Misantropova knihovna

Ἀντιγόνη

ANTIGONÉ

 

                   HLÍDAČ

Nerad přicházím,

i vy mě zříte neradi, to vím:

vždyť posla zlého nikdo nemá rád.

 

Och, běda! Zle je, má-li mínění

tak klamné člověk, jenž si umínil![1]

 

                   KREÓN

Kdo je otrokem

svých bližních, nesmí smýšlet vysoko.

 

A ovšem nenávidím toho též,

kdo přistižen byv při zlém konání,

svůj čin se potom snaží okrášlit.

 

                   ANTIGONÉ

Nelíbí se mi

z tvých řečí nic a též si nepřeji,

by se mi někdy něco líbilo;

a tobě protivno, co činím já.

 

Být tyranem však je věc příjemná,

jak z mnohých příčin, tak i proto, že

smí jednati i mluvit, jak chce sám.

 

                   KREÓN

Ne, dobrý nemá zlému roven být!

 

I mrtvý nepřítel je nemilý.

 

                   SBOR

Jaký, ó Die, lidský vzdor

by zadržet mohl tvoji moc?

 

                   KREÓN

A proto, synu, nikdy pro rozkoš

a ženu nepozbývej mysli!

 

                   HAIMÓN

Kdo myslí, že jen sám je rozumný

a řečí, duchem jiné předčí pak,

ten bývá shledán prázdným, jestliže

své nitro odkryje.

 

                   SBOR

Ó Eróte, v bojích vítězný,

koho jsi zajal, ten šílí.

Ty strhuješ k nepravostem zlým

i lidi smýšlení řádného.

 

Ἠλέκτρα

ÉLEKTRÁ

 

                   ÉLEKTRÁ

Vy nechte mě takto šílet,

ach, nechte, ach, nechte mě, prosím!

 

Kdo takto žije, družky, nemůže

být rozvážný ni zbožný; ve zlu jsa,

též musí nutně zlem se zanášet.

 

Chci od vás prchnouti co nejdále.

 

Věz, že mrzce žít

je mrzké lidem ve cti zrozeným.

 

Dle těchto zásad nemám chuti žít.

 

Má hruď je dávno záští zalita.

 

Οἰδίπους Τύραννος

KRÁL OIDIPÚS

 

                   OIDIPÚS

Ach, jako já z vás nikdo netrpí!

Bol vlastní pouze nese každý z vás

a jiných nedbá, ale duše má,

ta oplakává nejen vlastní já!

 

                   KREÓN

Bůh velí jasně, králi, poskvrnu,

jež vyrostla zde v zemi, vyhladit

a neživit ji ve zlo nezmarné.

 

                   OIDIPÚS

Ve svém vlastním zájmu vyplením

tu ohavnost! Vždyť vrah by vbrzku snad

i na mne vztáhl ruku zločinnou!

 

                   SBOR

Je churav k smrti veškerý lid

a ztupělo důvtipu ostří.

Plody se nedaří slovutné země,

není požehnán rodiček bolestný skřek.

 

                   OIDIPÚS

Nechť zrno ze země

se nerodí ni děti z matek: ne,

ať nynější ta rána morová

je zahladí neb sudba ještě horší!

 

                   TEIRESIÁS

Óh, jak je strastné býti rozumný,

když rozum není platný! Ač to vím,

já zapomněl, sic byl bych nepřišel.

 

Vždyť zřím, že slova tvá ti neprospějí,

a abych nebyl stejně postižen –

                   Chce odejít

                   OIDIPÚS

Myslíš, že mi unikneš?

                   TEIRESIÁS

Již jsem ti unikl: jsem silný pravdou!

                   OIDIPÚS

Ty neznáš pravdu;

jsi zrakem, sluchem slep, i rozumem.

 

                   IOKASTÉ

Nač bát se člověku, když náhoda

jen vládne, bezpečné pak předtuchy

ni o jediné věci nelze mít!

Žít maně, jak se dá, toť nejlepší –

 

                   OIDIPÚS

Ó hrůza, hrůza! Vše je jasno již!

Kéž zřím tě, světlo, naposled, když vím

už vše: že jsem se v hříchu narodil

a v hříchu plodil, hříšně zabíjel!

 

                   SBOR

Hó, hó! Jaké to nic,

synové smrti, jaké to nic

je tento vezdejší život!

Který, který že lidský tvor

získá ze všeho blaha víc

než pouhé zdání, že blažen je,

a náhlé zhroucení snů svých?

Tvůj los, Oidipe, nešťastný,

vida před sebou, příklad tvůj,

tvoji bídu, nemohu nic

šťastným na světě zváti!

 

                   OIDIPÚS

Jsem zkázy nesmírné zdroj,

jsem prokletím největším klet a bohům protivný tak,

jak žádný smrtelný tvor!

 

Οἰδίπους ἐπὶ Κολωνῷ

OIDIPÚS NA KOLÓNU

 

                   SBOR STARCŮ

Kdo dál a dál chce žít

a nezná míry v tom,

ten pošetilým mužem

se jeví očím mým.

Vždyť řada dlouhých let

ve svém průběhu

spíš trpký osud dává.

Nic radostného věru

nepoznáš, když věkem

dospěješ až tam,

kam horoucně sis přál.

Pak pomůže všem stejný

úděl podsvětní:

smrt ukončí náš život,

však bez tance a zpěvu,

bez písně svatební.

 

Nezrodit se vůbec

je moudrost největší;

kdo na svět přijde však,

je druhá výhoda

co nejrychlej se vrátit

tam zas, odkud vzešel.

Když mine mladý věk,

vší bláhovosti plný,

plný nerozumu,

kdo unikne všem trudům?

Kdo všem útrapám?

Závist, hněv a rozepře,

boje, vraždění.

A nakonec nás čeká stáří nemilé,

chabé a opovrhované,

všemi opuštěné,

vždyť útrapy všechny

druží s trampotami.

 

Φιλοκτήτης

FILOKTÉTÉS

 

                   ODYSSEUS

Teď zkušený už, vidím všude u lidí,

že ve všem vládne jazyk, ne však skutky ctné.

 

                   NEOPTOLEMOS

Válka nikdy muže špatného

si ráda neuchvátí, šlechetné však vždy.

                   FILOKTÉTÉS

To věřím. Nezhynulo nikdy to, co zlé,

to dobře bozi chrání; co však prohnané,

co zchytralé, to rádi z Hádu vyzvednou,

a naopak zas to, co řádné, čestné je,

vždy dopravují tam. Co třeba o tom všem

je soudit, jak to schválit? Skutky božské když

chci soudit, potom shledám, bozi že jsou zlí.

 

                   NEOPTOLEMOS

Kde podlý muž víc platí nežli poctivý,

kde vládne zbabělost a hyne šlechetnost,

já nikdy tyto lidi nebudu mít rád.

 

                   FILOKTÉTÉS

Mají šlechetní

cit pro šlechetnost, odpor k věcem hanebným.

 

Kdo útrap zlých je prost, hleď na zlo hrozící,

a žiješ-li kdo šťastně, hleď si života

tím více, abys náhle nebyl zahuben.

 

Ó zátoky, ó úskalí, zvěř družně žijící

tu v horách, i vy příkré, srázné skály zde!

Vám, zvyklým se mnou žít, to s pláčem žaluji,

jen vám, neb nevím, komu jinému to říct,

co Achilleův syn mi zlého způsobil!

 

Nic šlechetného nemáš v mysli, žádnou čest.

Kéž zhyneš! A já často tohle jsem si přál.

 

Kéž do vzdušných mě výšin odtud plaší ptáci

vznesou ostrým větrem!

 

Αἴας

AIÁS

 

                   SBOR

Když na vznešené duchy střelu namíříš,

sotva chybíš se.

 

                   AIÁS

Ach ženo, ženám nejlíp sluší mlčení.

 

                   NÁČELNÍK SBORU

Ten muž je zřejmě chorý, neb žal ho jímá, když

má před očima to, co dříve provedl.

 

                   AIÁS

Je trapné, jestli muž chce dlouhý život mít,

však nezakouší přitom radost, jenom strast;

neb jakou radost může skýtat řada dnů,

když každý vzdaluje i přibližuje smrt?[2]

Nic nemá u mne ceny člověk takový,

jenž hřeje se den ze dne lichou nadějí.

Buď čestně žít má nebo čestně zemřít ten,

kdo šlechetný je muž. Teď slyšels celou řeč.

 

                   TEKMÉSSA

Ach, Aiante, můj pane, není pro lidi

tu žádné větší zlo než úděl poroby.

 

Ἰχνευταί

SLÍDIČI

 

                   Hermés začne hrát na lyru

                   Sbor padá k zemi

                   NÁČELNÍK SBORU

Jak omamný zvuk,

pln děsu i krásy, můj opřádá sluch!

Já neznámým, podivným zmatkem se chvím,

úzkost i nadšení drtí mou hruď!

 

                   HERMÉS zpívá a doprovází se hrou na lyru

Tebe, ó svatá země,

dárkyně života, pramáti tvorstva,

slaví nový můj zpěv!

 

                   APOLLÓN

Touha přesladká

mě jímá, slyším-li ten čárný hlas.

Jsou všechny tři v něm skryty půvaby:

i radost vlévá v srdce vznícené,

i lásku sladkým šeptem tlumočí,

i ke snu láká duši znavenou.

                   HERMÉS podává mu lyru

O přemnohých věcech překrásných

ti jejich tóny budou vyprávět

a měkký její hlas ti přítelem

a společníkem bude v samotě

a zhojí strasti srdce krušící.

Zde vezmi tedy a buď šťasten s ní!

 

Θραύσματα

ZLOMKY

 

Mlč, chlapče, má i ticho hodně krásného!

Zlomek 81 – Potomci Aleovi

 

Skrýt vlastní názor – zlo, jež nezná šlechetný.

Zlomek 79 – Potomci Aleovi

 

Neznalost – zlo, s nímž nelze vůbec zápasit.

Zlomek 924 – Neznámá hra

 

Jediný moudrý hyne z hejna hlupáků.

Zlomek 921 – Neznámá hra

 

On v hněvu mrštil po mně čpícím nočníkem

a nechybil se. O mou hlavu roztříští

se plná váza s tím, co není vonná mast.

Zlomek 565 – Hodovníci

 

Na obtíž soused obtížný, věz!, na obtíž.

Zlomek 753 – Neznámá hra

 

Je lépe vzíti škodu nežli mrzký zisk.

Zlomek 807 – Neznámá hra

 

Tak tedy není pěkné lživě promlouvat.

Však komu pravda hroznou zkázu přináší,

buď odpuštěno vyslovit i nepěkné!

Zlomek 352 – Kreúsa

 

Buď vždycky potichu, když postupuješ vpřed!

Zlomek 478 – Palamédés

 

Už dospěls. Musíš proto mnoho učit se

i mnoho uslyšet a moc se poučit.

Zlomek 694 – Ženy z Fthíe

 

Učím se, co je k učení, a hledám to,

co nalézt lze.

Zlomek 843 – Neznámá hra

 

Kdo nezakusil to, co já, ať neradí.

Zlomek 900 – Neznámá hra

 

Člověk! – Toť jenom prázdný dech a pouhý stín.

Zlomek 13 – Aiás Lokerský

 

Má větší cenu nebýt nežli špatně žít.

Zlomek 488 – Péleus

 

A lidské věci churavějí od toho,

že lidé léčí všechna zla zas novým zlem.

Zlomek 77 – Potomci Aleovi

 

Divná to věc, že ze zlých činů hříšníci

jen kvetou a si žijí v dobrých poměrech,

že štěstí nemají, co ušlechtilí jsou.

Zlomek 107 – Alétés

 

Ty největší a nejmoudřejší spatřil bys

být myslí takovými.

Zlomek 576 – Teukros

 

V neštěstí mysl došlá klidu mnoho zří.

Zlomek 661 – Týró

 

Pomalý dopad mají slova vyřčená,

s námahou projdou uchem, jež je nečisté.

Dopředu hleď, doblízka každý slepcem je!

Zlomek 858 – Neznámá hra

 

Marnivá prázdeň nezrodí nic dobrého.

Zlomek 308 – Ífigeneia

 

A z těch tvých slov já nevysoudím o nic víc

než z bílé krokvice měřící bílou zeď.

Zlomek 330 – Kédalión

 

Kdo vpravdě blažený, má doma zůstávat.

Zlomek 934 – Neznámá hra

 

Já pláči nad svým vlasem jako kobyla,

jež tvrdě uchopena od svých pastýřů

je v koňské stáji rukou těžkou, venkovskou,

zbavena zlatých klasů vzrostlých ze šíje;

a vyvlečena v luhy plné potoků

v nich uzří vlastní odraženou podobu,

i hřívu, sebe zneuctěnou nůžkami.

A ten, kdo nezná lítost, by ji litoval

jak zděšena je potupou, jak šílí z ní

v svém žalu a jak nad ztracenou hřívou lká.

Zlomek 659 – Týró

 

Sliď za vším možným – lidská svinstva vyslídíš.

Zlomek 853 – Neznámá hra

 

Nic, co je veliké, nevstupuje do světa lidí bez nějaké kletby.

Neznámý zlomek

 

Vysoko myslit – vysoko jednat.

Zlomek 818 – Neznámá hra