Misantropova knihovna

EΡΓΑ ΚΑΙ ΗΜEΡΑΙ

*

PRÁCE A DNI

25      Hrnčíři závidí hrnčíř a nepřeje tesaři tesař,

na žebráka zas žárlí žebrák a na pěvce pěvec.

40      Oni nevědí, bloudi, že půl je víc nežli všecko,

         ani jak dobře se o cibuli a o slézu žije.

47      On ale Zeus nám schoval chleba, jsa rozlícen v srdci,

protože Prométheus, ten ošemetník, ho přelstil;

proto si vymyslil žal a starost na lidské plémě.

50      Schoval oheň; a ten mu výborný Íjapetovec

ukradl, Diovi věhlasnému, a donesl lidem

v duté holi a za zády Dia, vladaře blesků.

Rozlícen mrakotřas Zeus ho potom oslovil takto:

„Synu Íjapetův, ty chytráku, nad něhož není!

55      Plesáš, žes ukradl oheň a moje ošidil srdce –

k veliké pohromě sobě a k pohromě budoucím lidem.

Za ten oheň jim já zas daruji zlo, kterým všichni

v duchu se budou kochat a vlastní neštěstí hýčkat.“

90      Zpočátku totiž si na zemi žila plemena lidská

stranou zlého a bez protivenství a bez těžké práce,

bez nemocí, jež smrt a bolest přinesly lidem;

lidé přec vůčihledě a rychle v starosti stárnou.

95      Žena[1] však se sudu sňavši svou rukou široké víko

ven je pustila všecky – a lidem hoře a bědu.

109    Nejprve zlatý věk a zlaté smrtelné plémě

110    stvořili nesmrtelní, co bydlí v olympských sídlech.

Oni žili v ten čas, kdy na nebi kraloval Kronos;

nejinak žili než bozi a neměli starostí v srdci,

bez práce, bez protivenství a běd; ani starobu vetchou

neznali; věčně ruce i nohy majíce stejné,

115    z hojnosti všeho se těšili, zlo se jich nedotklo žádné;

mřeli tak lehko, jako když usne; na dosah měli

všecko dobré a sklizeň jim dávala plodistvá země

od sebe sama, a hojnou a bujnou; oni se chutě

dělili o dílo v klidu v tom nadbytku všelikých darů.

127    Druhé pokolení, už stříbrné, o mnoho horší

potom stvořili bozi, co bydlí v olympských sídlech;

ani vzrůst, ani mysl už nemělo jako to zlaté.

143    Otec Zeus pak třetí plémě smrtelných lidí,

bronzové, stříbrnému už nikterak podobné, stvořil,

145    z jasanů, hrozné a obrovité; ti o žalné dílo

Áreovo a násilí dbali a nejedli chleba,

nýbrž srdce tvrdé jak ocel měli a zpupné;

strach je potkat a strach se dotknout té veliké síly,

pádných paží, jež na hrubém trupu od ramen rostly.

152   Vlastníma rukama oni se navzájem pobivše sešli

do domu zatuchlého a k zimomřivému Hádu

beze slávy; i je, ač bývali strašní, si vzala

155    černá smrt a opustili svit jasného slunce.

174    Kéž jsem se neoctl já mezi muži pátého věku,

175    kéž jsem umřel dřív nebo přišel na svět až potom!

Nyní je totiž už železné plémě; to oddechu nezná

od běd a lopot za dne a nemá pokoje v noci.

180    Zahubí Zeus i toto smrtelné plémě.

182    Otec synům už nebude vhod, ani synové otci,

hostiteli se znelíbí host a příteli přítel,

rodný bratr už nebude milý, jak bývalo dříve.

190    Nebude ve cti, kdo stojí v slovu, a spravedlivého

ani dobrého muže si nebudou vážit; to spíše

násilníka a zločince; stud se ztratí, i víra

v rukoudání; ten horší muž bude lepšímu škodit.

195    Lidem nešťastníkům se na paty pověsí všechněm

zlolajná závist, škodolibá a ošklivá v tváři.

200    I nezbude smrtelným lidem

nic než bída a žal – a nebude pomoci od zla.

293    Nejlepší ze všech je ten, kdo na vše sám od sebe přijde.

305    Z potu a lopoty včel si oni bezpracně tyjí,

darmožrouti.

365    Lépe mít všecko doma, vždyť číhá za dveřmi škoda.

373    Pro nastrojený zadek a pro ženu neztrácej hlavu.

Lichotně šveholí ona – a po tvé stodole šilhá.

375    Ten kdo uvěřil ženě, ten jak by se lupičům svěřil.

391    Oráč ať sije nahý a nah ať pohání voly,

nahý ať žne, chce-li v pravou chvíli mít hotovo každé

dílo Démétřino.

726    Ne abys močil stojmo a tváří obrácen k slunci;

jakmile zajde, až do slunce východu pamatuj na to,

nemočit podle cesty a ani na cestu v chůzi,

ani se neobnažuj; vždyť noci blaženým[2] patří;

730    bohabojný a moudrý muž to odbude sedě

nebo obrácen ke zdi a k pěkné ohradě dvorce.

732    Jestliže semenem pyj máš potřísněn, poblíže krbu

ve svém domě se neukazuj a ohni se vyhni.

736    Vodou libotokou skrz plynoucí řeky se nebroď,

dokud se nepomodlíš a shlédna na krásné vlny

ruce si neumyješ v té čiré rozkošné vodě.

Řeku kdo přebrodí hříšně a neumyje si ruce,

740    na toho nevraží bozi a časem naň uvalí hoře.

752    Také ať žádný muž si kůži nedrhne v lázni

po ženě; časem i za to by na něho neblahý přišel

trest.

756    Řekám spějícím k moři, těm ani do ústí nemoč,

ani do pramene a velmi si na to dej pozor;

ani si u nich neulevuj; to nosí jen škodu.

791    Dvacátého, v den velký a plný, chytrého chlapce

přivedeš na svět; ten ostrovtipu má nadmíru mnoho.[3]

ΘΕΟΓΟΝIΑ

*

ZROZENÍ BOHŮ

588    Bohy Nesmrtelné a smrtelné lidi jal úžas

nad tou náhlou léčkou, s níž rady si nebudou vědět.

590    Od ní pochází totiž to samičí pohlaví, ženy,

od ní[4] je ženské pokolení, to škodlivé plémě.

Se smrtelnými muži co pohroma zlá ony bydlí;

chudobu krutou, tu nenesou s nimi, blahobyt ano.

600    Nejinak nebeský hřímatel Zeus i smrtelným mužům

na jejich zkázu dal ženy, ty družky pro darebnosti;

ale i další zlo jim poskytl namísto dobra. 

ΤEΛΟΣ

*

KONEC