Michel de Montaigne: O lásce rodičů k dětem
O lásce rodičů k dětem
V řadě přirozených zákonů nalézáme na prvním místě pud sebezáchovy a opovržení vším, co škodí naší osobitosti.
Velmi málo si vážím chtíčů, které se v nás bez vlastního přičinění probouzejí. Z toho důvodu také nikdy neschvaluji a neschválím, že dítě sotva narozené je tak náruživě milováno, protože se na něm neprozrazuje ani duševní činnost, ani nemá dost výraznou tělesnou podobu, jež by mu zjednala naši lásku. Pravé a rozumné lásky by mělo přibývat, čím větších vědomostí děti nabývají. Obyčejně se to děje naopak. Dojímá nás dětské žvatlání, žert a hra více nežli později skutky již promyšlené, jako bychom je milovali jen pro ukrácení chvíle. Pak by bylo bývalo lépe, kdybychom je ani nezplodili.
Thalés[1] udal hranice k ženění takto: když byl mlád, a matka mu domlouvala, aby se oženil, pravil, že ještě není načase; a když překročil mužský věk, že už na to není kdy.
Jsou-li děti divou zvěří, jak je naše doba po tisících plodí, musí je člověk nenávidět a utíkat před nimi.
Právě tak jako mívají ženy v době těhotenství nepravidelnou a pokaženou chuť, tak je i jejich duševní směr vždycky převrácený. Zpravidla se přiklánějí k nejslabším a nejneobratnějším dětem, nebo k těm, jež se jim věší na krk. Neboť nemají dosti soudnosti volit a chápat, co má skutečnou cenu.
POZNÁMKA:
[1] Thalés z Milétu (asi 624–548 př. n. l. – na obrázku níže) – řecký předsókratovský filosof, jeden z legendárních sedmi mudrců. Plútarchos vypráví, že když se ptal Solón Thaléta, proč se neoženil, odpověděl mu Thalés: „Protože mám rád děti.“ – Pozn. Mis.
