Misantropova knihovna

Předehra k filosofii budoucnosti

Hlava první:

O PŘEDSUDCÍCH FILOSOFŮ

11

Syntetické soudy a priori by vůbec neměly „být možné“: nemáme na ně žádné právo, v našich ústech jsou to samé nepravdivé soudy.

14

„Kde člověk už nemá co spatřit a co uchopit, nemá už také co hledat.“

21

„Nesvobodná vůle“ je mytologie: ve skutečném životě jde jen o silnou a slabou vůli.

Hlava druhá:

SVOBODNÝ DUCH

26

Každý vyvolený člověk instinktivně touží po svém hradu a tajné skrýši, kde by byl vykoupen od davu, množství, od všech těch přemnohých, kde by směl zapomenout na pravidlo „člověk“, jako jeho výjimka.

Kdo ve styku s lidmi občas nehraje všemi barvami nouze, zelený a šedý ošklivostí, hnusem, soucitem, chmurou, osaměním, ten zajisté není člověkem vyššího vkusu.

29

Nezávislost je věcí nemnohých: je to výsada silných.

30

Naše názory musí – a mají! – znít jako pošetilosti, ba za určitých okolností jako zločiny, jestliže se nedovoleně dostanou k sluchu těm, kteří pro ně nejsou uzpůsobeni a předurčeni.

Jsou výšiny duše, při pohledu z nichž dokonce i tragédie přestává působit tragicky.

Co vyššímu druhu lidí slouží k výživě či posilnění, musí být pro velice odlišný a nižší druh téměř jedem.

Knihy pro každého jsou vždy knihy páchnoucí: lpí na nich odér malých lidí. Tam, kde lid jí a pije, ba i tam, kde uctívá, to obvykle zapáchá. Neměl by chodit do kostelů, kdo chce dýchat čistý vzduch. –

35

Ó Voltaire! Ó humanito! Ó blbství! „Pravda“, hledání pravdy má cosi do sebe; a když si člověk přitom počíná až příliš lidsky – „il ne cherche le vrai que pour faire le bien“[1] –, vsadím se, že nenajde nic!

Hlava třetí:

NÁBOŽENSKÁ POVAHA

45

Nakonec musí člověk udělat vše sám, chce-li se něco dovědět.

46

Křesťanská víra je od samého počátku obětováním: obětováním veškeré svobody, veškeré hrdosti, veškeré sebejistoty ducha; zároveň zotročením a sebevýsměchem, sebeznetvořením.

Hlava čtvrtá:

VÝROKY A MEZIHRY

67

Láska k jednomu je barbarství: neboť se děje na úkor všech ostatních. I láska k bohu.

82

„Soucit se všemi“ – byl by tvrdostí a tyranií s tebou, vážený sousede!

112

Kdo se cítí předurčen k dívání, a nikoli k víře, tomu jsou všichni věřící příliš hluční a vtíraví: straní se jich.

141

Oblast od pasu dolů je důvodem, proč se člověk nepovažuje tak snadno za boha.

156

Pomatenost je u jednotlivců vzácností – ale u skupin, stran, národů a časů pravidlem.

Hlava šestá:

MY UČENCI

206

Onen nárok na čest a uznání, onen slunečný svit dobrého jména, ono ustavičné stvrzování vlastní hodnoty a prospěšnosti, tím musí být stále znovu překonávána niterná nedůvěra na samém dně srdce všech závislých lidí a stádních zvířat.

212

Dnes k pojmu „velikost“ patří schopnost být vznešený, chtít být pro sebe, umět být jiný, stát v ústraní a muset žít na vlastní pěst; a filosof prozradí něco ze svého vlastního ideálu, když vyhlásí: „Ten budiž největší, kdo dokáže být nejosamělejší, nejskrytější, nejodlišnější, člověk mimo dobro a zlo, pán svých ctností, člověk překypující vůlí; právě to se má nazývat velikostí: umět být právě tak mnohostranný jako celistvý, právě tak širý jako plný.“ A opětovně se ptám: je dnes – velikost možná?

Hlava sedmá:

NAŠE CTNOSTI

216

Je to hudba v našem svědomí, tanec v našem duchu, s nimiž nechtějí souznít žádné puritánské litanie, žádné moralizování a maloměšťáctví.

218

„Instinkt“ je ze všech druhů inteligence, jež dosud byly odhaleny, nejinteligentnější.

219

Morálně soudit a odsuzovat je oblíbenou mstou duchovně omezených na těch, kteří jsou omezeni méně, také jakýmsi odškodněním za to, že je příroda odbyla. Na dně srdce jim činí dobře, že existuje měřítko, před nímž jsou jim rovni i ti, kdo byli obdařeni statky a přednostmi ducha: bojují za „rovnost všech před bohem“ a už k tomu víru v boha více méně potřebují.

Vysokou duchovnost vůbec nelze srovnávat s nějakou slušností a ctihodností člověka právě jen morálního.

220

To, co zajímá a dráždí jemnější a zhýčkanější vkus, každou vyšší povahu, připadá průměrnému člověku většinou úplně „nezajímavé“.

221

U někoho například, kdo by byl určen a uzpůsoben k poroučení, by sebe-popírání a skromné ustupování nebylo ctností, nýbrž mrháním ctností.

Je nemorální říkat: „Co je po právu pro jednoho, je správné i pro druhého.“

224

Podobni jezdci na oři supícím vpřed pouštíme před nekonečnem opratě z rukou, my moderní lidé, my polobarbaři – a dosahujeme svého blaženství teprve tam, kde jsme také nejvíce – v nebezpečí.

227

Přijďme svému „bohu“ na pomoc se všemi svými „ďábly“! Což nebyli dosud všichni bohové překřtění, ve světce proměnění ďábli?

228

„Obecné blaho“ není žádný ideál, žádný cíl, žádný jakkoli uchopitelný pojem, nýbrž jen dráždidlo ke zvracení – to, co je pro jednoho správné, naprosto tím nemůže být správné pro jiného, požadavek jedné morálky pro všechny je poškozením právě vyššího člověka, zkrátka existuje hierarchie mezi člověkem a člověkem, tudíž i mezi morálkou a morálkou.

         Zdar vám, tahouni vy svatí,

         „čím dýl, tím líp“ o vás platí,

         dál vám tuhne mysl prý,

         bez nadšení, bez humoru,

         průměrni až do úmoru,

         sans génie et sans esprit![2]

231

Učení nás proměňuje, působí stejně jako každá výživa – ta také nejenom „udržuje“, jak vědí fyziologové.

234

Hloupost v kuchyni; ženská jako kuchařka; otřesná bezmyšlenkovitost, s níž se obstarává výživa rodiny a pána domu! Žena nechápe, co znamená jídlo: a chce být kuchařkou! Kdyby byla žena myslící bytostí, musela by přece, jsouc po celá tisíciletí kuchařkou, přijít na ty nejdůležitější fyziologické skutečnosti, ba přímo ovládnout léčitelství! Kvůli špatným kuchařkám – kvůli naprostému nedostatku rozumu v kuchyni byl vývoj člověka nejdéle pozdržen, nejhůře poškozen: ještě dnes to není o moc lepší. Proslov k vyšším dcerám.

Hlava osmá:

NÁRODY A VLASTI

241

Žijeme ve věku mas: před vším masovým se padá na kolena. A podobně i v politice. Státník, který jim vystaví novou babylónskou věž, nějakou nestvůrnou říši a moc, je pro ně „velký“: – co záleží na tom, jestliže my opatrnější a zdrženlivější zatím ještě neopouštíme starou víru, že jedině velká myšlenka propůjčí nějakému činu a nějaké věci velikost.

251

A začal se již zamýšlet, jako všichni ostatní, nad věcmi, které se mě pranic netýkají: toť první znak politické infekce.

253

Bylo by omylem považovat právě vysoce vyvinuté a stranou se vznášející duchy za zvlášť vhodné k tomu, aby zjišťovali spoustu drobných obecných skutečností, sbírali je a vtěsnávali do závěrů; jsou spíše, jako výjimky, od samého počátku vůči „pravidlům“ v nepříznivém postavení. Nakonec mají víc na práci než jen poznávat – totiž být něčím novým, znamenat něco nového, představovat nové hodnoty!

Hlava devátá:

CO JE VZNEŠENÉ?
259

Zde je třeba myslet důkladně až k základům a ubránit se veškeré přecitlivělé slabosti: život je bytostně přisvojováním, zraňováním, přemáháním cizího a slabšího, potlačováním, tvrdostí, vnucováním vlastních forem, vtělováním a přinejmenším, při nejmírnějším výrazu – vykořisťováním; ale proč bychom měli stále používat právě taková slova, jež byla odedávna ražena s pomlouvačným úmyslem?

„Vykořisťování“ nepatří ke společnosti zkažené nebo nedokonalé a primitivní: patří k podstatě všeho živého jako základní organická funkce, je následkem vlastní vůle k moci, která je právě vůlí života. – Pokud je to jako teorie novinka, pak jako realita je to prapůvodní fakt veškerých dějin: alespoň natolik buďme sami k sobě upřímní!

260

Vznešený člověk od sebe odděluje bytosti, u nichž dochází výrazu opak takových povznesených, hrdých stavů: pohrdá jimi.

Pohrdání se dostává zbabělci, bázlivci, malichernému, tomu, kdo myslí na úzký prospěch; právě tak nedůvěřivci s jeho nesvobodným pohledem, tomu, kdo se ponižuje, psovskému druhu člověka, který se nechá týrat, žebravému lichotníkovi, a především lháři: základní vírou všech aristokratů je, že nízký lid je prolhaný. „My pravdiví“ – tak si ve starém Řecku říkali urození.

Všude tam, kde převáží otrocká morálka, vykazuje jazyk sklon sbližovat slova „dobrý“ a „hloupý“.

261

Je vlastním panským právem určovat hodnoty. Můžeme chápat jako důsledek nesmírného atavismu, že obyčejný člověk ještě i dnes stále na mínění o sobě teprve čeká, a instinktivně se mu pak podřizuje.

262

Nic nezůstane stát do pozítří, kromě jednoho druhu člověka, totiž lidí nevyléčitelně průměrných. Jedině průměrní mají vyhlídku na pokračování, na potomky.

268

Strach z „věčného nedorozumění“: to je onen laskavý génius, který tak často zdržuje osoby různého pohlaví od překotných spojení, k nimž radí smysly a srdce.

269

Žena by chtěla věřit, že láska zmůže všecko – to je její vlastní víra. Ach, znalec srdce uhodne, jak ubohá, hloupá, bezbranná, namyšlená, chybující, spíše zhoubná než spásná je i ta nejlepší, nejhlubší láska!

271

K čemu veškerá dobrosrdečnost a vzájemná prospěšnost, k čemu veškerá dobrá vůle vůči sobě navzájem: nakonec rozhoduje jedno – „nemohou se cítit!“.

284

Neboť samota je u nás ctností, jakožto sublimní sklon a pud k čistotnosti, který uhodl, jak je při dotyku člověka s člověkem – „ve společnosti“ – nevyhnutelná nečistota. Každé obecné společenství nějak, někde, někdy – pošpiní nízkou „obecností“.

287

Vznešená duše má k sobě úctu.

291

Člověk, mnohovrstevné, prolhané, umělé a neprůhledné zvíře, pro ostatní zvířata hrozivé ani ne tak silou jako lstí a chytrostí.

293

Muž, který praví: „To se mi líbí, to přijmu za vlastní a budu to chránit a hájit proti všem;“ muž, který umí vést nějakou věc, provést nějaké rozhodnutí, uchovat věrnost nějaké myšlence, udržet si ženu, ztrestat a porazit opovážlivce; muž, který má svůj hněv a svůj meč a k němuž se rádi přidávají a přirozeně patří slabí, trpící, utlačovaní, i zvířata, zkrátka muž, který je od přírody pán – když má takový muž soucit, nuže! tento soucit má cenu! Co však záleží na soucítění těch, kdo trpí! Nebo těch, kdo dokonce soucit káží!

Misantrop při četbě knihy "Mimo dobro a zlo"