Misantropova knihovna

 

ADAM

Posbírej tyto žluté pergameny

a svitky, které plíseň žere

a do ohně je zahoď. Pro ně totiž

na vlastních nohách zapomněli jsme chodit

a zaměstnávat víc vlastní rozum.

Ty přenášejí z dávných staletí

do naší doby staré předsudky.

Do ohně s nimi! A ven do přírody!

Zatímco bys zkoumal, co je vlastně les

a co je píseň, tvůj život by

uplynul v prachu pokoje bez radosti.

Nebo se ti snad zdá život tak dlouhý,

že se chceš věčně učit teorii?

Dejme my radši svorně vale škole;

nechť tě vede růžolící mládí

k jasnému slunci, k rozpustilým písním.

 

LUCIFER

Teď je všechno zploštělé a plytké.

Kde je ta výška, jež by vábila?

Kde hloubka, která děsí? Kde je život

pestrý a sladký? Už není více proudem,

jen močálem je.

 

LOUTKÁŘ

Zadarmo vás může bavit

jen ten, kdo nechce žít a oběsí se.

 

LUCIFER

Toto je moje filosofie!

Pojď, sedněme si k stolu někde v chládku

a sledujme, jak lacino lid se baví

při kyselém víně a špatné muzice.

 

ADAM

Mně se to hnusí.

 

LUCIFER (stále pozoruje zábavu)

Kdo by byl hledal v těchto mladých lidech

takovouto skvělou filosofii?

Děcka, namouvěru,

já mám z vás takovou přeukrutnou radost,

že s úsměvem mi pomáháte v práci.

Ať žije hřích a bída, milí žáci!

 

LUCIFER

Člověk jen sám si štěstí najde

a často si je najde právě tam,

kde jeho druh si peklo vytvořil.

Takto se chová i žluna, když si chytí

červíka a když žárlivě si myslí,

že pochoutku má, které není rovno,

kdežto holub ji s hnusem pozoruje.

 

ADAM

Oh, není tě více, svatá poesie,

nikde na tomto prozaickém světě?

 

STUDENT

Ven do přírody. Hnusí se mi město,

je samý příkaz, zákaz, shon a kšeft.

 

PRVNÍ TOVÁRNÍK

Nemohu obstát v konkurenci,

každý žádá lacinější zboží,

inu musím tedy zhoršit jeho kvalitu.

 

DRUHÝ TOVÁRNÍK

Možná by bylo lepší snížit mzdy.

 

PRVNÍ TOVÁRNÍK

To není možné. I tak se už bouří,

prý je mzda neuživí, žebráky!

Možná, že mají v něčem pravdu, ale

kdopak jim velí ženit se a mít

patero a šestero dětí?

 

DRUHÝ TOVÁRNÍK

Nutno je prostě držet zkrátka,

ať do půlnoci pracují v továrně,

vždyť zbytek noci postačí jim k spánku

a koneckonců nač mají snít?

 

LOUTKÁŘ

Hra skončila, paní, pane,

každý se bavil – jen já ne.

 

CIKÁNKA

Každý chtěl vědět, co ho čeká,

teď se však vlastní tůně leká.

 

ADAM

Zůstalo ještě vůbec nějaké zvíře?

 

VĚDEC

Zůstala jen taková zvířata,

jež věda ještě nenahradila:

například svině nebo i ovce,

ovšem ne v té směšné podobě,

jakou jim dala drsná příroda.

Dnes jsou to hory tuku, masa, vlny

a slouží našim cílům jako pokusné baňky.

 

Zde jsou nerosty.

Hle, ten obrovský kus uhlí,

bývaly ho celá pohoří

a hotové je lidé dolovali,

kdežto dnes je věda s velkou námahou

ze vzduchu těží.

 

Nuže prohlédněme si flóru dávnověkou.

Toto je růže, jedna z posledních,

jež kdy kvetly celkem bez užitku.

A statisíce takových růží bralo

nejlepší půdu klasům obilí.

Byla to milá hračka velkých dětí.

A je to zvláštní, jak si lidé hráli

a lidský duch jak obsypával jejich květy

poesii a naději a víru,

a ukolébával se blouznivými sny

a marnil přitom nejcennější síly,

zatímco životní cíl ležel ladem.

Jako starou zvláštnost opatrujeme tu

dvě taková díla.

 

ADAM

Z těch slavných dob nám přece zůstalo

aspoň pár listů místo testamentu.

 

VĚDEC

Když na zemi se první člověk objevil,

zem byla jako plná spíž,

stačilo jen ruku natáhnout

a brát a brát, co srdce žádalo si.

Tak mrhal člověk vším bez rozmyslu

jak v sýru červ a v sladkém opojení

vždy měl dost času v směšných hypotézách

vzrušení hledat, hledat poesii.

Ale my, kteří jsme už u posledního krajíce,

musíme šetřit, neboť dobře víme,

že dojde sýr a zahyneme hladem.

 

LUCIFER

Ej, ale musel člověk zestárnout,

když pokouší se stvořit život v baňce.

I kdyby se mu pokus podařil,

příroda sama by to zavrhla,

neboť by vznikl netvor bez myšlenky,

milostný cit bez předmětu lásky,

tvor bez souzvuku a bez protikladu,

nelida, jenž neví o člověku nic.

Vždyť jak by i věděl, když se probral

k životu v buňce a když nezná

žal ani radost, žádný lidský cit.

 

VĚDEC

Já, který jsem léta

tajemství hmoty řádně probádával

a bez oddechu stokrát pitval život...

 

ADAM

...držels v rukách jen mrtvoly,

protože věda stále pokulhává

za každou mladou, svěží zkušeností

a jako králův igric[1] spěchá

hrdinské skutky s úctou opěvovat,

však předpovídat není povolaná.

 

VĚDEC

Nač ten posměch? Což nevidíte,

že stačí jiskra, aby vznikl život?

 

ADAM

Jenže kde vezmeš právě tuto jiskru?

 

CASSIUS[2]

Kdo hledá pomoc u druhých, dokud rámě

má ještě pevné, ten je zbabělec.

 

ADAM

Na stejné a šedivé trpaslíky

stát změnil všechny.

 

ADAM

Je snad vesmír proto takový studený,

že jeho svátost člověk zrušil?

 

LUCIFER

Po tolika zkouškách ještě stále doufáš,

že nové boje nebudou už marné?

Že dojdeš k cíli? Vskutku, jen člověk

může mít mysl umanutou jako dítě.

 

ADAM

Nad hrobem, jejž sama příroda

přikryla flórem, zamýšlím se znovu,

já, člověk první a též poslední:

jak skončil osud mého rodu,

zda velkolepě, v ušlechtilém boji,

nebo ubohým, trpasličím skonem,

nehodný slz, pokud ztratil svou velikost.

 

LUCIFER

Poslední malý lidský sten zní vždycky

jako velký výsměch životního boje.

 

ADAM

Bože, slyšíš

a nepýříš se, jakým ubožákem

stal se tvůj člověk, tvoje skvělé dílo?

 

LUCIFER

Ať se ti to jakkoliv nezdá,

nejprve se ve vás hlásí k slovu zvíře

a pouze až poté, co je nasytíš,

ozve se člověk, aby povýšeně

zavrhl svoji vlastní podstatu.

 

ADAM

Pověra zmátne jen tupce, který stejně neví

nic o duchu, jenž v nás i mimo nás je.

 

ADAM

Mnoho vás tu ještě takto živoří?

 

ESKYMÁK

Inu, vskutku mnoho. Víc než myslíš, pane.

Na prstech všecky ani nespočítám.

Sousedy své jsem už pobil,

však zdá se, marně, přišli zas noví.

A tuleňů je málo. Jsi-li bůh,

tak zařiď, prosím, ať je lidí méně,

však tuleňů víc.

 

ADAM

Muž, který klesá

a který stále hloub upadá,

vzbuzuje v hrudi jen pohrdání.

Když ale klesá žena – ideál,

ta ztělesněná báseň života –

vzbuzuje hrůzu. Nač ji mám vidět?

 

LUCIFER

Marnivý člověče. Snad jsi jen nechtěl

rozvrátit věčný zákon přírody!

Myslíš, že pro smrt jediného červa

zachvěje se zem a nová hvězda vyjde?

 

ADAM

Snil jsem dosud, anebo i nyní sním?

A vlastně co je víc: sen či bytí,

jež se usazuje na neživou hmotu,

aby se potom rozpadlo i s ní?

Nač je dobrá krátká chvilka bytí?

Abych poznal hrůzu nebytí?

 

LUCIFER

Jen jedinec není ničím vázán,

však lidstvo jako celek se vleče v poutech.

 

ADAM

Osud mi může stokrát říkat: žij!

Vysměju se mu a když chci, tak zemřu.

Vždyť i tak jsem jen sám na tomto světě.

Hle, přede mnou je útes, pod ním propast:

stačí skok a v posledním dějství

konečně řeknu: komedie končí.

 

ADAM (k Evě)

Proč stále slídíš

a proč hlídáš každý můj krok?

Vždyť muž, jenž vládne světu, nemá čas

mazlit se stále, má i jinou starost,

žena to, věru, neví, překáží mu.

 

LUCIFER (k těhotné Evě)

Čím se to vlastně chvástáš, ty hloupá?

Tvůj syn už v ráji počatý byl v hříchu.

Přinese na svět jen hřích a bídu.

 

ADAM

Půjde vpřed moje ušlechtilé plémě,

aby se k trůnu přiblížilo,

nebo jako zapřáhnuté zvíře

do smrti bude tahat svoje jařmo?

Dostane se jednou ušlechtilé hrudi

odměny za to, že ač krví platí,

žne jen posměch malověrných davů?

 

LUCIFER (se smíchem)

Že jsem si vůbec začal s člověkem,

z bláta a slunce uhněteným, když je

pro velikost malý, pro slepotu velký.

 

KONEC

 

V zimním brlohu

v 46. roce života

ze slovenštiny přeložil

MISANTROP