelně.

Satirik Hašek dovedl hluboce a pronikavě pohlédnout až na kořeny doby: dovedl ji zesměšnit jejími vlastními prostředky.

V rámci naprosto volné humorné hry s významy, které v každé době představují autoritu, nebo jsou dokonce sakralizovány, dospěl k naprosté degradaci panujících institucí a norem.

Demaskující role Haškovy satiry byla již mnohokrát připomenuta; ale není dosud doceněn její hluboký myslitelský, ba přímo filosofický význam. Haškova tvorba hraje totiž svou roli v rozvoji kritického myšlení. Samozřejmě že společnost vyjadřuje již sama o sobě výrazné rysy absurdity; k jejich odhalení a zvýraznění však je třeba ostrosti vtipu a automystifikace. Byrokratické a administrativní projevy vycházejí z představy o správnosti po desetiletí panujícího a uchovávaného pořádku. Tento stav, udržovaný násilně strohým policejním režimem, je projevem oficiálního sebeklamu. Adekvátně tomu se formují rysy politické a žurnalistické frazeologie. Zde dochází k nejhlubšímu zneužití jazyka: oficiální fráze splývá s absurdním systémem, slova se mění v klišé a ztrácejí jakýkoliv význam.

Odhalení veřejných tajemství a společenských tabu! Za potměšilým smíchem posměváčka a cynika cítíme zcela bezpečně: jsou ještě jiné zločiny, které volají o pomstu, a to jsou zločiny každodennosti, ustrnulých mravů a zvyklostí, hamižné, kořistnické mentality, banality maloměšťáckého způsobu života. A mezi ně nás uvádí Hašek.

Lze ošklivost a trapnost života učinit předmětem smíchu? V čem spočívá osvobozující síla onoho „černého“ humoru, v čem tkví jeho obrozující a povznášející funkce?

Anarchistický radikalismus, protest proti světským i církevním autoritám, kritický a nahý pohled na banalitu maloměšťáckého života je trvalou, i když většinou skrytou součástí Haškova humoru. Jak krutě a bezohledně viděl svět, jak silně v sobě přemáhal bezútěšnost a hloubku své ironie, jež, jak praví Stendhal, je jediným možným výrazem zraněné duše.

Hašek čerpaje z bohatství ironie strhával oficiální iluze a klišé, pečlivě opatrované a ochraňované mluvčími národa.

RADKO PYTLÍK

Všechny dodatečné pokusy učinit z Haška pouhého ochlastu, zhýralce, anarchistu, bolševika či dokonce humanistu, se nezakládají tak úplně na pravdě. Ničím z toho, z čeho jej kdysi obviňovali nebo z čeho jej dnes podezřívají a co mu podsouvají, nikdy nebyl – alespoň ne úplně. Nazývat jej například humanistou je přinejmenším směšné; na to byl k lidem příliš cynický a v podstatě i krutý – krutý jako někdo, kdo nemusel nikdy nikomu doopravdy ublížit.

Před Haškem nebyl v Čechách nikdo, žádný takový humorista. Po Haškovi bylo pojednou haškovských vtipálků více; neboť inspiroval mnohé, nejen v literatuře (např. Hrabala), ale i ve filmu (viz kupř. nádherný vzorek typického českého švejkovství v postavě komisaře Ledviny z komedie Adéla ještě nevečeřela); Haškem počíná se také – už za jeho časů a ihned v dobách následujících – pojem „smějící se české bestie“.

MISANTROP

NAPSALI O JAROSLAVU HAŠKOVI

Žádná požehnaná ani spiklá chvíle pro básníka nebo proti němu; Hašek to psal v hospodě, aby měl na pivo.

(Ivan Diviš: Teorie spolehlivosti)

Hašek mi byl vždy blízký svým černým humorem, anarchismem, antimilitarismem, provokativními narážkami a téměř neznatelnými psychologicko-filosofickými přesahy ve svém díle a mýlí se ten, kdo to považuje za lehkou múzu nekomplikovaného a čistě zábavného rázu.

(Misantrop: Zima v sousedství zlověka)

Má být blahořečen poslední rakousko-uherský monarcha Karel I. Aby mohl být někdo blahořečen, musí být s jeho osobou spojován nějaký „zázrak“. Četl jsem o tom v novinách. Nějaká brazilská jeptiška se údajně zbavila křečových žil u Karlova hrobu. Banální, ber-kde-ber, leč Zázrak! - Zázrak? Jak na to přišli? Koho prvního to napadlo? Senilního Wojtylu, který už jen pořád chrápe? Kterej blbec mu to poradil? A komu jsou takové hlouposti ku prospěchu, co z toho kdo má? Já z toho nemám nic. A ti, jichž si vážím jako sám sebe, také ne. Zázrak? Takových „zázraků“ můžu vyjmenovat stovky! Ale kdo je potřebuje? Skutečné divy světa, jichž jsem denně svědkem, by se jim nelíbily. Nebyly by pro ně dost „svaté“. Např. to, jak jsem mohl vydržet v p@kárně jedenáct let a zachovat si poměrně neporušený zdravý rozum a vysokou inteligenci. To by museli svatořečit les a zvěř a hudbu! To je zase moje svatá trojice! Ne, něco se prostě už nezmění. Historie se neopakuje, ona jen kdysi zakopla o bludný kořen, zabloudila a bloudí dál. Toho se měl dožít Jaroslav Hašek! Jak ten by to uměl zesměšnit! Ať žije, pánové, císař pán a váš slavný c. k. blázinec! Nazdar!

(Misantrop: Škarohlíd)

To věčné štěkání, řvaní a ječení! Jako v Haškově kynologickém ústavu! Hůř! Poněvadž tohle není ani trochu zábavné.

(Misantrop: Reinlebensborn 13.18.9.42)

V podstatě totéž jízlivě posmutnělé přemítání nad stavem literatury a postavením génia nebo talentovaného jedince v ní a v době nepřející skutečnému umění, poněvadž je nepotřebuje a ani nerozpozná od kýče a od plevele, traitoval také například Leopardi, najdeme je u Schopenhauera, dokonce i u Haška (v humornější poloze), najdete to koneckonců i u mne.

(Misantrop: Zápisník mrtvého muže 5.2.2.42)

Hašek byl světovějším dříve než jeho dílo. Byl bez předsudků, kašlal a plil na veřejné mínění, a nic na světě, tedy ani rodina, ani přátelé mu nebyli ničím. Přerostl ten malý český svět ne o jednu, ale o několik hlav, a proto mu v něm bylo tak úzko.

(Václav Menger¹²)

<<< 1. část

POZNÁMKY: