Antická žeň 1.
(citáty a zajímavosti z antiky)
Předmluva
Řecký a římský starověk zasil kdysi skrze svá písemnictví zrnka moudrosti a učenosti, jejichž výhonky se stále zelenají (pokud nebyly zlovolně zašlapány) a jejíž bohatou úrodu podnes sklízíme a živíme jí našeho ducha.
Uvádím zde mnou porůznu sebrané zlomky z děl rozličných antických autorů, ale i jiné zajímavosti z tehdejší doby, které mi stály za zaznamenání a které se nevešly jinam (seznam dalších souvisejících odkazů viz na konci druhé části).
MISANTROP
Obsah první části:
Hérákleitos * Xenofanés * Statius * Platón * Démokritos * Sapfó * Oblíbená rčení císaře Augusta * Zásady Julia Caesara * Démosthenés * Aischylos * Sókratés * Publilius Syrus * Cornelius Nepos * Gaius Marius Victorinus Afer * Gaius Sallustius Crispus * Plinius Mladší * Gellius * Quintus Ennius * Iuvenalis * Marcus Terentius Varro Reatinus * Anaxagorás * Antifón * Pomponianus * Epiktétos * Epicharmos * Gallus * Persius * Pacuvius * Kratés z Théb * Lysis * Isokratés * Júlianos Apostata * Chión
Lidské názory jsou dětské hračky.
Je smrt pro zem, změní-li se ve vodu, smrt pro vodu, změní-li se ve vzduch, smrt pro vzduch, změní-li se v oheň, a naopak.
Lidé bývají v rozporu s tím, s čím jsou v nepřetržitém styku.
Moudrý vymění všechny věci za Jednu; ale většina lidí je jako nenažraný dobytek.
Tak jako děti připadají pošetilé dospělým, tak lidé připadají pošetilí bohům.
Proti všemu stojí jedno, oheň stojí proti všem a dokonalý jedinec (aristos) stojí nad většinou.
Boj je otcem všeho i králem všeho a jedny učinil bohy, druhé lidmi, jedny udělal otroky, druhé svobodnými.
Žádný člověk nikdy nepozná Pravdu, neboť i kdyby ji náhodou vyslovil, nevěděl by o tom.
Co je platná většina, když nemá rozum.
První, kdo na světě stvořil bohy, byl strach.
Knihy jsou nesmrtelnými potomky otců, jimiž pohrdají.
(Ústava)
Ušlechtilí lidé jevívají se v mládí prostoduchými a snadno přístupnými klamům lidí nespravedlivých, poněvadž nemají sami v sobě příkladů podobných stavů jako špatní.
Jistě ty četné a všeliké žádosti, rozkoše a strasti nalezli bychom nejspíše u dětí, žen, lidí služebných a mezi takzvanými svobodnými lidmi u davu mravně chatrného. Kdežto jednoduché a uměřené žádosti a city, které se dávají vésti uvažováním za účasti rozumu a správného mínění, ty zastihneš jen u malého počtu lidí, nejlépe založených a nejlépe vychovaných.
Když jest přirozený stav tělesný porušen, nelze žíti, ani při všem jídle a pití a při všem bohatství a vší moci, jakpak by bylo lze žíti při poruše a pokažení přirozeného stavu samého pramene našeho života?
Druh ctnosti jest jen jeden, nesčíslné však jsou druhy špatnosti.
Dobrému je zlé větší protivou než nedobrému.
Zdalipak myslíš, že takovému duchu, který se vyznačuje ušlechtilostí a poznáním úhrnu času i všeho bytí, se lidský život jeví něčím významným?
(Zákony)
Lidská povaha, spravuje-li lidské záležitosti s neomezenou mocí, není schopna vyvarovat se zpupnosti a nespravedlivosti.
Potřebuje-li něco zvíře, ví samo, kolik potřebuje. Potřebuje-li něco člověk, nepozná to.
Lidé se mohou vzdát svého bláznovství jen tehdy, vzdají-li se svého lidství.
(Démokritos se oženil s malou ženou, ač sám byl veliký.)
„Vybral jsem si ze všeho zlého nejmenší.“
Nekonej mnoho věcí, chceš-li žít radostně!
Všechno je jen věc názoru. Jen základní prvky jsou pravdivé.
Mnozí vysoce vzdělaní nemají rozum.
Stálý styk se špatnými zvětšuje sklon ke špatnosti.
A smrt je zlo,
tak bozi uznali,
vždyť kdyby byla krásná,
též by zmírali.
Tak snadno, jako když si dřepne pes.
Bližší chitón, než plášť.
Ředkev možná řecky neumí, ale já ano.
"Odměny je hodno i mlčení."
(z Ód Horatiových)
Plútarchos vypravuje, že Augustus kázal ukřižovat jednoho otroka, že opovážil se upéci a snísti křepelku, kterou naživu zanechati a chovati poručil.
Zásady Julia Caesara
Velké úkoly raději příliš nerozmýšlet.
Lidé rádi uvěří tomu, čemu uvěřit chtějí.
Plútarchos vypráví o Gaiu Juliu Caesarovi, že zároveň četl a psal a diktoval.
Ανήρ ό Φεύγων καί πάλιν μαχήσεται
(Aneró feugón kai palin machesetai)
Bojovat může, i kdo z boje běží,
nemůže ten však, kdo již mrtev leží.
To, o čem muž přemýšlel rok, zvrátí žena za den.
Lidé nenávidí smrt neprávem – je to nejjistější obrana proti mnoha nemocem a svízelům.
Špatní lidé žijí, aby jedli a pili. Dobří lidé jedí a pijí proto, aby žili.
Nežiji, abych jedl, ale jím, abych mohl žít.
Vím, že nic nevím.
Radost musíme čerpat ne z jiných, ale ze sebe.
Nejvyšším úkolem není teoretické poznání, ale praktické umění žít.
Kdo chce hýbat světem, ať nejprve hýbe sám sebou.
Poslyšte, co o něm povídá Plútarchos: „Obžalovaní v Athénách hájívali se obyčejně před soudem uměle sestrojenými frázemi a namáhali se obměkčiti soudce slzami a prosbami. Sókratovi se prostě zdálo nedůstojným užívati takových prostředků. Dle athénského obyčeje musel obžalovaný sám označiti trest, o kterém se domníval, že ho zasloužil. Když tuto otázku položili Sókratovi, prohlásil, že myslí, že by zasloužil stejně jako vítěz her olympijských, aby žil v budoucnu na státní útraty... Touto odpovědí ještě více rozzuřil své soudce. Několik mezi těmi, kteří se vyslovili z počátku proti trestu smrti, hlasovali potom pro. Byl tedy odsouzen.“
Smrt není zlá, zlá je pouze cesta k ní.
Přílišná důvěrnost zpravidla přivádí do neštěstí.
Kdyby ti bylo někdy líto, že jsi nepromluvil, pak budeš tisíckrát litovat, že jsi nemlčel.
(dopis Caesarovi o řízení státu)
Zdolat nepřítele tváří v tvář není pro schopného člověka těžké, ale strojit tajně úklady nebo jim čelit, v tom se čestní lidé nevyznají.
Tam, kam vtrhne touha po penězích, málo platí disciplína, dobré vlastnosti nebo nějaké nadání: lidský duch nakonec, dříve nebo později, přece jen podlehne.
Nikdo se nemůže povznést, žádný člověk nemůže dosáhnout božské velikosti jinak, než že se vzdá požitků plynoucích z peněz a tělesných rozkoší a oddá se duševnímu životu.
(Dopis Miniciovi Fundanovi[1])
Ve svém Laurentinu[2] něco čtu nebo píšu, nebo také cvičím, což posiluje ducha. Nic neslyším, co bych slyšel nerad, neříkám nic, co by mě později mrzelo, nikdo u mne nešpiní druhého utrhačnými řečmi a já sám nikoho nekárám, leda snad sebe, když špatně píšu. Žádná naděje, žádný strach mě nevzrušuje, žádné zvěsti nezneklidňují: jen sám se sebou a s knížkami hovořím. Ó, jak dobrý, čistý je to život, jak sladký, ušlechtilý klid, krásnější téměř než každé jiné zaměstnání. Ó, moře, břehy, vy pravé, tajné svatyně Múz, kolik mi toho zjevujete, kolik diktujete mému peru! – Proto i ty, jakmile se ti naskytne první příležitost, opusť ten hluk, prázdné těkání a často nesmyslné starosti a oddej se studiu nebo rozjímání v ústraní. Lepší je totiž, jak velmi učeně a vtipně zároveň řekl náš Atilius,[3] mít volno nežli nedělat nic.[4]
(Dopis Maesiovi Maximovi)
Špatnost je silnější než prostředky proti ní.
Příroda to zakotvila již v samotných základech, z nichž jsme zrozeni, a ustrojila nás tak, že máme lásku a úctu k sobě samým, že pro nás není nic dražší, nic váženější než my sami.
Mnoho řečí – málo rozumu.
Dobrodiní prokázané špatnému pokládám za zločin.
Chci třikrát ve zbrani za život zápasit, než jednou jenom poslechnout.
Příroda neříká nikdy nic jiného, než co říká moudrost.
Máte snad šťastnější práci, kdo píšete dějiny lidstva? Víc se jen promarní času a přijde víc oleje nazmar! (O bídě literátů)
Marcus Terentius Varro Reatinus
Kdyby Múzy chtěly mluvit latinsky, mluvily by jazykem Plautovým.
(Όνος λύρας – Osel lýry[5])
Kdo ve zpěvu a hudbě oslem lýry jest, ve chlévech trhových a soudních zůstaň si, kde neumělost svoji můžeš vyrážet a nadějemi kojit svoji lakotu. Ano, když v horách kance aneb oštěpem honíš jeleny, již tobě nic zlého neučinili: ó toť přeslavné je umění.
Co komu kdy se zdálo ve snu horečném, to jistě některý též řekl filosof.
když mu kdosi oznámil, že mu zemřel syn, odpověděl docela klidně:
„Věděl jsem, že jsem zplodil smrtelného.“
Někteří nežijí přítomný život, nýbrž se připravují s velikou horlivostí, jako by měli žít nějaký jiný život, ne přítomný, a zatím uniká zbývající čas.
Někteří lidé tak zalezli do tmavých úkrytů, že pokládají za zmatené vše, co je na světle.
Jsi dušička, která se vleče s mrtvolou.
Jen o tom člověku lze říci, že je svoboden, který žije tak, jak chce.
Podle myšlenek, jež člověk pronáší, nelze usoudit, jak by s námi ve skutečnosti jednal. Stejně těžké je naopak soudit podle jeho skutků, proč tak jedná, jaké má při tom v hlavě myšlenky a jaké pohnutky má v duši.
Cizí duše je záhadou.
Zemřelo dítě? Bylo vráceno. Zemřela žena? Byla vrácena.
Zemřít nechci, být však mrtev je mi zcela lhostejné.
Velmi často ten, komu se zdá, že umí mluvit, prostě neumí mlčet.
Lépe je zemřít než trávit život podobný smrti.
Ó vy starosti lidské! Hle kolik je marnosti ve světě!
Pro všechny případy se nejlépe hodí učení těch, kteří vše, co v životě sledují, měří blažeností. Proto všude tam, kde je jí dost, mohou žít blaženě.
(asi 365–285 př. n. l.)
(nepravý podvrh fiktivního dopisu Boháčům)
Jděte ke všem čertům, že se plavíte v pracovním šatě s boby, sušenými fíky a vodou po mořích a že se pachtíte na polích! Jděte ke všem čertům i se svými zrádnými kousky a násilnostmi v obcích a vraždami a ostatními podobnými věcmi, které pášete, ačkoliv byste měli žít raději v nerušeném klidu! My trávíme život v dokonalém míru, zbaveni všeho zla Diogenem ze Sinópé, a ačkoliv nemáme nic, máme všechno. Vy naopak, ačkoliv máte všechno, nemáte pro svou vzájemnou řevnivost a závistivost a strach a honbu za prázdnou slávou nic.
(Mládeži)
Zvykněte si jíst ječný chléb a pít vodu; rybu a víno neokoušejte! Neboť ryby a víno proměňují starce ve zvířata jako kouzelné nápoje Kirky, mladé muže naopak proměňují v ženy.
(fiktivní podvrh dopisu Hipparchovi)
Je mou posvátnou povinností, abych nedával ke všeobecnému užívání poklady moudrosti těm, které ani ve snu nenapadlo, aby očistili svou duši. Neboť nemáme právo podávati to, co bylo vydobyto v takových zápasech, kdekomu na potkání.
(makedonskému králi Filippovi)
Neměl bys mít příliš v lásce takové přednosti, kterých se dostává i nicotným lidem, nýbrž ty, na nichž by se nikdo bezvýznamný nemohl podílet.
(dopis filosofu Themistiovi)
Není totéž, můžeme-li se o někom vyjádřit pochvalně nebo můžeme-li ho prohlásit za šťastného. A poněvadž každý živý tvor už od přírody touží po štěstí, je lepším životním cílem být prohlašován za šťastného podle přírody než být vynášen pro svou ctnost.
Žádná lidská bytost není hodna, aby ji osud postavil na tak vyvýšené místo.
(Spiknutí proti tyranovi)
Dokud je živá vzpomínka na svobodu a dokud se v zotročených probouzí vůle postavit se proti tyranovi, dochází k velkému zápasu národa se zotročovatelem. Jakmile však jednou zlo zesílí a lidé už neuvažují o tom, jak by se ho zbavili, ale jak by je nejlehčeji snášeli, tenkrát je se vším konec.
Takové neštěstí tedy postihlo naši vlast, v takovém je nebezpečí. Kdyby ses však chtěl podívat, jak to je se mnou, poznal bys, že já jsem v naprostém bezpečí. O otroctví se totiž dá podle mého názoru mluvit teprve tenkrát, když je spolu s tělem zotročena i duše, kdežto když je ovládnuto pouze tělo a duše není ani trochu zachvácena, to se myslím za otroctví považovat nedá.
Měl jsem už od přírody sklon k filosofii a k tomu, co dobrého z ní plyne, a své přirozené sklony jsem ještě ze všech sil upevňoval, a tak když jsem dospěl do jinošského věku, netoužil jsem ani po úřadech, ani po poctách, ale hned jsem se snažil stát se pozorovatelem přírodních zákonů. Tato láska mě přivedla do Athén a spřátelila s Platónem.
Byl jsem tedy už svou povahou přitahován ke klidnému životu, takže jsem už od útlého věku opovrhoval vším, co mohlo do mého života zanést neklid.
Klid je světlo filosofického uvažování, avšak veřejná činnost a obchodování je naopak jako nějaká mlha, která filosofii zahaluje a činí nedostupnou těm, kdo po ní pátrají.
Naučil jsem se nic nepovažovat za tak zlé, aby to mohlo vyvést duši z míry a odvrátit člověka od vlastních záležitostí k cizím.
Poznámky:
[1] Minicius Fundanus – konsul r. 107, prokonsul v provincii Asii v letech 122, 123.
[2] ve svém Laurentinu – Pliniův statek, 17 římských mil jižně od Říma (= 25 km) mezi městy Ostií a Laviniem.
[3] řekl náš Atilius – pravděpodobně Atilius Crescens, Pliniův přítel z mládí.
[4] lepší je mít volno nežli nedělat nic – Vtip Atiliova výroku spočívá ve dvojznačnosti latinského otium, které znamená jednak ústraní (ve smyslu být stranou společenského a politického života, tedy čas, který římští spisovatelé využívali k literární práci), jednak volno ve smyslu nicnedělání.
[5] Όνος λύρας říkalo se o člověku, jenž smyslu pro hudbu neměl.