Imre Madách: Tragédie člověka - 2.
ADAM
Posbírej tyto žluté pergameny
a svitky, které plíseň žere
a do ohně je zahoď. Pro ně totiž
na vlastních nohách zapomněli jsme chodit
a zaměstnávat víc vlastní rozum.
Ty přenášejí z dávných staletí
do naší doby staré předsudky.
Do ohně s nimi! A ven do přírody!
Zatímco bys zkoumal, co je vlastně les
a co je píseň, tvůj život by
uplynul v prachu pokoje bez radosti.
Nebo se ti snad zdá život tak dlouhý,
že se chceš věčně učit teorii?
Dejme my radši svorně vale škole;
nechť tě vede růžolící mládí
k jasnému slunci, k rozpustilým písním.
LUCIFER
Teď je všechno zploštělé a plytké.
Kde je ta výška, jež by vábila?
Kde hloubka, která děsí? Kde je život
pestrý a sladký? Už není více proudem,
jen močálem je.
LOUTKÁŘ
Zadarmo vás může bavit
jen ten, kdo nechce žít a oběsí se.
LUCIFER
Toto je moje filosofie!
Pojď, sedněme si k stolu někde v chládku
a sledujme, jak lacino lid se baví
při kyselém víně a špatné muzice.
ADAM
Mně se to hnusí.
LUCIFER (stále pozoruje zábavu)
Kdo by byl hledal v těchto mladých lidech
takovouto skvělou filosofii?
Děcka, namouvěru,
já mám z vás takovou přeukrutnou radost,
že s úsměvem mi pomáháte v práci.
Ať žije hřích a bída, milí žáci!
LUCIFER
Člověk jen sám si štěstí najde
a často si je najde právě tam,
kde jeho druh si peklo vytvořil.
Takto se chová i žluna, když si chytí
červíka a když žárlivě si myslí,
že pochoutku má, které není rovno,
kdežto holub ji s hnusem pozoruje.
ADAM
Oh, není tě více, svatá poesie,
nikde na tomto prozaickém světě?
STUDENT
Ven do přírody. Hnusí se mi město,
je samý příkaz, zákaz, shon a kšeft.
PRVNÍ TOVÁRNÍK
Nemohu obstát v konkurenci,
každý žádá lacinější zboží,
inu musím tedy zhoršit jeho kvalitu.
DRUHÝ TOVÁRNÍK
Možná by bylo lepší snížit mzdy.
PRVNÍ TOVÁRNÍK
To není možné. I tak se už bouří,
prý je mzda neuživí, žebráky!
Možná, že mají v něčem pravdu, ale
kdopak jim velí ženit se a mít
patero a šestero dětí?
DRUHÝ TOVÁRNÍK
Nutno je prostě držet zkrátka,
ať do půlnoci pracují v továrně,
vždyť zbytek noci postačí jim k spánku
a koneckonců nač mají snít?
LOUTKÁŘ
Hra skončila, paní, pane,
každý se bavil – jen já ne.
CIKÁNKA
Každý chtěl vědět, co ho čeká,
teď se však vlastní tůně leká.
ADAM
Zůstalo ještě vůbec nějaké zvíře?
VĚDEC
Zůstala jen taková zvířata,
jež věda ještě nenahradila:
například svině nebo i ovce,
ovšem ne v té směšné podobě,
jakou jim dala drsná příroda.
Dnes jsou to hory tuku, masa, vlny
a slouží našim cílům jako pokusné baňky.
Zde jsou nerosty.
Hle, ten obrovský kus uhlí,
bývaly ho celá pohoří
a hotové je lidé dolovali,
kdežto dnes je věda s velkou námahou
ze vzduchu těží.
Nuže prohlédněme si flóru dávnověkou.
Toto je růže, jedna z posledních,
jež kdy kvetly celkem bez užitku.
A statisíce takových růží bralo
nejlepší půdu klasům obilí.
Byla to milá hračka velkých dětí.
A je to zvláštní, jak si lidé hráli
a lidský duch jak obsypával jejich květy
poesii a naději a víru,
a ukolébával se blouznivými sny
a marnil přitom nejcennější síly,
zatímco životní cíl ležel ladem.
Jako starou zvláštnost opatrujeme tu
dvě taková díla.
ADAM
Z těch slavných dob nám přece zůstalo
aspoň pár listů místo testamentu.
VĚDEC
Když na zemi se první člověk objevil,
zem byla jako plná spíž,
stačilo jen ruku natáhnout
a brát a brát, co srdce žádalo si.
Tak mrhal člověk vším bez rozmyslu
jak v sýru červ a v sladkém opojení
vždy měl dost času v směšných hypotézách
vzrušení hledat, hledat poesii.
Ale my, kteří jsme už u posledního krajíce,
musíme šetřit, neboť dobře víme,
že dojde sýr a zahyneme hladem.
LUCIFER
Ej, ale musel člověk zestárnout,
když pokouší se stvořit život v baňce.
I kdyby se mu pokus podařil,
příroda sama by to zavrhla,
neboť by vznikl netvor bez myšlenky,
milostný cit bez předmětu lásky,
tvor bez souzvuku a bez protikladu,
nelida, jenž neví o člověku nic.
Vždyť jak by i věděl, když se probral
k životu v buňce a když nezná
žal ani radost, žádný lidský cit.
VĚDEC
Já, který jsem léta
tajemství hmoty řádně probádával
a bez oddechu stokrát pitval život...
ADAM
...držels v rukách jen mrtvoly,
protože věda stále pokulhává
za každou mladou, svěží zkušeností
a jako králův igric[1] spěchá
hrdinské skutky s úctou opěvovat,
však předpovídat není povolaná.
VĚDEC
Nač ten posměch? Což nevidíte,
že stačí jiskra, aby vznikl život?
ADAM
Jenže kde vezmeš právě tuto jiskru?
CASSIUS[2]
Kdo hledá pomoc u druhých, dokud rámě
má ještě pevné, ten je zbabělec.
ADAM
Na stejné a šedivé trpaslíky
stát změnil všechny.
ADAM
Je snad vesmír proto takový studený,
že jeho svátost člověk zrušil?
LUCIFER
Po tolika zkouškách ještě stále doufáš,
že nové boje nebudou už marné?
Že dojdeš k cíli? Vskutku, jen člověk
může mít mysl umanutou jako dítě.
ADAM
Nad hrobem, jejž sama příroda
přikryla flórem, zamýšlím se znovu,
já, člověk první a též poslední:
jak skončil osud mého rodu,
zda velkolepě, v ušlechtilém boji,
nebo ubohým, trpasličím skonem,
nehodný slz, pokud ztratil svou velikost.
LUCIFER
Poslední malý lidský sten zní vždycky
jako velký výsměch životního boje.
ADAM
Bože, slyšíš
a nepýříš se, jakým ubožákem
stal se tvůj člověk, tvoje skvělé dílo?
LUCIFER
Ať se ti to jakkoliv nezdá,
nejprve se ve vás hlásí k slovu zvíře
a pouze až poté, co je nasytíš,
ozve se člověk, aby povýšeně
zavrhl svoji vlastní podstatu.
ADAM
Pověra zmátne jen tupce, který stejně neví
nic o duchu, jenž v nás i mimo nás je.
ADAM
Mnoho vás tu ještě takto živoří?
ESKYMÁK
Inu, vskutku mnoho. Víc než myslíš, pane.
Na prstech všecky ani nespočítám.
Sousedy své jsem už pobil,
však zdá se, marně, přišli zas noví.
A tuleňů je málo. Jsi-li bůh,
tak zařiď, prosím, ať je lidí méně,
však tuleňů víc.
ADAM
Muž, který klesá
a který stále hloub upadá,
vzbuzuje v hrudi jen pohrdání.
Když ale klesá žena – ideál,
ta ztělesněná báseň života –
vzbuzuje hrůzu. Nač ji mám vidět?
LUCIFER
Marnivý člověče. Snad jsi jen nechtěl
rozvrátit věčný zákon přírody!
Myslíš, že pro smrt jediného červa
zachvěje se zem a nová hvězda vyjde?
ADAM
Snil jsem dosud, anebo i nyní sním?
A vlastně co je víc: sen či bytí,
jež se usazuje na neživou hmotu,
aby se potom rozpadlo i s ní?
Nač je dobrá krátká chvilka bytí?
Abych poznal hrůzu nebytí?
LUCIFER
Jen jedinec není ničím vázán,
však lidstvo jako celek se vleče v poutech.
ADAM
Osud mi může stokrát říkat: žij!
Vysměju se mu a když chci, tak zemřu.
Vždyť i tak jsem jen sám na tomto světě.
Hle, přede mnou je útes, pod ním propast:
stačí skok a v posledním dějství
konečně řeknu: komedie končí.
ADAM (k Evě)
Proč stále slídíš
a proč hlídáš každý můj krok?
Vždyť muž, jenž vládne světu, nemá čas
mazlit se stále, má i jinou starost,
žena to, věru, neví, překáží mu.
LUCIFER (k těhotné Evě)
Čím se to vlastně chvástáš, ty hloupá?
Tvůj syn už v ráji počatý byl v hříchu.
Přinese na svět jen hřích a bídu.
ADAM
Půjde vpřed moje ušlechtilé plémě,
aby se k trůnu přiblížilo,
nebo jako zapřáhnuté zvíře
do smrti bude tahat svoje jařmo?
Dostane se jednou ušlechtilé hrudi
odměny za to, že ač krví platí,
žne jen posměch malověrných davů?
LUCIFER (se smíchem)
Že jsem si vůbec začal s člověkem,
z bláta a slunce uhněteným, když je
pro velikost malý, pro slepotu velký.
KONEC
V zimním brlohu
v 46. roce života
ze slovenštiny přeložil
POZNÁMKY:
[1] igric = profesionální všeumělec, zpěvák, hudebník, tanečník, mim nebo akrobat. – Poznámka Misantropova.
[2] Cassius – z početné římské rodiny Cassiů míněn Gaius Cassius Longinus (85–42 př. n. l.), senátor, jeden z vůdců proticæsarovského spiknutí, mj. též švagr Brutův; po prohrané bitvě u Filipp spáchal sebevraždu. – Pozn. Mis.