Misantropova knihovna

Doufám pevně, že se vám už stalo, že vám někdo vynadal. Ráno vyjdete z domova a jste o sobě přesvědčeni, že jste nejpořádnější lidé na zemi, a potká vás žebráček, dědeček, a když mu dáte halíř, hodí vám jej pod nohy a začne na vás křičet: „Ty syčáku!“ Víte tedy o sobě časně ráno, že jste syčák, a během dopoledne zjistíte na sebe, že jste potvora. Řekla vám to stará paní v elektrické tramvaji, když jste jí šlápl na nohu. Tak vás všechno přestane těšit, vrátíte se domů a ve vratech srazíte se s nějakým mužem, který nese balík něčeho velmi tvrdého. Vrazí s tím do vás, až se vám zatají dech, a řekne: „Nemohou dát pozor, oni jeden obejdo!“ Chcete něco říci, muž položí balík na zem a vy raději zmizíte neslyšně v domě a ve svém bytu. Ráno jste o sobě myslil, že jste karakter, a v poledne se vrátíte domů jakožto syčák, potvora a obejda.

Pana Františka Čabouna se toto však netýkalo. Tomu ještě nikdo na světě nevynadal. Byl to také pořádný člověk, knížecí knihovník ve výslužbě. Roztomilý starý pán, s ideami humanismu, který jako pižmo ho celého prostoupil, když ještě u knížete v knihovně rovnal svazky humanistických středověkých spisovatelů, a zvonivé verše latinských básní uchvátily ho a způsobily svým myšlenkovým obsahem, že byl samé: „Ráčil jste si přáti?“ „Račte dovolit, uctivě prosím.“ Přitom miloval velice květiny a jeho fuchsie za oknem těšily se pozornosti kolemjdoucích.

Jednoho pěkného dne zalévá kytky a nešťastnou náhodou sluneční paprsek, jak se podíval na modrou oblohu, zalechtal ho v nose. Kýchl a kropicí konvička se mu v ruce zachvěla jako při zemětřesení a část jejího obsahu vylila se dolů na chodník.

Zděšeně podíval se za záclonami na pána s velkým černým vousem, který tam dole na chodníku stíral si kapky vody z kabátu a křičel: „Tohle je přece jen uličnictví!“ „To se ví, že je to uličnictví,“ odpovídal opět jiný hlas.

Pan František Čaboun se tetelil za záclonami a po špičkách odplížil se do pokoje, svlékl se, kropicí konvičku zamkl do skříně a lehl si do postele, ačkoliv byl takový krásný den.

„Tak jsem tedy uličník,“ zanaříkal v posteli, „na stará kolena uličník, já, který byl vždy tak pořádný.“ Jak přimhouřil oči, slyšel ten ostrý hlas: „Tohle je přece uličnictví.“

Ponejprv ve svém životě dostal vynadáno, hlava se mu točila překvapením, a když přišel večer, sedl ke stolu a psal, psal psaní za psaním. Odpůldne druhého dne dostaly pak redakce všech pražských deníků toto prohlášení pana Františka Čabouna:

Velevážená redakce!

V zájmu své cti prosím, aby mně ve vašem ctěném časopise bylo popřáno několik řádek k vylíčení událostí, které se zběhly včera odpůldne před čtvrtou hodinou v Karmelitské ulici. Jsem náruživým pěstitelem fuchsií a kýchl jsem, když jsem je zaléval; tím se stalo, že bezděčně jsem vylil trochu vody na jistého pána s černým vousem, který náhodou šel právě kolem. Této nešťastné příhodě bylo omylem dáno jméno „uličnictví“. Jsem již starší člověk, knížecí knihovník ve výslužbě, a jistě veřejnost uzná, že nebudu přece schválně na někoho lít vodu z okna. Nikdy jsem v životě žádných alotrií nedělal a jsem jistě dalek toho, abych někoho poléval. Doufám, že vážená redakce tomuto mému vysvětlení laskavě popřeje místa, zač předem již díky vzdává

knížecí knihovník ve výslužbě

Čaboun František.

V redakcích se páni redaktoři na sebe podívali, ťukali si významně na čelo a řekli: „Inu stihomam.“

Když to tedy neuveřejnili, cítil se nadobro opuštěným a přemýšlel, jak by přece jen se před veřejností omluvil.

Dal tedy inzerát do všech novin: „Onen pán, který byl ve čtvrtek dne 15. září omylem polit, se slušně žádá, aby za účelem bližšího seznámení se dostavil do čísla 27 v Karmelitské ulici. František Čaboun, knížecí knihovník ve výslužbě.“

Nepřišel nikdo, jen dostal anonymní dopis s těmito řádky: „Teď teprv vidím, jaký jste uličník, když si ještě děláte legraci!“

„Kdybych aspoň toho pána potkal, kterého jsem polil,“ vzdychl si Čaboun zdrceně, „pak by bylo dobře. Pěkně bych mu to vysvětlil a očistil bych se. Copak jsem nějaký uličník?“

Stále mu to leželo v hlavě. Konečně se nemohl zdržet a udeřil přímo na domovnici: „Co myslíte, jsem uličník?“

„Ale probůh, milostpane,“ zvolala domovnice, „oni jsou takový hodný pán.“

Uspokojeně vrátil se domů a bylo mu blaze. Ta slova ho ukonejšila a šel pokropit kropicí konévkou své fuchsie.

Jak se strojí je zalévat, vidí, že dole po chodníku jde ten pán s černým vousem, ten, který plížil se mu teď vždy do jeho snů, onen politý občan.

„Račte dovolit, uctivě prosím,“ volal dolů radostně a v naději, že teď to vysvětlí.

Pán s černým vousem kráčel však dál, aniž by si něčeho všímal.

Pan František Čaboun, tak jak byl, vyrazil ze dveří a běžel po schodech na ulici.

V košili, v kalhotech a s konévkou kropicí.

Vyřítil se ze vrat a dobíhal pána s černým vousem volaje: „Račte dovolit, politý pane!“

Oslovený sebou trhl, a když uviděl udýchaný obličej pana Čabouna a tu konévku kropicí v jeho ruce, pomyslil si: „Pro Ježíše Krista, zas mě chce polít,“ a dal se na útěk, pan Čaboun za ním volaje: „Račte dovolit...“

Na rohu stál strážník a pán s černým vousem jako kuře ke slepici ukryl se pod jeho ochranná křídla. A tak pan František Čaboun v běhu narazil na strážníka, a konévka kropicí při nárazu vylila svůj obsah na služební blůzu přísného muže. Druhého dne přinesly všechny listy tuto zprávu:

Uličnictví pana Čabouna. V Karmelitské ul. čís. 27 bydlí bývalý knížecí knihovník František Čaboun, který baví se tím, že polévá mimojdoucí obecenstvo z okna. Včera dokonce chtěl políti na ulici místodržitelského radu dr. Wollnera, kterého již jednou polil, a když zakročil strážník, polil toho, takže byl předveden na komisařství, odkud byl po výslechu propuštěn.

Od té doby se stal pan František Čaboun úplným samotářem, a jednoho krásného dne počal shazovat z okna fuchsie na ulici.

V Bohnicích pracuje na zahradě. Kropí záhony.