Bohumil Mathesius: Zpěvy staré Číny
(výpisky)
Volavka stříbřitá
Hláď vodní šedá v dálku rozlitá,
volavka nad ní krouží stříbřitá.
Na hrázi stojím oči rukou stíně.
Dívám se tiše po krajině.
[ LI PO ]
Na lukách u řeky
Obláčků stádo teplý vítr shání,
sám toulám se u řeky lučinami.
Dí lidé: Ten se má, ten starý pán!
A nevědí: jdu k štěstí – smířen, sám.
[ LIDOVÁ PÍSEŇ ]
Odpověď
Má stará hlavo,
dnes už milujem
jen ticho samoty.
Ta srdce nezvichří,
ran balzám chladný.
Domova lesy,
cíli nejdražší!
Jde vítr z borovic,
mé stužky rozplétá
a odnáší.
Na horách měsíc,
loutna tiše zní.
Života moudrost?
Píseň rybáka
zpívaná zdálky
přes vod bezmezí.
[ WANG WEJ ]
Pavilón starého bumbalisty
Noc šoulá se už stopou králičí.
Hned tu, hned tam cosi pískne, zakvičí
radostí náhlou,
že hluční lidé odešli
a bílou, horskou noc že nechali
králíkům, bukům.
[ OU-JANG SIOU ]
U pavilónu orchidejí
Dnešní tvá radost zítra je
zavátých řada stop.
Čas odplouvá, čas uplyne,
doba tvá, součet dob.
V přítomnu kus je minula,
v přítomnu smrti je kus:
veliký živote, na dně tvém
proč smutek je, smutek a hnus?
[ WANG SI-Č’ ]
Věčná písmena
V bambusech,
čeřených větrem
před mými okny,
šumí vodopád.
Lupínek květů švestkových
za lupínkem
na sníh pad –
tak padají má písmena
na papír.
Oranží vůně
vyprchá,
jínění v slunci
pohasne –
jen písmena,
jež tady maluji,
jsou věčná.
To vím já.
[ LI PO ]
V bambusovém háji
V bambusech nejsou lidé,
v bambusech sedím sám,
tu na loutnu zahraju tiše,
tu sobě zahvízdám.
Kdo, řekněte, lidé, kdo ví,
kde v bambusu sedím sám
a na východ srpečku luny
bambusem pozírám?
[ WANG WEJ ]
Zamilované místečko
Znám místečko: je to kámen
u jasného pramene.
Jinde mi nechutná víno
jako tam – jinde ne!
Jarní mi rozumí vítr:
zasype květů mě stem,
vrbovou větvičkou žehná
číšce mé nad pramenem.
[ WANG WEJ ]
Probděná noc
Větrem se bambus houpá,
na kámen měsíc sed.
Do chvění Mléčné dráhy
stín divoké kachny vlét.
[ CHAN JÜ ]
Návrat
aneb co si zpíval pan Tchao Jüan-ming cestou domů,
když složil v městě svůj úřad.
Tak bych tedy byl už doma!
Samotě se budu učit.
Svět a já – my dva se k sobě
nehodíme. Co mám hledat? –
Já nic přece neztratil!
[ TCHAO JÜAN-MING ]
Probouzím se opilý
za jarního dne
Je lidský život krátký sen –
proč tedy se tím trápit jen?
[ LI PO ]
Hledal jsem marně
horského mnicha
Samota chutná
jak selský chléb!
Jak je tu člověk
od světa vzdálen!
Vzdálený světa,
jak krásný je svět
v pohorském koutku!
[ LI PO ]
Třem přátelům
ze „Šesti zapomenutých
u Bambusové bystřiny“,
kteří se po krátké úřední kariéře
vracejí do hor
Na malé oko
zajíce chytíš,
a do velikého – draka.
Velká klást oka
málo láká
tohoto světa pány.
Proto jsme, muži
modravých mraků,
plemeno draků,
odešli do hor.
Štěstím se chvěje
pod lehkým pláštěm
svobodná hruď –
dlouze si hvízdá.
[ LI PO ]
Krásná slova
o čaji
Čaj se podobá poustevníku,
muži tiché ctnosti a míru.
Sláva
Sláva? Co s tím!
Moci sto let žít?
Sto let je ve věčnu
lampy kmit.
Budu...
A budu-li bez chyb,
budu pak ještě?
[ MENG C’ANG ]
Pracovat jede,
učit se do země cizí...
„Zloději! Politici! Smrdutí chlapi!
Smát se nám umíte, smát se a klamat!
Proč nejsem, rcete, proč nejsem ďáblem,
abych mohl hryzat lid tvrdých srdcí?!“
[ báseň z románu Teng Si-chua
persekvovaného sovětského autora
Sergeje Treťjakova[1] ]
Dávno a kdysi
Pukají skály, děsí se nebe,
do vzduchu prudce vyletěl jeřáb,
jeřáb – oř nesmrtelných.
Černá noc kolem – pátá hřmí hlídka.[2]
Tři noci jen jsem v řeholi strávil
jako ten, jenž se z moruše zrodil,
neznaje otce, neznaje matky, –
neznám už rozdíl, nevidím rozdíl,
co pravdou je lidem, co pravdou je jim.
[ z románu Liu O / Putování Starého Chromce ]
Doslov:
Dnešní poezie je ve všem opačná. Svět je chápán podstatně ve své disharmonii, nevíra je skoro samozřejmá, ba básník se s ní smiřuje, politický podtext eminentní, a groteska života vtrhá do poezie od slovníku přes obrazy až k námětu. Není spočinutí, klidu ani jistoty, ale není ani jejich hledání. Nad kačenami táhnoucími tichem zvítězil lomoz města, motocykly a autobusy. A samota už není usebrání, leda šklebný pocit uprostřed proudících davů velkoměsta.
Jiří Franěk[3]
[1] Sergej Michajlovič Treťjakov (*20.6. 1892 – †10.9. 1937) – ruský spisovatel, dramatik a novinář, popraven v rámci Stalinovy Velké Čistky. – Poznámka Misantropova.
[2] pátá hlídka – v Číně se počítalo od západu slunce do svítání pět hlídek.
[3] Prof. PhDr. Jiří Franěk CSc. (*1922 – †30.12. 2007) – český rusista, literární historik, překladatel, publicista a editor. – Pozn. Mis.