Misantropova knihovna

ŽALMY

(3,2) Jak mnoho je těch, kteří mě souží!

 

(4,3) Milujete marnost, vyhledáváte lež.

(4,5) Jste tím pobouřeni. Přemítejte však o tom v srdci na loži a buďte zticha.

 

(5,2) Přej sluchu mým slovům, měj porozumění pro mou zneklidněnou mysl.

 

(5,6–7) Tobě nesmějí na oči potřeštěnci, nenávidíš všechny, kdo páchají ničemnosti,
do záhuby vrháš ty, kdo lživě mluví. Kdo prolévá krev a jedná lstivě, toho má Hospodin v ohavnosti.

(5,10–11) Vždyť na jejich ústa není spolehnutí, jejich nitro je zdroj zhouby, jejich hrdlo je hrob otevřený, na jazyku samé úlisnosti.

Odhal jejich vinu, bože, ať doplatí na své plány, zavrhni je!

 

(6,9) Pryč ode mne všichni, kdo pácháte ničemnosti!

(6,11) Hanba a velký děs padnou na všechny mé nepřátele. Pryč odtáhnou v náhlém zahanbení.

 

(7,5–7) Jestliže jsem z prázdných ohledů šetřil protivníka,

ať nepřítel stíhá moji duši, chytí a zašlape do země můj život, ať uvede v prach mou slávu.

Povstaň, Hospodine, ve svém hněvu, proti zuřivosti protivníků mých se zvedni, bděle při mně stůj na soudu, k němuž jsi dal příkaz.

(7,12–17) Každý den má bůh proč vzplanout hněvem.

Což si znovu člověk nebrousí svůj meč? Napíná svůj luk a míří,

smrtonosnou zbraň si chystá, šípy ohnivé si připravuje.

Počíná-li ničemnosti, zplodí trápení a zrodí křivdy.

Kope jámu, vyhloubí ji, spadne však do pasti, kterou chystá.[1]

To, čím jiné trápí, jemu se na hlavu vrátí, jeho násilnictví na lebku mu padne.

 

(8,5) Co je člověk, že na něho pamatuješ? Co je syn člověka, že se ho ujímáš?

 

(9,20–21) Povstaň, Hospodine, ať si člověk nezakládá na své moci, ať už pronárody stanou před tvým soudem!

Hospodine, zdrť je strachem, ať si pronárody uvědomí, že jsou jenom lidé.

 

(10,18) Člověk na zemi už nebude vzbuzovat strach.

 

(11,3) Když se všechno od základů hroutí, co dokáže spravedlivý?

(11,4–5) Jeho oči hledí, jeho pohled zkoumá lidské syny.

Toho, kdo miluje násilí, z té duše nenávidí.

 

(12,3–5) Jeden druhého svou řečí šálí, mluví úlisnými rty a obojakým srdcem.

Kéž Hospodin zcela vymýtí ty úlisné rty, jazyk, co se velikášsky chvástá,

ty, kdo říkají: „Náš jazyk převahu nám zaručuje, máme přece ústa.“

 

(13,5) Ať nepřítel neřekne: „Zdolal jsem ho!“ Moji protivníci budou jásat, zhroutím-li se.

 

(14,1) Všichni kazí, zohavují, na co sáhnou, nikdo nic dobrého neudělá.

(14,3–5) Zvrhli se do jednoho, nikdo nic dobrého neudělá, naprosto nikdo.

Což nevědí všichni, kdo páchají ničemnosti, kdo jedí můj lid, jako by jedli chleba,

že se jednou třást budou strachem?

 

(16,4) Ani trochu krve v úlitbu jim nedám, jejich jméno nepřejde mi přes rty.

 

(17,10–13) Tukem obrostlo jim srdce, jejich ústa mluví zpupně.

Kruhem svírají mě při každičkém kroku, slídí zrakem, jak mě dostat k zemi.

Můj nepřítel podobá se lvu, jenž lační po kořisti, je jak lvíče, které číhá vskrytu.

Povstaň, Hospodine, předejdi jej, sraz ho!

 

(18,5) Ovinuly mě provazy smrti, zachvátily mě dravé proudy Ničemníka.

 

(19,14) Nedopusť, aby mi vládli. Pak budu bez vady a shledán čistým.

 

(21,11–12) Vyhubíš ze země jejich plod a jejich potomstvo mezi lidmi.

Ačkoli ti chystali zlý konec a vymýšleli pikle, nepořídí.

 

(22,14) Rozevírají na mne tlamu jak řvoucí lev, když trhá kořist.

(22,17–18) Smečka psů mě kruhem svírá, zlovolná tlupa mě obkličuje.

Pasou se na mně svým zrakem.

 

(25,2) Kéž nejsem zahanben, ať nade mnou moji nepřátelé nejásají.

(25,19) Pohleď, jak mnoho je mých nepřátel, jak zavile mě nenávidí.

 

(26,4–6) Nesedávám s šalebníky, nescházím se s potměšilci.

Schůzky zlovolníků nenávidím, mezi ně nezasednu.

Umývám si ruce v nevinnosti.

(26,9–12) Nesmeť spolu s hříšníky mou duši a můj život s těmi, kdo krev prolévají,

kterým na rukou lpí mrzkost, jejichž pravice je plná úplatků.

Já přec žiji bezúhonně,

moje noha stojí na rovině!

 

(27,6) Již teď zvedám hlavu nad své nepřátele kolem!

 

(27,11–12) Veď mě rovnou stezkou navzdory těm, kdo proti mně sočí.

Nevydávej mě zvůli mých protivníků! Zvedli se proti mně křiví svědkové, i ten, z něhož násilí čiší.

 

(27,14) Buď rozhodný, buď udatného srdce!

 

(28,3–4) Mezi lidi mě nezařazuj, mezi pachatele ničemností. S bližním rozmlouvají o pokoji, ale v srdci mají zlobu.

Nalož s nimi podle jejich skutků, podle jejich zlého počínání. Nalož s nimi podle díla jejich rukou, podle zásluhy jim odplať.

 

(30,7) Mnou nikdy nic neotřese.

 

(31,7) Nenávidím ty, kdo se drží šalebných přeludů.

 

(31,12) Potupen jsem všemi protivníky, a sousedy nejvíc.

(31,14) Z mnoha stran pomluvy slyším. Kolkolem děs! Smlouvají se na mne, kují pikle, chtějí mi vzít život.

(31,19) Ať oněmějí zrádné rty, jež mluví proti spravedlivému tak urážlivě, zpupně, s pohrdáním.

(31,20–21) Jak nesmírná je tvoje dobrotivost, kterou jsi prokázal těm, kteří se k tobě utíkají před zraky všech lidí.

Ukrýváš je u sebe v své skrýši před srocením, před jazyky svárlivými schováváš je v stánku.

 

(32,2) Blaze člověku, v jehož duchu není záludnosti.

(32,9) Nebuďte jako kůň či mezek: toho zdobí ohlávka a uzda na zkrocení.

(32,11) Radujte se a jásejte, spravedliví, plesejte všichni, kdo máte přímé srdce!

 

(33,10) Záměry národů Hospodin maří, lidem úmysly hatí.

 

(34,14–15) Střez své rty před záludnými řečmi.

Vyhýbej se zlu a vyhledávej pokoj a usiluj o něj.

(34,17) Hospodinova tvář se však obrací proti pachatelům zla, vymýtí ze země každou památku po nich.

 

(35,4–5) Ať se hanbí, ať se stydí ti, kdo o život mi ukládají. Ať táhnou zpět, ať se zardí ti, kdo zlo mi strojí.

Ať jsou jako plevy hnané větrem.

 

(36,3–5) Lichotí si ve svých očích, a tak bude shledán vinným, hodným nenávisti.

Slova jeho úst jsou ničemná a lstivá, přestal jednat rozumně a dobře.

Vymýšlí si na svém lůžku ničemnosti, postavil se na nedobrou cestu, neštítí se zlého.

 

(37,10) Ještě maličko a bude po něm, všimneš-li si jeho místa, bude prázdné.

 

(39,6–7) Člověk je jen vánek pouhý, i kdyby stál pevně.

Každý žitím putuje jak přelud, hluku nadělá, ten vánek pouhý, kupí majetek a neví, kdo to shrábne.

 

(40,5) Blaze muži, který k obludám se neobrací, ani k těm, kteří se uchylují ke lži.

 

(40,13) Tolik zla mě obklopilo, že mu není počtu.

 

(41,7) Šalebně mluví, spřádá v srdci ničemnosti, vyjde ven a mluví.

 

(42,10) Proč musím chodit zármutkem sklíčen v sevření nepřítele?

 

(43,1) Dej mi vyváznout před člověkem záludným a podlým!

 

(49,4–5) Moje ústa budou vyhlašovat moudrost, mé srdce bude rozjímat o rozumnosti.

Nakloním své ucho ku příslovím.

 

(49,14) To je cesta těch, kdo bláznovství se drží; za nimi jdou ti, kdo si libují v jejich řečech.

 

(50,19) Ústa propůjčuješ k zlému, svůj jazyk jsi spřáhl se lstí.

(50,21) To jsi dělával, a já jsem mlčel. Domníval ses, že jsem jako ty. Vznáším proti tobě obžalobu.

 

(51,7) Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka.

 

(51,12) Stvoř mi, bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha.

 

(52,3–10) Proč se chlubíš zlem?

Jen zhoubu tvůj jazyk splétá, máš ho ostrý jako břitvu, pleticháři.

Zlo miluješ víc než dobro, klam více než spravedlivé slovo,

jazyku lstivý.

Proto bůh tě smete provždy, popadne tě, ze stanu tě vyrve, vykoření tě ze země živých.

Až to spatří spravedliví, posměšně o něm řeknou:

„Ano, byl to člověk, jenž ve své veliké bohatství doufal, zakládal si na své zhoubné moci.“

Ale já jsem jako zelenající se oliva.

 

(55,7–8) Pravím: Kéž bych měl křídla jako holubice, uletěl bych, usadil se jinde.

Ano, daleko bych letěl, pobýval bych v pustině.

 

(55,10–12) Ve zmatek je uveď, Panovníku, v městě vidím násilí a sváry,

ve dne v noci po hradbách se plíží, ničemnost a trápení jsou v jeho středu,

v jeho středu běsní zhouba, týrání a lest se nehnou z ulic.

(55,16) Ať je překvapí smrt, ať zaživa sejdou do podsvětí! Jen zloba je v jejich doupatech, je v jejich středu.

 

(55,22) Lichotek má plná ústa, ale v srdci válku. Hladší nad olej jsou jeho slova, ale jsou to vytasené meče.

 

(55,24) Ty je, bože, srazíš v jámu zkázy. Ty, kdo prolévají krev a stavějí vše na lsti.

 

(56,2–3) Smiluj se nade mnou, bože, neboť po mně šlape člověk, denně mě utiskuje.

Denně po mně šlapou ti, kteří proti mně sočí; těch, kdo zpupně válčí proti mně, je mnoho.

(56,6–8) Denně překrucují moje slova, vymýšlejí na mne kdeco zlého.

Srocují se, číhají a stopují mě, o mé bezživotí usilují.

Vyváznout je necháš za ty ničemnosti? Takové lidi sraz svým hněvem!

 

(57,5) Mezi lvy být musím, s těmi uléhám, kdo srší ohněm, s lidmi, jejichž zuby jsou kopí a šípy, jejichž jazyk je ostrý meč.

(57,7) Člověk mě chtěl zlomit.

 

(58,3–9) Jednáte, jak podlé srdce velí, razíte si cestu násilím svých rukou.

Ti se odrodili hned v matčině lůně, z mateřského života se lháři dali bludnou cestou.

Mají jedu jako hadi, jsou jak hluchá zmije, když si zacpe uši,

aby neslyšela kouzelnický šepot zaklínače zkušeného v zaklínání.

Vylámej jim zuby v ústech, vyraz jim tesáky!

Ať se rozplynou jak tratící se vody, ať se tomu, kdo napne luk, ztupí šípy.

Ať se ztratí jako potracený plod, který neuzřel slunce.

 

(59,2–5) Vysvoboď mě od mých nepřátel, můj Bože, buď mi hradem proti útočníkům.

Vysvoboď mě od těch, kdo páchají ničemnosti, zachraň mě před těmi, kdo prolévají krev.

Hle, jak nástrahy mi strojí, mocní srocují se proti mně,

sbíhají se.

 

(59,6) Neměj slitování s nikým, kdo by páchal ničemnosti.

 

(59,7–14) Skučí jako psi a pobíhají kolem města.

Hle, co chrlí jejich ústa! Mezi jejich rty jsou meče.

Ty se jim však směješ, všechny pronárody jsou ti k smíchu.

Moje sílo, budu se tě držet! Jsi přece hrad můj nedobytný.

Spatřím pád těch, kdo proti mně sočí.

Rozežeň je mocí svou a sraz je!

Hříchem svých úst, slovem svých rtů, vlastní pýchou ať jsou polapeni za kletbu a za lež, které vyřkli.

Skoncuj v rozhořčení, skoncuj s nimi!

 

(59,18) Moje sílo, o tobě chci žalmy zpívat. Jsi přece hrad můj nedobytný.

 

(60,13) Je šalebné čekat spásu od člověka.

 

(62,3) Mnou nikdy nic neotřese.

 

(62,5) Ve lhaní zálibu našli, žehnají ústy, zlořečí v nitru.

 

(62,11) Neslibujte si nic od útisku, nedejte se šálit tím, že něco uchvátíte, k jmění, byť i přibývalo, neupněte srdce.

 

(62,13) Každému splatíš podle jeho skutků.

 

(64,9) Každý, kdo je spatří, se jim vyhne.

 

(68,31) Oboř se na toho, který se vrhá do bláta kvůli úlomku stříbra.

 

(69,5) Víc než vlasů na mé hlavě je těch, kdo mě nenávidí; umlčet mě chtějí, zrádní nepřátelé!

 

(69,28–29) Sečti jejich nepravosti, ať před tebou nejsou spravedliví.

Nechť jsou vymazáni z knihy živých, nezapsáni mezi spravedlivé.

 

(71,10) Nepřátelé se na mne domlouvají, ti, kdo mě hlídají, společně se radí.

 

(73,6–10) Jejich náhrdelníkem je zpupnost, násilnictví šatem, do něhož se halí.

Jejich oko vystupuje z tuku, provaluje se smýšlení srdce.

Vysmívají se a mluví zlomyslně, povýšenou řečí utiskují druhé.

Do úst nebesa si berou, jazykem prosmýčí zemi.

A lid se za nimi hrne.

 

(75,6) Nemluvte s tak drzou šíjí!

 

(76,11) Rozhořčením stíháš lidi a je ti to k chvále.

 

(79,4) Tupení svých sousedů jsme vystaveni, svému okolí jsme pro smích, pro pošklebky.

(80,7) Pro sousedy jsme předmětem sváru, nepřátelům pro smích.

 

(82,5) Nic nevědí, nic nechápou, chodí v tmách.

 

(83,3) Hleď, jak tvoji nepřátelé hlučí, kdo tě nenávidí, pozvedají hlavu.

 

(90,3) „Zpět, synové Adamovi!“

 

(90,10) Počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát, a mohou se pyšnit leda trápením a ničemnostmi.

 

(92,7–8) Tupec o tom neví, hlupák tomu nerozumí.

Bují jako plevel, všichni pachatelé ničemností rozkvétají, aby byli navždy vyhlazeni.

 

(92,13) Spravedlivý roste jako palma, rozrůstá se jako libanónský cedr.

(92,15–16) Ještě v šedinách ponese plody, zůstane statný a svěží,

aby hlásal, že je přímý a podlosti v něm není!

 

(94,4) Chrlí drzé řeči, chvástají se všichni pachatelé ničemností.

(94,8) Přijdete na to, vy tupci z lidu, hlupáci, pochopíte to někdy?

 

(95,10–11) Po čtyřicet let mi bylo na obtíž to pokolení. Řekl jsem si: Je to lid bloudící srdcem, k mým cestám se nezná.

Proto jsem se v hněvu zapřisáhl: Nevejdou do mého odpočinutí!

 

(101,3–5) Nebude mi vzorem, co ničemník páchá. Nenávidím, co dělají, nepropadnu tomu.

Ať mi je vzdálena neupřímnost srdce, nechci mít nic se zlem.

Kdo má pyšné oči a naduté srdce, toho nestrpím.

(101,7–8) Nesmí přebývat v mém domě, kdo záludně jedná. Kdo proradně mluví, na oči mi nesmí.

Tak vymýtím všechny pachatele ničemností.

 

(102,9) Celé dny mě moji nepřátelé tupí, klnou mi a za potřeštěnce mě mají.

 

(106,38–39) Nevinnou krev prolévali; proléváním krve zhanobili zemi.

Tak se poskvrnili svými činy.

 

(109,7) Modlitba ať je počítána za hřích.

 

(110,2) Panuj uprostřed svých nepřátel!

 

(115,4–8) Jejich modly jsou stříbro a zlato, dílo lidských rukou.

Mají ústa, a nemluví, mají oči, a nevidí,

mají uši, a neslyší, mají nosy, a necítí,

rukama nemohou hmatat, nohama nemohou chodit, z hrdla nevydají hlásku.

Jim jsou podobni ti, kdo je zhotovují, každý, kdo v ně doufá.

 

(116,11) Každý člověk je lhář.

 

(118,22) Kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným.

 

(119,42–43) Dám odpověď tomu, kdo mě tupí.

Nikdy nezbavuj má ústa slova pravdy.

 

(119,70) Bezcitné je jejich tučné srdce.

 

(119,100–101) Rozumu jsem nabyl víc než starci.

Před každou zlou stezkou jsem zdržel své kroky.

(119,104) Nabyl jsem rozumnosti, proto nenávidím každou stezku klamu.

(119,113) Nenávidím obojetné lidi.

(119,115) Pryč ode mne, zlovolníci!

 

(119,118) Zhrdáš všemi, protože záludně klamou.

(119,163) Nenávidím klam, hnusí se mi.

 

(120,6) Pobývám už dlouho u toho, kdo nenávidí pokoj.

 

(124,2–3) Když proti nám povstali lidé,

zaživa by nás tehdy zhltli v hněvu, jímž proti nám vzpláli.

(124,6) Požehnán buď Hospodin, že za kořist nás nedal jejich zubům!

 

(129,2–3) Jak často mě už od mládí sužovali, ale nepřemohli.

Po zádech mi orali oráči, vyorali dlouhé brázdy.

 

(139,19–22) Pryč ode mne, vy, kdo proléváte krev!

Dovolávají se tě při svých pletichách, zneužívají tvé jméno.

Nemám nenávidět a s odporem pohlížet na ně?

Nenávidím je, rozhodně nenávidím, jsou to moji nepřátelé.

 

(140,2–5) Vysvoboď mě, Hospodine, od člověka zlého, chraň mě proti násilníku,

proti těm, kdo mají v srdci zlé úmysly a den ze dne se srocují k bojům,

jazyky si ostří jako hadi, za rty mají jed jak zmije.

Chraň mě proti násilníku, proti těm, kdo zamýšlejí podrazit mi nohy.

(140,9–12) Nepřivoluj, Hospodine, k jeho choutkám, nedej, aby vyšly jeho plány, ať se nevypíná.

Na hlavu těch, kdo mě obkličují, ať padne trápení, na němž se jejich rty umluvily.

Ať na ně dopadne žhavé uhlí, ať je bůh do ohně srazí, do vířivých proudů, aby nepovstali.

Zlovolného násilníka stihne náhlá zkáza.

 

(141,4) Nedej, aby se mé srdce přiklonilo ke zlu, ať se nedopustím zlovolnosti s muži, kteří pášou ničemnosti; jejich vlídnosti okoušet nechci.

(141,6) Ať jsou jejich soudci svrženi na úbočí skály, ale spravedliví ať slyší, že vlídná jsou má slova.

 

(144,3) Co je člověk, že ho bereš na vědomí, co syn člověka, že na něj myslíš?

(144,8) Jejich ústa mluví šalebně, jejich pravice je pravice zrádná!

 

(146,3) Nedoufejte v knížata, v člověka, u něhož záchrany není.

Bible 3. >>>

<<< Bible 1.