Bible - 5.
(1,2–4) Hle, činím tě maličkým, budeš ve velkém opovržení.
Opovážlivost tvého srdce tě zavedla. Sídlíš vysoko, v srdci si říkáš: „Kdo by mě strhl k zemi?“
I když sis založil hnízdo vysoko jak orel a položil je mezi hvězdy, strhnu tě odtud, je výrok Misantropův Hospodinův.
(1,15–16) Blízko je den Misantropův Hospodinův proti všem národům. Co jsi učinil ty, to bude učiněno tobě, vrátí se ti to na hlavu, jak zasluhuješ.
Všechny pronárody zmizí, jako by nikdy nebývaly.
(2,1–3) Běda těm, kdo strojí ničemnosti, páchají zlo na svých ložích; na to mají dost sil.
Žádostivě dychtí po polích – a uchvacují, po domech – a zabírají. Utiskují muže.
Proto praví Misantrop Hospodin toto: Hle, já na tu čeleď strojím zlo, z něhož nevyvléknete své šíje. Přestanete chodit povýšeně, bude to zlý čas.
(2,10) Pro svou nečistotu budete zahubeni strašnou záhubou.
(3,3–5) Požírají maso mého lidu, sdírají z nich kůži a lámou jim kosti, jako by je kouskovali do hrnce, jak do kotle maso.
Až budou úpět k Hospodinu, neodpoví jim; skryje před nimi tvář v onen čas, jak zasluhují za svoje zlé skutky.
Když mají svými zuby co kousat, mluví o pokoji; když pak jim někdo do úst nic nedá, vyhlašují proti němu svatý boj.
(6,12) Jsou plni násilí, mluví zrádně, v jejich ústech je lstivý jazyk.
(7,2–6) Přímého mezi lidmi není. Všichni strojí vražedné úklady, jeden druhého do sítě loví.
Oběma rukama páchají zlo pro svůj prospěch, velmož i soudce úplatky vymáhají, mocný mluví, jak se mu zachce; a všechno zpřevracejí.
Nejlepší z nich je jak potměchuť, nejpoctivější jako plot z trní.
Nevěřte bližnímu, nespoléhejte na přítele; před tou, jež uléhá po tvém boku, se střez otevřít ústa.
Každý má nepřátele ve vlastním domě.
(7,8) Neraduj se nade mnou, můj nepříteli! Padl-li jsem, povstanu.
(7,13) Země bude zpustošena kvůli svým obyvatelům, pro ovoce jejich skutků.
(1,12–14) Ať je jich sebevíc, budou skoseni; ničemník zajde.
Jeho jařmo nyní přerazím a spadne, zpřetrhám pouta.
Nebude již nikoho, kdo by dále rozséval tvé jméno. Připravil jsem ti hrob. Jsi zlořečený.
(2,14) Vymýtím ze země tvoje kořistnictví.
(3,1) Běda městu! Je samá přetvářka, je plné loupeží, kořistění nebere konce.
(3,4–7) To všechno pro mnohá smilstva Nevěstky, přesvůdné mistryně kouzel. Svým smilstvem kupčí s pronárody, svými kouzly kupčí s čeleděmi.
Chystám se však na tebe. Ukáži tvou hanbu.
Nakydám na tebe neřád, potupím tě, postavím na pranýř.
Kdokoli tě spatří, prchne od tebe.
(3,15–17) Je vás spousta jako kobylek,
tvých překupníků je víc než nebeských hvězd.
Tvoji strážci jsou jak kobylky, tvoji úředníci jak hejna sarančat.
(1,13–14) Tvé oči jsou čisté, nemohou se dívat na zlo a hledět na trápení. Proč tedy trpíš věrolomné, mlčíš, když zlovolník pohlcuje spravedlivějšího?
Což jsi učinil lidstvo jako havěť, nad níž nevládne nikdo?
(2,2) Hospodin mi odpověděl, řekl: „Zapiš to vidění, zaznamenej je na tabulky, aby si je čtenář mohl snadno přečíst.“
(2,4–6) Pozor na opovážlivce; není v něm duše přímá.
Jako víno oklame, tak neobstojí troufalý muž. Rozevírá chřtán jako podsvětí, zůstane jako smrt nenasytný, i kdyby pro sebe zabral všechny pronárody a všechny národy shromáždil k sobě.
Běda tomu, kdo hromadí, co mu nepatří. Jak dlouho?
(2,9) Běda tomu, kdo chamtivě shání mrzký zisk.
(2,10–11) Hřešíš sám proti sobě.
I kámen ze zdi bude křičet, trám z krovu mu odpovídat.
(2,13) Lidé se namáhají, národy se lopotí pro nic za nic.
(2,16–19) Dosyta se najíš pohany, ne slávy. I na tebe dojde zlořečení na tvou slávu.
Násilí se obrátí proti tobě, pobíjení zvířat ti nažene děsu za prolitou lidskou krev a za násilí páchané na zemi i všech jeho obyvatelích.
Co prospěje tesaná modla, modla litá, učitel lži? Ať si v ni doufá její tvůrce, zhotovuje pouze němé bůžky.
Něco takového má být učitelem? I když je to potaženo zlatem a stříbrem, nemá to žádného ducha.
(3,12) Rozlícen po zemi kráčíš, po pronárodech ve hněvu dupeš.
(1,3–5) Vyhladím člověka z povrchu země, je výrok Misantropův Hospodinův.
Vyhladím i jméno kněží,
rovněž ty, kdo se klanějí zástupu nebeskému.
(1,11–12) Kvílejte, obyvatelé, všechen lid kramářů zajde. Budou vyhlazeni všichni, kdo odvažují stříbro.
Ztrestám muže, kteří jsou jako zkyslé víno nad svým kalem.
(1,17–18) Sešlu na lidi soužení, neboť zhřešili.
Jejich stříbro ani zlato je nedokáže vysvobodit.
(2,10–12) To vše se jim stane za jejich pýchu, neboť vypínali se.
Hrozný bude Misantrop Hospodin, až udeří na ně: stihne úbytěmi všechny bohy.
Také vy budete skoleni mým mečem!
(3,1) Běda městu, které hubí, potřísněnému!
(3,3–5) Jeho velmožové jsou uprostřed něho jako řvoucí lvi, jeho soudcové jak vlci za večera, do jitra nenechají nic neohryzaného;
jeho proroci jsou chvastouni, muži věrolomní; jeho kněží znesvěcují, co je svaté.
Ale ten, kdo se dopouští bezpráví, nezná studu.
(3,7–8) Hned za časného jitra kazí všechno, čím se zabývají.
A tak mě očekávejte, v den, kdy povstanu. To je můj rozsudek: Vyleji na ně svůj hrozný hněv, všechen svůj planoucí hněv.
(3,11) Odstraním ty pyšné rozjařence a nepřipustím, aby se opět začali povyšovat.
(1,6) Kdo se dává najmout za mzdu, ukládá ji do děravého váčku.
(1,9) Pachtíte se za mnoha věcmi a máte z toho málo.
(2,12–14) Kdyby někdo nesl maso v cípu svého šatu a dotkl by se tím cípem chleba, kaše, vína, oleje nebo jakéhokoli jídla, bude to tím posvěceno? Nikoli.
Kdyby se někdo poskvrněný mrtvolou dotkl něčeho z těchto věcí, poskvrní se to tím? Poskvrní.
Tak je tomu přede mnou s tímto lidem, s tímto pronárodem, je výrok Misantropův Hospodinův, i se vším dílem jejich rukou: cokoli přinášejí, je poskvrněné.
(2,22) Podvrátím trůny všech království a zlomím sílu království pronárodů, převrátím vůz i s těmi, kteří na něm jezdí.
(9,7) Krvavé sousto mu vyrvu z úst, ohyzdné oběti z jeho zubů.
(10,2) Bůžkové mluvili ničemnosti, co viděli věštci, byl klam; rozhlašují šalebné sny, přeludem utěšují. Proto táhl lid jako stádo, ujařmený.
(10,4) Od něho je cimbuří, od něho válečné lučiště, od něho pochází i každý zotročovatel.
(11,5–6) Ti, kdo ovce kupují, zabíjejí je a za vinu nepykají; kdo je prodávají, říkají: „Požehnán buď Hospodin, to jsem se obohatil“; a žádný z jejich pastýřů nemá s nimi soucit.
Ani já už nebudu mít soucit s obyvateli země, je výrok Misantropův Hospodinův. Hle, dopustím, aby člověk padl do rukou člověka, do rukou svého krále.
(13,2–3) Vyhladím ze země jména modlářských stvůr, takže už nikdy nebudou připomínána. Vypudím ze země rovněž proroky a ducha nečistoty.
Bude-li pak ještě někdo prorokovat, řeknou mu vlastní rodiče, otec i matka: „Nezůstaneš naživu, protože jsi klamal.“ A jeho vlastní rodiče, otec i matka, ho probodnou, že prorokoval.
(13,7) Probuď se, meči, proti pastýři. Bij pastýře a ovce se rozprchnou!
(1,4) Říkají-li: „Jsme zničeni, avšak na troskách budeme znovu stavět,“ praví Misantrop Hospodin toto: „Jen ať si stavějí, já budu bořit.“
(1,10) Nemám ve vás zalíbení, praví Misantrop Hospodin.
(2,2) Stihnu vás kletbou. A již jsem je proklel.
(3,14–15) Sloužit Bohu není k ničemu. Co z toho, že jsme před ním drželi stráž a že jsme chodili před Hospodinem zástupů zachmuřeně?
Proto za šťastné pokládáme opovážlivce. Mají úspěch, ač se dopouštějí svévolností, pokoušejí Boha, a přece uniknou.
(14,9) Nezůstávej zde. Nepřebývej déle na jeho území. Vidím, že je v něm mnoho nepravosti a děje se v něm mnoho podvodů, a lidé se nic nestydí.
(8,23) Naše otroctví nebude obráceno v milost, ale jako zneuctění.
(9,9–10) Pohlédni na jejich domýšlivost, sešli svůj hněv na jejich hlavy, dej mně do rukou sílu k tomu, co zamýšlím.
Zlom jejich povýšenost!
(1,11) Prolhaná ústa zabíjejí duši.
(2,2) Bez svého přičinění jsme se narodili a potom budeme, jako bychom nikdy nebyli. Dech v našem chřípí je jako dým a myšlenka jako jiskra při tepu našeho srdce.
(2,14–16) Spravedlivý stal se obžalobou našeho smýšlení, je nám na obtíž i jenom na něj pohledět,
protože jeho život se nepodobá životu druhých a jeho chování je úplně odlišné.
Má nás za zvrhlé a vyhýbá se našim cestám jako nečistým.
(3,11–13) Kdo pohrdá moudrostí, je ubožák.
Jejich ženy jsou pošetilé, jejich děti zlé, jejich rod prokletý.
Blaze ženě neplodné, která je bez poskvrny, když nepoznala lože hříchu.
(4,1) Lepší je bezdětnost.
(4,3) Zato množství potomstva není k ničemu.
(4,8–9) Ctihodné stáří nezáleží v dlouhém věku ani se neměří počtem let.
Ty pravé šediny je rozumnost a život bez poskvrny je ten pravý dlouhý věk.
(4,13) Kdo se ukázal dokonalým v krátkosti, dosáhl plnosti dlouhého věku.
(5,13) Sotva se narodíme, už zanikáme, umořili jsme se vlastní špatností.
(6,12–17) Moudrost září a nevadne, ochotně se dává spatřit těm, kdo ji milují, a najít těm, kdo ji hledají.
Všem, kdo dychtí po jejím poznání, sama vychází vstříc.
Kdo ji hned zrána vyhledá, nebude se namáhat, najde ji sedící u svých dveří.
Přemýšlet o ní je ta pravá rozumnost.
Sama obchází a hledá, kdo jsou jí hodni, na jejich stezkách se jim vlídně ukazuje a v každé myšlence se s nimi setkává.
Počátkem rozumnosti je nejupřímnější touha poučit se.
(7,3) Když jsem se narodil, nadechl jsem vzduch společný všem a spočinul na zemi, kde všichni stejně trpí, a první zvuk vydal jsem v pláči.
(7,7–9) Byla mi dána rozumnost a přišel ke mně duch moudrosti.
Jí jsem dal přednost před žezly a trůny, bohatství jsem pokládal za nic ve srovnání s ní,
nepostavil jsem jí naroveň nejdražší kámen. Všechno zlato je vzhledem k ní jen hrst písku, a všechno stříbro má proti ní cenu bláta.
(7,14) Ona je nevyčerpatelným pokladem.
(7,21–25) Poznal jsem věci skryté i zjevné, všemu naučila mě strůjkyně všeho – moudrost.
Neboť v ní je duch myslící a svatý, jedinečný a přitom mnohotvárný, duch jemný, hbitý, pronikavý, neposkvrněný, spolehlivý, neproměnný,
nespoutaný, pevný, klidný, všemohoucí, všeobzírající, prostupující všechny duchy rozumné, čisté a přejemné.
Moudrost svou ryzostí proniká a prostupuje všecko;
proto nic poskvrněného se do ní nevloudí.
(8,2) Zamiloval jsem si ji a od svého mládí ji vyhledával a stal jsem se milovníkem její krásy.
(8,13) Skrze ni dojdu nesmrtelnosti a těm, kteří přijdou po mně, zanechám věčnou památku.
(8,16) Odpočinu si u ní; pobývat s ní nepůsobí trpkost a spolužití s ní není trápením, ale potěchou a radostí.
(8,19–20) Narodil jsem se jako nadaný hoch a byl jsem obdařen citlivou duší;
že jsem byl nadto dobrý, dostalo se mi neposkvrněného těla.
(9,6) I kdyby byl někdo dokonalý mezi lidskými syny, bez moudrosti nebude znamenat nic.
(9,14–16) Myšlení smrtelníků je nedokonalé a naše uvažování pochybné,
neboť pomíjivé tělo zatěžuje duši a pozemský stan je břemenem pro mysl naplněnou starostmi.
Stěží postihujeme a s námahou vysvětlujeme, co máme na dosah ruky.
(10,8–9) Protože nechali moudrost stranou, nejenže sami utrpěli škodu tím, že nepoznali dobré věci, nýbrž i potomkům zanechali pomník své nerozumnosti, aby nemohlo být skryto, v čem padli.
Moudrost však vyrvala své služebníky z tísně.
(12,10–11) Jejich původ je zlý, jejich špatnost vrozená a jejich myšlení se nezmění navěky.
Bylo to od počátku plémě prokleté.
(12,24–25) Neboť na cestách bludu daleko zabloudili, když měli za bohy to, co je i mezi zvířaty nejodpornější; tak se dali oklamat jako nerozumná nemluvňata.
Proto jako na nerozvážné děti jsi na ně poslal soud, kterým jsi je uvedl v posměch.
(13,1) Vskutku nicotní jsou od přírody všichni lidé.
(13,6) Ale ovšem, zasluhují výtku: zřejmě bloudí při hledání Boha a ve snaze ho nalézt.
(13,8–10) Nelze je však omluvit,
neboť jestliže dokázali tolik poznat, že byli schopni probádat svět, jak to, že
doufají v mrtvé věci, že nazývají bohem kdejaký výtvor lidských rukou, zlato a stříbro, umělecké výrobky, napodobeniny zvířat nebo neužitečný kámen, dílo rukou z dávné doby?
(13,17–19) Modlí se k tomu za majetek, za své manželství a děti, a nestydí se mluvit k bezduché věci. Vzývá kvůli zdraví bezmocný předmět.
Žadoní o život u něčeho, co je mrtvé, škemrá o pomoc na tom, co není ničeho schopné, o zdar cesty na něčem, co nedokáže udělat ani krok;
o výdělek, zdar v podnikání a úspěšné dílo vlastních rukou se obrací o pomoc k tomu, jehož ruce pomoci nemohou.
(14,1) Když se zase jiný připravuje k plavbě a hodlá se pustit přes divoké vlny, vzývá dřevo, chatrnější než plavidlo, které jej nese.
(14,8) Zlořečené dřevo to, z něhož byla vyřezána modla, jakož i ten, kdo ji vyrobil. On proto, že to udělal, a ono, ač pomíjející, že bylo nazváno bohem.
(14,12) Vždyť počátkem nemravnosti je vymýšlení model, a jejich vytváření je zkázou života.
(14,16–22) Časem se ten obyčej rozšířil a byl zachováván jako zákon.
Z nařízení vládců se vzdávala úcta i jejich sochám, když je lidé nemohli uctívat osobně, protože bydleli daleko. Proto, aby si osobu jim vzdálenou zpodobili, udělali si viditelný obraz uctívaného krále, a tak nepřítomnému pilně pochlebovali, jako by byl přítomen.
A k rozmachu té úcty i u těch, kteří ho neznali, přispěla ještě ctižádost umělce.
Zřejmě aby se svému mocnáři zalíbil, vyobrazil ho svým uměním v co nejkrásnější podobě.
Dav pak, uchvácen půvabem díla, toho, který byl ještě nedávno ctěn jako člověk, nyní pokládal za samo božstvo.
A to se stalo všem živoucím léčkou: zotročeni neštěstím nebo krutovládou přiřkli lidé nesdělitelné jméno kamenům a dřevům.
Dále nezůstalo při tom, že bloudí; žijí nadto pod tak silným náporem nevědomosti, že strašlivé zlo nazývají pokojem.
(14,24–27) V životě nedbají už čistoty, jeden druhého úkladně vraždí nebo trápí.
Všude se mísí krveprolití a vraždy, krádež a podvod, zkáza, křivopřísežnictví, osočování čestných, poskvrňování duší, pohlavní zvrácenost a smilstvo.
A tak služba modlám je počátkem i příčinou všeho zla.
(15,4–6) Nás neomámil neblahý lidský výmysl ani neužitečná námaha malířů stínů, postava pomalovaná pestrými barvami.
Pohled na ně vzněcuje žádostivost pošetilců, že zatouží po bezduché postavě mrtvého obrazu.
Milují zlo a takových nadějí hodni jsou ti, kdo modly vyrábějí, i ti, kdo po nich dychtí a je uctívají.
(15,10) Jeho srdce je popel, jeho naděje bezcennější než prach země a jeho život bezvýznamnější než bláto;
(15,12) usoudil, že je žití výnosný trh. Na všem prý je třeba vydělávat, i na špinavosti.
(16,14) Člověk může svou špatností zabít, ale nemůže přivést zpět ducha, který odešel, ani osvobodit duši ze zajetí smrti.
(17,7–8) Neúčinné byly jejich čarodějné kejkle a znalosti, jimiž se vychloubali, se ukázaly jako hanebný klam.
Ti, kdo slibovali, že zaženou z nemocné duše hrůzy a zmatky, sami onemocněli směšnou úzkostí.
(17,10) Neřest se totiž sama usvědčuje ze zbabělosti; tuší vždy něco zlého, protože má zlé svědomí.
(17,20) Ale více než temnoty byli si oni sami břemenem.
(3,23–24) Nestarej se o to, co se tě netýká.
Mnohé lidi obloudily jejich domněnky a falešné dohady zavedly na scestí jejich myšlení.
(4,11–12) Moudrost své syny vyvýšila a ujímá se těch, kteří ji hledají.
Kdo ji miluje, miluje život.
(4,27) Hlupákovi nepodlézej a neber ohled ani na mocného.
(6,13) Vyhýbej se zdaleka svým nepřátelům.
(6,18–22) Od svého mládí se věnuj vzdělávání, až do šedin tak budeš nacházet moudrost.
Přistupuj k ní jako oráč a rozsévač a čekej na její dobré plody. Jen málo námahy na ni vynaložíš a brzy budeš jíst, co z ní vzejde.
Nevychovanému se zdá příliš drsná, pošetilý při ní nevytrvá.
Bude pro něho jako těžký zkušební kámen a nebude váhat ji odhodit.
Vždyť přístup k ní mají jen nemnozí.
(7,7) Nezahazuj se před davem.
(8,3) Nepouštěj se do sporů s mluvkou, a nepřikládej tak dříví na jeho oheň.
(10,19) Které potomstvo je beze cti? Potomstvo lidské.
(10,28) Sám sebe oceňuj, jak zasloužíš.
(11,9) Nehádej se o to, do čeho ti nic není, a nevměšuj se do rozepře hříšníků.
(11,11) Někdo se pachtí, namáhá a spěchá, a má tím větší nedostatek.
(11,29) Neuváděj člověka do svého domu; nepoctivost má mnoho tváří.
(11,34) Připusť si do domu cizího a on ti způsobí starosti.
(12,5) Zlovolníkovi nic nedávej, odepři mu i jeho chléb a nic mu nedávej, aby tak nad tebou nezískal vládu. Postihlo by tě dvojnásobné zlo za všechno dobré, co bys mu byl prokázal.
(12,10–11) Nevěř nikdy svému nepříteli; jako rez sžírá kov, tak působí jeho zloba.
I kdyby se ponížil a chodil shrbený, dávej si pozor a chraň se ho; chovej se k němu jako ten, kdo čistí zrcadlo, a poznáš, že rez ho nepřestává ničit.[1]
(12,13–14) Kdo bude litovat zaklínače, že ho uštkl had, a všechny ty, kdo si zahrávají s šelmami?
Právě tak se stane člověku, který se spolčuje s hříšníkem a zaplétá se do jeho špatností.
(12,16–17) Na svých rtech má nepřítel jen sladkost, ale ve svém srdci zatím promýšlí, jak tě srazit do bláta. Nepřítel může mít v očích i slzy, ale dáš-li mu příležitost, neštítí se prolít krev.
Potká-li tě někde pohroma, bude tam dřív než ty, zdánlivě připraven ti pomoci, ale ve skutečnosti, aby ti podrazil nohu.
(13,1) Kdo se dotýká smůly, umaže se, a kdo vyhledává společenství nadutce, připodobní se mu.
(13,19) V pustině jsou kořistí lvů divocí osli a podobně pastvou boháčů jsou chudáci.
(13,20) Hrdý si oškliví poníženost.
(14,7) I když udělá něco dobrého, udělá to proto, že se zapomněl, ale nakonec ukáže svou špatnost.
(14,17) Všechno tvorstvo zvetší jako oděv; od věků platí výrok: „Určitě zemřeš.“
(16,1) Nedychti po množství nezdárných dětí.
(17,16) Jejich cesty od mládí vedly ke zlému a nebyli s to změnit svá kamenná srdce v masitá.
(17,26) Navrať se k Nejvyššímu a odvrhni od sebe nepravost, měj ve velké nenávisti každou ohavnost.
(17,31) Člověk, pouhé tělo a krev, přemýšlí jen o zlu.
(18,8) Co je člověk a k čemu je? Co je na něm dobrého?
(18,19) Uč se dřív, než budeš mluvit, a dřív než onemocníš, pečuj o své zdraví.
(18,28–29) Každý rozumný člověk se obeznámí s moudrostí, a vzdá chválu tomu, kdo ji nalezne.
Kdo jsou moudří, mají porozumění i pro mudrosloví a překypují přiléhavými průpověďmi.
(19,2) Víno a ženy připraví moudrého o rozum.
(19,25) Někdo se stává nelítostným, aby mohl uplatnit své právo.
(19,26) Člověk je nešlechetný, chodí shrbený a ve smutku, ale jeho nitro je plné falše.
(19,28–29) I když mu nedostatek síly brání hřešit, jakmile najde první příležitost, bude se dopouštět zlých skutků.
Podle vzhledu se pozná člověk.
(20,4) Jako kleštěnec, který by chtěl zbavit dívku panenství, tak dopadne ten, kdo právo prosazuje násilím.
(20,5) Někdo mlčí, a je shledán moudrým, jiný je nenáviděn pro svou upovídanost.
(20,22) Někdo ničí sám sebe ze studu před lidmi, i před pošetilcem se bude ničit.
(20,24) Lež je hanebná poskvrna člověka, bude stále v ústech nepoctivých lidí.
(22,9–10) Kdo učí hlupáka, jako by slepoval střepy anebo budil spáče z hlubokého spánku.
Kdo se domlouvá s hlupákem, jako by hovořil s ospalcem; ten se nakonec zeptá: „Co je?“
(22,13–15) S pošetilcem nenadělej mnoho řečí a k nerozumnému nechoď! Varuj se ho, abys neměl těžkosti, až se s ním střetneš! Vyhni se mu a najdeš klid a nebudeš znechucen jeho ztřeštěností.
Co může být těžší než olovo? Může mít jiné jméno než „hlupák“?
Lehčím břemenem je písek, sůl i kus železa než člověk bez rozumu.
(22,19) Z poraněného oka vytrysknou slzy, ze zraněného srdce vzejde zkušenost.
(23,6) Dychtění po ženě a po obcování s ní ať se mě nezmocní.
(24,28) Jako nedokázal první člověk poznat moudrost, tak ani poslední ji neprobádá.
(25,7–8) V srdci uznávám za blahoslaveného toho, kdo se dožije pádu svých nepřátel
a toho, kdo neotročil člověku.
(25,16) Raději budu bydlet se lvem a drakem než bydlet se zlou ženou.
(25,19–21) Každá špatnost je malá proti špatnosti ženy!
Čím je výstup písčitým svahem pro nohy starce, tím je pro tichého muže povídavá žena.
Nedej se zlákat krásou ženy a po krasavici nebaž.
(25,24) Hřích začal od ženy, a proto všichni umíráme.
(26,5) Jedné věci uleklo se mé srdce: srocení luzy.
(27,4) Prosívá-li se sítem, zůstává v něm smetí; tak se ukáže špína člověka, když se s ním promluví.
(27,13–14) Vyprávění hlupáků budí ošklivost, smějí se v hříšné prostopášnosti.
A hádky takových lidí nutí zacpat si uši.
(30,17) Lepší je smrt než trpký život a věčný odpočinek než trvalá nemoc.
(32,8) Buď v řeči stručný, málo slovy pověz mnoho, buď jako ten, kdo ví, přitom však mlčí.
(32,23) Ať konáš cokoli, zůstaň věrný sám sobě.
(33,5) Nitro hlupáka je jako kolo u vozu a jeho uvažování jako točící se osa.
(33,20) Ani synovi nebo ženě, ani bratru nebo příteli nedovol, aby tě dostali do své moci, dokud jsi živ.
(34,23) Jeden buduje, druhý bourá; co jiného jim to přinese než dřinu?
(35,19–22) Misantrop Hospodin nebude shovívavý vůči nemilosrdným,
dokud jim nerozdrtí bedra a nevykoná pomstu nad pronárody,
dokud nevyhladí množství násilníků a nezpřeláme žezla nespravedlivých,
dokud neodplatí člověku podle jeho skutků a za činy lidí podle jejich úmyslů.
(37,3) Ó zlá myšlenko, odkud ses vzala, abys klamem obestřela celou zemi?
(38,15) Kdo hřeší, ať padne do rukou lékaře.
(38,24–25) Moudrost roste ve volné chvíli klidu, a kdo je ušetřen starostí, může se věnovat moudrosti.
Jak se může věnovat moudrosti ten, kdo se pyšní bodcem na dobytek?
(40,1–6) Každému člověku je určena tvrdá lopota. Těžké jho leží na Adamových synech ode dne, kdy vycházejí z lůna své matky, až do dne, kdy se navracejí do lůna matky všech.
Trápí je předtuchy a v jejich srdci je bázeň, obírají se čekáním na den svého skonu.
Od toho, kdo sedí na slavném trůnu, až po toho, kdo se plazí v prachu a popelu,
od toho, kdo nosí purpurový plášť a korunu, až po toho, kdo se obléká do režného plátna: všude jen hněv a závist, soužení a neklid, strach ze smrti, prchlivost a rozbroje.
I když člověk spí na lůžku, noční sen mu obluzuje vědomí znovu tím vším.
Maličko, téměř vůbec si neodpočine; i ve spánku je jako za bílého dne pronásledován přízraky své fantazie jako někdo, kdo utekl z bitvy.
(41,6) Dědictví hříšného plemene zanikne a jeho potomstvo bude trvale zneuctěno hanbou.
(41,9) Když jste se narodili, přišli jste na svět k prokletí, a až zemřete, prokletí bude vaším podílem.
(42,13–14) Ze šatů vylétá mol a od ženy vychází ženská špatnost.
Lepší je špatnost muže než dobrota ženy.
POZNÁMKA:
[1] ... chovej se k němu jako ten, kdo čistí zrcadlo, a poznáš, že rez ho nepřestává ničit (Sírachovec 12,11). – Před vynálezem skla a skelných zrcadel se k tomu účelu používaly leštěné kovy. Smyslem zmíněné průpovědi je tedy to, že zabývá-li se někdo dosti důkladně něčím resp. někým, např. člověkem, tímto svým „leštěním“ jeho „kovového zrcadla“ odhalí na něm mnohé chyby a nedostatky, „rzi“, které by byl pouhým letmým pohledem zdálky nikdy neodhalil. – Pozn. Mis.