Misantropova knihovna

PŘÍSLOVÍ

(1,20) Moudrost pronikavě volá:

(1,22) „Dokdy budete, vy prostoduší, milovat prostoduchost, dokdy hlupáci poznání nenávidět?

Obraťte se, když vám domlouvám. Hle, nechám na vás proudit svého ducha, uvedu vám ve známost svá slova.

(1,25–32) Každé mé radě jste se vyhýbali, nedali jste na mé domlouvání,

i já se budu smát, až budete v bídě, budu se vysmívat, až na vás přijde strach,

až na vás přijde strach jako ničivá bouře a vaše bída se přižene jako vichřice, až na vás přijde soužení a tíseň.

Tehdy mě budou volat, a neodpovím, budou mě hledat za úsvitu, a nenaleznou,

protože měli poznání v nenávisti,

nedali na mou radu, každou mou domluvu znevážili.

Budou jíst plody své cesty, přesytí se svými plány.

Prostoduché zavraždí jejich odmítavost, hlupáky zahubí jejich netečnost.“[1]

 

(2,10–16) Moudrost vejde do tvého srdce a poznání oblaží tvou duši.

Tvou stráží stane se důvtip, rozumnost tě bude chránit.

Ochrání tě před zlou cestou, před každým, kdo proradně mluví,

před těmi, kdo opouštějí přímé stezky a chodí po temných cestách,

kdo se radují, když páchají zlo, jásají nad zhoubnými proradnostmi,

jejichž stezky jsou křivolaké; jsou neupřímní na každém kroku.

Moudrost tě ochrání před ženou, která se lísá svými řečmi.

 

(3,13–18) Blaze člověku, jenž našel moudrost, člověku, jenž došel rozumnosti.

Nabýt jí je lepší nežli nabýt stříbra, její výnos je nad ryzí zlato.

Je drahocennější než perly, nevyrovnají se jí žádné skvosty.

V její pravici je dlouhověkost, v její levici čest.

Její cesty vedou k blaženosti, všechny její stezky ku pokoji.

Stromem života je těm, kdo se jí chopí, blaze těm, kdo se jí drží.

(3,35) Čest připadne moudrým do dědictví, hlupáci si však odnesou hanbu.

 

(4,7–10) Počátek moudrosti je: Snaž se získat moudrost, za všechno své jmění získej rozumnost.

Obklop se jí, vyvýší tě; oslaví tě, když ji obejmeš.

Vloží ti na hlavu půvabný věnec, ozdobnou korunu ti předá.

Živ budeš mnoho let.

 

(4,16–17) Neusnou, když nespáchají něco zlého, o spánek jsou připraveni, když někoho nepřivedou k pádu.

Vínem násilí se napájejí.

 

(4,24–27) Odvracej svá ústa od falše a od svých rtů vzdal neupřímnost.

Tvé oči ať hledí rovně, zpříma před sebe se dívej.

Sleduj stopy svých nohou, všechny tvé cesty ať jsou pevné.

Napravo ani nalevo se neuchyluj.

 

(5,3–6) Ze rtů ženy sice kape med a její jazyk je hladší než olej,

nakonec je však hořká jako pelyněk, ostrá jak dvojsečný meč.

Její nohy sestupují k smrti, její kroky uvíznou v podsvětí.

Nevysleduješ stezku života, její stopy se motají, nevíš kam.

(5,8) Ať jde tvá cesta daleko od ní, nepřibližuj se ke dveřím jejího domu.

(5,11) Nakonec budeš skučet, až celé tvé tělo zchátrá.

 

(5,14–18) Málem bych byl propadl nejhoršímu uprostřed shromáždění a pospolitosti.

Pij vodu z vlastní nádrže, tu, jež vyvěrá z tvé studnice.

Mají se tvé prameny roztékat ven do široka jako vodní toky?

Tobě mají patřit, tobě jedinému, a ne cizím spolu s tebou.

Buď požehnán tvůj zdroj.

 

(6,12–15) Ničemný člověk, muž propadlý ničemnostem, má plná ústa falše,

mrká očima, nohama cosi naznačuje, svými prsty ukazuje.

V srdci má proradnost, osnuje zlo v každém čase, vyvolává sváry.

Proto náhlá pohroma ho stihne, bude nenadále rozdrcen a nezhojí ho nikdo.

 

(6,25–26) Nedychti v srdci po kráse ženy, ať tě svými řasami neuchvátí!

Nevěstce zaplatíš bochníčkem chleba, žena však loví drahou duši.

 

(7,4) Moudrosti řekni: „Jsi moje sestra“, rozumnost nazvi svou příbuznou.

 

(8,6–9) Otevírám rty a plyne z nich přímost.

O pravdě hovoří můj jazyk.

Všechny výroky mých úst jsou spravedlivé, není v nich nic potměšilého či falešného.

Všechny jsou správné pro toho, kdo porozumí, přímé těm, kdo naleznou poznání.

 

(9,9) Moudrému dej a bude ještě moudřejší, pouč spravedlivého a přibude mu znalostí.

 

(9,13) Paní Hloupost je halasná, prostoduchá, vůbec nic nezná.

 

(10,13) Na rtech rozumného se nalézá moudrost, kdežto hůl dopadne na hřbet toho, kdo je bez rozumu.

 

(10,23) Radostnou hrou je pro hlupáka mrzké jednání, kdežto pro rozumného muže moudrost.

 

(10,31) Ústa spravedlivého plodí moudrost, kdežto jazyk proradný bude vyťat.

 

(11,22) Zlatý kroužek na rypáku vepře je žena krásná, ale rozmarná.

 

(12,10) Spravedlivý cítí se svým dobytkem, kdežto nitro zlovolníků je nelítostné.

 

(12,18) Někdo tlachá, jako by probodával mečem, kdežto jazyk moudrých hojí.

 

(12,23) Chytrý člověk poznání skrývá, kdežto srdce hlupáků pošetilosti provolává.

 

(13,20) Kdo chodívá s moudrými, stane se moudrým, kdežto tomu, kdo se přátelí s hlupáky, se povede zle.

 

(14,7) Jdi z cesty muži hloupému, neboť na jeho rtech poznání nenalezneš.

 

(14,10) Jen srdce zná hořkost vlastní duše, ani do jeho radosti se nikdo cizí nemůže vmísit.

 

(14,13) Také při smíchu bolívá srdce a na konci radosti bývá žal.

 

(15,14) Rozumné srdce hledá poznání, kdežto ústa hlupáků se honí za pošetilostí.

 

(15,17) Lepší je jídlo ze zeleniny a k tomu láska, než z vykrmeného býka a s tím nenávist.

 

(16,22) Prozíravost je zdrojem života těm, kdo ji mají, ale kárat pošetilce je pošetilost.

 

(16,32) Kdo ovládá sebe, je nad dobyvatele města.

 

(17,12) Raději potkat medvědici zbavenou mláďat než hlupáka s jeho pošetilostí.

 

(17,16) K čemu peníze v rukou hlupáka? Chce koupit moudrost? Vždyť nemá rozum!

 

(17,21) Kdo zplodil hlupáka, sobě k žalu ho zplodil.

 

(17,24) Na tváři rozumného se zračí moudrost, ale oči hlupáka těkají po končinách země.

 

(17,28) I pošetilec, když mlčí, může být pokládán za moudrého, nechá-li rty zavřené, za rozumného.

 

(18,4) Hluboké vody jsou slova z úst muže, potok plný vody, zdroj moudrosti.

 

(18,6) Hlupákova ústa volají po výprasku.

 

(18,24) Přátelit se s kdekým je ke škodě.

 

(20,1) Opojný nápoj je křikloun; kdo se v něm kochá, ten moudrý není.

 

(23,9) Nedomlouvej hlupákovi, neboť pohrdne tvou prozíravou řečí.

 

(23,19–20) Poslouchej a zmoudříš, veď své srdce touto cestou:

Nebývej mezi pijany vína, mezi žrouty masa.

 

(23,29–34) Komu zbude „Ach“ a komu „Běda“? Komu sváry? Komu plané řeči? Komu zbytečné modřiny? Komu zkalený zrak?

Těm, kdo se zdržují u vína, kdo chodí okoušet kořeněný nápoj.

Nehleď na víno, jak se rdí, jak jiskří v poháru. Vklouzne hladce

a nakonec uštkne jako had a štípne jako zmije.

Tvé oči budou hledět na nepřístojnosti, z tvého srdce budou vycházet proradné řeči.

Bude ti, jako bys ležel v srdci moře, jako bys ležel s rozbitou hlavou.

 

(24,1–2) Nezáviď zlým lidem a nedychti být s nimi,

neboť jejich srdce rozjímá, jak připravit zhoubu, a jejich rty mluví, aby potrápily.

 

(24,5) Moudrý muž je mocný, a kdo má poznání, upevňuje svou sílu.

 

(24,7) Příliš vysoko je moudrost pro pošetilého.[2]

 

(24,11) Vysvoboď ty, kdo jsou vlečeni na smrt; což se neujmeš těch, kdo se potácejí na popravu?

 

(24,16) Spravedlivý, i když sedmkrát padne, zase povstane.

 

(25,17) Choď do domu svého bližního jen zřídka, jinak se tě přesytí a bude tě nenávidět.

 

(26,4) Neodpovídej hlupákovi podle jeho pošetilosti, abys nebyl jako on.

 

(26,7) Slabé jsou nohy chromého i přísloví v ústech hlupáků.

 

(26,11) Jako se pes vrací ke svému zvratku, tak hlupák opakuje svou pošetilost.

 

(26,17) Chytá psa za uši, kdo se rozlítí ve sporu, který se ho netýká.

 

(26,24–25) Na rtech má přetvářku, ve svém nitru chová lest.

Mluví-li přívětivě, nevěř mu. Vždyť v jeho srdci je sedmerá ohavnost.

 

(27,20) Podsvětí, říše zkázy, se nenasytí; nenasytí se ani oči člověka.

 

(27,22) Kdybys pošetilce roztloukl v hmoždíři na padrť tloukem, pošetilost z něho nedostaneš.

 

(28,17) Člověk obtížený vraždou spěje k jámě; nikdo ho nezadržuj!

 

(29,10) Krvežíznivci nenávidí bezúhonného, kdežto přímí usilují zachránit mu život.

 

(29,19) Otroka nelze ukáznit slovy; chápe sice, ale odezva žádná.

 

(29,21) Když někdo otroka od mládí hýčká, bude mít nakonec příživníka.

 

(29,24) Kdo se dělí se zlodějem, nenávidí vlastní život.

 

(29,25) Kdo se třese před lidmi, ten klade sobě léčku.

 

(29,27) Spravedlivým se hnusí podlý člověk.

 

(30,8) Vzdal ode mne šálení a lživé slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě chlebem podle mé potřeby.

 

(30,12–14) Je pokolení, které se pokládá za čisté, ale není umyto od své špíny,

pokolení, jež zvysoka hledí a přezíravě zvedá víčka,

pokolení, jehož zuby jsou meče a jehož špičáky jsou dýky, aby požíralo v zemi utištěné.

 

(30,15) Upír má dvě dcery: „Dej! Dej!“ – Tyto tři věci se nenasytí a čtyři neřeknou: „Dost“.

 

(30,21–22) Jednu věc nemůže země unést:

otroka, který kraluje.

 

(31,3) Nevydávej své síly ženám.

 

(31,4) Nehodí se králům, Lemóeli, nehodí se králům být pijany vína a vládcům toužit po opojném nápoji.

(31,6–7) Dejte opojný nápoj hynoucímu a víno těm, kterým je hořko,

ať se napije a zapomene na svou chudobu a na své plahočení již nevzpomíná.

 

(31,8) Otevři svá ústa za němého, za právo všech postižených.

 

 

KAZATEL

(1,3) Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí?

 

(1,9–10) Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.

Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi.

 

(1,13–18) Předsevzal jsem si, že moudře propátrám a prozkoumám vše, co se pod nebem děje.

Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem.

Co je pokřivené, nelze napřímit, a čeho se nedostává, nelze spočítat.

Rozmlouval jsem se svým srdcem: Hle, nabyl jsem větší a hojnější moudrosti než ti všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou, mé srdce nabylo mnoho moudrosti a vědění.

Předsevzal jsem si, že poznám moudrost, poznám i ztřeštěnost a pomatenost. Poznal jsem však, že i to je honička za větrem,

neboť kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím víc bolesti.

 

(2,13–14) Shledal jsem, že moudrost nese více užitku než pomatenost, jako světlo dává větší užitek než tma.

Moudrý má v hlavě oči, kdežto hlupák chodí ve tmě.

 

(2,17–23) Pojal jsem nenávist k životu, zošklivilo se mi, co se pod sluncem děje. To vše je pomíjivost a honba za větrem.

Pojal jsem v nenávist všechno své klopotné pachtění pod sluncem, neboť jeho plody zanechám člověku, který bude po mně.

Kdo ví, bude-li moudrý nebo pomatený, přesto se však zmocní všeho, čeho jsem se při své moudrosti pod sluncem klopotně dopachtil. Také to je pomíjivost.

Odvrátil jsem se od toho se srdcem plným zoufalství nad vším svým klopotným pachtěním pod sluncem.

Některý člověk se pachtí moudře, dovedně a prospěšně, ale musí svůj podíl předat člověku, který se s tím nepachtil. Také to je pomíjivost a prašpatná věc.
Vždyť co má člověk z veškerého svého pachtění, z honičky za žádostmi svého srdce, z toho, jak se pod sluncem pachtí?

Všechny jeho dny jsou samá bolest a jeho lopota je plná hoře; jeho srdce mu nedá spát ani v noci. I to je pomíjivost.

 

(2,26) Bůh člověku, který je mu milý, dává moudrost a poznání i radost. Hříšníka však nechá lopotit se, shánět a hromadit věci.

 

(3,11) Lidem dal bůh do srdce touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec.

 

(3,19–21) Úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný: Jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty, neboť všechno pomíjí.

Vše spěje k jednomu místu, všechno vzniklo z prachu a vše se v prach navrací.
Kdo ví, zda duch lidských synů stoupá vzhůru a duch zvířat sestupuje dolů k zemi?

 

(4,1–7) Znovu jsem pohleděl na všechen útisk, který se pod sluncem děje.

Vychvaloval jsem mrtvé, kteří dávno zemřeli, více nežli živé, kteří ještě žijí.

Ale nad oboje líp je na tom ten, kdo ještě není a nevidí zlo, které se pod sluncem děje.

Viděl jsem též všechno pachtění i vše, co prospěšného se koná, a jak přitom jeden na druhého žárlí. Také to je pomíjivost a honba za větrem.

Hlupák skládá ruce v klín a užírá se.

Lepší na dlaň odpočinku než hrstě plné pachtění a honby za větrem.

A znovu jsem pohleděl, jak všechno pod sluncem je pomíjivé.

 

(4,17) Pohotovější buď k slyšení než k přinášení obětí jak hlupáci; ti ani nevědí, že činí něco zlého.

 

(5,2) Hlupák se ozývá mnoha slovy.

 

(5,3) V hlupácích nemá bůh zalíbení.

 

(6,10) Je známo, že ten, jenž byl nazván Adam (to je Člověk), nemůže se přít s tím, který má převahu nad ním.

 

(6,11) Čím více slov, tím více pomíjivosti. A jaký užitek má z toho člověk?

 

(7,1–5) Den smrti je nad den narození.

Lépe je jít do domu truchlení než vejít do domu hodování, neboť tam je zřejmé, jak každý člověk skončí, a živý si to může vzít k srdci.

Lepší je hoře než smích, neboť zachmuřená tvář prospívá srdci.

Srdce moudrých je v domě truchlení, ale srdce hlupáků v domě radovánek.

Lépe je slyšet důtku od moudrého než poslouchat opěvování od hlupáků.

 

(7,7) Útlak i z moudrého udělá ztřeštěnce.

 

(7,8) Lepší je zakončení věci než její počátek.

 

(7,9) Nepropukej v náhlé hořekování, neboť hořekování si hoví v klíně hlupáků.

 

(7,19) Moudrost dává moudrému více síly, než jakou má deset mocných v městě.

 

(7,26) Trpčí než smrt je žena, je-li léčkou, je-li její srdce síť a ruce pouta. Kdo je bohu milý, unikne jí, hříšník jí však bude lapen.

 

(7,29) Bůh sice učinil člověka přímého, ten však vyhledává samé smyšlenky.

(8,6) Na člověku je mnoho zlého.

(8,9) Člověk má moc nad člověkem a působí mu zlo.

(8,11) Tíhne srdce lidských synů k páchání zla.

 

(8,16) Jakmile jsem si předsevzal poznat moudrost, viděl jsem, co je na zemi lopoty; ve dne ani v noci člověk neokusí spánku.

 

(9,1) Člověk neví, co milovat ani co nenávidět.

 

(9,3) Na všem, co se pod sluncem děje, je zlé to, že srdce lidských synů je naplněno zlobou; po celý svůj život mají v srdci samé ztřeštěnosti.

 

(9,17) Slova moudrých v klidu vyslechnutá jsou lepší než křik toho, který panuje nad hlupáky.

 

(10,12–13) Slova z úst moudrému příjemně plynou, kdežto hlupáka vlastní rty pohlcují.

Sotvaže promluví, prozradí pomatenost, a když domluví, zlou ztřeštěnost.

 

(10,14) Pomatenec má plno řečí.

 

(10,15) Hlupáci se unavují pachtěním.

 

 

IZAJÁŠ

(1,4–6) Ach, pronárode hříšný, lide obtížený vinou, potomstvo zlovolníků, synové šířící zkázu!

Nač vás ještě bít? Jste jen umíněnější. Hlava je celá chorá.

Od hlavy až k patě nic zdravého není.

(1,12) Že se mi chodíte ukazovat! Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoří?

(1,13–16) Kouř kadidla je mi ohavností, i dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát.

Z duše nenávidím vaše slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet.

Zakrývám si před vámi oči. Vaše ruce jsou celé od krve.

Odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo.

 

(1,23–24) Velmoži jsou umíněnci, spolčenci zlodějů. Kdekdo miluje úplatek a rád bere dary.

Ach, jak se potěším na svých protivnících, vykonám pomstu na svých nepřátelích!

 

(2,9) Člověk se hrbí, muž se ponižuje, a ty jim nepromineš.

(2,11) Ponížen bude zpupný pohled člověka, sehnuta bude lidská povýšenost.

 

(2,22) Přestaňte už s člověkem, který nemá než dech svého chřípí. Jakoupak má cenu?

 

(3,12) Lide, ti, kdo řídí tvé kroky, jsou svůdci a matou cestu tvého putování.

 

(3,14–15) Máte ve svých domech, oč jste obrali utištěného.

Jak to, že drtíte tvář utištěných?

 

(5,14) Podsvětí roztáhne svůj chřtán a dokořán rozevře svou tlamu. Do něho sestoupí hlučící dav, jeho hukot a jásot.

(5,17) Jako na své pastvině se tam budou pást beránci, kde zůstaly trosky po zbohatlících.

 

(6,10–11) Srdce lidu obal tukem, zacpi mu uši, zalep mu oči, aby očima neviděl, ušima neslyšel, srdcem nepochopil, neobrátil se a nebyl uzdraven,

dokud nezpustnou města a nebudou bez obyvatel a domy bez lidí a role se nepromění v spoušť.

 

(9,16) Všichni jsou zlovolníci, bludně mluví každá ústa.

 

(10,1) Běda těm, kdo nařizují ničemná nařízení; běda těm, kdo předpisují plahočení!

(11,6–9) Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit.

Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu.

Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě.

Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání, jako vody pokrývají moře.

 

(13,11) Budu stíhat zlobu světa a nepravost zlovolníků. Učiním přítrž pýše opovážlivců, ponížím troufalost ukrutníků.

(13,16) Jejich nemluvňata budou rozdrcena před jejich zraky, jejich domy budou vypleněny, jejich ženy zneuctěny.

 

(14,3–4) V den, kdy ti dá Hospodin odpočinout od tvého trápení a nepokoje, od tvrdé otročiny, jíž jsi byl zotročen,

proneseš pořekadlo: „Jak pominul poháněč, jak pominula knuta!“

 

(14,5–8) Hospodin polámal hůl zlovolníků, žezlo vládců,

jež zběsile bilo národy ranami bez ustání, hněvivě vládlo pronárodům nezkrotným pronásledováním.

V míru odpočala celá země, všechno zvučně plesá.

I cypřiše se radují nad tebou i libanónské cedry od chvíle, kdy jsi padl: „Už nevstane ten, kdo nás kácel!“

 

(14,11–17) Do podsvětí byla svržena tvá pýcha. Máš ustláno na hnilobě, přikrývku máš z červů.

Jak jsi spadl z nebe! Jak jsi sražen k zemi, zotročovateli pronárodů!

A v srdci sis říkal: „Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad hvězdy.

S Nejvyšším se budu měřit.“

Teď jsi svržen do podsvětí, do nejhlubší jámy!

Kdo tě uvidí, budou se dívat a divit: „To je ten, který zneklidňoval zemi

a svět měnil v poušť?“

(14,19–21) Pohodili tě mimo hrob jak ohavný výhonek; jsi jako šatem přikryt zavražděnými, jsi jak pošlapaná mršina;

vždyť jsi ničil vlastní zemi, vraždil jsi. O potomstvu zlovolníků nebude navěky zmínky.

„Připravte jeho synům jatky pro nepravost otců! Nepovstanou, nezmocní se země a svět nezaplní městy.“

 

(16,4) Utlačovatel vezme za své, zhouba skončí. Ze země vymizejí ti, kdo ji podupali.

 

(16,6–7) Slýchali jsme o pýše přepyšného, o pyšné jeho povýšenosti a bezmezné zpupnosti; k ničemu nejsou jeho žvásty.

Proto bude kvílet, všichni budou kvílet. Budou vzdychat úplně zdeptáni.

(16,9–10) Při letní sklizni a tvém vinobraní přestane vaše výskání.

Přestaly v sadu radost a jásot, na vinicích se už neplesá a nehlaholí, nikdo nelisuje v lisu víno, tvému výskání jsem učinil přítrž.

(16,12) Až se ukáže před svými bohy a na posvátné návrší se dotrmácí, až vstoupí do své svatyně, aby se modlil, ničeho nedosáhne.

 

(17,1–2) Výnos o Damašku: „Hle, Damašek přestane být městem, stane se hromadou sutin.

Opuštěná města budou patřit stádům; tam budou odpočívat a nikdo je nevyděsí.

(17,9) Města budou opuštěné a houštím zarostlé vrcholky; zpustnou.“

 

(17,12–14) Běda! Hluk četných čeledí lidských hlučí jak hlučící moře, hukot národů hučí podoben hukotu dravých vod.

Národy hučí jak hukot mnohých vod.

Z večera ještě plno hrůzy, a než vzejde jitro, je po všem. Takový je úděl těch, kteří nás plení, los těch, kdo nás olupují.

 

(21,3) Jsem zkrušen tím, co slyším, hrozím se toho, co vidím.

 

(28,7–10) Kněz i prorok blouzní z opojného nápoje, jsou pomateni vínem, po opojném nápoji se potácejí, blouzní při viděních.

Všechny stoly jsou plné zvratků, samý výkal.

Koho vyučit poznání? Komu vyložit zvěst?

Stále jenom: žvást na žvást, žvást na žvást, tlach na tlach, tlach na tlach.

 

(29,20) Pryč zmizí ukrutník, vyhlazeni budou všichni, kdo jsou pohotovi k ničemnosti.

 

(30,12) Pohrdáte tímto slovem a spoléháte na útisk a převrácenost a o ně se opíráte.

(30,15) V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství. Vy však nechcete.

 

(30,22) Prohlásíš své modly za nečisté a jako nečisté je rozmetáš. Řekneš jim: „Táhni!“

 

(32,15) Až bude na nás vylit z výše duch, poušť se stane sadem a sad bude mít cenu lesa.

 

(32,20) Blaze vám, kteří budete osévat zemi všude zavlažovanou a necháte volně běhat býka a osla.

 

(33,1) Běda tobě, který šíříš zhoubu a sám nejsi huben, který jednáš věrolomně, ač se vůči tobě nikdo věrolomně nezachoval. Až dokončíš zhoubu, propadneš sám zhoubě, až dovršíš věrolomnost, bude věrolomně naloženo s tebou.

 

(33,8) Smlouva se porušuje, města jsou v nevážnosti, člověk nemá cenu.

 

(33,10) Nyní povstanu, nyní se vyvýším, nyní se zvednu!

(33,12–13) Národy budou vypalovány jako vápno, jako posekané trní vzplanou v ohni.

Slyšte, vzdálení, co činím, poznejte, blízcí, mou bohatýrskou sílu!

 

(33,15–16) Ten, kdo žije spravedlivě a mluví, co je správné, a zavrhuje zisk z vydírání, ten, kdo si zacpe uši, aby neslyšel výzvu k prolévání krve, kdo zavírá oči, aby nepřihlížel ke zlu,

ten bude přebývat na výšinách; nepřístupné vrcholky skal mu budou nedobytným hradem, bude mu dán chléb, vody mu potečou neustále.

 

(33,17–21) Tvoje oči spatří zemi rozprostírající se do dálky.

Tvé srdce bude rozjímat o někdejší hrůze: Kde je ten, kdo předpisoval daně? Kde je výběrčí?

Nespatříš už nestoudný lid, lid temné řeči, která se poslouchat nedá, směšného jazyka, jemuž rozumět nelze.

Tvé oči spatří nivu poklidnou, stan, který nebude stržen, jehož kolíky nikdy nebudou vytrženy.

Neboť tam je to místo, kde jsou řeky, říční ramena přeširoká; nevydá se tam veslice a vznosný koráb tam nepřepluje.

 

(34,2–3) Hospodin je rozlícen na všechny pronárody, rozhořčen na všechny jejich zástupy. Zničí je jako klaté, vydá je na porážku.

Jejich skolení budou pohozeni, bude se táhnout puch z jejich mrtvol, hory se rozplynou v jejich krvi.

(34,5) Můj meč je zpit hněvem. Hle, sestupuje vykonat soud nad lidem, nad nímž jsem vyhlásil klatbu.

 

(40,25) Ke komu mě chcete připodobnit, aby mi byl roven?

 

(41,24) Hle, vy jste pouhé nic a vaše skutky nestojí za nic. Zvolit vás je ohavnost.

(41,29) Hle, všichni jsou ničemnost pouhá, k ničemu nejsou jejich činy; jejich modly jsou jen vítr a nicota.

 

(43,18–20) Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte.

Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom?

Čest mi vzdá zvěř pole, šakalové i pštrosi.

 

(44,9–10) Výrobci model jsou všichni k ničemu; modly, které mají za žádoucí, jim nijak neprospějí, jsou jen pro ostudu.

Kdo si boha vyrábí, jen modlu si odlévá; nebude z toho mít žádný prospěch.

(44,18–20) Nevědí nic a nechápou, mají oči zalepené a nevidí, jejich srdce nevnímá.

Ale on si to nebere k srdci, chybí mu poznání a rozum.

Kdo se zabývá popelem, toho zavádí bláhovost srdce, ten svůj život nevysvobodí, ani se neptá: „Není to, co mám v pravici, pouhý klam?

 

(44,25) Hospodin ruší znamení žvanilů a z věštců činí pomatence.

 

(45,10) Sláva Běda tomu, kdo by řekl otci: „Cos to zplodil?“ Nebo ženě: „Cos to porodila?“

 

(45,20) Neuvědomují si, že se nosí s modlou vytesanou ze dřeva, že se modlí k bohu, jenž nemůže spasit.

 

(46,6–8) Z měšce sypou zlato a na váze odvažují stříbro, najmou si zlatníka, aby jim udělal boha a pak se hrbí a klanějí.

Nosí ho na rameni, přenášejí ho, postaví jej na podstavec, a on stojí, ze svého místa se nehne. Úpějí k němu, ale on se jim neozve, z jejich soužení je nezachrání.

Připomeňte si to, vzmužte se, vezměte si to k srdci.

 

(46,10) Moje rozhodnutí platí, a co se mi líbí, uskutečním.

 

(49,20) Toto místo je mi těsné! Dej mi prostor, ať mám kde sídlit.

 

(49,26) Utiskovatele nakrmím jejich vlastním masem, jako moštem se opojí vlastní krví. I pozná všechno tvorstvo, že já jsem spasitel.

 

(51,7) Slyšte mě, kdo znáte spravedlnost. Nebojte se lidských pomluv, neděste se jejich hanobení!

(51,12–13) Já, já jsem váš utěšitel. Proč se tedy bojíš člověka, jenž umírá, lidského syna?

Proč máš neustále, po celé dny, strach ze vzteku utiskovatele, který ti chystal zkázu? Kde je ten utiskovatel i se svým vztekem?

 

(52,1–3) Probuď se, probuď, oděj se silou.

Setřes prach a povstaň, rozraz pouta na své šíji.

Byli jste prodáni zadarmo, bez peněz budete vykoupeni.

(52,11) Pryč, pryč odtud, vyjděte z Babylónu! Nedotýkejte se nečistého! Vyjděte z jeho středu! Očisťte se!

 

(52,14) Jak mnozí strnuli úděsem nad tebou! Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku, jeho vzhled takový, že nebyl podoben lidem.

 

(55,1–2) Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá.

Proč utrácíte peníze, ale ne za chléb? A svůj výdělek za to, co nenasytí? Poslechněte mě a jezte, co je dobré.

 

(55,8–9) Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje.

Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.

 

(57,1) Spravedlivý hyne a není nikoho, kdo by si to bral k srdci. Nikoho nezajímá, že byl spravedlivý smeten zlem.

(57,4) Komu se tak škodolibě posmíváte? Komu že se pošklebujete? Na koho vyplazujete jazyk? Což nejste děti zrady?

 

(57,13) Až budeš křičet, ať si tě tvá sbírka bohů vysvobodí!

 

(58,4–6) Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli zlovolně udeřit pěstí.

Což to je půst, který si přeji? Dá se toto nazvat postem?

Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít?

(58,8–11) Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána.

Odstraníš-li ze svého středu jho,

vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne.

Budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí.

 

(59,3–4) Vaše dlaně jsou poskvrněny krví, vaše prsty nepravostí, vaše rty mluví klam, váš jazyk přemílá podlosti.

Nikdo nevolá po spravedlnosti, nikdo se nezastává pravdy. Doufají v nicotu a šalebně mluví, plodí trápení a rodí ničemnosti.

(59,6–10) Jejich činy jsou jen ničemnosti, na dlaních jim lpí násilné skutky.

Jejich nohy pádí za zlem, spěchají prolévat nevinnou krev. Zamýšlejí samé ničemnosti, na jejich silnicích číhá záhuba a zkáza.

Cestu pokoje neznají, není práva v jejich stopách. Dělají si křivolaké cesty, kdo se jimi ubírá, nepozná pokoj.

Proto se vzdálilo od nás právo, nedosahuje k nám spravedlnost. Čekáme na světlo, a je tma, na úsvit, a chodíme v šeru.

Ohmatáváme stěnu jako slepí, hmatáme jako ti, kdo nemají zrak. V poledne klopýtáme, jako když se stmívá, mezi zdravými jsme jako mrtví.

(59,12–15) Naše hříchy svědčí proti nám, známe svoje nepravosti:

v srdci nápady a úvahy o klamných věcech.

Právo je úplně potlačeno, spravedlnost stojí někde v dáli, pravda klopýtá po náměstí, a co je správné, nemůže vstoupit.

Pravda vyprchala, kořistí stane se ten, kdo se varuje zlého.

 

(59,17–18) Oděl se rouchem pomsty, jako pláštěm zahalil se rozhorlením.

Podle vykonaných skutků odplatí svým protivníkům rozhořčením, svým nepřátelům za to, co páchali.

 

(63,1) Kdo to přichází? Kdo je ten v úboru velebném, hrdě kráčející ve své velké síle? Já, který právem vyhlašuji, že na vítězství stačím.

(63,4–6) Den pomsty měl jsem v srdci.

Rozhlédl jsem se, ale nebylo pomocníka, užasl jsem, opora žádná. K vítězství mi dopomohla vlastní paže, oporou mi bylo moje rozhořčení.

Rozhněván jsem rozdupal národy.

 

(65,3–4) Je to lid, jenž neustále do očí mě dráždí: Obětují v zahradách, na cihlách kadidlo pálí,

jedí maso z vepřů a ve svých nádobách mají polévku ze závadných věcí.

 

(65,5) Jdi si po svém, nepřistupuj ke mně, jsem pro tebe svatý.

 

(65,6–7) Nebudu zticha, dokud neodplatím

za nepravosti vaše a nepravosti vašich otců zároveň. Odměřím jim jejich výdělek z dřívějška.

 

(66,3–4) Člověk zabíjí v oběť býka i ubíjí člověka, obětuje jehňátko i láme vaz psu, přináší obětní dar i krev z vepřů dává, pálí kadidlo i dobrořečí ničemné modle. Jejich duše si libuje v ohyzdných modlách.

Já zase vyvolím jejich zvůli a uvedu na ně, čeho se lekají.

 

(66,17–18) Ti, kdo jedí maso z vepřů a to, co je hodno opovržení, dokonce myši, společně zajdou.

Já zakročím proti jejich činům a úmyslům.

Bible 4. >>>

<<< Bible 2.