Misantropova knihovna

Ve starém Řecku byly vypsány přísné tresty pro toho, kdo jakýmkoliv způsobem trýznil zvířata. Byla to jasná mravouka starých Helénů, která zrodila se pod horami Thesálie a kterou slavný myslitel Aristofanes pronesl dvěma jednoduchými slovy: „Odstraňte bolest!“ A právě v době Aristofanově zákon o týrání zvířat byl provázen souhlasem všech Řekův, možno říci celé Helady. A od té doby přestávalo také trýznění otroků.

        Časem ovšem pro velké převraty, kterými stíhán byl dějinný vývoj Peloponésu, zapomnělo se na Aristofanovo heslo, a sloučením římské kultury s řeckou vnikly do Řecka prvky ukrutnosti, kterými vyznamenávaly se starořímské arény. A stejně jako ve starém Římě, tak i zde konány štvanice na zvěř, oblíbené zápasy mezi býky, medvědy a lvy. Lid žádal si viděti krev. A tak vidíme, že postupně přenášeno bylo ono trýznění i na lidi. Zajisté že byla to nejpříhodnější doba, aby tisíce lidí podstupovalo před zraky svých spoluobčanů v arénách dobře promyšlené způsoby smrti. Zajisté že právě to stalo se obvyklým, když na zvrácenost vášní nedostačily již bolestné zápasy umírajících zvířat. Jaký to rozdíl před dobou Aristofana, který svým citlivým zrakem sledoval dole u ústí Nilu, jak Egypťané činí zvířata sobě blízkými. Pravda, že to byl jakýsi druh kultu, fetišismu, pověry a podobně, který Egypťany nutil vzdávat božskou úctu kočkám, ibisům, býkům a jiným zvířatům. Přece však původ toho ležel jistě v mírumilovné povaze starých Koptů, kteří byli národem rolnickým a dovedli zvířata ocenit jako své pomocníky. Čím dále na východ, tím více bije nám nápadně do očí mírné zacházení se zvířaty v těch dobách, kdy kultury národů nebyly ještě ujasněny a vytříbeny. Mírné zacházení se zvířaty vidíme na příklad u starých Indů: Když filosofové hlásali, že pravou ctností člověka jest nikomu neubližovati, tu ve všech těch případech vidíme, že u dotyčných národů neprojevovalo se tolik zhovadilosti jako ve starém Římě před pádem hrdé říše. Každý tedy jistě chápe onu souvislost mezi trýzněním lidí a trýzněním zvířat. Slavný psychiatr a kriminalista Lombroso[1] dokazuje, že mezi osmdesáti zločinci přes padesát jich bylo v mládí dokázanými trýzniteli a mučiteli zvířat. Lombroso taktéž mluví o oněch ukrutných scénách z cirků a arén římských před úpadkem říše a praví, že již sám dějinný vývoj lidské kultury markantně dokazuje, že trýznění zvířat jest patologickým zjevem, který později vyvinuje se, ať u jednotlivců, či celých národů, ve zločinnost. Profesor Lombroso pak viděl sám kolem sebe ony truchlivé scény, které každý cestovatel po Itálii sleduje s odporem. Sedlák z Campagny, který dovede ubičovat a ukopat svého mezka, vrazí vám také klidně při sebemenší hádce svou dýku do těla. S podobným zjevem setkáváme se ve všech jižních zemích románských, až konečně vyvrcholuje to ve Španělsku, v zemi býčích zápasů[2] a v zemi, která vykazuje největší procento zákeřných vražd. Podobné poměry panují v jižní Francii. Čím dále na sever, tím ubývá zločinců a trýznitelů zvířat. Ovšem jest si přáti, aby úplně zmizely podobné zjevy z denního života. Obecné školy mají být i v tomto ohledu prvním průkopníkem myšlenky, že kdo dovede trýznit zvířata, že stejně může se zachovat vůči člověku. V této výchově děje se však pravý opak. V obecných, měšťanských i nižších středních školách jsou žáci nabádáni ku zakládání sbírek hmyzu, aniž ve většině případů bylo by poukazováno na ono trápení ubohých brouků a motýlů, kteří zaživa napíchnuti jsouce na špendlík, pozvolna hynou. Viděl jsem již kolikrát v okolí Prahy na výletech, jak tato nadějná mládež chytá vše, co se hýbe a co leze. Od hmyzu přechází se pak k menším zvířatům a mládež dělá si, nikým nevyzvána, pravou sbírku zkomolených myší, žab a ptáků. Po sklizni viděti lze na polích v okolí Prahy sta hochů, kteří vymýšlejí si všemožné zábavy s chycenými myškami. Točí jimi, uvázanými za ocásek na niti, po celou dobu, dokavad osudný los na jinou nepadne. Nechci ani mluviti o anatomických pokusech, ať s myškami, či se žabami; vše to budí jistě v každém myslícím člověku odpor.

        A což ona pouliční shromáždění obecenstva, které s různě smíšenými pocity dívá se, jak vozkové mlátí obráceným bičem přes hlavu vychrtlé koně, nemohoucí vytáhnouti přetížený vůz. Jistě že všichni ti, kteří byli potrestáni pro týrání zvířat, i v mládí trápili a mučili zvířata nižšího druhu.

        I na venkově setkáváme se s lidmi, kteří nemají pochopení ani pro své věrné pomocníky při práci, a právě venkov mohl by v tomto ohledu vykonati velice mnoho. Venkovští lidé přece velmi dobře vědí, jak důležitými jsou pro ně skot, koně, psi a podobně a jak bez těchto činitelů nemohli by mnohdy ani existovat, a tu v zájmu jich vlastním i v zájmu celé morálky bylo by žádoucno, aby venkovští rodiče již od mládí vštěpovali svým dětem lásku ke zvířatům. Někdo snad namítne, že v oněch případech, kdy čeledín trýzní svěřený mu tažný skot, jedná se o člověka s nedostatečnou inteligencí. Co ale máme říci o těch, kteří s pečetí inteligence pořádají parforsní honby, při nichž uštvaná zvěř bývá v pravém slova smyslu roztrhána smečkami psů deerhoundů. Takový šlechtic nebo důstojník jest v tomto ohledu úplně roven onomu čeledínovi, ba jest ještě horší než tento, poněvadž činí tak s plným požitkem rozkošnictví, kterému říkají sport, kdežto onen čeledín činí tak z pouhého návalu hněvu.

        Nějaké protesty nepomohou, pokud do lidské duše nevnikne opět ono jemné a prastaré cítění národů východních ze starých tisíciletí. A to vítězné heslo nad surovostí zazáří slovy Aristofana:

„Odstraňte bolest!“

Svět zvířat – 15. 10. 1910

POZNÁMKY: