Bible - 4.
(1,10) Hleď, tímto dnem tě ustanovuji nad pronárody a nad královstvími, abys rozvracel a podvracel, abys ničil a bořil, stavěl a sázel.
(2,5) Chodili za přeludem a přeludem se stali.
(2,7) Přišli jste a mou zemi jste poskvrnili, moje dědictví jste zohavili.
(2,9–10) Proto již vedu s vámi spor, povedu jej i se syny vašich synů.
Hleďte a dobře uvažujte, hleďte, zda se něco podobného kdy stalo.
(2,12) Děste se nad tím, nebesa, ustrňte nesmírnou hrůzou.
(2,20) Už dávno jsi zlomila své jho, zpřetrhala svá pouta a řekla: „Nebudu sloužit modlám.“
(2,22) Kdyby ses umyla potaší[1], vypotřebovala přemnoho louhu, zůstane přede mnou špína tvé nepravosti.
(2,23–24) Velbloudice, která se volně proháníš po svých cestách,
divoká oslice, navyklá poušti, toužebně větříš! Kdo ji udrží?
(2,31) Říká: „Chceme mít volnost, k tobě už nikdy nepůjdeme.“
(2,33) Jak prokážeš, že je tvá cesta dobrá, když vyhledáváš milkování? Proto také na svých cestách učíš zlým věcem.
(3,2–3) Pohleď: potřísnila jsi zemi svým smilstvem, svými zlořády.
Máš čelo nevěstky, odvrhla jsi stud.
(3,5) Hle, mluvíš a pácháš zlé věci, jak jen můžeš.
(3,9) Svým lehkovážným smilstvem potřísnila zemi.
(4,14) Smyj ze svého srdce zlo. Jak dlouho budeš v svém nitru přechovávat ničemné myšlenky?
(4,19–20) Nitro, mé nitro! Jak se chvěji! Srdce se mi svírá, srdce mi buší, nemohu mlčet.
Zkáza za zkázou se hlásí, celá země je zpleněna.
(4,22) Lid je pošetilý, jsou to synové pomatení, nemají rozum. Jsou moudří, ale ke zlému, dobro konat nedovedou.
(4,23) Viděl jsem zemi, a hle, je pustá a prázdná.
(4,25) Viděl jsem, a hle, nikde žádný člověk.
(5,1–4) Proběhněte ulicemi, prohledejte náměstí, jen se dívejte a přesvědčte se, zda najdete někoho, kdo uplatňuje právo, kdo hledá pravdu.
Říkají-li: „Jakože živ je Hospodin,“ jistě přísahají křivě.
Biješ je, ale bolestí se nesvíjejí, ničíš je, ale tvá napomínání odmítají.
Řekl jsem: Jsou to jen nuzáci! Počínají si pošetile.
(5,9–10) Což je za to nemám ztrestat? Což takový pronárod nemá postihnout má pomsta?
Ničte, odstraňte jeho výhonky.
(5,14) Má ústa budou ohněm a tento lid bude dřívím, jež pozře.
(5,27–31) Jako klec je plná ptáků, tak jsou jejich domy plné lsti. Proto se stali velkými, zbohatli.
Tuční jsou, tlustí, a přesto je provází zdar.
Což je za to nemám trestat? Což takový pronárod nemá postihnout má pomsta?
Úděsná, otřesná věc se děje v zemi.
Proroci prorokují klamně, kněží vládnou na vlastní pěst a lid to má rád.
(6,6–7) To město musí být celé potrestáno, uprostřed něho je útisk.
Jako studna uchovává vodu čerstvou, tak ono uchovává své zlo. Je v něm slyšet o násilí a zhoubě, stále mám před sebou jeho chorobu a ránu.
(6,13–15) Od nejmenšího až po největšího všichni propadli chamtivosti, od proroka až po kněze všichni klamou.
„Pokoj, pokoj!“ Ale žádný pokoj není.
Zastyděli se, že páchali ohavnosti? Ne, ti se nestydí, neznají zahanbení. Proto padnou s padajícími, klopýtnou v čase, kdy je budu trestat.
(6,19–21) Slyš, země: Hle, já uvedu na tento lid zlé věci, ovoce jejich úmyslů.
Vaše zápalné oběti nedojdou zalíbení, vaše obětní hody mi nejsou příjemné.
Hle, kladu před tento lid překážky a klopýtnou o ně otcové spolu se syny, sousedé i druhové zhynou.
(6,28–29) Všichni jsou to umíněnci umínění, utrhají, kudy chodí, všichni jsou to zhoubci.
Měch supí, z ohně vytéká olovo, tavič nadarmo přetavuje, zlí se neodloučí.
(7,8) Spoléháte na klamná slova, jež nejsou k užitku.
(7,10) Říkáte: „Jsme vysvobozeni.“ To proto, abyste mohli páchat všechny tyto ohavnosti?
(7,15–17) Odmrštím vás od své tváře.
Nemodli se za lid, nepozvedej svůj hlas k bědování a modlitbě za ně a nenaléhej na mne, neboť tě nevyslyším.
Což sám nevidíš, čeho se dopouštějí?
(7,33) Stanou se mrtvoly tohoto lidu pokrmem nebeskému ptactvu a zemskému zvířectvu, jež nikdo nevyplaší.
(8,3) A všichni ostatní, kteří zůstanou z této zlé čeledi na všech ostatních místech, raději zvolí smrt než život.
(8,6) Pozorně jsem naslouchal a slyšel. Není v pořádku, co mluví, nikdo nelituje zla, jež spáchal, neřekne: „Čeho jsem se to dopustil!“ Všichni se znovu dávají v běh jako kůň, který pádí do bitvy.
(8,15) S nadějí jsme vyhlíželi pokoj, ale nic dobrého nepřichází, čas uzdravení, a hle, předěšení!
(9,2–5) Napínají svůj jazyk jako luk, klamem, a ne pravdou se zmocňují země. Neboť jdou od zla ke zlu.
Střezte se svého druha, na žádného bratra nespoléhejte, neboť každý bratr je samý úskok a každý druh utrhá, kudy chodí.
Kdekdo chce svého druha přelstít a neřekne pravdu. Učí svůj jazyk mluvit jen klam, vyčerpávají se nepravostmi.
Bydlíš uprostřed lsti.
(9,7–9) Šíp, který zabíjí, je jejich jazyk, jejich ústa mluví lstivě. S bližním mluví o pokoji, ale ve svém nitru strojí úklady.
Což je za to nemám trestat? Což takový pronárod nemá postihnout má pomsta?
Běduji a pláči nad horami, nad stepními pastvinami pěji žalozpěv, že byly vypáleny; už jimi nikdo neprochází, ani bečení stád není slyšet. Od nebeského ptactva až po dobytek se všechno vyplašilo a odtáhlo.
(9,11) Kdo je tak moudrý, aby to pochopil a rozhlašoval? Proč přišla nazmar země, je vypálenou stepí, jíž nikdo neprochází?
(9,16–17) Pochopte to a zavolejte plačky, ať přijdou!
Ať rychle přiběhnou a bědují nad námi, ať z našich očí stékají slzy a z našich řas proudí voda.
(9,21) Mrtvá lidská těla leží jako hnůj na povrchu pole, jak snopky za žencem, jež nikdo nesbírá.
(10,3) To, čím se řídí národy, je pouhý přelud.
(10,8) Jsou tupí a hloupí do jednoho, dají se vodit přeludy.
(10,14–15) Každý člověk je tupec. Vždyť jeho modly jsou klam, ducha v nich není.
Jsou přelud, podvodný výtvor.
(11,15) Pletichy kují mnozí. Může obětní maso přenést zlo, které tě stihne? Budeš potom jásat?
(12,3–4) Vytřiď je jak ovce na porážku, zasvěť je ke dni pobíjení.
Jak dlouho ještě bude země truchlit a bylina schnout na všech polích? Pro zlobu těch, kdo na ní bydlí, jsou vyhlazována zvířata i ptactvo.
(12,5–6) Běžel jsi s pěšími a unavili tě; jak bys chtěl závodit s koni?
Vždyť i tvoji bratři a dům tvého otce se vůči tobě zachovali věrolomně. Nevěř jim, i když s tebou pěkně mluví.
(12,11) Zpustošená je celá země a není nikdo, kdo by si to bral k srdci.
(13,14) Budu bez soucitu, bez lítosti a bez slitování, až je budu ničit.
(13,18) Seďte v ponížení, vždyť spadla z vašich hlav koruna, která vás zdobila.
(13,23) Může snad Kúšijec[2] změnit svou kůži? Či levhart svou skvrnitost? Jak vy byste mohli jednat dobře, když jste se naučili páchat zlo?
(13,27) Běda tobě. Nejsi čistý! Jak dlouho ještě?
(15,5–6) Kdo s tebou bude mít soucit? Kdo ti projeví účast? Kdo k tobě zajde, aby se zeptal, jak se ti daří?
Napřáhnu na tebe ruku a zničím tě; stálé ohledy mě unavují.
(15,9–10) Zchřadne sedminásobná rodička, vypustí duši. Ještě za dne jí zajde slunce. Bude se stydět, rdít studem.
„Běda mi, matko má, že jsi mě zrodila, muže sporu a sváru pro celou zemi, všichni mi klnou.“
(16,2) Neber si ženu. Nebudeš mít syny ani dcery.
(16,4–5) Jejich mrtvoly budou za pokrm nebeskému ptactvu a zemskému zvířectvu.
Neprojevuj jim soustrast, neboť já jsem lidu vzal pokoj, spolu s milosrdenstvím a slitováním.
(16,17–20) Mám na zřeteli všechny jejich cesty; neskryjí se přede mnou, před mým zrakem svou nepravost neschovají.
Za jejich nepravost a za jejich hřích jim dvojnásobně odplatím. Znesvětili mou zemi mršinami svých ohyzdných model a naplnili mé dědictví svými ohavnostmi.
Otcové v dědictví obdrželi klam, přelud, který k užitku jim nebyl.
Může si člověk udělat bohy? Žádní bohové to nejsou.
(17,4–5) Roznítili jste oheň mého hněvu, navěky bude hořet.
Proklet buď muž, který doufá v člověka.
(17,9–10) Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná?
Já zpytuji srdce a zkoumám ledví, já každému splatím podle jeho cesty, podle ovoce jeho skutků.
(18,11) Hle, já připravuji proti vám zlo, to zamýšlím proti vám. Navraťte se už každý ze své zlé cesty, napravte své cesty a své skutky.
(18,23) Víš o každém jejich záměru. Nezprošťuj je viny, jejich hřích ať u tebe smazán není, ať jsou přivedeni k pádu, tak s nimi nalož v čas svého hněvu.
(19,9) Způsobím, že budou jíst maso svých synů a maso svých dcer, jeden bude požírat maso druhého.
(19,11) Právě tak, jak se rozbíjí hliněná nádoba a nelze ji už opravit, rozbiji tento lid a toto město.
(20,14–15) Proklet buď den, v němž jsem se narodil. Den, v kterém mě má matka porodila, ať není požehnán.
Proklet buď muž, jenž zvěstoval mému otci: „Narodilo se ti dítě, chlapec,“ a udělal mu velkou radost.
(20,17–18) Že mě neusmrtil hned v matčině lůně, aby mně má matka byla hrobem!
Proč jsem vyšel z matčina lůna? Abych viděl trápení a strasti, aby v hanbě skončily mé dny?
(21,12) Mé rozhořčení vzplane jako oheň a bude hořet, aniž je kdo uhasí, a to pro vaše zlé skutky.
(21,14) Ztrestám vás podle ovoce vašich skutků.
(22,17) Tvé oči a tvé srdce nezajímá nic než vlastní zisk, prolévání nevinné krve, páchání útisku a křivd.
(23,9) Mé srdce je zlomeno v mém nitru, všechny mé kosti se chvějí, jsem jako opilý člověk, jako muž zmožený vínem, kvůli Hospodinu, kvůli jeho svatým slovům.
(23,29) Není mé slovo jako oheň, jako kladivo tříštící skálu?
(23,40) Uvalím na vás věčnou hanbu a věčnou potupu, která nebude zapomenuta.
(24,9–10) Učiním je obrazem hrůzy a zla, potupou a pořekadlem, předmětem výsměchu a zlořečení.
Pošlu na ně meč, hlad a mor, dokud nebudou do posledního vyhubeni.
(25,10) Způsobím jim, že se ztratí hlas veselí a hlas radosti, hlas ženicha a hlas nevěsty.
(25,15–16) Vezmi číši vína rozhořčení a napoj jím všechny pronárody,
ať pijí a vrávorají a třeští před mečem, který mezi ně pošlu!
(25,27) Řekneš jim: „Pijte, opijte se, zvracejte a padněte. Už nepovstanete před mečem, který mezi vás pošlu.
(25,34) Kvilte, pastýři, a úpějte, válejte se v prachu, vůdcové stáda! Vaše dny se naplnily, půjdete na porážku, rozpráším vás, padnete, jako když spadne nádoba.“
(30,14) Ranou nepřítele jsem tě ranil, nelítostným pokáráním pro množství tvých nepravostí, pro tvé nesčíslné hříchy.
(31,29–30) Už se nebude říkat: „Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby,“
nýbrž každý zemře pro vlastní nepravost. Každému, kdo jí nezralé hrozny, budou trnout zuby.
(34,15) Učinili jste, co je správné v mých očích, když jste každý vyhlásil svému bližnímu volnost.
(5,7–8) Naši otcové zhřešili a my neseme jejich nepravosti.
Otroci se stali našimi vládci a nikdo nás z jejich rukou nevytrhne.
(5,16) Spadla koruna z naší hlavy, běda nám, neboť jsme hřešili.
(4,14) Já jsem se nikdy neposkvrnil; od mládí až do nynějška jsem nejedl zdechlé či rozsápané zvíře ani jsem nedal do úst závadné maso.
(5,10–11) Otcové budou jíst syny a synové budou jíst své otce.
Jakože jsem živ, ani já ti nic neslevím a nebude mi tě líto, ani já nebudu znát soucit.
(5,13) Tím se dovrší můj hněv, upokojím své rozhořčení proti nim, a tak se potěším. I poznají, že mé rozhořčení proti nim se dovršilo.
(5,15) Budeš předmětem tupení a hanobení, trestu a úděsu, až budu nad tebou konat soudy v hněvu, v rozhořčení a rozhořčeným trestáním.
(6,5–6) Mrtvá těla pohodím před jejich hnusné modly a vaše kosti rozmetám okolo vašich oltářů.
Kdekoli sídlíte, budou města obrácena v trosky, takže vaše oltáře budou ležet v troskách a sutinách, vaše hnusné modly budou roztříštěny a odstraněny, vaše kadidlové oltáříky skáceny a vaše výtvory zahlazeny.
(6,9–10) Tím se zhnusí sami sobě pro zlo, které všemi svými ohavnostmi napáchali.
I poznají, že já jsem Misantrop Hospodin; ne nadarmo jsem prohlásil, že jim způsobím tyto zlé věci.
(7,6) Přišel konec, konec přišel, bude s tebou skoncováno, hle, konec přišel!
(7,12) Přišel čas, nastal ten den. Kdo kupuje, ať se neraduje, poněvadž přichází rozhorlení na všechen hlučící dav.
(11,3) Město je hrnec a my jsme maso.
(13,18–21) Lovíte duše a svou duši chcete zachovat naživu?
Svým lhaním lidu, který poslouchá lži, usmrcujete duše, které neměly zemřít, a při životě chcete zachovat duše, které nemají žít.
Lovíte duše jako ptáky. A duše, které lovíte jako ptáky, pustím.
Vytrhnu vám je z rukou. Už nebudou úlovkem ve vašich rukou. I poznáte, že já jsem Misantrop Hospodin.
(14,3) Nosí v srdci své hnusné modly a kladou před sebe svou nepravost, aby o ni klopýtli. Těm mám dávat odpověď na dotazy?
(14,5) Všichni se mi svými hnusnými modlami odcizili.
(16,5) Žádné oko nad tebou nepojala lítost, aby ti aspoň něco udělali ze soucitu s tebou, protože jsi vzbuzovala hnus.
(16,23–25) Po všech tvých zločinech se stalo, běda, běda tobě,
že sis vybudovala modlářskou svatyňku na kdejakém prostranství.
Na každém rozcestí sis vybudovala své místo, a tak jsi zohavila svou krásu. Své nohy jsi roztahovala pro každého, kdo šel kolem, a tak jsi množila své smilstvo.
(18,25) Má cesta že není správná? Nejsou to vaše cesty, jež nejsou správné?
(20,7) Odvrhněte každý ohyzdné modly, k nimž vzhlížíte, a neposkvrňujte se jimi.
(22,27) Velmožové jsou jako vlci, kteří trhají kořist, prolévají krev a hubí duše, neboť chamtivě shánějí zisk.
(22,29) Lid tvrdě utlačuje kdekoho, odírá ho, poškozuje utištěného ubožáka a protiprávně utlačuje bezdomovce.
(28,2) Jsi člověk, a ne bůh, i když své srdce vydáváš za srdce božské!
(28,5) Svými obchody jsi rozhojnil svůj blahobyt a pro ten tvůj blahobyt se tvé srdce stalo domýšlivým.
(28,9) Budeš ještě prohlašovat: „Jsem bůh,“ před tím, kdo tě zabije? Jsi člověk, a ne bůh, jsi v rukou těch, kdo tě skolí.
(28,15–16) Byl jsi bezúhonný ode dne svého stvoření, dokud se v tobě nenašla podlost.
Pro množství tvých obchodů se tvé nitro naplnilo násilím a ty jsi zhřešil. I skolím tě, srazím z hory boží, vyhladím tě.
(28,19) Staneš se odstrašujícím příkladem, zanikneš navěky.
(33,25) Protože jíte maso s krví, zvedáte oči ke svým hnusným modlám a proléváte krev, měli byste obdržet tuto zemi?
(33,31) V ústech mají horoucí slova o tom, co udělají, ale jejich srdce tíhne za jejich mrzkým ziskem.
(34,2–4) Běda pastýřům, kteří pasou sami sebe. Což pastýři nemají pást ovce?
Pojídáte tuk, oblékáte se vlnou, porážíte vykrmené, ale ovce nepasete.
Neduživé jste neposílili, nemocnou jste neléčili, polámanou jste neovázali, zaběhlou jste nepřivedli nazpět, po ztracené jste nepátrali, panovali jste nad nimi násilně a surově.
(34,10) Hle, chystám se na ty pastýře, budu je volat k odpovědnosti. Nedovolím jim už pást ovce, aby místo nich pásli sami sebe. Vysvobodím ovce z jejich chřtánu, nebudou jim potravou.
(34,27) I poznají, že já jsem Misantrop Hospodin, až rozlámu břevno jejich jha a vysvobodím je z rukou těch, kteří je zotročují.
(35,6) Jakože jsem živ, připravím ti krveprolití a krev tě bude pronásledovat; jelikož jsi nemělo v nenávisti krev, krev tě bude pronásledovat.
(36,5–7) V ohni svého rozhorlení jsem mluvil proti pronárodům, totiž proti těm, kteří si s radostí, z celého srdce a bezostyšně zabrali do vlastnictví moji zemi a uloupili její pastviny.
Proto řekni horám a pahorkům, potokům a údolím: Hle, mluvím ve svém rozhorlení a rozhořčení nad tím, že jste musely snášet hanbu od pronárodů.
Zvedám svou ruku k přísaze: Vskutku, pronárody okolo vás ponesou svou hanbu.
(36,37–38) Toto praví Panovník Hospodin: Rozmnožím lidi jako ovce.
Bude jich jak ovcí posvěcených k obětem.
(39,24) Jednal jsem s nimi podle jejich nečistoty. Skryl jsem před nimi svou tvář.
(1,12–17) „Ať nám dávají k jídlu zeleninu a k pití vodu.
Potom porovnáš vzhled náš a vzhled jinochů, kteří jedli královské lahůdky, a učiň se svými služebníky podle toho, co uvidíš.“
Opatrovník je v té věci vyslyšel a zkusil to s nimi po deset dní.
Po uplynutí deseti dnů se ukázalo, že jejich vzhled je lepší; byli statnější než ostatní jinoši, kteří jedli královské lahůdky.
Opatrovník tedy odnášel jejich lahůdky a víno, které měli pít, a dával jim zeleninu.
A Bůh dal těm čtyřem jinochům vědění a zběhlost ve veškerém písemnictví a moudrosti. Danielovi dal nadto porozumět všem viděním a snům.
(2,43) Lidské pokolení se bude mísit, avšak nepřilnou k sobě navzájem, jako se nesmísí železo s hlínou.
(4,13) Jeho srdce ať je jiné, než je srdce lidské, ať je mu dáno srdce zvířecí.
(4,22) Vyženou tě pryč od lidí a budeš bydlet s polní zvěří. Za pokrm ti dají rostliny jako dobytku a nechají tě skrápět nebeskou rosou.
(4,30) Byl vyhnán pryč od lidí, pojídal rostliny jako dobytek, jeho tělo bylo skrápěno nebeskou rosou, až mu narostly vlasy jako peří orlům a nehty jako drápy ptákům.
(5,10) Nechť tě tvé myšlenky neplní hrůzou a barva tvého obličeje ať se nemění.
(1,2) Země jen smilní a smilní.
(2,7) Smilstva se dopouští matka, hanebnosti rodička.
(2,14) Zpustoším její révu i fíkovník. Proměním je v divočinu, bude je požírat polní zvěř.
(2,20) V onen den uzavřu smlouvu s polní zvěří a s nebeským ptactvem i se zeměplazy. Vymýtím ze země luk, meč i válku a dám jim uléhat v bezpečí.
(4,2–3) Přetvářka, vraždy a krádeže se rozmohly, krveprolití stíhá prolitou krev.
Proto země truchlí, chřadnou všichni její obyvatelé, polní zvěř a nebeské ptactvo; hynou i mořské ryby.
(4,4) Nikdo se nepři, nechtěj druhého kárat!
(4,6–12) Lid zajde, protože odmítá poznání. Ty jsi zavrhl poznání a já zavrhnu tebe.
Čím je jich víc, tím více proti mně hřeší; já jejich váženost zlehčím.
Krmí se oběťmi, přiklánějí se k nepravostem.
Proto dojde jak na lid, tak na kněze. Ztrestám ho za jeho cesty, za jeho skutky mu odplatím.
Budou jíst, a nenasytí se, budou smilnit, a nerozmohou se.
Hleděli si smilstva, vínem omamují srdce.
Tak lid zavádí duch smilstva.
(4,14) Vždyť sami kněží se spolčují s nevěstkami! Je to lid nerozumný, padne.
(4,18–19) Propadl modlářským pitkám, smilní a smilní, jsou posedlí hanebnou láskou, ta je jim štítem.
Bude jim úzko, vítr je zachvátí svými perutěmi, za svoje oběti se budou stydět.
(6,9) Jako hordy na někoho číhající spolčují se kněží, prosazují své mrzké plány.
(7,2–3) Ani jim nepřijde na mysl, že na všechny jejich zlořády pamatuji. Jejich skutky je obklopují, mám je před očima.
Svými zlořády dělají radost králi, svými přetvářkami velmožům.
(8,4–5) Krále si ustanovili, ale beze mne, dosadili velmože, ale já se k nim neznám. Ze svého stříbra a zlata si udělali modlářské stvůry ke své vlastní zkáze.
Můj hněv proti nim plane! Jak dlouho ještě? Bez trestu nezůstanou.
(8,7) Zaseli vítr, sklidí bouři.
(8,11) Postavil mnoho oltářů, aby hřešil; má tedy oltáře a hřeší.
(9,7) Přišly dny odvety! Je prorok pošetilý? Muž ducha je potřeštěnec? To pro tvou velkou nepravost, pro velkou nevraživost.
(9,11) Nebudou plodit ani rodit, ani neotěhotní.
(9,14–16) Dej jim, Hospodine! Co jim dáš? Neplodné lůno a vyschlé prsy jim dej!
Začal jsem je nenávidět. Pro jejich zlé skutky je vypudím ze svého domu. Lásku jim už znovu neprokážu.
Jejich kořen uschne, žádné ovoce neponesou. I kdyby něco zplodili, usmrtím plody jejich lůna.
(10,1–2) Izrael je rozbujelá réva. Čím více má plodů, tím více oltářů staví.
Jejich srdce je plné úlisnosti, budou však za vinu pykat. On jejich oltáře strhne, zničí jejich posvátné sloupy.
(13,14) Kde je, smrti, tvá morová rána? Podsvětí, kde je tvůj smrtící žár? Lítost však bude mým očím skryta.
(14,9) Co je mi do nějakých modlářských stvůr?
(2,1–3) Trubte na polnici, křičte na poplach, ať se třesou všichni obyvatelé země, neboť
po horách se rozprostírá lid četný.
Před ním je oheň sžírající, za ním sežehující plamen; před ním je země jak zahrada Eden, za ním poušť, zpustošený kraj. A vyváznout před ním nelze.
(2,10–11) Před ním se roztřese země, zachvějí nebesa, slunce a měsíc se zachmuří a hvězdy ztratí svou zář.
Kdo mu odolá?
(3,9–10) Pohleďte, co je zmatků, kolik útisku!
Správně jednat neumějí. Uskladňují ve svých palácích násilí a zhoubu jako poklady.
(5,11) Protože hanebně vydíráte nuzáka a vymáháte na něm obilnou daň, mohli jste si vybudovat domy z kvádrů.
(5,13) Proto v oné době prozíravý zmlkne, bude to zlý čas.
(5,18–23) Běda těm, kdo touží po dni Hospodinově! K čemu vám bude den Hospodinův? Bude tmou, a ne světlem!
Jako když se dá někdo na útěk před lvem a narazí na něho medvěd.
Což není den Hospodinův tmou, a ne světlem, temnotou bez jasu?
Nenávidím vaše svátky, zavrhl jsem je, ani vystát nemohu vaše slavnostní shromáždění.
Když přinášíte své oběti, nemám v nich zalíbení, na oběť z vašeho vykrmeného dobytka ani nepohlédnu.
Pryč ode mne s halasem tvých písní!
(6,3–4) Zažehnáváte zlý den, ale nastolujete násilí.
Běda těm, kdo lehají na ložích ze slonoviny a jídají jehňata ze stáda a telata z chléva.
(8,7) Nikdy nezapomenu na žádný jejich skutek.
(8,10) Vaše slavnosti proměním ve smutek, všechny vaše písně v žalozpěvy.
(9,2) Kdyby vystoupili na nebesa, strhnu je odtud.
(9,4) Neboť můj zrak spočinul na nich ke zlému a ne k dobrému.
(9,8) Vyhladím je z povrchu země.
POZNÁMKY:
[1] potaš – uhličitan draselný (K2CO3), bílá žíravina, získávaná původně z dřevěného popela, užívaná (stejně jako louh) k výrobě skla, mýdla apod., užívaná ve starověku jako čisticí prostředek místo mýdla a k bělení plátna. – Pozn. Mis.
[2] Kúšijec – mouřenín; osmahlý obyvatel starověké země Kúš na jih od Egypta, řecky zvané Aithiopia, tedy přibližně na dnešním území státu Etiopie. Srovnej s pozn. 10 v kapitole Odysseova dobrodružství ze Starověkých bájí a pověstí. – Pozn. Mis.