Friedrich Hölderlin: Hyperion aneb eremita v Řecku
A ať jen na nás neulpí žádná poskvrna, zvolal jsem, žádná pohana, jíž nás špiní naše století jako lůza zdi! zvolal Alabanda, proto je také válka tak prospěšná.
Člověk se nemůže zapřít, že býval kdysi šťasten jak volný jelen v lesích, a ještě po nesčetných letech v nás doutná toužení po dnech pravěku, kdy každý procházel zemí jak bůh, než člověka nevím co? zkrotilo, kdy místo zdí a mrtvého dřeva ho ještě všude laskala duše světa, posvátný vzduch.
Nejlepší přece vždycky zůstává samo v sobě a spočívá ve své hlubině jako perla na mořském dně.
Ó posvátný světe rostlin! zvolal jsem, dřeme se, lámem si hlavu a máme přitom tebe! vší smrtelnou silou se pachtíme za tím, abychom stvořili krásu, a ona si přitom roste jakoby nic vedle nás!
Vždyť také hledám klid, řekl jsem. Roztrhám všechny plány a nároky jako dlužní úpisy. Duši si uchovám čistou, jakou mají umělci, láskou tě zahrnu, bezelstný živote, živote hájů a pramenů! budu tě ctít, ó sluneční světlo! budu se tebou těšit, krásný étere, který pronikáš hvězdy duchem a ovíváš dechem i tyto stromy a doteky probouzíš naše nitro! ó svéhlavá lidská mysli! sklonil jsem šíji jak žebrák a mlčící bohové přírody na mne pohlédli se všemi svými dary!
Mladík je hrdinou, muž je bohem, umí-li život prožít.
Chudáci, kteří nic neznají kromě svého nuzného pachtění, kteří slouží jen holému žití a zhrdají géniem, kteří tě nectí, dětinský živote přírody! ti ať se bojí smrti. Jejich jho se jim stalo světem; neznají nic než svou otrockou službu; a bojí se božské svobody, kterou nám dává smrt?
Já ale ne! Povznesla jsem se nad chatrné výplody lidských rukou, bylo mi dáno pocítit život přírody, který je nad všechno myšlení – kdybych se stala i rostlinou, což by to byla škoda? – Budu stále.
Vaše snažení hanobí, drtí pokornou přírodu, pokud vás strpí, ona však žije dále, věčně mladá, a její podzim a její jaro nemůže nikdo z vás zapudit, nikdo nemůže narušit její éter.
Ó musí být božská, když vás nechá ničit a přitom nestárne a když v ní navzdory vám krása zůstává krásou!
Teprve v hluboké strasti nám božsky zazní jak slavičí tlukot v temnotách živoucí píseň světa. Neboť jak v kruhu strážných géniů žil jsem teď mezi kvetoucím stromovím a jasné potoky, které tudy stékaly dolů, mi v prsou svým šuměním tišily zármutek jako božské hlasy. A tak se mi dělo všude, můj milý! – když jsem spočíval v trávě a kolem se zelenal křehký život, když jsem stoupal na vyhřátý pahorek, na němž při kamenné stezce divoce rostly růže, nebo když plul jsem podél vzdušných břehů říčního proudu a podél všech ostrovů, které řeka něžně hýčká.