Misantropova knihovna

LÉKAŘI A KNĚŽÍ

Cech lékařů, kdekoliv se s ním setkáváme, měl původně těsný vztah ke kněžství, od něhož se postupně odděloval a vydával se na zřetelnější, „vědeckou“ cestu.

POSTUP BUDOUCÍHO ČIKITSAKY (LÉČITELE)

Nejstarší pokyny pro lékaře a jejich žáky jsou pregnantní a naprosto praktické.

         Pro nás, kteří jsme se dopracovali základních lidských práv, je nezvyklý poslední požadavek: „Nebudeš léčit: lovce z povolání, ptáčníka, zatvrzelého hříšníka ani toho, kdo byl v životě ponížen (vyvržen z kasty).“ Zákaz léčit ptáčníky a lovce lze nejspíš vysvětlit postojem ke zvířatům daným náboženským přesvědčením: hinduistům není dovoleno zvířata zabíjet.

BEZNADĚJNÉ PŘÍPADY SE PŘEDÁVALY KNĚŽÍM

Mnoho mrtvých mohlo – a to navíc v pověrčivé době – zhoršit lékařovu pověst. Vzpomeňme si při té příležitosti na zvyk, dodržovaný dlouhou dobu v Číně, nutící lékaře, aby za každého mrtvého zavěsil na dveře své ordinace lampion.

PROTI ŠARLATÁNŮM A ŠPATNÝM LÉKAŘŮM

Povolení provozovat praxi udílené králem mělo především omezovat šarlatánství. Ve védské době si museli lékaři sami vyhledávat pacienty, ale později byl zaveden pořádek velmi podobný našemu a pacienty si odchytávali už jen šarlatáni a jarmareční mastičkáři.

OSOBNÍ LÉKAŘI A POLNÍ RANHOJIČI

V Rgvédě najdeme také krátké poznámky o životě lékařů ve védské době. Museli vyjít na ulici a podobně jako naši jarmareční mastičkáři uhodit do bubnů reklamy. A leckterý musel své umění vychvalovat hodně hlasitě, aby sehnal dostatek pacientů. Dočetli jsme se, že „lékař hledá nemocné“.

ANATOMICKÉ PŘEDSTAVY

Ženy mají o tři otvory víc: dvě prsní bradavky a jóni – „ten jeden“, vypouštějící menstruační krev.

CO SE OPEROVALO?

V ájurvédě se chirurgie jeví jen jako pomoc v tísni, nouzové opatření v případě, kdy se nedá postupovat jinak, což bylo tehdy jistě ještě oprávněnější než dnes. Staré přísloví praví:

         Chirurgie je mrzačení, a ne léčení. Měla by se používat jen tehdy, kdy životní síla nestačí na to, aby sama způsobila uzdravení. Jen pak je chirurg oprávněn sáhnout po noži.

LÉČBA ZLOMENIN BEZ SÁDRY

Při ošetření zlomenin je dodnes velký rozdíl mezi západní a moderní ájurvédskou medicínou: v ájurvédě neexistuje sádra a téměř žádné skutečně znehybňující obvazy. Bandáže, které se pravidelně mění po pár dnech, pokud se vůbec používají, slouží totiž převážně k tomu, aby na zlomené končetině přidržovaly léčivé byliny.

DUŠEVNÍ CHOROBY

Doporučovala se také – dosti drastická – šoková terapie, která připomíná metody, o nichž se s děsem referuje z našich starých blázinců. Dnes víme, že byly sice kruté, ale ne zcela nesmyslné. Ještě poměrně humánní metodou bylo takzvané „léčení vyschlou studnou“. Nemocný byl jednoduše hozen do studny bez vody a musel tam určitou dobu hladovět.

ŽENSKÉ NEMOCI

Je-li dítě zplozeno v sudý den, je mužského pohlaví, pokud se počne v lichý den, ženského. Po době vhodné pro početí se mateřské lůno uzavírá jako lotosový květ navečer.

         Její syn se bude podobat prvnímu muži, kterého spatří po očistné koupeli, předepsané na čtvrtý den. Je tedy důležité, aby v té době uviděla svého manžela!

         Velmi přesná jsou pravidla pro ceremonie, po nichž lze s pomocí bohů zplodit syna. Nejprve vloží kněz ženě do pochvy oběť pro Pradžápatiho, pána tvorstva, potom musí muž vstoupit do manželského lože nejprve pravou a žena levou nohou.

AMBRÓZIE VĚČNÉHO ŽIVOTA

Božský nápoj sóma, který byl současně sám uctíván jako božstvo, je omamná šťáva, jež dává bohům nesmrtelnost, básníkům inspiraci, nemocným zdraví. Tento posvátný nápoj se lisuje z různých rostlin, přičemž se musí dodržet zcela přesně stanovené obřady, během kterých sóma protéká filtrem z ovčí vlny. Dnes již nelze zjistit, z čeho se sóma lisovala původně. Tato rostlina měla zjevně podobnou pověst jako v Číně ženšen (Panax ginseng). Dnes se domníváme, že by mohlo jít o některý druh sarkostemy (Sarcostemma viminale).[1] Sarkostema (sanskrtsky agnipušpa,[2] sóma) smíchaná s ječmenem a přepuštěným máslem se nechala zkvasit na víno (nebo spíš pivo – pozn. překl.), které pili (a pijí) kněží při jídle. Je prý totožná se zoroastrovskou hómou.[3] Uvažuje se také o některém druhu chvojníku (Ephedra)[4] nebo o reveni (Rheum palmatum)[5] (případně o muchomůrce červené[6] – pozn. překl.). Každopádně jsou ale sómě věnovány téměř všechny hymny deváté knihy Rgvédy.

         Sarcostemma viminale je ve větším množství jedovatá. K tomu se může vztahovat jedno místo u Sušruty[7], kde stojí, že by si pacient poté, co po zvláštních rituálech požil (ze zlaté nádoby) trochu vylisované šťávy, měl dobře vymýt a vypláchnout ústa.

         Dále pak u Sušruty čteme, že se strávení sómy projevuje zvracením. Potom má pacient dostat tišící přípravky. Je tedy možné, že v tomto případě je sóma se sarkostemou alespoň příbuzná.

         Na druhé straně však sóma u mnoha autorů vůbec nepůsobí nepříjemně, vyvolává stav příjemného omámení, jak se sluší na božský nápoj. Dalo by se ovšem také říct, že nápoj, který chutná bohům, je pro lidi příliš silný.

LÉČIVÉ BYLINY A KOUZELNÁ JÍDLA

Staroindické léčivé rostliny – materia medica – jsou nevyčerpatelným zdrojem. Všechny rostliny měly podle starých názorů léčivé síly a zřejmě byly také všechny dosažitelné byliny vyzkoušeny.