Misantropova knihovna

Uprostřed XIX. století objevili se v jižních Uhrách podivní lidé. Zavrhovali vojenskou službu.

Sedlák Möcske odepřel v Temešváru na nádvoří kasáren honvéd-husarských přísahat. Domnívali se, že je opilý, a dali ho odvést do vězení. Druhého dne byl poznovu předveden na nádvoří kasáren, aby odpřisáhl, že na zemi, na vodě zbraní bude krev v zájmu státu prolévat.

A tu prohlásil sedlák Möcske: „Nikdy se nestane, abych přísahal, že budu zabíjet člověka, nikdy mne nedonutíte, abych vzal zbraň do ruky. Jak je ta zbraň ošklivá a odporná!“

Byl tedy, jak přirozeno dle vojenských názorů, svázán do kozelce a poddůstojník Bártany šlapal mu na břicho.

„Nikoliv, nebudu nikdy vraždit. Všichni lidé jsou mými bratry,“ byla stále táž odpověď na naléhání vojenských pánů.

Pak přišel vojenský kněz, který si dal velice záležet, aby jako hlasatel křesťanského přikázání „nezabiješ“ pohnul Möcskeho ku přísaze: Přísahám Bohu všemohoucímu, že užiji zbraně.

„Šavle a bodáky,“ odvětil mu Möcske, „jak vy též sám uznáte, nepoužívají se k poctivé práci. Šavlemi a bodáky nedobývám ze země ničeho. Ručnicemi a děly neořu. Šavlemi mohu ale krájet lidi, bodáky párat břicha svých bližních a ručnicemi a děly postřílet doma svého vlastního otce a zastřelit bratry. A tomu všemu říkáte nutnost. Chcete se dovolávat Boha k neobyčejné vraždě. Když se dva honci prasat pobijí, ženete je před soud a odsuzujete pro pár bezvýznamných ran. Sami ale tisíce lidí ženete do války, kde nutíte je zabíjet se navzájem, pro zájmy jednotlivce, který náhle prohlásil, že je uražen. A poněvadž sám nemá tolik odvahy se řezat, prohlašuje to za urážku státu, zbaví rodiny živitelů, navádí tisíce lidí ku žhářství a vy, kteří hlásáte lásku k bližnímu a vraždu pokládáte za smrtelný hřích, asistujete každému zákeřnictví a před bitvami modlíte se, aby to dobře dopadlo.

A jak jinak si to slovo dobře představujete, než ve formě 'vraždy'? Ovšem že to jmenujete jinak. Vlastenectvím, statečným činem obhájců vlasti a podobně.

Když jednotlivec o své újmě udělá desetinu toho, co provádí se ve vojenském kabátě, dáte mu provaz na krk a pověsíte ho. Ale modrá blůza vštípit má do člověka každé násilí. Je to hnusné. Nepřísahám, nevezmu zbraně do ruky.“

A sedlák Möcske dostal deset let pevnostního vězení a ve výroční den svého zločinu tmavou komůrku, aby přemýšlel v temnotě o své hrozné řeči.

Maďarské noviny té doby psaly, že Möcske může mluvit o štěstí, v době války byl by zastřelen.

Kdo byl tedy ten selský odpůrce militarismu? Byl členem učení nazarénů. Toto učení zavrhuje každé násilí. Jest to křesťanská sekta původu prastarého. Nazarejci sluli zprvu vůbec všichni vyznavači učení Kristova.

Když pak v Antiochii pojmenováni byli křesťany, jmenovali se nazarény speciálně ti křesťané, kteří byli rodem židy.

Průběhem času vymřeli, až v letech padesátých náhle objevili se v Uhrách.

Nemá pro nás významu, že věří v Trojici a ve vtělení Syna Božího, že zavrhují učení o přepodstatnění chleba a vína v tělo a krev Páně, že zavrhují křest dítek a kněze.

Pro nás mají význam jedině jejich antimilitaristické zásady, odpírání vojenské přísahy a nošení zbraně, a odepření služby vojenské vůbec.

Dnes uherská vláda jich sice neuznává, ale trpí jaksi, přehlížejíc je.

Z Uher rozšířili se na Balkán, kde v Srbsku jsou dnes dosti četně zastoupeni.

U nás vyskytují se ojediněle. Znám jest zajisté případ vojína Nemravy, který odepřel sloužit. Po krutém žalářování konečně propuštěn z vojny, když lékaři vojenští prohlásili ho za nepříčetného.

Jest to podivná logika. Když nechci vzít zbraň do ruky a ohánět se s ní, prohlášen jsem za blázna...

V listopadu roku 1904 shromáždili se uherští nazarénští v jedné vsi ve stolici Vaš.

Tam prohlásili, že neuznávají žádného státu, který jest založen násilím a násilím udržován.

„Nikdy,“ pravil nazarén Kovács, „nebylo použito vojska k něčemu jinému než k loupeži, paličství a vraždám.

Zájmy lidu nebyly nikdy vojskem hájeny, nýbrž potlačovány. Vzbouří-li se hladovící davy, pošle se na ně vojsko. To vojsko střílí do těch lidí bez chleba.

Mám-li v davu matku, musím ji také zastřelit, poněvadž nesmím střílet do vzduchu. Když lid hladoví, tu pro vojsko platí tytéž předpisy jako v době války. Když nestřelím, nezabiji, zabijí mne.“

Pak vystoupil nazarén Hámaš:

„Co je nám do zájmů států? Nechceme diplomacii, která se mezi sebou poštěká jako dva psi z protějších dvorů a uchystá tak záhubu tisíce lidem, kteří se předtím nikdy neviděli.

Naší myšlence obětujeme vše. Když jdou masy na vojnu, ať jdou s myšlenkou, že při nejbližší příležitosti složí zbraň. Pryč s vraždou hájenou zákony! Pryč s vojskem!“

Který rozumný člověk by nepodepsal tyto zásady nazarénských?