Cicero: Tuskulské hovory
(KNIHA PRVNÍ: O POHRDÁNÍ SMRTÍ)
Pro stoika [1]Zénóna duše je oheň.
Nevím, jak je to možné, ale v myslích je pevně uloženo něco jako tušení budoucích věků, a toto tušení nejčastěji vzniká a nejlíp je patrné v největších géniích a v nejušlechtilejších duších.
Aristotelés prohlašuje, že všichni nadaní lidé jsou melancholici, takže nejsem nespokojen s tím, že myslím trochu pomaleji.
Pro Řeky bylo znakem nejvyšší kultivovanosti umět hrát na nějaký hudební nástroj a zpívat. V Řecku byli tedy hudebníci ve vážnosti, všichni hudbu studovali, a když ji někdo neznal, soudilo se, že jeho vzdělání je neúplné.
„Labutě, které jsou ne bez důvodu zasvěceny Apollónovi, to proto, že od něho, jak se zdá, mají věštecký dar a s jeho pomocí předvídají, co dobrého má v sobě smrt, umírají s radostným zpěvem. A stejně si mají počínat všichni lidé dobří a moudří.“
Vždyť, jak praví Sókratés, celý život filosofů je přípravou na smrt.
Theombrotos, aniž ho postihlo něco zlého, vrhl se z hráze do moře, když si přečetl Platónovu knihu.
Od uvedeného Hégésia tu je dále kniha Apokarterón (Kdo umírá hladem). V ní se kdosi rozhodl spáchat sebevraždu hladem, přátelé ho však od toho odvracejí. On jim pak odpovídá a vypočítává obtíže lidského života. Já bych mohl učinit totéž, i když menším právem než on, který věří, že vůbec nikomu neprospívá žít.
Považuješ spánek za obraz smrti a každý den se do něho noříš: ještě ti není jasné, že ve smrti není možno něco vnímat, třebaže vidíš, že v jejím obraze – spánku – žádná schopnost vnímat není?
Zažeňme tedy tyhle hloupé, skoro babské nápady, že zemřít před časem je neštěstí. Před jakým časem? Před časem určeným přírodou? Ale ta nám přece život jen půjčila tak jako peníze, aniž určila den splatnosti. Nač by sis tedy mohl stěžovat, žádá-li ho zpět, kdy ona chce?
Mějme tedy v opovržení všechny hloupé povídačky (jaké nevážnější jméno bych měl dát něčemu tak nevážnému?) a veškerou podstatu dobrého žití položme do duševní síly a velikosti a do pohrdání všemi věcmi lidskými a do všemožné ctnosti.
Jak se mi líbí Thérámenés! Jak vznešený je jeho duch! I když se nám při čtení o jeho osudu oči zalévají slzami, přece smrt tohoto výtečného člověka nevyvolává lítost. Byl uvržen do vězení z rozkazu třiceti tyranů, vypil pohár s jedem, jako by měl žízeň, a zbytek, který nedopil, vylil, že to zašplouchalo, při tom zvuku se usmál a zvolal: „Na zdraví krásného Kritia!“ – a to byl ten, který na něho byl nejošklivější. Je nutno říci, že Řekové mají při hostinách ve zvyku jmenovat toho, komu chtějí pohár podat. Tak ještě v poslední chvíli života ten skvělý muž žertoval, když už mu smrt seděla v útrobách, a nezmýlil se, když předpověděl smrt tomu, komu připíjel jedem – nedala na sebe dlouho čekat.
Diogenés nařídil, aby jeho mrtvolu pohodili nepohřbenou. „Snad ne napospas ptákům a dravé zvěři?“ zhrozili se přátelé. „To ne, ale položte vedle mne hůl, abych je mohl odehnat.“ „Jak bys mohl,“ divili se přátelé, „vždyť nebudeš nic vnímat!“ „Jakou škodu mi tedy způsobí, bude-li mě rvát divá zvěř, když nebudu nic vnímat?“
Zvykem [2]mágů je pochovávat tělesné pozůstatky teprve tenkrát, když je dravá zvířata roztrhala.
V [3]Hyrkanii na to mají psy; pro obyčejné lidi jsou chováni psi na obecní útraty, šlechtici si chovají psy vlastní. Víme, že to je zvláštní ušlechtilá psí rasa, ale přesto si jich každý podle svých možností opatří i víc, aby jeho mrtvolu roztrhali, a to považují za nejlepší pohřeb.
Uvádí se také jedna historka o Silénovi. Je zapsáno, že ho chytil Midás a on že dal králi jako odměnu za propuštění toto poučení: pro člověka je daleko nejlepší nenarodit se a tomu nejbližší je zemřít co nejdřív.
Něco podobného je v Krantorově Útěše. Krantór vypráví, že jakýsi Elýsios z Teriny, sklíčený těžkým zármutkem nad smrtí svého syna, přišel do věštírny, kde se vyvolávají duchové zemřelých, a ptal se, co je příčinou tak velkého neštěstí. Dostal prý na tabulce napsané trojverší tohoto znění:
Lidé životem bloudí, však s duší neschopnou chápat;
Euthynoa ti postihla smrt, tak kázala sudba.
Užitečnější – pro něj i pro tebe – bylo přec umřít.
(KNIHA DRUHÁ: O SNÁŠENÍ BOLESTI)
Já jimi věru nepohrdám, a to z toho jednoduchého důvodu, že jsem je nikdy nečetl.
(KNIHA TŘETÍ: O ZMÍRŇOVÁNÍ ZÁRMUTKU)
Existuje zajisté lékařství duše, je jím filosofie.
Nářek člověka stravujícího se zármutkem nad tím, že nemůže poroučet svobodným lidem, je však nestoudný.
Když byl tyran Dionýsios vyhnán ze Syrákús, učil v Korintě děti: natolik mu bylo poroučení nepostradatelné.
Den dnešní kdyby byl mým prvním smutným dnem
a kdybych neznal plavbu v moři plném běd,
pak bych měl důvod k bolesti, jak hříbata,
jež plaší první dotek uzdy nezvyklý.
Však já pod tíhou běd už dávno otupěl.
Epikúros v dopise Hermarchovi:
„Bolesti v měchýři a v břiše jsou tak velké, že už větší být nemohou. To vše je však vyváženo duševní radostí, kterou pociťuji při pomyšlení na své učení a na své objevy.“
O [4]Hekubě se zas věří, že je představována proměněná v psa pro jakousi zatrpklost v duši přecházející až v zběsilost.
POZNÁMKY:
V Římě bylo zvykem položit novorozeně před otce na zem; když je zvedl, uznal je tím za své, přijal je do rodiny a zavazoval se, že je řádně vychová.
Leukadská skála – nejjižnější výběžek na ostrově Leukadě v Ionském moři. Podle pověsti z ní skákali do moře nešťastně zamilovaní, aby se vyléčili.
[5]Zópyros prohlásil Sókrata za hloupého a těžkopádného... a dodal, že je i záletný.“
Eculeus „koníček“ byl mučící nástroj, jehož hlavní součástí byl vodorovný trám s ostrou hranou, na nějž byl mučený posazen a přivázán.
U perského dvora byli lidé, jejichž úkolem bylo vymýšlet stále nová jídla (kainopoiétai).
To štěstí řídí život, moudrost nikdy ne – myšlenka přisuzovaná dramatikovi Chairémonovi.
(KNIHA ČTVRTÁ: O OSTATNÍCH HNUTÍCH MYSLI)
Pýthagorovci prý mívali ve zvyku podávat některé poučky tajnějšího rázu ve verších a uvolňovat a uklidňovat zpěvem a hudbou svou mysl napjatou uvažováním.
Ostatně i zákony dvanácti desek dokazují, že už tenkrát bylo zvykem skládat písně: jeden z nich ustanovoval, že nesmí být skládány tak, aby druhého urážely.
POZNÁMKY:
Buď pij, nebo jdi pryč – řecky É píthi, é apithi (Buď táhni s námi, nebo táhni od nás).
břemeno těžší než Etna – toto běžně užívané přirovnání má svůj základ v báji, podle níž byli pod Etnou zavřeni Giganti poražení v boji s bohy. Tíhu stáří přirovnává k tíze Etny poprvé Eurípidés v Hérákleovi, verš 638 n.
Jedním z úkolů censorových bylo dbát na mravní bezúhonnost občanů (regimen morum).
„zakázat užívat vodu a oheň“ = „vypovědět ze země“
Biás: „Sluší se milovat jen tak, jako bys jednou měl nenávidět.“
acta agimus – projednáváme projednané, tedy děláme věc zbytečnou a nemožnou. Toto přísloví se opírá o zásadu římského soudnictví neprojednávat žádnou věc podruhé.
Někdo říká ne, já taky – verše z Terentiovy komedie Eunuchus. Gnatho je jméno parazita – příživníka, který si opatřuje živobytí pochlebováním a lichocením.
Caecilius, Quintus Caecilius Metellus Macedonicus – r. 131 př. n. l. jako censor navrhl zákon o povinném manželství.
Malý Cicero si čte (freska z r. 1464)
POZNÁMKY: