Misantropova knihovna

(výpisky)

Být člověkem neznamená naplňovat ideál člověka, nýbrž zobrazovat sebe, jedinečného. Můj úkol nemusí být v tom, jak realizuji obecně lidské, nýbrž jak si sám sobě postačuji. Jsem svým rodem, jsem bez normy, bez zákona, bez vzoru.

Všechna náboženství, všechny filosofie, všechny politické doktríny přikazují zabývat se neustále cizími věcmi, jako bohem, člověkem, lidstvem, společností, státem, právem, pravdou, atd., nikdy mnou. Pro mne je však důležitá výlučně má věc. „Já“ nemá snášet žádnou nadvládu.

Sebevědomý egoista se odlišuje od hrubého egoisty, holdujícího hrabivosti, a bojuje proti všem dogmatům a substancím, podstatám, které proti němu vystupují jako omezující a nepřátelské síly.

Každé „já“ se už od narození těžce prohřešuje proti lidu, státu... Bezuzdné „já“ – a to původně jsme a v našem nitru jím neustále zůstáváme – je nikdy neustávající zločinec ve státě.

Já nejsem ani dobrý, ani zlý.

Popadni a vem si to, co potřebuješ! Tím je vyhlášena válka všech proti všem. Jedině já rozhoduji, co chci mít.

Používám svět a lidi.

Zhodnoť sebe sama.

Staň se každý z vás všemohoucím „já“.

Každý si musí říci: Já jsem sobě vším a všechno činím kvůli sobě.

Pro egoistu mají hodnotu jen jeho dějiny.

Já jsem vlastník lidstva a nečiním nic pro dobro druhého lidstva.

Nikoli svržení stávajícího je mým cílem, nýbrž mé pozdvižení se nad ně.

Dějiny lidstva prošly dosud dvojím obdobím: starověkým, kde lidé byli odvislí od věcí: hromů, blesků, šumu posvátných stromů atd. – a křesťanským, v němž lidé jsou otroky idejí. V budoucnu „já“ bude pánem věcí i idejí. V dnešní době není ještě svobodných lidí. Liberalismus dnešní v různých svých formách je pouze obměnou a oddílem druhého období.

Liberalismus politický neosvobodil našeho „já“ docela, neboť místo lidí, jichž jsme byli otroky, postavil zákon, jemuž musíme absolutně podléhati.

Liberalismus sociální neosvobozuje nás od hospodářské poroby, neboť nám odnímá vlastnictví a odevzdává je komunistickému státu.

Člověk (abstraktní) je posledním přízrakem a zlým duchem, lhářem a původcem mnohých iluzí, vzbuzujícím největší důvěru, jenž se cítí dobře mezi všemi, tvář má poctivou a je otcem všech lží.

Stát nemůže dopustiti, aby kdokoli v něm žijící měl svou vlastní vůli. Individuální svoboda a stát jsou úhlavní nepřátelé. Stát je vždy tyranií, bez ohledu k tomu, bude-li vládcem jeden, mnoho neb všichni. Vezměme nejlepší případ a řekněme, že všichni občané v zemi jednomyslně souhlasí s nějakým zákonem. Zdaž by proto občany neutlačoval? Dnes mohu souhlasiti s určitým nařízením, jež se tak stalo rezultátem mojí vůle. Avšak nařízení, byvši uvedeno v život, stává se jaksi mou zkrystalizovanou, stálou vůlí, která odtud jako taková mě omezuje. Či snad proto, že včera jsem provedl hloupost, schváliv jeden zákon – mám dnes za to pykati a snášeti po celý život jeho špatné účinky?

Lidské požadavky mohou být ve společnosti opatřeny co nejlépe, egoistické však nikdy.

Národ může být svoboden jenom na účet svobody jednotky, ježto ne ona je ve svobodě té hlavní věcí, nýbrž národ. Čím svobodnějším je národ, tím větším otrokem jest jednotlivec.

Vlast, mravnost, čest, láska atd. svobodu jednotlivcovu obmezují, vnucujíce různé příkazy a zadržujíce jeho pud požitku, vlastního štěstí atd. Jsou to naše výtvory, a nikoli bytosti mimo nás, a ne že my jim, nýbrž ony nám, lidským jednotkám, mají sloužiti.

Také miluji lidi, a to nejen některé jednotlivce, ale každého člověka, ano všechny živoucí bytosti, a utrpení jejich působí mi bolest; neznám však a nechci znáti příkazu lásky; miluji jako egoista, protože láska tato je mi příjemností, ano štěstím. Uznávám lásku jako jeden z našich citů, ale přece ne jako povinnost, jež stojí mimo mne a káže mi milovati.

Stát je pánem mého ducha, vyžaduje ode mne víry, má na mne morální vliv a vypuzuje moje „já“, aby vstoupil na jeho místo, jako „já“ skutečné.

Spolek egoistův nutně též obmezí do jisté míry svobodu jednotlivců, jej skládajících, poněvadž to vyplývá z povahy každého soužití, a v této příčině bude podoben státu.

Lidé si nejsou rovni a opačné tvrzení je licoměrností. Jako člověk se nepokládá za rovna zvířatům, stejně „já“ nemá považovati jiného člověka za bytost sobě rovnou.

Krádež se stala možnou vlastnictvím.

Beř, co chceš, kolik chceš a kdy chceš.

Proti revoluci stavím vzpouru, čímž rozumím odvržení veškerých předsudků, posvěcených zvyků atd. Kladu velký důraz na zbavení se pojmů, uznaných společností za svaté, na vnitřní vzpouru proti celému existujícímu světovému názoru.

"Max Stirner: ubohý otrok své početné rodiny, snící po večerech své sny o svobodě jedince - přehlížen a nedoceněn ve svém kolektivistickém století."