Misantropova knihovna

VŠECHNO NEJLEPŠÍ

Myslím, že čím míň lidí znám, tím líp. Nepotřebuju trávit čas s kamarády. Když otevřu pusu, akorát plýtvám časem. Lžu sám sobě. Je to k ničemu. Když jsem s nimi v jedné místnosti, nejsem ve své kůži, oni nejsou ve své kůži. Je to lež, nefunguje to. Nemusí to fungovat. Lidských her mám po krk. Zatahují mě do her se sebou samým.

Občani jsou sjetý. Díky bohu za Bruce Springsteena, že je všechny srovnává do latě. Hej! Jdi do práce, buď tím, koho nenávidíš, lez do prdele svýmu šéfovi, vrať se domů a chlastej. Nic se neděje, Bruce Springsteen o tobě napsal song.[1] Kdyby ses nedržel v mezích, nepracoval celej den a neměl sám sebe plný zuby, Boss[2] by neměl o čem psát a zkrachoval by. Občan a Boss kráčejí ruku v ruce do temnoty. Ale jeho muzika mi nevadí. V situaci, jako je tahle, vidím, odkud přišel.

Musím se držet dál od žen. Čím déle vydržím bez sexu, tím líp. Když jsem se ženou, slábnu. Nikdo mi není blízký, a když jsem v těsném kontaktu se ženou, snažím se vyprostit sám ze sebe. Lžu si, a to je na hovno. Abych mohl dělat, co potřebuji, nemůžu se s nikým sbližovat.

         Společnost lidí mě oslabuje, rozmělňuje. Nikomu nedovolím, aby mě stáhl z cesty.

Když se tak dívám na všechna ta perfektně oblečená děcka z univerzity, co procházejí kolem, jsem rád, že jsem si nevybral tuhle dráhu. Poslouchat ty hovadiny, o kterých mluví, je k neuvěření. Nechápu, jak můžou lidi v jejich věku zajímat takový prázdný kydy.

Restaurace je teď plná lidí a vrážejí do mne nákupními taškami. Nasadil jsem si sluchátka a jsem odsud pryč. Čas od času vzhlédnu a vidím všechny ty lidi, co na mne koukají, jako že si chtějí přisednout. Ať jdou do prdele. Všichni ti chlapi vypadají jako Robin Williams.[3] Z těch mokasínů mě asi šlehne. Možná by měli zůstat stát. Možná by měli zmrznout.

         Ulice jsou plné lidí, co nosí stejné oblečení. Je to jako bych trčel v reklamě na chladič vína a nemohl najít východ.

Co budu živ, nikdy se neožením. Na manželství nevidím nic dobrého.

DAVID LEE ROTH[4]

Sedmdesátá léta jsem strávil zavřený ve vězení, kterým je škola. Pro někoho může být škola úžasná příležitost něco se dozvědět. Pro mne byla. Dozvěděl jsem se, že ji fakt nesnáším. Prošel jsem tím peklem jen díky síle muziky. Žil jsem pro svoje desky. Mou záchranou se staly kapely, které mě braly. Nedokážu popsat vliv, jaký na mne má dobrá muzika. Myslím, že hudba Johna Coltrana[5], správně použitá, by dokázala zastavit válku a vyléčit rakovinu.

„Dřív jsem běhal, ale vypadával mi led ze skleničky.“

První album Van Halen dělá z Johnnyho Rottena[6] přesně to, co je a co vždycky byl – kadeřníka.

Teď byl Dave vyděděnec, sám tam venku. Deska a Dave sklidili v Rolling Stonu nejrůznější ocenění: Nejhorší deska, obal, oblečení a zpěvák. Úchvatné. Všichni měli názor. Tím víc jsem mu fandil. Fakt hustej sráč. Co kdybyste to všichni dělali, když jdete do restaurace a na pohřeb?

„Nenechat se něčím sežrat je tady ve městě asi tak na dvacátém osmém místě vašich priorit... když jste na kajaku v hluboké vodě v jižním Pacifiku, nenechat se něčím sežrat najednou poskočí na druhé nebo třetí místo... Je to zdravé.“

Když člověk stráví pár dní tam, kde „si k snídani vítězové nedávali cereálie, ale soupeře“, není stadionová show před padesáti tisíci lidmi nic, z čeho by měl být člověk nervózní. Tohle je perspektiva.

Ten chlápek, co říkal, že za peníze si štěstí nekoupíš, nevěděl, kam má jít na nákup.

DENÍK Z TURNÉ LOLLAPALOOZA[7]

25. 7. 1991 1:04 na cestě do Mountain View, Kalifornie: Později k večeru, když hrajou velké kapely, se to v zákulisí hemží pěknými kočkami, které se po mně pobaveně dívají. O nic nejde. Pro mne stejně nejsou skutečné. Nikdo z těch lidí nemá se mnou ani s mým světem nic společného.

25. 7. 1991 19:15 Mountain View, Kalifornie: Spousta lidí z různých kapel jsou měkkejši. Jsou to podfukáři – snaží se vypadat dobře před kamerou a nacvičují si svoje malá pódiová vystoupení. Je to fakt ubohý. Nikdo z nich nehraje s chutí krve v ústech. S nikým z těch kapel na tomhle programu nemám nic společného. Pro ně je to showbyznys. Nikdy to není opravdový.

28. 7. 1991 11:07 někde v Nevadě: Nejlepší je, když nemusím být lidskou bytostí. Je pro mne čím dál těžší a těžší jednat s lidmi. Dost často mě rozčilují.

5. 8. 1991 21:30 Cleveland, Ohio: Lidi mi teď připadají jiní. Jejich hlasy nejsou nic jiného než tupé bzučení hmyzu a šumění listí.

         Někdy si představuji, že jsou lidi mrtví, když s nimi mluvím. Nepamatuji si jména. Jejich životy jsou bezvýznamné, neuspořádané. Někdy, když se na ně podívám, představuji si, že je zabíjím a pak stojím nad jejich těly a jím.

         Kolem mne právě prošel na cestě k pohovce ten debilní technik. Má s sebou nějakou pitomou opilou ženskou. Střelit je oba do ksichtu a vyhodit je na parkoviště. Žít bez morálních zásad, umět zabíjet jako Ted Bundy[8], to musí být zvláštní schopnost. Až tohle skončí, všichni budeme mrtví. Hmyz.

6. 8. 1991 20:57 Mississauga, Kanada: Kéž by mě přestalo bolet tělo. Nevím, proč mi to moje tělo dělá. Myslím, že mám sklony to přehánět. K čertu s tím, probiju se tím jako vždycky.

14. 8. 1991 1:35 Mt. Arlington, New Jersey: Jedna náruživá holka mi dala můj portrét, který se mi vlastně i líbí. Je skvělý – černým inkoustem namalovaný obrázek, kde jsem já s pistolí v puse. Je bohatě pocákaný její krví. Za celou dobu, co jsem s ní mluvil, se ani jednou neusmála.

14. 8. 1991 23:53 Stanhope, New Jersey: Čím víc se od nich odtahuji, tím víc se mi to líbí. K tomu, abych dělal svou práci, je nepotřebuji. Jasně, je dobré mít lidi na koncertech a je paráda, že to, co dělám, jim něco dává, ale to, co mi chtějí říct, nemá nic společného s tím, co chci dělat. Když je po rozhovorech, dokážu celou dobu na nikoho nepromluvit a je mi fajn. Dřív jsem cítil potřebu pořád jim něco vysvětlovat. Teď už na to seru, nemám jim co sdělit, všechno už jsem řekl na pódiu. Je to všechno o tom meči. Myslím na samurajský meč – jeho skromnou, úspornou krásu. Vůbec není zapotřebí tolika kravin, který lezou lidem z pusy. Vidím, jak někteří lidi kolem mluví pořád. Znám chlápka, který jako by byl na mluvení s lidmi závislý. To není pro mne. Vždycky jsem obdivoval tiché lidi. Teď jsem někdo, koho můžu obdivovat a respektovat. Myslím, že se člověk může dostat do bodu, kde pochopí, že není vůbec nutné mít neustále pravdu, a myslím, že taky existuje bod, kdy už člověk viděl dost, aby o tom nemusel mluvit nahlas. Myslím, že se do toho bodu dostávám. Cítím se líp při psaní, než když mluvím s lidmi. Když na mne v poslední době, kdy dělám tolik rozhovorů, někdo promluví, je to vždycky někdo z těch lidí. A když jsem s nima hotovej, nemám už nikomu co říct.

15. 8. 1991 20:01 McLean, Virginia: Vždycky mě pořádně rozhodilo, když jsem se o sobě pokoušel mluvit; je to jako mluvit s holkou, to taky k ničemu nevede. Co může kdo udělat přímo pro vás? Cédéčka jsou lepší než skuteční lidi. Prázdné pokoje jsou lepší než falešné kecy a čas a prostor otrávený hlukem.

ŽELEZO

Věřím, že člověk definuje sám sebe znovuobjevováním. Nebýt jako vlastní rodiče. Nebýt jako kamarádi. Být sám sebou. Vytesat se z kamene.

Jenom když je tělo silné, vyprodukuje mysl silné myšlenky.

Železo[9] je to nejlepší antidepresivum, na jaké jsem kdy narazil.

NÁHODNĚ ŠPATNÝ POSTOJ

S lidmi je těžké vyjít. Ať už se jakkoli snažíte mít je rádi a chápat je jako individuality, je to stále těžší, protože pořád překračují meze a mrhají vaším časem. Stačí, když vám každý den jeden z nich vyklopí svou ubohost k nohám, a po zbytek dne máte potřebu je všechny povraždit.

Typický kus lidského odpadu krade vzduch a produkuje hnůj.

Jediný způsob, jak se vyrovnat se současnou městskou realitou, na který jsem přišel, je zůstat odpojený. Odpojil jsem se od většiny tepen hudby a kultury. Viděl a slyšel jsem už tolik nesmyslů, vyhnul se dost kulkám a výhrůžkám a viděl jsem dost vulgárních projevů síly, že mi to vystačí do konce života. Místo abych se užíral, že stěží můžu zajít do krámu s cédéčky, přijít k pultu s novinkami a koupit si něco, co by mě fakt zaujalo, jsem tam prostě přestal chodit. Proč v dnešní době existuje tolik nesmyslné muziky, která je ztrátou času? Nejsem žádný snob. Vím, že mám v tomhle pravdu. Možná dokážete prodat hovadiny hodně lidem, ale nedokážete je prodat mně. V dnešní době je těžší než kdy předtím najít dobrou kapelu, která by se dala poslouchat. Když se nějaká objeví, je to obrovské překvapení – to tak dřív nebývalo. Je to překvápko, kterého bych si rád užil víc.

ŠPANĚLSKO 1996

Někdy potkáte lidi, kteří jsou přesvědčeni, že nepotřebují nebo že si nezaslouží štěstí. Já jsem jeden z nich. Podle mne štěstí vede k samolibosti, slabosti, nudné tvorbě a přebytečnému tělesnému tuku, a do jisté míry mám pravdu. Štěstí, které otupuje a zbavuje citu, je jedna věc, ale štěstí, které člověka inspiruje k tomu, aby posedle a zuřivě tvořil, to je naprosto něco jiného.

Vždycky se mi líbily romantické filmy se šťastným koncem. Nejspíš proto, že jsem mohl z kina odejít a nemusel jsem to zažívat sám. Mohl jsem se vrátit ke svému samotářskému životu, což je ten jediný, který jsem byl zatím schopen pochopit.

Život je opravdový, ať už jste v Beverly Hills, nebo v cele smrti.

Když mi lidi řeknou, že jsem se zaprodal, nikdy neuvažuji o tom, jestli se zaprodali oni – kolikrát přesně a do jaké míry. Přemýšlím o tom, kolikrát opravdu riskli všechno a kolikrát to zabalili a dali se tou snadnější cestou, o které tvrdili, že by po ní nikdy nešli.

16. 3. 1996 5:30 Grenada, Španělsko: Byl jsem jen pár řad od svého sedadla, když začali lidi přecházet ze zadní části letadla dopředu. Nemohl jsem si pomoct.

         „Co jste zač? Lososi, co plavou proti proudu, když se chtějí vytřít? Proč ohrožujete už takhle napjatej vztah, kterej jsme si tady pracně vytvořili? Mohli byste se laskavě posadit? Dámy a pánové, prosím! Tohle není dobytčák!“

Offspring. Ubohá kapela hrající slaďoučkej a slabej odvar muziky pro patnáctiletý. Zatímco jsem sledoval, jak publikum šílí, byl jsem znechucený jejich ubohostí a prázdnotou sdělení. Tehdy jsem si uvědomil, že je čas za pár let vypadnout. Jestli muzika směřuje tímhle směrem, pak je nejvyšší čas se rozejít.

18. 3. 1996 1:07 Grenada, Španělsko: Cesta zpátky do hotelu byla naprosté utrpení, protože bylo zapnuté rádio a skoro celou dobu strávenou v té dodávce hrála jedna mizerná písnička ze Stingova nového alba. Něco o tom, jak vás má vést vaše duše. Nechápu, že mu psaní takovejch kravin prochází a lidi mu to žerou. Jo, já zapomněl, že většina lidí je průměrná, že neposlouchají cédéčka, která si koupí, nevnímají chuť toho, co jedí, a je jim jedno, jaký jedovatý sračky si cpou do těla.

Za chvíli už mě stresovalo, že nemám co dělat. Nevím, co dělat, když na mne zaútočí vlastní mozek. Nejspíš se zase tak dobře neznám, protože jsem svůj život naplnil takovým množstvím práce a odpovědnosti za projekty druhých. Je to asi nějaká běžná psychóza. Místo abych si uklidil na vlastním dvorku, akorát komentuju, jak jsou na tom ostatní.

19. 3. 1996 3:16 New York City, New York: Jediná správná věc je mít kuráž jít si za tím, co chcete dělat s časem, který máte. A to není zrovna bezvýznamné. Jít si vlastní cestou vyžaduje hodně síly a vůle. Hodně lidí si myslí, že dělají právě to, ale není to pravda. Kráčejí ve stopách tradice, která v první řadě není zrovna nejúžasnější. Na to není život příliš krátký, a co hůř, moc vhodný. Radši budu dělat něco jiného.