Stendhal: Červená a černá
(výpisky)
Ze slov podprefekta, pana Valenoda a jiných domácích přátel poznával denně, když vypravovali o případech, které se udály právě před jejich zraky, jak málo se jejich názory shodují se skutečností. Jestliže se mu zdál nějaký skutek hodný obdivu, mohl být jist, že se nelíbil lidem, mezi nimiž žil. Říkával si vždy: „Buď jsou to darebáci, anebo blázni!“
„A ke které straně vlastně patříš?“
„K žádné, a to je právě mé neštěstí. Má jediná politika je to, že miluji hudbu, malířství, že dobrá kniha je pro mne událostí... Vždycky se najdou králové, kteří se budou snažit rozšířit svá práva, vždycky budou ctižádostivci, kteří se budou chtít stát poslanci, vždy budou lidé, jimž nedá spát sláva... Na státní lodi bude každý chtít být u kormidla, neboť se to velmi dobře platí. Copak na ní nikdy nebude místečko pro obyčejného cestujícího?“
„Jsem nezávislý. Proč mám být dnes téhož mínění jako před třemi nedělemi? Vždyť pak bych se nechal tyranizovat svými názory.“
Croisenoisovi nechybí nic a bude po celý život nerozhodným člověkem, vždy se vyhýbajícím výstřednosti, člověkem, který bude tudíž všude na druhém místě. Který velký čin není ve chvíli, kdy se podniká, výstředností? Teprve když je vykonán, zdá se obyčejným lidem uskutečnitelným.
Můj malý Julián naopak jedná nejraději sám. Nikdy tomu výjimečnému tvoru nenapadne, aby hledal přispění a pomoc u jiných. Pohrdá ostatními a já jím právě proto nepohrdám.
Odmítnout čirý pramen, který může uhasit mou žízeň ve žhavé poušti všednosti, jíž se tak namáhavě vláčím? Na mou věru, nebudu tak hloupý; každý ať si hledí sebe v té poušti sobectví, kterou nazýváme životem!
Jedním z rysů geniálnosti je nevláčet své myšlenky brázdou vyjetou obyčejnými lidmi.
Milý pane, román je zrcadlo, se kterým jdeme po silnici. Brzy v něm vidíte nebeský blankyt, brzy bahno louží na silnici. A člověka, který ve své nůši zrcadlo nese, budete obviňovat z nemravnosti! Jeho zrcadlo ukazuje bahno a vy obviňujete zrcadlo! Obviňujte raději silnici, na níž je louže, anebo ještě raději cestmistra, který nechá vodu hnít, takže se utvoří bahno.
Několikrát pomýšlel na sebevraždu, představa smrti ho lákala jako lahodný odpočinek; byl to doušek studené vody podávaný nešťastníku, který umírá na poušti žízní a vedrem.
Lidské bytosti, která se zřítila do nejhlubší propasti neštěstí, zůstává jako jediné útočiště odvaha.
Mýlil se jako obyčejně, poněvadž přisuzoval lidem příliš mnoho rozumu.
Ministerské křeslo všechno změní, člověk pak dostane docela jiné zájmy.
Jsem blázen, topím se, mám se řídit radami přítele a nevěřit přitom sám sobě.
Julián byl méně nešťasten, poněvadž začal jednat.
Proti takové duševní otravě pomáhají léky a šampaňské víno. Julián by se byl pokládal za zbabělce, kdyby se byl uchýlil k podobným prostředkům.
„Hrabě Altamira mi vypravoval, že Danton den před smrtí řekl svým hřmotným hlasem: ‚To je zvláštní! Sloveso gilotinovat se nedá časovat ve všech časech. Lze říci: budu gilotinován, budeš gilotinován; ale nelze říci: byl jsem gilotinován.‘
Proč ne,“ pokračoval Julián, „je-li posmrtný život... Na mou věru, najdu-li tam křesťanského Boha, jsem ztracen. Je to despota a každý tyran má plno myšlenek na pomstu. Jeho bible mluví jen o krutých trestech. Nikdy jsem ho nemiloval. Nechtěl jsem ani věřit, že by ho mohl někdo upřímně milovat. Je nemilosrdný (přitom si vzpomněl na několik míst z bible). Potrestá mne strašně...“
„Neví se, kde jsou prameny Nilu,“ řekl si Julián, „lidskému zraku nebylo dovoleno vidět krále řek ve stavu pouhého potůčku: žádné lidské oko nesmí také vidět Juliána jako slabocha, a to předně proto, že slabý není. Jenom srdce mám velmi citlivé. Nejobyčejnější slovo, je-li vysloveno s pravým přízvukem, může rozechvět můj hlas, nebo mne dokonce rozplakat. Kolikrát mnou bezcitní lidé pro tu slabost pohrdali! Domnívali se, že prosím o milost. To si o mně nikdo nesmí myslit!“
A lůza, vždy žádostivá nějaké podívané, se počínala sbíhat.