Misantropova knihovna

 

Chan Šan, pozoruhodný tchangský básník (zhruba 8. století), odmítl společnost, která neodpovídala jeho etickým nárokům, odešel od rodiny a blízkých a uchýlil se na Mrazivou horu – Chan-šan, jejíž jméno přijal za vlastní. Po celý zbytek života se pak toulal nehostinnou, leč oslovující přírodou, většinou sám, někdy ve společnosti svého jediného druha, kuchaře z blízkého kláštera, Š'-tea. Pokud o Chan Šanovi něco víme, pak především z jeho četných básní, které po sobě roztroušeně zanechával a které byly později sbírány a pečlivě uchovávány.

 

Předmluva k Chan Šanovým básním

od pana Lü Čchiou Jina,

představeného prefektury Tchaj

Nikdo vlastně neví, kdo Chan Šan byl. Je tu pár starých pamětníků, kteří ho znávali. Říkají, že to byl chudý člověk, povahou blázen. Žil prý sám v horách zvaných Mrazivé hory, Chan-šan.

Vypadal prý jako tulák. Jeho tělo i tvář byly zestárlé a vrásčité. Avšak v každičkém slově, které vypustil z úst, byl hluboký smysl a vyjádření nejjemnější podstaty věci, jen dokázal-li se kdo nad ním hlouběji zamyslet. Cokoli vyřkl, obsahovalo cit pro Tao, pro jeho veliká nejskrytější tajemství. Jeho čapka byla zrobena z březové kůry, jeho šaty byly rozedrané v cáry a na nohou měl dřeváky. Tak ti, kteří jsou nuceni tak činit, skrývají i stopu po sobě. Někdy nepochopitelný, někdy příjemný, vždy byl přirozeně šťastný sám ze sebe. Jak by ho však někdo, kdo sám není moudrý, mohl ocenit a pochopit?

Až ho uvidíte, nepoznáte ho; až ho poznáte, nespatříte ho víc.

Zakřičel: „Povídám, člověče, snaž se ze všech sil být lepší!“ Vešel pak do jeskyně a byl pryč. Zdálo se, že se pak jeskyně sama od sebe zavřela. Nikdo nemohl jít za ním. Stopy po Š'-tem zmizely docela.

 

 

CHAN ŠAN

Odchod do samoty hor

Zavrhl jsem kraj rudého prachu, navždy se mu vzdálil

Věčně se teď toulám, z milovaných knih se raduji

Kdo by mohl maje sotva mírku vody

Živou rybu držet v úzké koleji?

 

Myslívám na ptáčka střízlíčka

Sám dávám přednost loutně a knihám

Kariéra, vlivné postavení, co s tím?

Často myslívám na ptáčka střízlíčka

Kéž bych jak on někde spočinul a našel klid!

 

Proti smyslu věcí

Ryby a maso dostal jsem darem

Abych jimi ženu a děti nasytil

Proč třeba někoho života zbavovat?

Že život těch tvorů náhle přerván byl

To nebylo rozhodnuto v nebi

Rozhodl o tom na zemi úradek náš

Že to není správné, chápat počínáš

 

Jedno druhé nemá pohlcovat

Lidé maso mrtvých vepřů jídají

Lidé dokonce, že maso vepřů voní, říkají

Jedno druhé nemá pohlcovat

Lotosový květ rozkvétá, kde vyvěrá pramen všeho živého

 

 

Hostina

Jelen se rodí uprostřed lesů

Vodu jen pije, travou se živí

Složí běhy, pod stromem spává

Líbezný, bezelstný, důvěřivý

Svázaný octne se v hodovní síni

Pokrm z něj šťavnatý, tučný je

Odmítám třeba jen okusit

Tvář hořký zármutek mi stahuje

 

Poklad knih

Došková chýše je domovem prostému muži

Lesy jsou hluboké, hnízdí zde zpěvaví ptáci

Co všechno doma mám? Co všechno vlastním a chráním?

Jediným majetkem postel je a plno knih

 

Šťastný chaos prvopočátku

Jak šťastni byli jsme v chaosu na počátku

Nikdo se neživil ani nevyprazdňoval

Až jednou kdosi čímsi ostrým nás protknul

A devět otvorů v těle navždy udělal

Den za dnem musíme živit se a šatit

Rok co rok dbát o zaplacení daní

Tisíc nás rve se o jediný peníz

Všichni křičíme o život, zoufale, bez ustání

 

Smutek nad pomíjivostí života

Proč jsem tak smuten a věčně pln žalu a stesku?

Pomíjivý jak „jitřní houba“ je lidský úděl, budí vzdech

Když na to pomyslím, v mžiku mne přepadne smutek

Tak těžký smutek, že věru je těžko se ho zbýt

Co si jen počít? Co proti tomu učinit mám?

Pominout tělo, vrátit se do hor, vzdálen tam světu žít

 

Vzdělání

Unikneš snad četbou knih své smrti?

Četbou knih snad před bídou jsi jist?

Proč toužíme porozumět znakům?

Předčí druhé, kdo dovede číst

Člověk, který nevyzná se v znacích

Neví, co si počít, neví, kam se dát

 

Tak cizí, že zdá se být snem

Obzor za obzorem všude kolem krása hor a vod

Oblaka, mlhy jsou jejich zelení lem

Mlha se sráží v kapky na mé čapce, sotva se jí dotkne

Rosa utkvívá na mém plášti slaměném

Jak tulák či poutník na nohou opánky z lýka

Hůl z křivé staré větve vistarie

Ohlédnu-li se kdy a vzpomenu na prašný svět venku

Zdá se mi být jen snem, tak cizí mi je

 

 

Hledím na vrcholy Nebeské terasy

Vítr ohýbá sosny a bambusy, až zpívají

Hledívám dolů na zelená úpatí skal

O skrytém smyslu věcí rozmlouvám s bílým oblakem

Oddal jsem se samotě, odešel k horám a řekám

O principech Cesty rozjímat jsem přišel sem

 

Klid a jas

Poustevníci prchli světu lidí

Kolik jich do hor odchází snít!

Temná zeleň dělí svahy a srázy

Bledý nefrit říčky čistě zní

Po shonu a ruchu mír a radost

Po starostech a smutcích klid a jas

Venku z ruchu šalebného světa

Jak květ lotosu je srdce tiché zas

 

Oproštění

Přebývá tu člověk, jitřními červánky je živ

Kam všední lidé nepřijdou, v skrytu žije

Skryté bystřiny věčně tu všude zurčí

V mohutných sosnách vítr šumí a hučí tajemně

Uprostřed toho do sebe ponořen sedává

Na smutek a strasti lidského bytí zapomněl

 

Vědom si pomíjivosti bytí

Proč všední lidé jsou tak bezmezně hloupí?

Jen ten, kdo sám sobě je pánem, svobodný, nesnese omezení

Vzdálí se světu, odejde v skrytu žít, odvrhne podvod a lež

 

Pošetilost

Majetek nevlastním, nesnáze nemám

Pod křídly oblaků šťasten jsem tak

 

Člověk z lesů a hor

Člověkem lesů a hor sám sebe nazýval

Než by se po lidech pitvořil, prchnul tam, kde se nezvíří prach

 

Hledání a vyrovnání

Mnohokrát desetitisíce mil prošel jsem na dalekých cestách

Toulal se kolem řek, jež vroubila bujná zelená tráva

Došel až k hranicím, kde vítr zvedá rudý prach

Dnes jsem se vrátil sem na Chan-šan

Na pramen hlavu kladu, aby mi s uší prach světa omýval

 

Kam doletí jen ptáci

Pod hřebeny štítů rozhodl jsem se žít

Ptáci sem létají, člověk nedojde, kam doletí pták

Co že tu všechno je, co že tady mám?

Šeré balvany skal, věčně bíle zahalené do oblak

 

Jak vody řeky na podzim

Mezi tisíci oblaky a desetitisíci vodami

Bezstarostný muž přebývá

Za dne se toulá zelenými horami

Na noc se navrací spát, kde pod skalním převisem úkryt má

Rychle mu míjejí jara a podzimy

Pokojně žije, zbaven všedních starostí a pout

Šťasten, po čem bych ještě toužil, k čemu se upínal?

Tichý a klidný jsem jak podzimní říční proud

 

Po deseti letech

Chceš-li dojít místa spočinutí

Navěky jím Chan-šan může být

Lehký vánek čechrá temné sosny

Zblízka je uslyšíš lahodněji znít

Pod nimi muž zbělelých skrání

V Lao-c' si mumlá, v četbu pohroužen

Deset let se neodhodlal vrátit

Zapomněl už cestu, kudy přišel sem

 

Chan-šan

Co pobývám na Mrazivé hoře

Desetitisíce let prchly jako sen

V souladu s přírodou u lesního zřídla

Podle svých tužeb tu žiji spokojen

Na srázy Chan-šanu nikdo nepřichází

Bílá oblaka jej hustě halí mhou

Jemná tráva je má rohož, na níž spávám

Modré nebe je mi věčnou pokrývkou

 

Nad oblaky

Nikdo z lidí neví

Kde tu v horách domov mám

Uprostřed bílých oblak

Věčně tak v tichu a sám

 

Nedosažitelný ve své sluji

Kdybyste na lodi o třech plachtách rychle pluli

Kdybyste nejrychlejšího koně dokázali k trysku štvát

Přece nemůžete dosáhnout místa, kde teď žiji

Nejodlehlejším a nejskrytějším lze je nazývat

Pod strmým štítem jeskyně uprostřed hlubokých srázů

Z mraků tu celé dny bouře nepřestává hřmít

A já nejsem mistr Konfucius

Není nikoho, kdo by se mne sem vydal navštívit

 

Tančím radostí z krásné chvíle

Je tu pták, má pestře barevné peří

Sedává na javoru, jádra bambusu jídá rád

Pohybuje se důstojně, obřadně, jak se patří

Lahodně zpívá, tóny mají svůj řád

Včera sem přiletěl, odkudpak se tady vzal?

To kvůli mně se objevil a načas tu hřaduje

Náhle je přáno mi naslouchat hlasu hudby a zpěvu

Tančím radostí ku chvále dnešního dne

 

Chtěl bych mít křídla

Přál bych si s bílými oblaky do dáli letět

Což by pernatá křídla nemohla narůst mi?

 

Hladový a prokřehlý

Tak často hladov a prokřehlý

Co živ jsem nezabil zvíře či rybu pro nasycení

 

Skrytě žiji

V naprostém tichu žádných slov nenacházím

Co bych měl potomkům říci, i kdybych chtěl?

Skrytě žiji zde v lesích u jezer a tůní

Důvěrně znám tu kraj, proč bych z něj vycházet měl?

 

Prchavá krátkost žití

Mnohokrát prošel jsem kamenem, mnohokrát proměnu ohněm bylo mi podstoupit

Slýchal jsem jenom, že lidé v duchy se po smrti mění

Neviděl nikdy však moudrého v jeřába se proměnit

Na to vše myslívám i na to, jak to vyjádřit

Žiji svůj osud, jenom mne dojímá, znamená vše jen pro mne

 

Věčný jak ty hory

Mistr Chan Šan

Jak ty hory stár

Sám a sám tu žije

Nezná zrod ni zmar

 

Dny a měsíce jak říční proudy plynou

Co jsem se ukryl na Mrazivé hoře

Živím se zde tím, že horské plody jím

V tomto krásném žití, nad čím bych se trápil?

Lidský úděl míjí v souladu s tím vším

Dny a měsíce jak říční proudy plynou

Vykřesaná jiskra z kamene je čas

Ať se po libosti zem i nebe mění

Šťasten pozoruji horských štítů sráz

 

Za úplňku

Kdo v horách žije, srdce má bezstarostné

Často jen povzdychnu, jak rok za rokem míjí, s hořkostí

Plahočím se, byliny dlouhého žití sbírám

Zdaž všechno mé odříkání dovede mne k nesmrtelnosti?

Širý prostor kolem oblaka začínají ovíjet

Les je pln záře, luna v úplňku nyní je

Nevrátím se, odkud jsem přišel, proč bych se vracel zpět?

Já a strom skořicovníku tu na luně k sobě nerozlučně patříme

 

 

Pod zelenou skalní stěnou

Oblačné hory pásmo za pásmem zeleně splývají s nebem

Ztracené cesty, hluboké lesy, není, kdo by došel až sem

Do dáli hledím, jen osamělá luna jasně rozlévá svou zář

Zblízka se zaposlouchám, jen hejna ptáků plní les halasem

Stařec už, sedávám sám, domovem je mi zelená skalní stěna

Bez ženy, bez starostí žiji, hlavu mám už docela bílou

Možno jen povzdychnout: minulá léta a dnešní den!

Myšlenky nemám na návrat, tak jako vody, když na východ k moři plynou

 

Dožiji v horách, jak přede mnou jiní

Slunce již vyšlo, štíty hor jsou doposud šeré

Mlha se rozptýlí, v hlubokých údolích panuje dál tma

Kolik tu moudrých mužů odedávna žilo!

Zemřeli, jeden jak druhý tu někde bez rakve hrob má

 

Chvíle pochyb

Je člověk, sám v horském průsmyku sedává a medituje

Oblačné stuhy červánků, ach, mlhou třpytnou, sluncem ho halí

Je mu vrozena ušlechtilost

Cesta je svízelná

Mysl je smutná, roztrpčená a plná pochyb

Sám tu jen, ach, skromně a oddaně ve svém úsilí vytrvávám

 

V podvečer na skále

Tiše se raduji z krásy, jež přináší štěstí

Šerá mlha mezi vrcholy bloudí, zastírá je a mizí zas

V blažené pohodě prodlévám na místě, kde se lze najít

Stíny stromů se dlouží, slunce začíná zacházet

Sám se tak rozhlížím, po krajině svého srdce

Kde z bláta raší a rozvíjí se lotosu květ

 

 

Harmonie

Dávno žiji na Chan-šanu, kolik jesení už

Sám si broukám svoje verše, nevím, co je žal

Vrátka býlím zarostlá skryt v tichu neotvírám

Pramen prýští, sladká voda sama věčně plyne dál

V kamenné světnici voda v hliněné trojnožce kypí

Sosny žloutnou, cypřiš padá, v misce voní pistácie

Hladov nasytím se zrnkem rýže s trochou elixíru

Na kámen se k spánku kladu, mysl plnou harmonie

 

Soustředění

Můj domov je pod zelenavým srázem

Na dvorku už býlí nepleji

Jeden, dva svazky Knih Nesmrtelných

Pod stromem si nahlas pročítám

 

Zpívám jasné luně

Vy, moudří, mne odmítáte

Vás, hlupáci, já zas odmítám

Nejsem hlupák, ani nejsem moudrý

Vyhýbejte se mi, já se vyhnu vám!

Když přijde noc, zpívám jasné luně

Za svítání bílým oblakům rád tančívám

Což mohu ztišit svá ústa a paže

Tiše sedět, když vlas ještě rozevlátý mám?

 

Pevnost rozhodnutí

Mé přirozené vůle nelze jen tak nedbat, vždy znovu poznávám

Nelze ji jak rohož svinout a odložit, pravím vám

Svobodně jsem se rozhodl odejít sem do horských lesů

Na plochém kameni tu ponořen do sebe sedávám

Žvanilové sem přicházejí, aby mne přemluvili

Nabízejí mi skvosty a zlato si vzít, vystavují mne pokušení

Narušit pevnou hradbu, plevelem ji osít

Není k ničemu dobré, žádného smyslu v tom není

 

Vysmívají se mi, že jsem blázen

Říkají, že já, Chan Šan, vedu si jak blázen, podivín

Podivín jsem, blázen, proč se tomu podivovat bláhově?

Bláhový se tomu podivuje, dopátrat se smyslu neumí

Skláním hlavu, k čemu by mi bylo jim to vymlouvat?

Vymluvím-li jim to, bude to k něčemu dobré snad?

Mně však ani za odpověď nestojí

Dosáhl jsem toho, že dělám jen to, co je mi po vůli

 

Plynutí času v horách Tchien-tchaj

Co jsem přišel sem, na tuto Nebeskou terasu

Kolik jsem tu do dnešního dne prožil zim a jar?

Krajina, ta se nemění, jen člověk je najednou stár

 

V hlubokém lese přemítám

Na zádech ležím, v hlubokém lese si hovím

Co jsem se postavil, povahu měl jsem vždy přímou

Co jsem řeč pochopil, křivě jsem nepromluvil

Poctivost svou jsem si uchránil beze všech výhrad

Věřím, že perly poznání jednou podaří se mi dobrat

Jak bych jen mohl teď tak jako jiní

S očima dokořán nechat se proudem zmítat?

 

Jitro

Bělostná oblaka, jitřní svit, nádherně tichý

Měsíc už jasný je, třpyt noci doplápolal

Tělo je zbaveno prachu a špíny

Stesk v srdci zklidnělém kde by se vzal?

 

Perla poznání

Mrazivé srázy jsou krásnější, čím hlouběji do nich vnikáš

Není však nikoho, kdo by tou cestou se dal

Na zeleném srázu osamělý křik opic se ozývá tu blíž, tu dál

Já sám s kým bych se ještě tu přátelil?

Spokojen žiji, jak jsem si přál, a tak stáří jdu vstříc

Perlu v srdci lze uchránit času tím víc

 

Sluj ve skalní stěně

Co jsem zatoužil po radostech života v horách

Volně se toulám z místa na místo, nepatřím nikam

Míjejí dny, jen občas ještě živím, co zbylo z těla

Mysl je bez starostí, nic nutného na práci nemám

Luna je mrazivá, slyšet, jak všechno chvějivě proniká chlad

Tělo má pocit jak jeřáb, osaměle letící do oblak

 

Kdo mne zná

Kolik mužů učených a vážných

Mistra jménem Chan Šan vůbec zná?

Bludně píší slova zbytečná

 

Pohoří Tchien-tchaj – Nebeská terasa

Zvolil jsem místo, kde lze o samotě žít

Pohoří Tchien-tchaj jím je – jak slovy je vylíčit?

Hloubím si tůňku, ať voda z blízkého pramene do ní stéká

Je mi sladce, že zbavil jsem se vší marnosti světa

Sbírám byliny, tak tu dožiji svá zbývající léta

 

Blázen

Chan Šana když spatří dnešní lidé

Že je blázen, říká každý z nich

Co já pravím – nepochopí oni

Co říkají oni – na to odpověď já nemám

 

Pod štíty Chan-šanu

Co jsem se uchýlil pod štíty Chan-šanu

Stále žasnu, jak jsem tu skryt a jak vzdálen je mi tu svět

Nosívám košík, živím se tím, co na horách roste

Natrhám plodů, vezmu koš a vracím se zpět

Zeleninou se postím, zář kolem sebe, sedávám před chýší z travin

Upíjím malými doušky, sotva si zobnu houby, jež chrání před stářím

Čistě pak omyji a opláchnu šálek i jídelní misku

Co právě mám, všechno dohromady v hustý odvar si svařím

Tak žiji, bráním se smrti, sedím a přemítám

V poklidné chvíli verše básníků z dávna si čítávám

 

Jak nepřivázaný člun

Co jsem se usadil na Chan-šanu, desetitisíce věcí jsem se vzdal

Žádné všední myšlenky nenosím teď v duši

Bezstarostný píši své verše na stěny skal

Toku života jak nepřivázaný člun jsem se odevzdal

 

2. část >>>