Misantropova knihovna

(výpisky z četby)

MÍSTO PŘEDMLUVY

         Vystupoval-li Voltaire proti starému společenskému řádu se vší elegancí, pak Rousseau proti němu vystupoval se vší důsledností. A. I. Gercen charakterizoval Voltaira, Rousseaua a jejich myšlenkový odkaz takto: „Voltaire a Rousseau – téměř současníci, a jaká je dělí vzdálenost. Voltaire ještě bojuje za civilizaci, Rousseau již této falešné civilizaci vypaluje znamení hanby. Voltaire je šlechtic staré doby, otvírající dveře z provoněného sálu rokoka do nového věku. Je samý prýmek, je dvořan. Na druhé straně dveří stojí plebejec Rousseau jako předzvěst ostrosti výboru veřejného blaha.“

         Jean Jacques Rousseau nikdy nenavštěvoval veřejné domy školy. Prvními učiteli mu byli jeho teta a otec, který v něm velmi záhy vzbudil velký zájem o četbu. Rousseau jako šestiletý až sedmiletý chlapec přečetl celou rodinnou knihovnu. Z knih, které v tomto raném dětství poznal, jej nejvíce zaujaly Plútarchovy Životopisy slavných Řeků a Římanů.

         Mladému Rousseauovi, jenž byl velmi citlivý a vnímavý hoch, učarovala kouzelná okolní příroda i dům pastora Lamberciera, obklopený krásnou zahradou. Do paměti se mu vryla nejen neporušená příroda, ale i prostý venkovský život, naplněný prací, a vztahy mezi prostými venkovany, jejichž nejcharakterističtějším rysem byla upřímnost, prostota a otevřenost. Spolu se smyslem a láskou k přírodě poznal Rousseau v Bossey i lásku k lidem a smysl pro spravedlnost. Dvě léta strávená u pastora Lamberciera patří snad k nejkrásnějšímu období jeho dětství. Pocítil zde ale i první křivdu. Byl neoprávněně obviněn, že zlámal hřeben, a stihl jej za to tvrdý trest. Toto první setkání s bezprávím u citlivého hocha vyústilo v pevné přesvědčení, že proti bezpráví a křivdám je nutno bojovat.

         Čím více byl Rousseau nespokojen se svým skutečným každodenním nudným životem, tím více se v něm probouzela jeho stará záliba v četbě. Čtení se stalo téměř jeho vášní, věnoval mu skoro všechen volný čas. Odpor vůči prostředí, v němž žil, neshody s mistrem udělaly z Jeana Jacquesa velmi plachého mladíka, který se vyhýbal lidem a miloval samotu, v níž se mohl nerušeně oddávat svému snění a četbě knih. Z pravidelného a šedého každodenního rytmu unikal vždy v neděli do jiného světa, do světa přírody, který odpovídal jeho vnitřní touze.

         Šestnáctiletý Rousseau putoval po ženevském okolí, procházel venkovem, přírodou, a cítil se volný a svobodný.

         Paříž, o které měl Rousseau ty nejkrásnější představy, ho zklamala. Špinavá předměstí, bujný a nepříliš morální městský život byl ve velkém kontrastu s jemností a něžností jeho povahy.

         Jeho soužití s Terezou, která se ovšem nikdy nestala jeho oficiální manželkou, bylo v jistém smyslu velmi šťastné. Když se ale po krátké době jejich společného života Tereze narodilo dítě, dal je Rousseau, stejně jako další čtyři děti, do státního nalezince. I tento fakt vyjadřuje jeho momentální názory, které však později, v době, kdy psal svého Emila, změnil.

         V roce 1749 začal Rousseau, snad z podnětu svého přítele Diderota, připravovat práci, která byla odpovědí na otázku zadanou Akademií v Dijonu: „Přispěl pokrok věd a umění ke zkáze nebo k zušlechtění mravů?“ Rousseau ve své práci odpovídá na tuto otázku záporně. Podle něj se vědění a vzdělanost spojují s mravní zkázou a jednotlivé vědy vznikají z lidských vad: astronomie pochází z pověrčivosti, řečnictví ze ctižádosti, hněvu a lichocení, geometrie z lakoty, fyzika ze zbytečné zvědavosti a všechny ostatní vědy, i samotná etika jako věda o morálce, z lidské pýchy.

         Rousseau poukazoval na skutečnost, že pokud člověk žil v přírodním stavu, dnešním termínem řečeno v prvobytně pospolné společnosti, žil šťastně.

         V té době byl již znám jako velký propagátor návratu k přírodě, kterou považoval za moudrou a čistou. V životě, který je ve shodě s přírodou, v prostém a čistém životě viděl jediný způsob, jak může člověk dojít ke štěstí a spokojenosti. Jeho víru v moudrost a laskavost přírody nezměnilo ani velké zemětřesení v Lisabonu roku 1755.  Odložil noblesní měšťanské šaty a začal žít prostě a jednoduše, životem těch nejprostších lidí tehdejší společnosti.

Smyslem a cílem výchovy podle něho je to, co má z vychovávaného učinit svobodného člověka, a nikoliv otroka společnosti. Takovou ideální výchovu lze však uskutečnit jenom ve volné přírodě, pod vedením moudrého a citlivého vychovatele, který bude vycházet především ze zájmu a potřeb dítěte a ne z požadavku dospělého člověka.

         „Vědy a umění nás vplétají do železných pout, kterými jsme ve společenském životě sevřeni, vážou a tlumí v nás původní pocit svobody, vštěpují nám lásku k otroctví“, říká Rousseau.

Jedno z jeho děl napadl se svým známým sarkasmem i Voltaire: „Dostal jsem, pane, vaši novou knihu proti lidskému rodu a děkuji vám za ni. Nikdo dosud nepoužil tolik důvtipu, aby se pokusil udělat z nás zvířata. Když jsem vaši knihu přečetl, zmocnila se mne touha chodit po čtyřech. Poněvadž jsem neprováděl takovou věc již šedesát let, cítím, že je mi nemožno, abych se o to pokoušel. Ponechávám tedy tento přirozený způsob chození těm, kdo jsou k tomu způsobilejší nežli vy a já..., nicméně však s vámi souhlasím, že literatura a vědy byly někdy příčinou mnoha zel. Nepřátelé Tassovi učinili z jeho života řadu utrpení. Nepřátelé slavného Galilea způsobili, že sedmdesátiletý úpěl ve vězení proto, že přispěl k objevu, že se Země točí, a co bylo hanebnější, donutili ho, aby to odvolal. Zdaž vám ostatně literatura neposloužila, zatímco jste proti ní psal?“

***

         (Rousseau): „Nebudu se zbytečně šířit o podrobnostech. Každý jistě vidí, že pouta poddanství vznikla jen ze vzájemné závislosti lidí a vzájemných potřeb, které je spojují, že je nemožné podrobit člověka, dokud ho předem nepřivedeme do postavení, kdy se nemůže obejít bez druhého.“

„Bdění, přehánění všeho druhu, bezuzdné holdování všem vášním, únava a vyčerpávání ducha, zármutek a nespočetné starosti, které na nás doléhají na každém kroku a hlodají naši duši, to vše jsou neblahé důkazy, že většina našich útrap je naším vlastním dílem a že bychom se mohli skoro všem vyhnout, kdybychom si zachovali prostý, jednoduchý a osamělý způsob života, jaký nám určila příroda.“

Přirozený stav lidské společnosti, stav, kdy člověk byl v podstatě soběstačný, kdy nebyl závislý na jiném člověku, ani jako výrobce, ani jako konzument, to je pro Rousseaua ideál, k němuž je třeba nikoli dospět, nýbrž se znovu navrátit. Podle Rousseauových domněnek tehdy lidé žili naprosto osamoceně. Průvodním rysem tohoto izolovaného života a všeobecné rovnosti byla mravní neporušenost. V přírodní, prvobytně pospolné společnosti neexistoval ani pokrok. Nedostatek styku mezi lidmi měl automaticky za následek to, že co jeden člověk objevil, zaniklo současně s ním. Každý jedinec a každé nové pokolení museli vždy znovu vše objevovat a odhalovat.

Tato idyla prvobytně pospolné společnosti však skončila, když se objevilo vlastnictví.

„Onen člověk, který si obsadil jistý kus pozemku, prohlásil: Tohle je mé! a našel dost prostoduchých lidí, kteří mu to uvěřili, byl skutečným zakladatelem občanské společnosti. Kolika zločinů, válek, vražd, běd a hrůz by bylo lidstvo ušetřeno, kdyby byl někdo vytrhl kůly, zasypal příkopy a zavolal na své druhy: Chraňte se poslouchat toho podvodníka. Jste ztraceni, jestliže zapomenete, že ovoce patří všem a země žádnému. Ale zdá se, že poměry dosáhly již toho stupně, že nemohly zůstat v původním stavu.

Rodící se společnost ustoupila nejhroznějšímu válečnému stavu.“

„Otázka zněla: Přispělo obnovení věd a umění ke zkáze či k povznesení mravů? Když jsem tato slova přečetl, zmocnilo se mne vzrušení, jež se podobalo náhlému vnuknutí. Cítil jsem, jak můj duch byl náhle oslněn tisíci živoucích myšlenek, jež na mne doléhaly všechny najednou, takovou silou a v tak pestré směsici, že jsem propadl nepopsatelnému neklidu. Má hlava byla zachvácena ohlušujícím vzrušením, které se rovnalo opilosti. Tísnil mne prudký tlukot srdce a zvedal mi hruď. Neschopen další chůze a dechu klesl jsem pod jeden ze stromů aleje a strávil zde půl hodiny. Když jsem pak vstal, zjistil jsem, že můj kabát je vpředu celý zkropený slzami, které jsem prolil, aniž jsem to zpozoroval. Ach, pane můj, kdybych byl mohl napsat jen čtvrtinu toho, co jsem pod tím stromem viděl a cítil, s jakou jasností byl bych dokázal rozpory společenského systému, s jakou silou bych byl odkryl zlořády našeho zřízení, s jakou prostotou bych byl ukázal, že člověk je od přírody dobrý, že lidé jen těmito zařízeními se stávají špatnými. To, co jsem mohl zachytit z té hojnosti velkých pravd, které mě v této půlhodince pod tím stromem ozářily, přešlo jen zlomkovitě a slabě do mých hlavních spisů."

„Bohatec... je sám proti všem, protože se pro vzájemnou žárlivost nemůže spojit se sobě rovnými proti nepřátelům, kteří jsou spojeni společnou nadějí na loupež. Nezbytnost ho nakonec donutila, aby si vymyslel plán, nejprohnanější, jaký mohl vzniknout v lidské duši: využít ve svůj prospěch sil těch, kteří ho ohrožovali, učinit si obránce ze svých protivníků, vnuknout jim jiné zásady, dát jim nové zřízení...“

V jedné části díla Emil čili o vychování, ve Vyznání víry savojského vikáře odmítá Rousseau jak oficiální náboženství, a to římskokatolické i protestantské, tak i ateismus jako takový, a požaduje zde – zcela v souladu se svým ideálem přirozeného života člověka – jakési přirozené náboženství, které by bylo posvěcením jednoty člověka a přírody. 

VLADIMÍR ČECHÁK

JEAN JACQUES ROUSSEAU:

O PŮVODU NEROVNOSTI MEZI LIDMI

PŘEDMLUVA

         Ze všech lidských znalostí nejužitečnější, ale nejméně pokročilá, se mi zdá znalost člověka.[1] Odvažuji se říci, že pouhý nápis na chrámu delfském[2] obsahuje přikázání důležitější a závažnější než všechny tlusté spisy moralistů. Podobně jako sochu Glaukovu[3] znetvořil čas, moře a bouřky tak, že se podobala více dravému zvířeti než bohu, byla i lidská duše poškozena v lůně společnosti tisícerými a stále se opakujícími příčinami, tím, že přijala množství znalostí a omylů, že změnami těla i stálými otřesy vášní změnila, abychom tak řekli, svůj vzhled natolik, že ji téměř nemůžeme poznat.

         Ještě krutější je to, že všechen pokrok lidského pokolení je stále vzdaluje od primitivního stavu.

         Když uvažuji o první a nejprostší činnosti lidské duše, myslím, že tu pozoruji dvě zásady, starší než rozum: jedna nás nutí zajímat se o svůj blahobyt a své zachování, druhá nám vnuká přirozený odpor, když vidíme hynout nebo trpět kteroukoliv citlivou bytost, především své bližní.

         Nemusíme dělat z člověka filozofa dříve, než z něho uděláme člověka. Jeho povinnosti vůči druhým mu nejsou ukládány pozdějším poučením moudrosti. Protože neodporuje vnitřním popudům svého soucitu, nezpůsobí nikdy zlo druhému člověku, ba ani žádné citlivé bytosti, jen v případech sebeobrany, kdy má obavu o své zachování a musí dát přednost sám sobě. Tím ukončíme i někdejší spory o účasti zvířat na přirozeném zákonu: je zřejmé, že tento zákon nemohou poznat, neboť nemají osvětu a svobodu; protože však mají něco z naší povahy a je jim dána citlivost, soudíme, že mají jistě také účast na přirozeném právu a že člověk k nim má určité povinnosti. Vskutku, zdá se, že jsem vázán neubližovat žádnému ze svých bližních spíše proto, že je bytostí citlivou, než proto, že je myslící. Jelikož je citlivost společná vlastnost zvířete i člověka, má zvíře právo, aby s ním člověk nenakládal špatně.

         Pozorujeme-li lidskou společnost klidným a nezaujatým pohledem, vidíme zpočátku jen krutost lidí mocných a utlačování slabých.

POJEDNÁNÍ O PŮVODU

A PŘÍČINÁCH NEROVNOSTI MEZI LIDMI

         Člověče, ať jsi odkudkoliv, ať je tvé myšlení jakékoliv, slyš: toto jsou tvé dějiny, tak se domnívám je číst ne v knihách lidí tobě podobných, kteří lžou, ale v přírodě, jež nelže nikdy. Všechno, co z ní vzejde, bude pravda. Nebude tu omylů kromě těch, které nechtě přidám ze svého. Časy, o nichž budu mluvit, jsou velmi vzdáleny; jak jsi se změnil od té doby! Cítím, že byl věk, v němž jednotlivec chtěl setrvat. Zvolíš si dobu, u níž, podle tvého přání, se mělo tvé pokolení zastavit. Nespokojen se svou přítomností, protože zvěstuje tvým nešťastným potomkům ještě větší nepříjemnosti, chtěl bys snad mít možnost vrátit se. Tento pocit bude chválou tvých prvních předků, kritikou současníků, hrůzou těch, kteří k svému neštěstí budou žít po tobě.

DÍL PRVNÍ

         Zbavím-li (lidskou) bytost všech nepřirozených darů a všech umělých schopností, spatřím živočicha slabšího než jedni, méně obratného než druzí. Vidím, jak ukájí hlad pod dubem a žízeň v prvním potoce, své lože nalézá u paty téhož stromu, který mu poskytl potravu; tím jsou jeho potřeby ukojeny.

         Země, ponechaná ve své přirozené plodnosti,[4] pokrytá nesmírnými lesy, které sekera nikdy nezmrzačila, poskytuje na každém kroku své zásobárny a skrýše živočichům všeho druhu. Lidé, roztroušeni mezi nimi, pozorují a napodobují jejich činnost a dostupují tak až k pudu zvířat. Protože každý druh má jen svůj vlastní pud a člověk asi žádný, který by mu zcela náležel, přivlastní si je všechny a živí se současně většinou rozličných potravin,[5] o které se jiná zvířata rozdělují.

         Příroda nakládá s lidmi stejně jako nakládal zákon ve Spartě s dětmi občanů: ty, kteří jsou dobré tělesné soustavy, učiní silnými a mohutnými a všechny ostatní nechá zahynout. Tím se liší od naší společnosti.

         Hobbes tvrdí, že člověk je přirozeně neohrožený a vyhledává boj. Naproti tomu jeden slavný filozof myslí, že není tvora bázlivějšího, než je člověk v přírodním stavu, který se stále třese a je připraven prchnout, jakmile zaslechne sebemenší hluk nebo zpozoruje nepatrné hnutí. Dodejme, že zvíře patrně nepřepadá člověka svévolně, leda v obraně nebo z hladu, ani mu neprojevuje silné nepřátelství.

         Jinými, nebezpečnějšími nepřáteli, proti nimž člověk nemá ochrany, jsou tělesné vady, dětství, stáří a nemoci všeho druhu, smutná to znamení naší slabosti. První jsou společná všem živočichům, poslední patří hlavně člověku žijícímu ve společnosti. Je-li u nás dětství delší, téměř se to vyrovná tím, že je náš život také delší.[6]

         Jestliže nás příroda předurčila ke zdraví, odvažuji se tvrdit, že přemýšlení je proti přírodě a člověk, který uvažuje, je zvrhlé zvíře. Když uvážíme, jak dobrou konstituci mají divoši, alespoň ti, které jsme nezničili svou kořalkou, víme-li, že téměř neznají jiných nemocí než zranění a stáří, musíme uvěřit, že studujíce dějiny lidské společnosti zaznamenáváme dějiny lidských nemocí. Celsius píše, že dietu, tak potřebnou dnes, vynalezl teprve Hippokratés.

         Od myslivce se snadno dovíme, najde-li na svých pochůzkách mnoho nemocných zvířat. Víc najde takových, která mají velmi dobře zajizvenou těžkou ránu, kterým zlomené kosti a údy srostly bez chirurga, pouze časem, bez jakékoliv jiné diety, než je jejich obvyklý život, a která jsou nicméně zcela uzdravena, třebaže nebyla trápena operacemi, otravována drogami a vyčerpávána půsty.

         Příroda nakládá se všemi živočichy odkázanými na její péči s takovou láskou, jako by ukazovala, jak je na toto právo žárlivá. Kůň, kočka, býk ba i osel mají v lese celé složení těla mohutnější, víc životnosti, síly a odvahy než v domě. Jakmile se stanou domácími, ztrácejí polovinu svých výhod; řekli bychom, že všechna naše starost, jak s těmito zvířaty zacházet a jak je živit, je jenom degeneruje. Stejně je tomu s člověkem. Když se stane společenským a otrokem, stane se též slabým, bázlivým, plazivým. Jeho měkký a zženštilý způsob života ničí jeho sílu a odvahu. Zvláštní příčinou toho, proč člověk degeneroval citelněji, je všechno to pohodlí, které si vytvořil a jemuž zvykl.

         Pro prvního člověka není tedy velkým neštěstím nahota, nedostatek obydlí i všech těch zbytečností, které my považujeme za potřebné, ani to není velkou překážkou pro jeho zachování. Je zřejmé, že ten, kdo si první zhotovil šaty nebo postavil obydlí, získal věci nepříliš potřebné, protože až do té doby se bez nich obešel.

         Prostopášní lidé se oddávají výstřednostem, které jim způsobují horečku a smrt, protože duch porušuje smysly a vůle mluví ještě tehdy, kdy příroda již mlčí.

         Každé zvíře má myšlenky, protože má smysly; užívá svého myšlení až do jisté míry. V tom se člověk od zvířat více či méně liší. Někteří filozofové dokonce tvrdili, že je větší rozdíl mezi některými lidmi a zvířaty. Příroda poroučí všem živočichům; a zvíře poslouchá. Člověk zakouší stejný dojem, ale cítí, že má volnost souhlasu nebo nesouhlasu.

         Bylo by pro nás smutné, kdybychom museli doznat, že tato odlišná vlastnost, téměř neomezená, je pramenem lidského neštěstí, že nás vyvedla během času z toho původního postavení, v němž bychom trávili dny klidné a nevinné, že časem rozvinula naši osvětu i naše chyby, naše ctnosti i nectnosti a učinila nás nakonec tyrany sebe samých i přírody.[7]

         Divoch, odkázaný přírodou jen na pud, začíná činností zcela živočišnou.[8] Jeho první stav bude pozorovat a cítit, což je společné všem zvířatům.

         Byl bych rád, kdyby mi někdo vysvětlil, jaká může být bída svobodného tvora, jehož srdce je mírné a tělo zdravé. Ptám se, který život, civilizovaný nebo přírodní, se snáze stane nesnesitelný těm, kteří jej žijí. Kolem sebe vidíme téměř jen takové lidi, kteří si na svůj způsob života stěžují a mnozí z nich se ho zbavují. Ptám se, slyšel-li někdo, že by volného divocha vůbec napadlo stěžovat si na svůj život a spáchat sebevraždu. Suďme tedy s menší pýchou, kde je skutečná bída.

         V tom případě bychom nazvali nejctnostnějším toho, kdo by nejméně odporoval prostým impulsům přírody.

         Nebudeme dovozovat jako Hobbes, že člověk je od přírody zlý, protože nemá žádnou představu dobra a protože si představuje, že je jediným vlastníkem světa. Zlý člověk, říká, je silné dítě. Není výstřelků, kterých by se nedopustil.

         Je ostatně i jiný prvek, který Hobbes nezpozoroval a který je dán člověku, aby za jistých okolností oslaboval prudkost jeho sebelásky. Myslím tím soucit, vlohu vhodnou pro bytosti tak slabé a podléhající tolika bolestem jako my, ctnost, která je tak přirozená, že někdy pozorujeme její sotva znatelné projevy i u zvířat. Nemusíme mluvit ani o něžnosti matky k dětem a o nebezpečích, jimž čelí, aby děti před nimi uchránila. Stačí, že denně pozorujeme odpor koně, když má šlápnout na živé tělo. Zvíře nejde bez nepokoje kolem mrtvého zvířete svého druhu; jsou dokonce mezi zvířaty některá, která ho pohřbí. Smutné bučení dobytka vstupujícího na jatky vyjadřuje dojem, který má z hrozné podívané, jež se mu naskýtá.

         Bernard Mandeville, autor Bajky o včelách, dobře cítil, že při veškeré své morálce by lidé byli jen obludy, kdyby jim příroda k podpoře rozumu nebyla dala soucit.

         Soucit je opravdu tím silnější, čím více se zvíře pozorující ztotožňuje se zvířetem trpícím.

         I když Sókratés a jeho druhové uměli dosáhnout ctnosti rozumem, lidstva by už dávno nebylo, kdyby jeho zachování záviselo na rozumování těch, z nichž se skládá.

         Vidím však nebezpečnější cit, a proto o něm promluvím.

         Mezi vášněmi, které vzrušují lidská srdce, je jedna, prudká a bouřlivá, která způsobuje, že jedno pohlaví potřebuje druhé. Je to vášeň strašná. Něžný a sladký cit, který vnikl do duše, se při sebemenším odporu mění ve vzteklou zuřivost.

         Začněme tím, že v pocitu lásky odlišíme stránku morální a fyzickou. Morálka lásky je cit umělý, zrozený se společností a užívaný ženami velmi obratně a pečlivě tak, aby založil jejich nadvládu a dal převahu tomu pohlaví, které by mělo poslouchat.

         Útlak. Člověk se může snadno zmocnit ovoce, které natrhal druhý, zvěřiny, kterou zabil, jeskyně, která druhému sloužila za útočiště. Jak by ho však přiměl k poslušnosti? Jaká mohou být pouta závislosti mezi lidmi bez majetku? Když mě někdo vyžene se stromu, mohu jít k jinému. Když mě někdo znepokojuje na jednom místě, co mi brání odejít jinam? Najde-li se člověk značně silnější než já a k tomu dost zkažený, dost líný a dost divoký, aby mě donutil opatřovat mu potravu, zatímco on zůstane zahálčivý, je třeba, aby se rozhodl neztratit mě z očí ani na okamžik, spoutat mě pečlivě po dobu spánku ze strachu, abych mu neutekl nebo abych ho nezabil, a to znamená, že se musí dobrovolně podrobit námaze mnohem větší, než je ta, jíž se chtěl vyhnout, a než je ona, kterou uložil mně. A když jeho bdělost na okamžik ochabne, když nepředvídaný hluk ho donutí, aby otočil hlavu, udělám v lese dvacet kroků, mé okovy jsou zlomeny a on mě v životě víckrát neuvidí.

DÍL DRUHÝ

         S větším počtem lidstva se množily i jeho nesnáze.

         Lidé začali využívat nadbytek volného času k tomu, aby si pro své pohodlí opatřili různé věci, jež jejich otcové ještě neznali. Bylo to první břemeno, které si uložili, aniž na to mysleli, a první pramen zla, jež připravili svým potomkům, neboť toto pohodlí podporovalo další změkčování těla i ducha a zvykem pozbylo téměř vší příjemnosti, kleslo na pouhou nutnost a radost z jeho nabytí nevyvažovala krutost jeho ztráty. Lidé byli nešťastni, když o své pohodlí přišli, ale nebyli šťastnější, když je měli.

Všechen pozdější pokrok, vedoucí zdánlivě ke zdokonalení jedince, vedl ve skutečnosti ke zkáze lidského pokolení.

         Pokud lidem stačily k obývání jejich malebné chýše, pokud se spokojovali s tím, že šili svůj oděv z kůží trním a kostmi ryb, že se ozdobovali cizím peřím a mušlemi, že si malovali těla různými barvami, že zdokonalovali a krášlili své luky a šípy, že vyřezávali ostrými kameny své rybářské čluny nebo některé hrubé hudební nástroje, pokud se tedy věnovali jen takové práci, kterou mohli dělat sami, a umění, k němuž nebylo zapotřebí součinnosti mnoha rukou, žili volní, zdraví, dobří a šťastní, jak jen mohli být podle své povahy, a zahrávali si mezi sebou něžností nezávislého styku. Ve chvíli, kdy jeden člověk potřeboval pomoci druhého, kdy zpozoroval, že je užitečné, aby jeden měl zásoby pro dva, však rovnost zmizela. Zavedlo se vlastnictví, práce se stala nezbytnou a hluboké lesy se měnily v líbezná pole, která bylo třeba zavlažovat lidským potem a na nichž brzo pozorujeme klíčit otroctví i bídu, vzrůstající úměrně s úrodou.

         Hutnictví a rolnictví, to byla ona umění, jejichž objev vyvolal tuto velkou revoluci. Pro básníka je to zlato a stříbro, ale pro filozofa je to železo a obilí, jež zcivilizovaly člověka a zahubily lidské pokolení.

         Je nesnadné uhodnout, jak se lidé naučili znát a užívat železa, protože je neuvěřitelné, že by sami přišli na to, jak dobývat rudu z dolů, jak ji zpracovat, aby se dala tavit, kdyby nevěděli, co z ní vznikne. Tím méně můžeme přičíst tento objev náhodnému požáru, protože ložiska se tvoří jen na místech neplodných a holých, kde není stromů ani rostlin. Člověk by řekl, že se příroda postarala o to, aby nám toto osudné tajemství odňala.

Byla to jen práce, která dala rolníkovi právo na plody země, již oral, a následkem toho i právo na půdu, přinejmenším až do žní, a to každoročně, a tak se tato stálá držba lehce změnila ve vlastnictví. Když Řekové, jak říká Grotius, dali bohyni Ceres přídomek „zákonodárkyně“ a svátku slavenému na její počest jméno Thesmoforie[9], dali tím najevo, že rozdělení země vytvořilo nový druh práva, to jest právo vlastnictví, jež je rozdílné od toho, které bylo výsledkem přirozeného zákona.

Člověk, dříve volný a nezávislý, stal se množstvím nových potřeb podrobeným takřka celé přírodě a hlavně svým bližním, stal se v jistém smyslu jejich otrokem, i když byl jejich pánem. Bohatý potřeboval jejich služeb, chudý jejich pomoci, ba ani prostřednost nikomu neumožnila obejít se bez nich.

         Rodící se společnost ustoupila nejhroznějšímu válečnému stavu. Zneuctěné a zoufalé lidské pokolení, které se již nemohlo ani vrátit zpět, ani vzdát nešťastných nabytých zisků, které jen ke své hanbě zneužívalo své čestné schopnosti, došlo samo na práh své zkázy.

Attonitus novitate mali, divesque,

miserque effugere optat opes, et

quae modo voverat odit.[10]

         Všichni běželi vstříc svým okovům a věřili, že si zajistí svobodu.

         Takový byl asi původ společnosti a zákonů, které přinesly nové překážky slabým a novou sílu bohatým,[11] zničily nenávratně přirozenou svobodu, zajistily navždy zákon vlastnictví a nerovnosti, z obranného uchvatitelství učinily neodvolatelné právo a pro zisk několika ctižádostivých podrobily od té doby celé lidstvo práci, služebnosti a bídě.

         Je rozumné se domnívat, že věc byla vymyšlena spíš těmi, kterým byla užitečná, než těmi, kterým škodila.

         Jelikož nejhorší, co může ve vztazích člověka k člověku nastat, je být vydán druhému na milost, nebylo by bývalo proti zdravému rozumu odložit a svěřit do rukou nějakého náčelníka to jediné, k jehož zachování potřebovali jeho pomoci? Jakou protihodnotu by jim mohl nabídnout za to, že mu svěřili tak krásné právo?

         Vím, že první stále chválí mír a klid, jimž se těší ve svých poutech, a že miserrimam servitutem pacem appellant,[12] ale když vidím zvířata narozená na svobodě, jak nenávidí zajetí a rozbíjejí si hlavy o mříže svých vězení, když vidím množství divochů, zcela nahých, kteří pohrdají rozkoší Evropanů a čelí hladu, ohni, železu a smrti, aby zachovali svou nezávislost, cítím, že nepřísluší otrokům uvažovat o svobodě.

Tytéž chyby, které si vynutí společenské zřízení, jsou i příčinou jeho nevyhnutelného zneužití: jeho zákony, většinou slabší než vášně, drží lidi na uzdě, ale nemění je – s výjimkou jediné Sparty, kde zákon bděl především nad výchovou dětí a kde Lykúrgos zavedl takové mravy, že téměř nepotřeboval přidávat k nim zákony.[13]         

         Úředník nemůže uchvátit nezákonnou moc bez spoluviníků. Část z ní jim však musí postoupit. Ostatně občané se dají utlačovat jen potud, pokud jsou vedeni slepou ctižádostí. A protože se dívají více pod sebe než nad sebe, mají raději vládu než nezávislost a souhlasí s nošením svých pout, aby je sami mohli dát druhým. Je velmi nesnadné podrobit poslušnosti člověka, který se nesnaží poroučet. I nejobratnějšímu politikovi by se nepodařilo podmanit si lidi, kteří touží jen po svobodě. Zato se nerovnost snadno šíří mezi ctižádostivými a zbabělými dušemi, které jsou vždy ochotné dát v sázku vše a vládnout nebo sloužit skoro lhostejně, podle toho, jak to či ono je pro ně příznivé.

         Kde vládne despotismus, cui ex honesto nulla est spes[14]. Jedinou ctností, která otrokům zbývá, je slepá poslušnost.

         To je cílem nerovnosti a posledním bodem, který uzavírá kruh a dotýká se začátku. Tady se všichni jednotlivci znovu stávají rovnými, protože nic neznamenají. Vše se zde vrací k jedinému právu silnějšího a tím k novému přírodnímu stavu, který se liší od onoho, s nímž jsme započali, jen tím, že tento byl přírodním stavem ve své čistotě, kdežto ten poslední je plodem krajní korupce. Vše se děje podle přírodního řádu. 

                  Lidské pokolení jednoho věku není lidským pokolením věku jiného a Diogenés nenašel člověka proto, že mezi svými současníky hledal člověka z doby minulé. Cato, řekne si čtenář, zahynul s Římem a svobodou, protože ve svém století nebyl na místě; největší z mužů mohl udivit svět, kdyby mu byl vládl o pět set let dříve. Tento čtenář si vysvětlí, jak se lidské duše a vášně neznatelně pozměňují, a tak mění takřka svou přirozenost. Divoch a člověk civilizovaný se liší pouze základem srdce i sklony. První touží jen po odpočinku a svobodě, chce jen žít a zůstat zahálčivý a ani duševní klid stoika se nepřibližuje jeho hluboké lhostejnosti ke všemu ostatnímu. Naproti tomu občan žije ve stálé činnosti, potí se, jedná, ustavičně se stará, aby našel zaměstnání ještě namáhavější, pracuje až do úpadu a spěchá vstříc smrti, jen aby se udržel naživu, nebo se vzdává života, aby získal nesmrtelnost. Dvoří se velkým, které nenávidí, a bohatým, jimiž pohrdá, nevyhýbá se ničemu, aby se mu dostalo cti jim sloužit. Chlubí se pyšně svým ponížením a jejich protekcí, je hrdý na své otroctví a mluví s pohrdáním o těch, kteří nemají čest je sdílet. Divoch žije pro sebe, ale člověk společenský vždy pro svět, umí žít jen v mínění druhých a dovede cítit svou vlastní existenci takřka jen podle jejich úsudku. Z tohoto uspořádání vzniklo takové množství krásných řečí o morálce, že při ustavičném soustředění na vzhled se vše stává hraným a umělým, přátelství, čest a ctnost a často i chyby; že uprostřed takové filozofie, humanity, zdvořilosti a vznešených maxim máme jen vnějšek, lživý a lehkomyslný, čest bez ctnosti, rozum bez moudrosti, radost bez štěstí.

***
ROZPRAVA O POLITICKÉ EKONOMII

         Nechť mi nikdo neodporuje poukazem na athénskou demokracii, neboť Athény nebyly ve skutečnosti vůbec demokracií, nýbrž aristokracií, a to tuze tyranskou; spravovali je a vládli v nich učenci a řečníci. Velmi často se však utvoří tajná frakce, skryté společenství, které dovede v zájmu jednotlivců zbavit shromáždění přirozeného sklonu k správnému rozhodování.

Je tomu už tak, že právě nejzkaženější lidé se vždy dovedou vetřít přehnanými projevy do důvěry veřejnosti.

Bylo by vůbec velkou bláhovostí doufat, že ti, kdo jsou ve skutečnosti pány, dají přednost jinému zájmu než svému vlastnímu. Bylo by tedy vhodné rozdělit veřejnou ekonomii na lidovou a tyranskou. Zásady tyranské ekonomie jsou obšírně popsány v archívech dějin a v satirách Macchiavelliho. Zásady lidové ekonomie nacházíme pouze ve spisech filozofů.

I

         I když to vše omlouváme jakýmikoli sofismaty, je jisté, že přestávám být svoboden, je-li možno přinutit mou vůli, a že přestávám být pánem svého majetku, může-li z něho kdokoli brát.

II

         Je prý správné, zahyne-li jeden za všechny. Řekne-li se však, že vládě má být dovoleno obětovat jednoho nevinného člověka pro blaho mnoha lidí, považuji tuto zásadu za jednu z nejzlořečenějších, kterou si kdy tyranie vymyslela, za jednu z nejnebezpečnějších, kterou kdy možno připustit.

III

         Je ovšem možné domnívat se, že lid se dá udržet ve větší závislosti, když se mu jednou rukou dává, co se mu druhou rukou bere; takovou politiku prováděl Josef vůči Egypťanům. Avšak toto prázdné sofisma má pro stát následky o to zhoubnější, že peníze se nikdy nevracejí k těm, z jejichž rukou vyšly, a že při takovýchto zásadách se obohacují jen ničemové, kteří kořistí z užitečných lidí.[15]

Hlavní a nejnebezpečnější příčinou vzrůstu státních potřeb jsou dobyvatelské choutky vládců. I kdyby nás tomu neučily dějiny, sám rozum by stačil, aby ukázal, že čím více se stát zvětšuje, tím více rostou a stávají se obtížnějšími jeho výdaje. Je totiž nutné, aby všechny provincie přispívaly svým dílem na výlohy společné správy a aby kromě toho každá z nich vydávala na svou vlastní správu stejně, jako kdyby byla nezávislá. Dodejme k tomu, že všechno, co se vytvoří na jednom místě, se spotřebovává na jiném...[16]

Ten, kdo má desetkrát více majetku, má platit také desetkrát více na daních. Kdo nemá nic jiného než věci naprosto nezbytné, ten nemá platit vůbec nic.[17]

Ministrovi, který by šel na zasedání rady pěšky, protože pro naléhavé potřeby státu prodal své kočáry, by se lid klaněl.[18]

Ten, kdo je připravován o plody své práce, vydělává na tom, nedělá-li nic.

O SPOLEČENSKÉ SMLOUVĚ

NEBOLI O ZÁSADÁCH STÁTNÍHO PRÁVA

         Chci zkoumat, zda v občanském řádu může být legitimní a bezpečné pravidlo pro správu, když bereme lidi takové, jací jsou, a zákony takové, jaké mohou být.

         Zeptáte-li se mne, jsem-li knížetem nebo zákonodárcem, že píši o politice, odpovím, že nikoli a že právě proto o politice píši. Kdybych byl knížetem nebo zákonodárcem, neztrácel bych čas tím, že bych říkal, co se má činit, ale činil bych to, nebo bych mlčel.

KNIHA PRVNÍ
KAPITOLA I.

NÁMĚT TÉTO  PRVNÍ KNIHY

Člověk se narodil jako svobodný, ale všude je v okovech.[19]

KAPITOLA II.

O PRVNÍCH  SPOLEČNOSTECH

         Grotius[20] popírá, že by veškerá lidská moc byla zavedena ve prospěch těch, kteří jsou ovládáni, a jako příklad uvádí otroctví.[21] A tak je lidský druh rozdělen na stáda dobytka, z nichž každé má svého vůdce, který je hlídá, aby je pohltil.

         Tak jako má pastýř vyšší přirozenost než jeho stáda, mají i pastýři lidí, kteří jsou jejich vůdci, vyšší přirozenost než jejich lid. Takto podle zprávy Philonovy[22] uvažoval císař Caligula, a činil z této analogie dosti správný závěr, že králové jsou bohy a lid je dobytkem.

         Tento Caligulův úsudek se shoduje s názorem Hobbesovým i Grotiovým a před nimi všemi řekl již Aristotelés, že lidé si nejsou od přírody naprosto rovni, že jedni se rodí k otroctví a druzí k nadvládě.

         Aristotelés měl pravdu, ale zaměňoval účinek s příčinou. Je zcela jisté, že každý člověk zrozený v otroctví se rodí k otroctví. Otroci ztrácejí ve svých okovech vše, dokonce i přání, aby se z nich dostali. Jsou-li otroci od přírody, je tomu tak proto, že se stali otroky proti přírodě. První otroky stvořila moc a zbabělost otroků jejich otroctví prodloužila.

         Ať je tomu jakkoliv, nelze se neshodnout na tom, že Adam byl suverénem světa, stejně jako byl Robinson suverénem svého ostrova, dokud byl jeho jediným obyvatelem.

KAPITOLA III.

O PRÁVU  SILNĚJŠÍHO

         Ani ten nejsilnější není nikdy dost silný, aby byl vždy pánem, nepřemění-li svou moc v právo a poslušnost v povinnost.

         Všechna moc pochází od boha. To připouštím. Od boha však pochází i každá nemoc. Znamená to tedy, že je zakázáno zavolat lékaře?

KAPITOLA IV.

O OTROCTVÍ

         Řekne se, že despota zabezpečuje svým poddaným občanský klid. Budiž. Co tím ale získají? Co získají, když tento klid je jednou z jejich útrap? Klidně se žije také v temnicích. Stačí to však k tomu, aby se tam člověk měl dobře? Řekové uvěznění v jeskyni Kyklopa také žili klidně, i když čekali, až na ně přijde řada, aby byli pohlceni.

         Říci, že člověk se dává zdarma, je absurdní a nepochopitelné. Kdo tak jedná, není při dobrých smyslech. Řekne-li se totéž o celém národě, je třeba předpokládat, že jde o národ bláznů, ale bláznovství se také nemění v právo.

DALŠÍ CITÁTY

Nezávislost tkví v osamocenosti.

Jedním z důkazů, že masitá strava není pro člověka vhodná, je přirozený odpor dětí k masu a jejich velká chuť na syrové ovoce, zeleninu, mléko a pečivo.

Nikdy jsem si nemyslel, že by svoboda člověka záležela v tom, aby dělal co chce, nýbrž spíše v tom, aby nikdy nedělal, co nechce.

Ženy nejsou stvořeny k běhu. Když prchají, tedy proto, aby byly dostiženy.

POZNÁMKY: