Misantropova knihovna

 

9. kapitola

„NĚMECKÁ DĚLNICKÁ STRANA“

Jelikož jsem se denně budil již před pátou hodinou, zvykl jsem si na hry myšek, které dováděly v mé místnůstce. Vždy jsem jim na podlahu položil kousek chleba nebo chlebové kůrky a pak jsem sledoval, jak se ty žertovné myšky prohánějí kvůli těmto pár dobrotám. Zažil jsem v životě již dost bídy, takže jsem si dobře dokázal představit hlad, a s tím i radost těchto malých tvorů.

 

Takzvaná „inteligence“ hledí s opravdu nekonečnou blahosklonností s patra na každého, kdo neprošel obligátními školami a nenechal si do hlavy napumpovat potřebné vědomosti. Otázka nikdy nezní: co člověk dokáže, nýbrž co se naučil? Pro tyto vzdělance je sebevětší dutá hlava důležitější – jen když vlastní potřebná vysvědčení – než ten nejčistší hoch, kterému tato drahocenná pouzdra scházejí. Dovedl jsem si tedy snadno představit, jak mi tento „vzdělaný“ svět bude oponovat. A mýlil jsem se pouze do té míry, že jsem tehdy tyto lidi považoval za mnohem chytřejší než bohužel ve skutečném reálu z velké části opravdu byli. A jak už to bývá, zářily samozřejmě výjimky tím jasněji. Já jsem se ale přitom naučil rozeznávat věčné studenty od skutečných znalců.

 

 

10. kapitola

PŘÍČINY ZHROUCENÍ

Největšími znalci možností použití lží a pomluv byli vždy Židé. Vždyť i jejich celá existence je vybudována na jedné obrovské lži, totiž že se u nich jedná o náboženské bratrstvo, zatímco se to točí kolem jedné rasy, a sice kolem jaké. Jako taková ukřižovala jednoho z největších duchů lidstva s navždy platnou větou fundamentální pravdy: nazval je „největšími mistry lží“. Kdo toto není schopen rozpoznat, nebo to rozpoznat nechce, nebude už nikdy na tomto světě schopen pomoci pravdě k vítězství.

 

Z hospodářského pohledu by se mělo poznamenat následující:

         Díky rychlému rozmnožování německého národa před válkou se objevovala otázka zajišťování denního chleba stále vyhraněnějším způsobem v popředí všech politických a hospodářských myslitelů a obchodníků. Bohužel se nikdo nemohl rozhodnout přistoupit k jedinému možnému řešení, nýbrž věřilo se, že cíle se dá dosáhnout i levnější cestou. Zřeknutí se získávání nových území a jeho nahrazení šílenstvím světové hospodářské poroby muselo na konci zákonitě vést jak k neomezené, tak i škodlivé industrializaci.

 

Peněžní operace jsou snadnější než bitvy. Proto to také pro skutečného hrdinu nebo státníka již nebylo lákavé být dáván do souvislostí s prospěchářským bankovním Židem.

         Tím práce vinou nesvědomitých podvodníků poklesla na úroveň spekulačního objektu.

  

Jedním z nejzhoubnějších úkazů rozvratu v předválečném Německu byla všudypřítomná, kolem sebe kousající polovičatost ve všem a v každém.

 

         Tato polovičatost je vždy důsledkem nějaké nejistoty z nějaké věci, stejně jako i zbabělosti vycházející z toho či onoho důvodu. Tato choroba je pak ještě podporována výchovou.

         Německá výchova byla před válkou stižena mimořádně mnoha nedostatky. Byla velmi omezena jednostranným způsobem kultivace pouhých vědomostí na úkor znalostí. Ještě menší váha se kladla na výchovu charakteru jedince – pakliže je toto vůbec možné –, ještě méně na požadavky zodpovědnosti a vůbec žádná na výchovu vůle a rozhodnosti. Jejími výsledky skutečně nebyli silní jedinci, ale spíše poddajní „mnohoznalci“.

 

Následným projevem špatné výchovy je obava ze zodpovědnosti a z toho plynoucí slabost v řešení samotných životně důležitých problémů.

Výchozí bod této nákazy spočívá velkým dílem v parlamentní instituci, ve které se nezodpovědnost pěstuje přímo coby čistá kultura.

Pro hlavy, které přečtené kriticky prověří a poté posoudí, není nesmysl, který se objevil v těch či oněch novinách, takovým nebezpečím, ba je pro ně bezvýznamným. Stejně si v průběhu svého života zvykli na to, že v každém novináři se ze zásady skrývá šibal, který pravdu tvrdí pouze někdy. Bohužel význam těchto znamenitých lidí spočívá pouze v jejich inteligenci, nikoliv v jejich množství – jaké neštěstí právě v době, kdy moudrost není ničím a majorita vším! Dnes, kdy rozhoduje hlasovací lístek masy, leží rozhodující význam právě ve velkých skupinách, a tato je na prvním místě: stádo naivních a lehkovážných.

Činnost takzvaného liberálního tisku byla hrobnickou prací na německém národu a německé Říši. O marxistických lživých letácích by se vůbec mělo pomlčet. Pro ně je lež stejně životně důležitá jako myši pro kočku. Vždyť jejich úkolem je pouze zlomit v národu jeho lidovou a národní páteř, aby ho tak připravili na otroctví mezinárodního kapitálu a jeho pánů – Židů.

Všechny duté hlavy dokážou věci hodnotit pouze povrchně, nemajíce schopnost vniknout do jejich podstaty, takže měří hodnotu věci právě jen z vnější stránky, místo jejího obsahu. Lidská slabost, která zasluhuje povšimnutí.

         Pro tyto lidi jsou noviny, jako „Frankfurter Zeitung“ samozřejmě vzorem veškeré slušnosti. Nikdy nepoužívají hrubé výrazy, odmítají jakoukoliv tělesnou brutalitu, a neustále apelují na boj s „duchovními“ zbraněmi, který leží podivuhodným způsobem na srdci právě bezduchým lidem. To je jeden z výsledků naší polovičaté výchovy, která člověka odpoutává od přírodního instinktu, pumpuje do něho určité vědomosti, bez toho, že by jej mohla dovést ke konečnému poznání, že píle a dobrá vůle samy o sobě nejsou nic platné, nýbrž že zde musí být vlastní, a sice vrozený rozum. Konečné poznání je však vždy porozumění pudové podstatě – to znamená, že člověk nikdy nesmí upadnout v šílenství a věřit, že je povolán býti pánem a znalcem přírody, jak by mu to domýšlivost polovičaté výchovy mohla zprostředkovávat, nýbrž musí porozumět fundamentální nezbytnosti řízení přírody, a pochopit, jak je i jeho existence zde podřízena těmto zákonům věčného boje a zápasu směrem výše. Potom pocítí, že ve světě, ve kterém krouží planety kolem slunce a kolem planet jejich měsíce a ve kterém je vždy pouze síla vládkyní slabosti a nutí ji buďto být jejím poslušným služebníkem, nebo ji ničí, nemohou pro člověka platit zvláštní zákony. Také na něho působí tyto věčné principy této poslední moudrosti. Může se pokusit je pochopit, avšak odpoutávat se od nich se nikdy nevyplácí.

Třiceticentimetrový granát syčí pořád ještě mnohem více než tisíc židovských novinářských zmijí, a proto – jen je nechte syčet!

 

Namísto silných dětí s přírodním vnímáním se budou rodit pouze ubohá zjevení finanční účelnosti. Neboť to se stává čím dál tím více základem a předpokladem našich manželství. Avšak láska dovádí někde jinde.

         Po určitý čas se samozřejmě i zde člověk může vysmívat přírodě, avšak pomsta ho nemine, dostaví se pouze později, nebo lépe – lidé ji rozpoznají příliš pozdě.

         Jak zhoubné jsou však pro manželství následky dlouhotrvajícího pohrdání přírodními předpoklady, se dá rozpoznat u naší šlechty. Zde lze spatřit výsledky rozmnožování, které spočívá z jedné strany na čistě společenské nutnosti, a z druhé pak na finančních důvodech. To první vede k oslabení jako takovému, to druhé pak k otravě krve, neboť každá Židovka z obchodního domu se zdá být vhodnou k doplnění potomstva Její Jasnosti, které pak také podle toho vypadá. V obou případech je pak následkem naprostá degenerace.

 

To, co se dnes nazývá „gymnázium“ je výsměchem řeckému vzoru.

 

V tělesných troskách často dříme podstata osobní zbabělosti.

 

Dočasná bolest jednoho století může a také vykoupí tisícileté utrpení.

 

Pokud se tento boj z důvodu pohodlnosti či snad zbabělosti nevybojuje, může si člověk po pěti stech letech prohlédnout dotyčné národy. Věrných podob bohů naleznete, aniž byste se chtěli rouhat, jen velmi málo.

 

Německý národ se v podstatě jako jediný ze všech evropských národů snažil zachovat si národní charakter svého hospodářství a přes všechny zlé předzvěsti podléhal nejméně mezinárodní finanční kontrole. Byla to však nebezpečná přednost, která později vedla ke světové válce.

 

Mozek a mravní čistota našich nových německých vůdců stojí v protikladu k jejich hubám a neřestem.

Nějaký rozkaz je lepší než žádný.

 

 

11. kapitola

NÁROD A RASA

Kolem dokola leží statisíce Kolumbových vajec, pouze Kolumbů již tolik není.

 

Silnější je určen k panování a neměl by splývat se slabším, aby nemusel obětovat svou vlastní velikost. A pouze vrozený slaboch toto může vnímat jako hrůznost, proto je taky jenom slabým a omezeným člověkem. Neboť pakliže by tento zákon nevládl, nebyl by myslitelný žádný vyšší vývoj všech organických živočichů.

 

Nikdy nenajdete lišku, která by snad svým vnitřním smýšlením mohla dostat nějaké humánní záchvaty oproti huse, stejně jako neexistuje kočka, která by měla nějaký přátelský vztah k myši.

         A proto i zde vzniká boj mezi sebou ani ne tak z důvodu vnitřního odporu, jako spíše z hladu a lásky. V obou případech příroda přihlíží ve vší tichosti, ba dokonce se zalíbením. Boj o denní chléb nechává zhynout všemu slabému, nemocnému a nerozhodnému, zatímco boj člověka o samičku poskytuje právo k oplodnění nebo aspoň jeho možnost pouze těm nejzdravějším. Boj je však vždy prostředkem k podpoře zdraví a odolnosti druhu a tím je i příčinou jeho dalšího vyššího vývoje.

         Pokud by tento postup neplatil, přestal by jakýkoliv další vyšší vývoj a dostavil by se opak. Neboť počet méněcenných oproti těm nejlepším neustále převažuje. Při stejných podmínkách udržování života a možnosti rozmnožování by se ta horší část množila tak rychle, že by lepší část byla následně nucena ustoupit do pozadí. Je tedy nutno provést korekturu ve prospěch těch lepších. To však zařizuje sama příroda tím, že slabší části vytváří tak špatné životní podmínky, že již tím je omezován její počet. Zbytku však nedovoluje chaotické rozmnožování, nýbrž zde nastupuje nové bezohledné třídění dle síly a zdraví.

 

Malá úrodnost určitého životního prostoru může jednu rasu vybičovat k nepředstavitelným výkonům, zatímco u jiné bude pouze příčinou neskonalé bídy a konečné podvýživy se všemi jejími důsledky. To, co u jednoho vede k vyhladovění, vychovává jiné k tvrdé práci.

 

Kdo chce žít, ať bojuje, a kdo nechce bojovat v tomto světě věčného zápasu, ten si život nezasluhuje.

         I kdyby to bylo sebetvrdší, je to prostě tak! Zajisté je to však mnohem tvrdší osud pro toho, který si myslel, že zvítězil nad přírodou a v zásadě se jí vysmívá. Nouze, neštěstí a nemoci jsou pak její odpovědí!

To, co na tomto světě není dobrou rasou, je pouze plevelem.

 

 

12. kapitola

POČÁTKY VÝVOJE NĚMECKÉ NÁRODNĚ SOCIALISTICKÉ DĚLNICKÉ STRANY

Úspěch je jediným pozemským soudcem ohledně práva či nepráva.

 

Pokrok a kultura lidstva nejsou produktem majority, nýbrž spočívají výhradně v genialitě a tvůrčí síle osobnosti.

Nemožné neexistuje, a když se chce, jde všechno.

 

Hbitý jako chrt, houževnatý jako kůže a tvrdý jako Kruppova ocel.

 

Ten, komu se na tomto světě nepodaří být nenáviděn svými protivníky, mi coby přítel nepřipadá dost dobrý.

 

 

NÁRODNĚ SOCIALISTICKÉ HNUTÍ

1.     kapitola

SVĚTOVÝ NÁZOR A STRANA

Je třeba se zamyslet nad tím, z jakých ubohých hledisek jsou sflikovány takzvané „stranické programy“, které bývají čas od času oprašovány a předělávány. Musíme detailně prozkoumat pohnutky těchto měšťanských „programových komisí“, abychom pochopili tyto choromyslné výplody. Neboť je to vždy ta stejná starost, která vede k vytvoření nového programu nebo k upravení toho stávajícího: obava o příští volební výsledek. Jakmile vznikne v hlavách těchto parlamentních státních umělců povědomí toho, že milý národ má zase jednou chuť revoltovat a vyskočit ze spřežení staré partajnické káry, snaží se káru vyspravit. Na řadu přijdou hvězdáři a straničtí astrologové, takzvaní „zkušení“ a „vážení“, většinou staří poslanci, kteří se uráčí vzpomenout si na analogické situace ze své „bohaté politické zkušenosti“, kdy mase už jednou přetekla míra trpělivosti, protože cítí nebezpečně blízko to, co už tu jednou bylo. Politici tedy sahají po osvědčeném receptu, založí „komisi“, chodí a naslouchají lidu, čmuchají v tisku, a tak pomalu vyčenichají, co by milý národ měl nejraději, co nenávidí a v co doufá. Každá profesní skupina, každá zaměstnanecká třída je co nejpodrobněji studována a jsou zkoumána její nejtajnější přání. I „zlá a špatná hesla“ nebezpečné opozice bývají přehodnocována a objevují se k velikému úžasu jejich původních autorů a šiřitelů jako by nic v duchovní výzbroji starých stran.

         Komise se dají dohromady, „revidují“ starý program a vytvářejí nový (panstvo přitom mění své přesvědčení jako voják v poli košili ve chvíli, kdy stará je zavšivená!), v němž si každý přijde na své. Sedlákovi se dostane ochrany pro jeho statek, průmyslníkovi ochrany jeho zboží, konzument bude chráněn při nákupu, učitelům budou zvýšeny platy, úředníkům se vylepší penze, vdovy a sirotci mají být dostatečnou měrou zabezpečováni státem, doprava bude podporována, tarify mají být sníženy a dokonce daně mají být – když ne úplně, tak téměř – zrušeny. Občas se stane, že se na někoho zapomnělo nebo že některý z požadavků lidu byl přeslechnut. V tom případě se na poslední chvíli flikují prázdná místa tak dlouho, až lze s klidným svědomím doufat, že se dav normálních šosáků i s jejich ženskými zklidní a nejvyšší měrou uspokojí. A nyní se tedy může, s vírou v Boha a v neotřesitelnou hloupost občanů s volebním právem, začít boj, jak se říká, o „nové uspořádání“ Říše.

         Když skončí volby a poslanci mají za sebou poslední lidové shromáždění a úspěšně unikli na dalších pět let drezúře plebsu, mohou se zcela věnovat plnění vyšších a příjemnějších úkolů, programová komise se zase rozpustí a boj o nové utváření věcí veřejných dostává opět podobu zápasu o denní chléb: u poslanců se tomu však říká diety.

         Každé ráno se zástupce lidu vydává do budovy parlamentu, když ne přímo do zasedací síně, tak alespoň do předmístnosti, kde leží prezenční listiny. Ve jménu služby lidu tam zanese své jméno a přijímá svůj vysoce zasloužený plat jako malé odškodnění za toto nepřetržité a namáhavé úsilí.

         Po čtyřech letech, nebo i v jiných kritických týdnech, kdy hrozí nebo se blíží rozpuštění parlamentních korporací, posedne pány v parlamentu nezkrotná činorodost. Tak jako ponrava neumí nic jiného než se změnit v chrousta, tak opouštějí tyto parlamentní housenky velkou společnou kuklu a obdařeni křídly vylétají ven za milým lidem. Znovu hovoří ke svým voličům, vyprávějí o své vlastní enormní práci a zlovolné zatvrzelosti těch ostatních, avšak nesouhlasně se tvářící masa po nich místo vděku a chvály vrhá syrové, až nenávistné výrazy. Když nevděk lidu dosáhne určitého stupně, může pomoci jediný prostředek: pověst strany se musí znovu nažehlit, program je zralý na vylepšení, komise znovu ožije – a celý podvod začíná od začátku. Samozřejmě že úspěšně, čemuž se při zatvrzelé hlouposti lidstva nelze divit. Hlasující dobytek, „měšťanský“ stejně jako „proletářský“, ovlivněn tiskem a oslepen lákavým programem, se znovu vrací do společné stáje a volí si své staré podvodníky.

         Tak se muž z lidu, kandidát pracujících stavů, opět mění v parlamentní housenku a vyžere se ve státnickém životě do tloušťky a sádelnatosti, aby se po čtyřech letech opět proměnil ve třpytivého motýlka.

         Těžko existuje něco více deprimujícího než sledovat z pohledu střízlivé skutečnosti takový průběh věcí, muset přihlížet tomuto neustále se opakujícímu podvodu.

 

U všech stran takzvaného občanského zaměření se při politickém zápase jedná ve skutečnosti o pouhou rvačku o parlamentní křesla, přičemž postoje a zásady se házejí přes palubu jako zbytečný balast.

 

 

2.   kapitola

STÁT

Kdo hovoří o poslání německého národa na tomto světě, musí vědět, že může spočívat pouze ve vytvoření takového státu, který vidí svůj nejvyšší úkol v zachování a podporování neporušených nejušlechtilejších částí naší národní pospolitosti a tím i celého lidstva.

         Tím poprvé dostává stát velký vnitřní cíl. V porovnání se směšnými slovy o zajištění klidu a pořádku za účelem poklidného vzájemného okrádání se jeví úkol zachování a podporování nejvyššího lidství, darovaného dobrotivostí všemohoucího, jako skutečné poslání.

 

Tím nastupuje namísto dosavadního, v podstatě strnulého stavu perioda boje. Avšak jako vždy a ve všem na tomto světě bude i tady platit, že „kdo stojí, ten rezaví“ a také, že boj spočívá v útoku.

 

Všeobecně provádí sama příroda v otázce rasové čistoty pozemských bytostí určitá korigující rozhodnutí. Bastardy příliš nemiluje.

Je pouze jediná hanba – přes vlastní nemoci a nedostatky přivádět na svět děti, a nejvyšší čest – zřeknout se toho.

 

Co dělá řecký ideál nesmrtelným, to je jeho zázračné spojení nejnádhernější tělesné krásy se zářným duchem a vznešenou duší.

         Platí-li Moltkeho výrok, že „štěstí má trvale jenom schopný“, platí jistě také pro vztah mezi tělem a duchem: také duch bude, pokud je zdravý, zpravidla natrvalo bydlet pouze ve zdravém těle.

 

Nesmí uběhnout jediný den, kdy by mladý člověk neměl alespoň dopoledne a večer, pokaždé jednu hodinu, tělesnou výchovu, a to ve všech druzích sportu a tělesného cvičení. Přitom nesmí být zapomenut zejména jeden sport, který v očích právě mnoha „národovců“ platí za surový a nedůstojný: box. Je neuvěřitelné, jak špatné mínění je o tomto sportu rozšířeno ve „vzdělaných“ kruzích. Že se mladý člověk učí šermovat je považováno za samozřejmé a počestné, avšak box má být surový. Proč? Žádný jiný sport nepodporuje v takové míře útočného ducha jako box, který vyžaduje bleskové rozhodování a reakce a vychovává tělo k ocelové pružnosti. Není o nic surovější, když dva mladí lidé své rozdílné názory vyřeší šermem pěstí, než když tak činí kusem vybroušeného železa. Není také nevznešené, když se napadený ubrání útočníkovi pěstmi, místo aby utekl a volal strážníka. Především však se má mladý a zdravý chlapec také naučit přijímat a snášet rány. V očích našich duchovních bojovníků se to bude jevit samozřejmě jako surové. Avšak není úkolem národního státu vypěstovat kolonie mírumilovných estétů a tělesných degenerátů. Lidský ideál nespočívá v počestném maloměšťáctví nebo v cudnosti starých panen, nýbrž ve vzdorovitém ztělesnění mužské síly a v ženách, které přivádějí na svět muže.

 

Pokoušel se vůbec někdo prezentovat mlčenlivost jako hodnotnou mužskou ctnost?

 

Strach naší doby před šovinismem je znakem její impotence. Nejen že jí chybí jakákoliv překypující síla, ale tato jí připadá dokonce i nepříjemná; tato doba není osudem vyvolena pro velké činy. Neboť největší změny na tomto světě by nebyly myslitelné, kdyby jejich hnací silou namísto fanatické a dokonce i hysterické náruživosti byly jenom měšťácké ctnosti klidu a pořádku.

Ano, je nesnesitelná myšlenka, že každoročně jsou statisíce zcela netalentovaných lidí shledávány hodnými vyššího vzdělání, zatímco jiné statisíce vysoce nadaných zůstávají bez tohoto vzdělání.

 

K vynalézání nestačí mechanicky osvojené vědění, nýbrž je třeba vědění oduševnělé talentem. Na to se však dnes u nás neklade žádný důraz, stačí mít ve škole dobré známky.

 

Dnešní doba se ničí sama: zavádí všeobecné volební právo, žvaní o stejných právech, ale nenachází pro ně žádné zdůvodnění.

 

Může být, že se dnes staly peníze výlučným pánem světa, avšak v budoucnu se člověk bude opět sklánět před vyšším božstvem. Mnohé může dnes vděčit za své bytí pouze touze po penězích a majetku, ale mezi tím vším je určitě jen málo toho, co by svou neexistencí ochudilo lidstvo.

 

Nejsme tak prostoduší, abychom věřili, že se může někdy podařit přivodit bezchybnou éru. To však nezbavuje povinnosti bojovat proti poznaným chybám, překonávat slabosti a usilovat o ideál. Drsná skutečnost bude přinášet mnohá omezení. Ale právě proto se musí člověk pokoušet sloužit poslednímu cíli a neúspěchy jej nesmí odradit od jeho záměru, stejně jako se nemůže zříct spravedlnosti, protože také zde vznikají omyly, nebo se nemůžeme zříct lékařství proto, že stále existují nemoci.

 

 

3.   kapitola

STÁTNÍ PŘÍSLUŠNÍK A STÁTNÍ OBČAN

Politicky bezproblémový, to znamená neškodný hlupák, který svou vlast nebude zatěžovat.

 

Musí být větší čest být jako pouliční metař občanem této Říše, než králem v nějakém jiném státě.

 

 

4.   kapitola

OSOBNOST A NÁRODNÍ MYŠLENKA

Světový názor, jenž odmítá demokratický masový názor a podle nějž tomu nejlepšímu vlku, tedy nejvyššímu člověku, patří tato zem, se musí logicky také projevit uvnitř tohoto národa aristokratickým principem, který nejlepším mozkům zajistí nejvyšší vliv a vedoucí úlohu v příslušném národě. Nestaví tedy na myšlence majority, ale osobnosti.

 

Jistá rychlá a chytrá konání, která může člověk pozorovat například na zvířeti, mu zůstávají v oku zprvu sumárně jako skutečnost, není schopen rozpoznat jejich původ a pomáhá si tím, že tyto jevy označuje jako „instinktivní“.

 

Veškeré lidské myšlení a vynalézavost jsou motivovány ve svých důsledcích především bojem o přežití na této planetě i v tom případě, když takzvaný reálný užitek některých současných vynálezů a objevů není okamžitě viditelný.

Výjimeční géniové nepřipustí žádné ohledy na normální lidstvo.

 

Nelze zapomenout na to, že parlamentární princip demokratické majority nepanuje od věků, ale naopak se dá vystopovat pouze v krátkých periodách dějin, vždy spojených s úpadkem národů a států.

 

 

5.    kapitola

SVĚTOVÝ NÁZOR A ORGANIZACE

Skutečnost, nad kterou naše střední vrstvy kroutily hlavou, totiž že k marxismu přísluší pouze takzvané nevzdělané masy, byla ve skutečnosti předpokladem jeho úspěchu.

 

 

8. kapitola

SILNÝ JE NEJMOCNĚJŠÍ SÁM

Může se stát, že staletí si toužebně přejí vyřešení nějaké otázky, neboť trpí pod nesnesitelností existujícího stavu, aniž by ke splnění této touhy došlo. Národy, které v této nouzi nenacházejí žádné heroické řešení, lze označit za impotentní.

 

Kdo se ve svém stranickém zaslepení nezříká pravdy, musí potvrdit, že takzvaná lidská moudrost by nikdy nezvolila ono správné rozhodnutí, které nakonec uskutečnila moudrost života, tj. volnou hru sil.

 

Majorita v jakékoliv formě a za všech okolností je reprezentantkou hlouposti a zbabělosti.

 

9. kapitola

ZÁKLADNÍ MYŠLENKY O SMYSLU A ORGANIZACI SA

Dobrovolné splnění povinností bylo vždy určující v jednání těch nejlepších, nikdy však ne v jednání průměrných. Proto jsou takové zákony, jako například proti loupežím, nutné. Neboť nebyly stvořeny kvůli ze zásady slušným lidem, nýbrž právě kvůli vrtkavým, slabým elementům. Tyto zákony mají svým odstrašujícím účinkem zabránit tomu, aby nenastal stav, kdy poctivec bude za hlupáka, pročež bude stále zřetelnější představa, že účelnější je také se podílet na zlodějně než přihlížet s prázdnýma rukama nebo se vůbec nechat okrádat.

 

Tělesné utužování by mělo každému jedinci vštěpit přesvědčení o jeho nadřazenosti a dát mu onu víru, která věčně spočívá pouze ve vědomí vlastní síly.
 

 

10. kapitola

FEDERALISMUS JAKO MASKA

Pane, ochraňuj naše hnutí před podobnými přáteli, a ono se již se svými nepřáteli vyrovná!

 
Samozřejmě, že všechny státy světa jdou svou organizací určitým způsobem vstříc jistému druhu sjednocení. Také Německo nebude výjimkou. Dnes už je nesmysl hovořit o státní suverenitě jednotlivých zemí, která není zajištěna již vinou jejich směšné velikosti. Také na provozní a správně-technické úrovni bude význam jednotlivých států stále potlačován. Moderní doprava a moderní technika také neustále scvrkává vzdálenosti a prostor. Dřívější stát dnes představuje pouhou provincii a současné státy byly kdysi rovny kontinentům. Problém spravování státu, jako je dnešní Německo, je roven, z čistě provozně-technického hlediska, problému spravování provincie, jako je Braniborsko před sto lety. Překonání vzdálenosti Mnichov – Berlín je dnes jednodušší než překonání vzdálenosti Mnichov – Starnberg před sto lety.[1] A celé říšské území je dnes ohledně současných dopravních možností menší než jakýkoliv střední spolkový stát v době napoleonských válek. Kdo se uzavře před důsledky vycházejícími z daných skutečností, zůstane v minulosti. Lidé, kteří to činili, existovali v každé době a budou existovat také v budoucnosti. Ovšem pouze těžko mohou zbrzdit kolo dějin a už vůbec ho nemohou zastavit.

 

 

11. kapitola

PROPAGANDA A ORGANIZACE

Personifikace teoretika, organizátora a vůdce do jedné osoby, je to nejvzácnější, co se na této zemi dá nalézt. Toto sjednocení vytváří velikána.

Poznání svou pasivní formou odpovídá majoritě lidstva, která je líná a bojácná. Členství oproti tomu podmiňuje aktivní smýšlení a odpovídá tak pouze lidské minoritě.

 

Nikdy jsem se tomuto šílenství nepodrobil a po krátkém čase jsem se těchto schůzí přestal účastnit. Dělal jsem si svou propagandu a basta, přičemž jsem si zakázal, aby mi do toho mého oboru mluvil nějaký samozvaný budižkničemu. Stejně jako jsem se obráceně necpal ostatním do jejich krámu.

 

Mnohým z těchto výborářů přitom vůbec nedošlo, jak ponižující a antisocialistické to je, když člověk, který o věci nemá ani potuchy, neustále hovoří do práce skutečným odborníkům.

 

Nejlepším prostředkem, jak tyto výbory, které nic nedělaly nebo vytvářely prakticky neproveditelná usnesení, zneškodnit, bylo přidělit jim skutečnou práci. Bylo k smíchu, jak se tento spolek potichoučku vypařil a stal se náhle neviditelným. Přitom jsem si vzpomněl na naši tehdy největší instituci, Říšský sněm. Jak by se odtamtud všichni náhle vypařili, kdyby jim člověk místo toho věčného tlachání přidělil skutečnou práci. A sice práci, za kterou by jeden každý z těchto žvanilů byl osobně zodpovědný.

 

 

12. kapitola

OTÁZKA ODBORŮ

Porobitel musí být vždy geniálnější než obránce, pokud chce tohoto přemoci.

 

Hospodářské zápolení odtáhne veškerou energii z politického boje. Neboť lidé, kteří získají přesvědčení o tom, že když si budou spořit, našetří si postupně na svůj domeček, se také celým svým bytím zaměří na dosažení tohoto jimi vytyčeného cíle a již vůbec jim nezbude čas na politický boj proti těm, kteří tak nebo tak přemýšlí jenom o tom, jak by jim jejich našetřené groše opět odebrali.

 

Když nějaká nová politická strana opět jednoho dne zmizí, pak to nikdy není sebemenší škoda, nýbrž naopak je to skoro vždy k užitku a nikdo nemá žádné právo nad tím naříkat. Neboť to, co jedinec dává politickému hnutí, dává „à fonds perdu“. [2]

 

13. kapitola

NĚMECKÁ POLITIKA SMLUV PO VÁLCE

Je nutno rozlišovat mezi zodpovědnými vůdci našich státních úřadů, průměrem našich parlamentních politikářů a mezi velkým stupidním stádem našeho snášenlivého obyvatelstva.  

 

Myšlenkové pochody židovstva jsou naprosto jasné. Bolševizace Německa, to znamená vyhlazení národně lidové německé inteligence a tím umožněné vyždímání německé pracovní síly v poddanství židovského světového finančnictví, je myšleno jen jako předehra pro další šíření této židovské tendence k dobytí světa. Jako často v historii, je Německo v tomto obrovském zápolení styčným bodem. Stanou-li se náš národ a náš stát obětí této krvavé a hamižné židovské národní tyranie, spadne posléze celý svět do osidel těchto polypů. Osvobodí-li se Německo z tohoto sevření, bude možno toto obrovské nebezpečí všech národů považovat za zlomené na celém širém světě.

 

Parlamentní podvodníci mají k národnímu povstání stejně daleko jako straka k vlastnickým představám.

 

Kdo dnes věří, že se jihotyrolská otázka[3] dala vyřešit pomocí protestů, prohlášení, správní výměnou atd., ten je buď naprosto zvláštní darebák anebo německý maloměšťák.

 

         V jednom by měl mít každý naprosto jasno, totiž že znovuzískání ztracených území se neděje slavnostním vzýváním Pánaboha anebo pomocí zbožných nadějí v národní svazek, nýbrž pouze silou zbraní.

 

         Co se mé osoby týče, mohu zde s klidným svědomím ubezpečit všechny, že mám ještě dostatek odvahy, abych se zúčastnil tohoto vítězného dobytí jižního Tyrolska, a to v čele příkladného parlamentního pluku, sestávajícího z parlamentních tlachalů a jiných stranických vůdců, stejně jako i z různých dvorních radů. A ví ďábel, že by mě těšilo, kdyby nad těmito vůdci ohnivých protestních shromáždění náhle vybuchlo pár tříštivých granátů. Myslím, že když se liška dostala mezi houf slepic, že by nebylo kdákání slepic horší a úprk do bezpečí jednotlivých slepic rychlejší, než u tohoto skvostného protestního spolku.

 

Děláš-li něco, dělej to pořádně.

 

Bolševický svět může existovat pouze tehdy, pakliže zahrnuje naprosto vše.

 

 

14. kapitola

ORIENTACE NEBOLI VÝCHODNÍ POLITIKA

Nesmíme zapomínat, že panovníci dnešního Ruska jsou krvežízniví odporní zločinci, že se jedná o vyvrhele lidstva, kteří zvýhodněni okolnostmi tragické hodiny převálcovali obrovský stát a ve své odporné krvelačnosti vyvraždili a vyhubili miliony své dřívější inteligence a v průběhu necelých deseti let nastolili nejhorší tyranii všech dob. Nemělo by se zapomínat, že tito vládci přísluší k národu, který dohromady spojuje směs bestiální krutosti a nepochopitelné prolhanosti a dnes se cítí ještě více než kdy jindy být povolán k tomu, vnutit tuto krvavou tyranii celému zbytku světa.

 

 

15. kapitola

NUTNÁ OBRANA JAKO PRÁVO

Clemenceauův[4] výrok, že mír je pouze pokračováním války, nabyl nejvyššího významu.

 

Stejně jako v roce 1914 zmizely z hlav našich německých dělníků sny o mezinárodní lidové solidaritě a krutá realita je opět zavedla do světa věčného zápasu, kde se jedna bytost živí druhou a smrt slabšího znamená život silnějšího.

 

Jakékoliv jednání bez podpory moci je směšné a neplodné.

 

To, co zbude po hyeně z mršiny, to zbude z marxisty po vlastizradě.

 

<<< zpět

 

NĚKTERÉ VÝROKY A. HITLERA

„Padneme-li, strhneme s sebou do propasti celý svět.“

 

„Akademie je neuvěřitelně staromódní, zkostnatělá společnost chásky postrádající porozumění, přihlouplých úředníčků a měšťáků. Celá by měla být vypálena.“

 

„Musíme dělat věci, které nelze posuzovat měřítky měšťácké choulostivosti...“

 

„Ženská, která se plete do politiky, je pro mne něco odporného. A když se ještě navíc jedná o vojenské záležitosti, je to naprosto nesnesitelné! Já tvrdím, že devětadevadesát procent všech věcí, projednávaných na poradách, jsou záležitostí mužů, které ženy nedovedou posoudit.“

 

„Jestli chceme německému národu přát něco dobrého, pak každých patnáct dvacet let válku.“

 

„Když začne žena přemýšlet o otázkách bytí, je to hrozné.“

 

„Buřič včerejška není právě tak jako buřič dneška dost vycepovaný pro něžné vazby života.“

 

„Velmi inteligentní muži si mají brát primitivní a hloupé ženy. Představte si, kdybych teď měl ještě ženu, která by mi mluvila do mé práce! Ve svém volném čase chci mít pokoj a klid – nikdy bych se neoženil!“

 

„Jím všechno, co dává příroda dobrovolně: ovoce, zeleninu, rostlinný tuk. Prosím, abych byl ušetřen všeho, co dávají zvířata nedobrovolně: masa, mléka a sýrů. Od zvířat tedy jenom vejce!“

 

„Pochopte, každý den padnou tisíce mých nejskvělejších mužů... ti nejlepší. Je porušena rovnováha v Evropě, protože ti druzí neumírají. Žijí, žijí ti v táborech a žijí ti méněcenní, a jak to pak bude v Evropě vypadat za sto let? Za tisíc?...“

 

„Nebyl bych dobrým otcem rodiny a myslím si, že je nezodpovědné založit rodinu, když se své ženě nemohu dostatečně věnovat. Kromě toho nechci vlastní děti. Myslím, že potomci géniů to mají na světě těžké. Očekává se od nich stejný formát, jako měl jejich slavný předek, a nikdo jim neodpustí průměr. A většinou to bývají kreténi.“