Misantropova knihovna

„Pravěké touhy potulné v nás vyskakují, zmítajíce se ve společenských poutech a poznovu ze zimního spánku procitá šelem přirozená povaha.“ (Volání divočiny)

*

Tak, jak to je – to stačí prostým duším, jež netoužíce vpřed opravdu jen jsou hlínou, v které šlépěje jich doby kamení na věky.

*

(Ženská statečnost)

Život je stejně divná věc. Proč lidi ustavičně touží po životě? Je to hra, ve který žádnej člověk nevyhraje. Žít, to znamená do úmoru se dřít a snášet útrapy. Těžký je žít. V bolesti nemluvně vsaje první dech, v bolesti starej člověk vydechne naposledy a všecky jeho dni jsou plný trápení a zármutku. A přece klopejtá a potácí se do otevřený náruče smrti s hlavou otočenou dozadu a zápasí až doposledka. A smrt je laskavá. Přece právě život a věci života člověku ubližujou. A přesto milujem život a nenávidíme smrt. To je hrozně divný.

(Na co se nezapomíná)

To je hra vo chřtán – co jinýho je život.

Mnoho se obíral sám sebou, nebyl zvyklý hledat radu ve světě kolem.

*

(Bílý den)

Člověk hraje vysokou hru. Pro všechno dá v sázku všechno, a cokoli je méně než všechno, znamená prohru.

Byl příliš živoucí a zdravý, duší i tělem příliš vyrovnaný, aby mohl mít sklon k otrockému poddanství alkoholu.

To vytrvalé tisknutí paže pobouřilo jeho přirozenost volného muže. Uvědomil si, že vůbec nestojí o to, aby mu nějaká žena určovala, co má dělat.

         Sám sobě byl otrokem, což bylo přirozené u člověka, tak do hloubi nitra zdravého, bouřil se však přímo vražednicky nebo zděšeně proti otročení komukoli jinému. Pro sladkou oddanost lásky neměl nejmenšího pochopení. Zamilovaní muži mu připadali jako šílenci a šílenství mu nikdy nestálo za to, aby se nad ním zamyslil. Muži a ženy se pronásledují a jeden si vždy podřizuje druhého podle své vůle.

         Ženy poskytují málo a požadují všechno. Ženy mají své tkaničky u zástěry a snaží se spoutat jimi kteréhokoli muže, jak se na ně třeba jenom dvakrát podívá.

Lidská společnost, tak jak je organizována, je jediná podvodná hra. Je v ní mnoho dědičně neschopných – mužů i žen, kteří nejsou tak slabí, že by je museli zavírat do ústavu choromyslných, avšak nejsou ani dost silní, aby se mohli stát něčím lepším než rubači dřev a nosiči vody. Potom je ještě jeden druh hlupáků a bláznů, kteří přijímají tu podvodnou organizaci společnosti za bernou minci, uctívají ji a váží si jí. Ti jsou snadnou obětí pro druhé, kteří vidí věci jasně a vědí proto, zač ta podvodná společnost stojí.

         A hra běží dál jen proto, že se každou minutu rodí aspoň jeden obětní beránek.

Obrovská neuvědomělá masa lidí nic neznamená. To jsou lidé z tak nehodnotné tkáně, že se dávají oklamat i nejprůhlednějším úskokem.

Žil dosud v primitivní jednoduchosti, kde k porozumění životu knih zapotřebí nebylo a nyní se mu jevil život v složitých podmínkách právě tak jednoduchý. Prohlédl jeho podvody a předstírání a shledával je právě tak živelnými jako kdysi na Yukonu. Obrovitá marnost lidského snažení, organizovaného a znetvořeného bandity, ho nezarážela. To je přirozený řád. Takový už je život a ten i v nejlepším případě je jen divočina. Civilizovaní lidé jsou lupiči, protože jsou tak od přírody uzpůsobeni. Loupí právě tak jako kočka škrábe, hlad zkrušuje a mráz štípe.

Tak dlouho, dokud si to lid dá líbit, bude dostávat pořádně do těla, synku. Morálka a občanská povinnost! Synu, na ty nikdy ani nepomyslete!

Bandy lupičů potřebují, aby všichni obětovaní hlupáci byli poctiví a měli úctu k penězům.

*

(Démon alkohol)

Všechno to zmatené pachtění po nesmrtelnosti je jen výrazem strachu, který má jeho duše před smrtí, a je prokleto třikrát prokletým darem představivosti. Takové myšlenky člověku nalhávají, že přelstí smrt, že dosáhne jakéhosi budoucího života, zatímco ostatní tvory tu zanechá temnotám hrobu nebo ničivému žáru krematoria. Avšak on ve chvilce své čiré logiky ví, že takoví lidé se obelhávají a chtějí se přelstít. Toto postihne všechny stejně. Nic nového není pod sluncem, ba ani ne ta vytoužená hříčka chabých duší – nesmrtelnost. Je složen z masa, vína a jisker, ze slunečního svitu a pozemského prachu, je pouhý křehký stroj, který smí být jistou dobu v chodu, pokud ho ošetřují doktoři bohosloví a medicíny, aby pak byl nakonec odhozen na smetiště. Prohlédá všechny iluze a přehodnocuje všechny hodnoty. Dobro je zlo, pravda je podvod a život je žert. Z výšin svého tichého šílení hledí s jistotou boha na celý život jako na zlo. Žena, děti, přátelé – ti všichni se mu v jasném, čirém světle jeho logiky jeví jako šalba a klam. Zkoumá je a vše, co na nich spatřuje, jsou pouze jejich chyby, jejich špína, jejich ubohost. Ti ho přece už nijak nemohou ošálit. Jsou to jen ubozí, nepatrní sobci jako všechny jiné bytosti lidské, jež se na chvíli třepetají v jepičí hodince života. Neznají svobodu, jsou hříčkou náhod, nejinak než on sám.

*

(Mořský vlk)

Satan zůstal duchem svobodným. Sloužit mu znamenalo dusit se. Raději trpěl ve volnosti, než by přijal všemožná blaženství v pohodlné služebnosti. Nechtělo se mu sloužit bohu. Nechtělo se mu sloužit vůbec ničemu. Pro nikoho nebyl panákem. Stál na vlastních nohou. Byl individualistou.

*

(Smoke Bellew)

Ještě před několika měsíci bych se byl poklepal pochvalně po rameni, kdybych byl napsal tato slova, ale tenkrát jsem to nedokázal. Musel jsem je nejdřív prožít, a teď když je prožívám, je už zbytečné je psát.

Jen stěží mohl uvěřit, že kdy znal jiný život než život v divočině, a ještě těžší bylo pro něho smířit se se skutečností, že kdysi zmarnil a prolelkoval čas v bohémském vření městského života. Nyní, když byl sám a neměl s kým hovořit, mnoho přemýšlel, hluboce a prostě. Děsila ho marnost let strávených ve městě, laciná malichernost – jak se mu teď zdálo – školských, knižních filozofií... Nevěděli, co je to jídlo, spánek, zdraví. Nemohli nikdy poznat, co je sžíravý pocit opravdové chuti k jídlu, nádherná bolest z únavy, příval divoké, silné krve, jež při práci žhnula v celém těle jako víno.

         Nemohl však pochopit, že se svými vlohami nikdy nepocítil ani sebemenší nutkání, žádný nabádavý šepot, aby se vydal na cestu a hledal. Ale i to časem vyřešil.

         Herbertu Spencerovi bylo skoro čtyřicet, než si ujasnil, k čemu má největší schopnost a náklonnost. Já nejsem tak pomalý. Nemusel jsem čekat ani do třiceti, abych to objevil. Všechny mé schopnosti a náklonnosti se upínají k tomuto kraji.

Pro ně byl sobeckou bestií; pro něho byli oni sobeckými bestiemi.

*

(V odlehlých končinách)

Když se vydává do dalekých krajů, musí být připraven zapomenout na ledacos, čemu se až dosud naučil, a přivyknout všemu, co je od života v novém prostředí neodmyslitelné; nezbude mu než opustit dosavadní ideály a božstva, a začasto musí jednat i proti samým zásadám, jimž až dosud podřizoval veškeré své jednání a chování. Tomu, kdo je obdařen přirozenou tvárností a přizpůsobivostí, může dokonce dráždivost nových podmínek i zachutnat, zato pro ty, kdo nepoznali nic než nepoddajné vyjeté koleje, jež jim odjakživa vymezují dráhu, se tlak nového prostředí stává neúnosným břemenem a mysl i tělo jim jitří nesrozumitelné požadavky a zápovědi jejich nového prostředí.

         Ten, kdo se obrátil zády k přepychu a pohodlí stárnoucí civilizace a vydává se za dravou mladostí, kdo volí primitivní prostotu, má jednoduchou možnost změřit své šance na úspěch; jsou nepřímo úměrné množství a síle všech jeho nenapravitelně zakořeněných zvyklostí. Brzy zjistí, že pokud je jen trochu zdatným kandidátem na přežití, jsou pro něho návyky na materiální statky vlastně takřka nepodstatné. S takovými novotami, jako je záměna vybraných lahůdek za prostou stravu, není tak těžké se vypořádat.

*

(Martin Eden)

I ona trpěla klamnou představou, která nutí lidské bytosti věřit, že jejich barva, víra a politické názory jsou nejlepší a jedině správné a že ostatní lidské bytosti rozseté po celém světě nemají to štěstí žít na tak správném místě jako ony. Byla to stejně klamná představa, která vedla dávné Židy k tomu, že děkovali Bohu za to, že se nenarodili jako ženy, a jež žene moderní misionáře, v zastoupení Boha, do různých konců světa. Ruth pak vedla k touze přetvářet tohoto člověka z jiné přihrádky života do podoby lidí žijících v té přihrádce života, která byla vyhrazena jí.

Někteří lidé potřebují průvodce, většina lidí je potřebuje, ale já myslím, že bych se bez nich obešel. Trávím v té navigační kabině teďka hodně času a skoro už se tam vyznám, vím, kde jsou mapy, na které se chci podívat, která pobřeží chci prozkoumat. A podle cesty, na kterou se chystám, probádám všechno mnohem rychleji sám. Víte, rychlost flotily závisí na rychlosti nejpomalejší lodi a rychlost vyučování je ovlivněna stejným způsobem. Učitelé nemohou postupovat rychleji, než jaký je průměr jejich žáků, a já si můžu určit rychlejší tempo, než jaké si oni určí pro celou třídu.

         Nejrychleji cestuje, kdo cestuje sám.

Konečně našel lék na svou nemoc. Zvedl knihu a četl tu strofu pomalu nahlas:

                   „Zproštěni vášně žití,

                   strachu a naděje,

                   vzdáváme bohu díky,

                   ať kdokoli to je,

                   za to, že vždycky čeká

                   věčná smrt na člověka,

                   a sebedelší řeka

                   do moře dospěje.“[1]

Swinburne mu opatřil klíč. Život je chorý, anebo spíš se stal chorobným – něčím nesnesitelným. „...vždycky čeká věčná smrt na člověka...“ Ty verše v něm vzbudily hlubokou vděčnost. To byla jediná blahodárnost vesmíru. Když se život stane jen únavnou bolestí, čeká tu smrt, aby člověka ukonejšila k věčnému spánku. Na co ale čeká? Je načase, aby odešel.

         Smrt nebolí. To život, strasti života.

 Také na Londona čekala smrt z vlastní ruky. V tragédii Martina Edena předpověděl svou vlastní. Jack London spáchá – zřejmě nešťastnou náhodou – 22. listopadu 1916 sebevraždu, když se při snaze zahnat bolesti způsobené urémií předávkuje morfiem. Bylo mu čtyřicet let.