Misantropova knihovna

 

„Naše“ národní hymna. Průser! Jak by ne! Poslyšte Marseillaisu! Jste Francouzi? Nejste? Ale vstává vám pyj a kunda se jemně opocuje! Dokonce Internacionála, píseň, za níž číhá naše otrávená nenávist, dodneška vzrušuje a vzbuzuje zdání, že snad přece to je možné, že snad... Člověk bezděky stojí v haptáku. Hymna britská..., velebná hymna německá..., nádherná, nádherná hymna „americká“ s pravicí na srdci, což je krásné... Ale naše hymna, česká? Přesně jsme si ji vyvolili! Škroupova loulačka, ublebená a uslzená, tahle hymna má někam národ vést a dovést? Souhlasí... souhlasí... soudruzi... jen žádný průser! Hymna polská a jugoslávská, zdvihy a nože, virilita[1], nepoddajnost! Jen národ český spolehlivě vyvolil si – po svém srdcosrdci správně – odrhovačku, kterou na scéně zpívá slepý houslista!

 

Náhoda neexistuje. Zázrak ovšem ano, ale jen v tom smyslu, že prostě nedokážem rozplést tři miliardy vláken, jež zdánlivě náhle držíme v ruce.

 

Jo, to byly pěkný kurvy, jako všichni kněží. Považovali se za posly boží, zatímco to byli jen namyšlení kati. Ještě dnes, po dvou tisíciletích, se mi obrací žaludek, když uvidím katolického kněze, celýho v černým a jak mu vlaje tunika, chtělo by se mi rychle kopnout ho do prdele, hubené nebo tlusté, a jak by se zděšeně po mně obrátil, udělat na něho dlouhý nos...

 

Všechno, co říkáme, mluvíme v soukromí, ve společnosti, v zaměstnání – je z devadesáti procent lež. Jak to pak může dopadnout se společností, jak to může dopadnout s námi? Řeč, mluva, původně božský prostředek komunikace, se změnil v prostředek lži, zločinu a nakonec vraždy. Zkusím, třeba dnes, mluvit dvacet minut pravdu – budu vyveden ze závodu jako opilý, který ovšem scestně, ale přece jen mluví pravdu, tj. vymlouvá, vyříkává obsahy, jež každý z nás v sobě chová, ale skrývá, zamlčuje.

 

Je to prozření – o obrovské zbytečnosti většiny toho, co konáme, co jednáme a jak a k čemu se chováme.

 

Po staletí vládli v Čechách králové; dnes vládnou v Čechách domovnice.

 

Průšvih sexuality je prostý: tkví v nároku. Jakmile se dotkneš nesvého těla a ona tvého nesvého, jakmile se spojíte, a dopadne to šťastně, ihned, vzápětí se vaše situace podstatně mění, tj. z procítění a adorování je možnost kořistění a vykořisťování... Potencialita posvátného mění se v realitu infámního – nakonec v peníze, v cokoli... Propadavým můstkem této ďábelské lsti je rozkoš, deset vteřin..., to je něco příšerného, jak je to ustrojeno..., a nikdo nikdy to nepochopí..., dochází k nejtrapnějším kolenolezeckým scénám..., pryč od toho hnusného kšeftu.

 

Kdo měl kdy čest pobývat dočasně (v nevražedných režimech) mezi tzv. blázny, jistě nezapomene, a potom, uzdraven, srovná svou zkušenost s nuceným a trvalým pobytem mezi „normálními lidmi“. Jaký klid, jaká noblesa a ohleduplnost „bláznů“, a jak se má snoubit se surovostí, udavačskou mánií a nedopočitatelnou sprostotou „lidí normálních“? Není lidí normálních, jsou jen noblesní blázni, ti po tajuplném právu vyvržení... Jděme tedy s vyvrženými..., ale jak? Jak se přidat?

 

Ztropit skandál – jaké sladké pokušení!

 

Žena, manželka, rodina, manželství. Kéž by bylo možno muži střežit se těchto banalit.

 

Votrubová-Koutecká[2] mně řekla: květiny? Ono to nevraždí! Ono to nevraždí!

 

Básník osmdesátník je netvor, který budiž dobit sekyrami v hloubkové garáži.

 

Tito vycpaní, neskuteční lidé, tito hastroši v poli, nekonečně zmatení a do hloubi nejistí sami sebou – to jsou právě oni, kteří zuby nehty drží své posty, tyranizují své podřízené, a to ne nějakou knutou, ale nekonečnou blbostí – a přece jeden každý z nich má své lidsky slabé místo, přece i oni na něčem úpěnlivě visí... I oni se svými pošlapanými hodnotami, i oni mají hodnoty a děsně se o ně bojí...

 

Ale to je jediné smysluplné: ztotožnit se se skomírajícím světem. Jen blbec nevěří, že svět se hroutí a že jde do prdele a že stojíme před jeho koncem. On si to všechno představuje jako ředkvičky.

 

V roce 1985 byl znovu jednomyslně zvolen prezidentem republiky Gustáv Husák. Národním umělcem byl jmenován Karel Gott. Náš Jenda Bimbo – národní umělec. Spolu s ním kdovíkolik mediokritů. Je průhledné, co tím chtějí docílit. Chtějí snížit hladinu, stlačit kvalitu, namluvit národu, že právě tito blbci jsou jejich vedoucími duchovními leadry. Chtějí entropizovat, a taky se jim to daří. Do deseti let bude jmenován národním umělcem Josef Kokeš, domovník z Lublaňské ulice, udavač.

 

Farmako-chemický koncern se svými nesčetnými špióny, agenty, nákupčími, čmuchaly, se svou nekonečnou špínou. V zemích západní Evropy se od nemocnic, respektive gynekologií, skupují placenty, nakládají do nějakého udržovacího roztoku a dopravují na místo určení; z těchto placent se vyrábějí ty nejdražší krémy a voňavky, ty krávy postávají před obchody a kupují si to a mažou se tím, aby byly o pár měsíců přitažlivější, atd. Snad i plodová voda je žádaný artikl.

 

Ono to všechno vždycky slibně začne, chvíli se to rozvíjí, ale pak se to někde zadrhne a špatně, ba ostudně skončí. To platí o vztahu muže a ženy, to platí o veřejných věcech, to platí o poezii, o literatuře. Komu se už podaří načatou věc dovésti řádně a bez ostudy do konce! Je to něco silnějšího než dobrá vůle, než talent, než sebelepší úmysly. Život je jak motouz slepený syndetikonem a rozmotávaný v pracovní terapii tzv. blázny nebo tzv. vězni ve sklepě při nedostatečném osvětlení.

 

Kdyby byli lidé vyvinuti, svobodni a bez předsudků, nemuseli bychom tvořit, nebylo by třeba lidí tvůrčích. Jen ve světě blbů, herců, lidí předsudečných, komiků z povolání, upšoukaných vševědů a neklidných těkalů ze špatného svědomí je třeba lidí tvůrčích, bořitelů i stavitelů, nastavujících zrcadlo.

 

Sexualita, tato nejpřirozenější a nejnezbytnější funkce ve stvořené přírodě, se u člověka proměňuje v peklo. V peklo proto, že znamená vždy závislost, úplnou ztrátu soudnosti a ponížení a sebeponížení. Peklo lidské sexuality tkví v závislosti, v sebeponížení naprosto identickém, jakým je addiction na alkoholu a drogách. Pozoruju to už třicet let, a jak stárnu, odvracím se od toho se stále stoupajícím, či spíše prohlubujícím se zhnusením. To nikterak neznamená, že jsem mimo nebezpečí. Ale mohli bychom o tom mluvit ne hodiny, ale týdny, a dospějeme jen k tomu, že člověk je jediný tvor, který zneužívá, przní a zhrzuje.

 

Člověk je entropický a inertní a není pro něho naděje. To prohlédl bolševismus, ač to nikdy neprohlásil. Člověk raději leží než vstane, raději sedí než se pohybuje a jeho mozek je jakkoli manipulovatelný, slíbí-li se mu hračky.

Bolševismus konceduje[3] člověku šlendrián, krádež, sexuální promiskuitu a bezproblémový potrat. Že mu nic nedává, nevadí. Za tyto hračky inerce a entropie získal bolševismus dnes už půl světa. Antientropické a antiinertní vlastnosti člověka systém absolutně nejenže nezajímají, naopak, ruší jej a provokují k protizásahům. Jinak než takto, pseudoantropologicky, nelze vysvětlit globální úspěchy a vítězství bolševismu.

 

Po smrti není nic, jen smrt, dokonalý spánek bez uspávadel. Očistec, Peklo, Ráj, kdo si to vymyslel? Toho by bylo nutno popravit mayským způsobem, tj. stahovat mu kůži zaživa.

 

Prosim tě, co jsi v tom chlastu hledal? Tos nemoh přijít na něco lepšího?

 

Zeměkoule, živý život na ní, a zejména život lidský, zdá se být nedorozuměním v kosmu, trapností, nekonečným týráním. Přec si nemohu při rozvrhu koncepce tak velkolepé, jakou je kosmos, myslet a rozvádět, že Bůh si z rozmaru na vteřinu oblékl maškarní kostým Satana a porafičil to tak, aby vše živé zde na zemi spělo k neodvratnému zániku, v prach se obrátivši, a abychom se tu my, červi, donekonečna trápili v začarovaném kruhu nedospění, krutosti a stalinství. Proč by to byl činil? Anebo mu něco uklouzlo pod rukou? Vypadá to absurdně, ale právě adjektivum absurdní je nejvhodnější... Jít do koupelny a oběsit se.

 

Genialita a génius (v humaniorech) se nesnášejí se zralostí a dospělostí, jak jim rozumí banální společnost. Mozart musel zůstat po celý život nedospělý. Jako vnitřní pružina pnulo se v něm nesmrtelné mládí. Genialita a ustaraná, vráskovitá dospělost se vylučují.

 

Samostatné myšlení vždy ústí v herezi.

 

Útěcha? Jen hudba, hudba proto, protože na dosud nevysvětlitelný způsob odkazuje k vyšší inteligenci, protože je avízem, že existují ještě jiné světy, než je ten náš, nejhorší ze všech myslitelných.[4]

 

Poezii plnou krvavé a neschůdné skutečnosti lidé nechtějí, protože skutečnost zapomněli, protože se skutečné skutečnosti děsí.

 

Není knihy, kterou bych chtěl vzít do ruky; není cesty, kterou bych chtěl podniknout, dokonce není místa, které bych chtěl navštívit, města, pamětihodnosti; není předmětné věci, kterou bych si přál mít; není člověka, kterému bych toužil stisknout ruku. A doutnají-li kde uvnitř pod popelem ve mně stesk a touha, pravděpodobně mohutné, snad nekonečné, nepřipadám na slovo, kterým bych je pojmenoval.

 

U svých kamarádů a přátel, které „jsem si získal v exilu“, setkal jsem se s tolikerou blbostí, uhráčskou nezralostí, naprostou absencí dějinného smyslu, u těch starších s tolikerou zlobou, zvráceností a hrubou žádostivostí postů a věcí, že jít do koupelny – a kdyby nebylo dětí... Ale to je ta obecná věta: kdyby nebylo dětí!

 

Lidé, davy skutečností procházejí, vyřizují své kšefty, pářejí se v peleších nebo luxusních hotelech, převádějí peníze, nasedají do letadel, ale to neznamená, že žijí, že žijí skutečnost. Skutečnosti, která je vždy nepohodlná, rádi a v neuvěřitelně krátké době odvykli. Tam, kde ještě před stoletím plápolaly ohně a žena byla dobývána zdlouhavým namlouváním či umným flamengem či fandangem, stojí dnes a bortí se mrakodrapy na knoflíky. Smysly člověka se změnily, smysly, které mu příroda přisoudila a tvářela je statisíce let. Nikdo nikomu nepodá ruku, nikdo se nikomu nepodívá do očí, nic neplatí. Podání ruky, které bylo smlouvou, se zlehčilo a zpohodlnělo v papír, který se hodí do kamen.

 

1986

Blaze chladným a lhostejným, nebo aspoň nepřístupným. Jeho porazí, alespoň uhodí každé pírko každým směrem a odkudkoliv.

 

Nižší vždy drtí a ponižuje vyšší, nižší nutí a přinucuje vyšší, aby se poddalo.

 

Jedním z nejúkladnějších nepřátelů, spíše než lidského rodu, lidí – je sexuální chtíč. Ve chvíli, jak jeho nebo její příslušníci a příslušnice ucítí dole onu nedefinovatelnou mohutnost, neodolatelně příčivou a hltavou sílu – všechno se mění. Drtí se škála hodnot, ostatně vždy měnlivá a vždy problematická. Tentokráte se však drtí úderem karate na svršku cihlových tašek. Vše je náhle, vše je teď, mizejí Bůh i Satan, vše jde v podstatě k čertu, po česku do prdele. Nejmocnější síla v člověku, vedle síly sebeuchování, její nutně mystický původ, soudě podle mohutnosti a neodolatelnosti slasti – stává se devastátorem, co hůř, devalvátorem všeho. To vše trvá nadto jen pár vteřin. A pak že nejde o past? A pak že nejde o život a smrt, o zpustošení a zásev, bytí a nicotu právě teď a vždy a všude? Jen mi sem neserte morálku! Jen mi sem neserte moralizování! Iracionální absurdanda; jde jen o náturu, která a jak ji snese.

 

Optimální pro námořníka-výzkumce je obloha bouřná, šedá, mračně se kupící; bezvýhledná. Tehdy a ne jindy vzniká dílo a šikuje se dobytí..., radujte se, pitomí námořníci!

 

Člověk nebude mít cenu plevy nebo chrousta, to neměl nikdy, jenže odtud se to poděje masově.

 

Samozřejmě že bolševici bezhlavě pronásledují a vymycují katolicismus, copak někdo snese svého totožného svědka, nadto v takových dimenzích?

 

Vyvstala mi obludná skutečnost, že svět je založen na lži a machinacích, že dobré bezpodmínečně podléhá zlému, kvalita bezcennosti, slušnost sprostotě, krása ohavnosti a zničení.

 

Opojení alkoholem, opojení kundou, její rousnou vidinou! Kam mizejí časy, kde jsou ty časy! Imponuje mně střízlivost, ale pak musí něco vykázat, například astronomickou práci, kosmologickou koncepci! Ale střízlivost pro ni samu, sušený fík protestantství, to se raději uchlastat, a to naschvál!

 

1987

Dvě věci jsou v dnešním lidstvu už nemožné: za prvé náboženství, za druhé marxismus. Tato obě svinstva a jejich zbytky musejí být beze zbytku vymýceny. Být a zůstat slušný, i když je nebe prázdné.[5]

 

Vejdu-li do Ústavu, jsem okamžitě znicován, všechno moje dosavadní – snad celoživotní – bažení a touha po poznání, spění a směřování, všechny moje lepší snahy a tendence i vlastnosti jsou vniveč. Než dojdu na své „pracoviště“[6], stanu se pohyblivou nulou. Okamžitě mě obklopí atmosféra nerozrazitelného spiknutí prolhanosti, zbytečnosti a pohoršující frašky.

 

Bude to asi nekonečné opakování, a to je to nejhorší. Zanikne-li tento vesmír, začne a porodí se zas jiný, skončí-li jedna válka, brzo zas vypukne jiná. Na to já se mohu vysrat.

 

Je třeba přemoci jakýkoli stesk po čemkoli a komkoli, je třeba se obrnit středověkou ryznou a těžnou, je třeba nikomu nic nedat, nic nedávat, nic nesvěřovat, nic neříkat, je třeba nikomu nic neodpouštět a odepřít se, jim.

 

Každý je povinen po sobě uklízet, udržovat pořádek, zbytečné okamžitě vyvrhovat a ničit, plivancem, odhozem do popelnice, nejlíp ohněm.

 

Je něco jiného v emoci a v raptu někomu vyhrožovat zabitím – ale něco docela jiného je to provést, buď zbaběle pistolí, anebo mužně nožem. To jsou dvě zcela rozdílné věci. Buksa mi řekl: ale jdi, prosím tě! Kdyby sem dneska přišel na večeři Brežněv, tak mu dáš najíst, a kdyby tu náhodou dostal infarkt, dáš mu pod hlavu polštář a zavoláš sanitku.

 

Zájmy mě udržují mladým; největší neštěstí lidí je nezajímat se v podstatě o nic, kde žijí, proč, kde jsme se to octli, proč tu jsme. Ti čtou noviny.

 

Záleží jen na tom, abys byl miláčkem žen a jím zůstal, tedy „pohlaví“ vládnoucího, silnějšího. Neznamená to, že se tím stáváš nemužem, ani nezáleží na tom, abys je ovládal ptákem: po určitou dobu budiž, ale pak už to stejně nefunguje! Praví prorok, že záleží jen na tom, abys vždy byl oblíbencem žen. Je zdravil, jim se klaněl, jim pochleboval, předstíral, že do každé jsi zamilován, a to buď přímo – nakrátko, anebo ještě líp – tajeně, ale aby ona o tomto tajeném obdivu dobře věděla. Pak si žij, bytuj co parazit, budeš zabezpečen! Kdo tu však jako muž mezi nimi kráčí co vlk samotář a zjevně jimi opovrhuje – nebude dlouho živ, a když jednu konečně potká, zahyne na ni vkrátku, na svini krátkou!

 

Sex je neuvěřitelně tyranizující, vyroňuje ze sebe jed a jen jed. Zkrucuje tě do ploskohlavce, který líže vlastní řetězy.

 

Mne nezachraňuje před sebevraždou římská církev, tato teroristická organizace. Nezbývá nám než naplivat do obličeje knězi, který nás přijde utěšovat.

 

1988

Televize, tento menticidální nástroj na masovou výrobu kreténů.

 

Jinak je manželství po velmi krátké době nekonečnou řadou průserů, rychle po sobě jdoucích, které se samopohybem proměňují v chronické – a notorické – peklo na zemi.

 

Všude, kde jsou shromážděni „lidé“, bývám brzy nápadný a soustřeďuji na sebe nežádoucí pozornost. Čím to je, nevím, ale přece: řečí, svým jazykem, svým způsobem a tvarováním mluvy. Lidé jen papouškují a lžou, jak když tiskne, a to v mojí výbavě není. Moje „představená“, „that pale nothing“, se jednou začala chichotat – ona se nikdy nesměje – a řekla: this pompous art of speech! Čech, původním povoláním cellista, mladý, mně řekl: až od tebe jsem se v exilu naučil česky. Nora B., Slovenka a Němka, se usmívá a krásnou slovenštinou mně říká: promiňte, že sa smejem, ale vy mluvíte tak... Slavíček[7] z Paříže mně říká: áno, Diviš, Čerepková[8] a Preisner[9] jsou poslední tři, kteří ještě umějí česky. Co nepříjemností jsem si zavinil svou hubou!

 

Šílenství jakožto koruna života, jeho nejušlechtilejší zavrcholení. Kdo tomuhle nerozumí, je nejen tupec, ale i můj skrytý a osobní nepřítel.

 

Hyenovitá složka lidské přirozenosti. Vezu-li liftem vysypat do popelnice odpadkový koš, mohu se spolehnout, že bude durch einen bösen Blick ohanykován[10] spolujezdcem... Pohneš-li se v autobuse, nebo v tramvaji, lidé si o tobě pomyslí, že jsi vrah (Amokläufer), a začnou se po tobě znepokojeně ohlížet. Naše děti, když byly ještě menší, se před zahájením mše začaly v lavicích pochechtávat. Okamžitě se po nich ohlédly dva tři pohoršené kokrhely, aniž si domyslely, že ty dvě děti jsou z osazenstva Kristu Pánu nejblíž. A pak ta všechna banda nakráčí k Přijímání.

 

Povšimněte si toho a jděte za tím... Povšimněte si, že římská církev vypracovala všechny možné teologie, jen teologii zla nikoli. Kdyby se totiž snažila kdy vypracovat teologii zla, vždy vítězného a lehce organizovatelného, musela by zavřít krám.

 

Beatles tvoří přechod od jazzu k rocku. Tkvějí ještě posledním vlášením[11] v přirozenosti, a tedy v lásce. Přehrávám si obligátní pásek, ale Beatles téměř není slyšet pro nepřetržitý potlesk, asi tak jako není slyšet Velkého Maa pro nepřetržitý potlesk. A to je tomu všemu třicet let. Rock však, který ilustruje už jen rozpad a surové šílenství, je rovněž na konci. Co bude následovat, může být už jen házení ostrých nožů a granátů z jeviště do publika (které si to nechá líbit) anebo „vzestup“ k nějaké snesitelnější formě hudby podle toho, jak svět nahlédne svou nemožnost a začne se samopohybem zachraňovat. Neboť rock je na dně, i rockoví šílenci začínají žít z tantiém nepravým životem rentiérového blba a už jim to taky nestojí tak jak dřív. Nic není slyšet, snad jen ten začátek nové hudby.

 

 

Celá nejnovější a nejmodernější hudba vážná je naprosto izolovaná v sobě, ve své nepřístupnosti, v tom může smutně soutěžit co do naprosté odizolovanosti s nejmodernější poezií, která operuje dokonalým nesrozumitelnem, zatímco nejmodernější hudba operuje také dokonalým nesrozumitelnem, víc, nemožností konzumovat její obsahy. Graficky ryze, ryze graficky: vážná klasická, tj. tradiční báseň je stále dobře na první i ikstý pohled čitelná. Viděli jste však moderní, nejmodernější, soudobou partituru? Už pohled vás zarazí, natožpak poslech. Má-li nejmodernější poezie tři sta čtenářů, má nejmodernější klasická hudba posluchačů šest.

 

Vít Nezval, jedinečný básník a zrádce všeho, nejen svého talentu, zemřel na rozkaz. Nezval podléhal odjakživa obskurantismu. Našla se bába, která mu vyvěštila smrt na ten a ten den; jistě tu byla prediagnóza, ale všechno působí dojmem, že si Vítězslav Nezval na její rozkaz lehl na pohovku, aby podle jejího příkazu zemřel. Františka přišla domů, Vít mrtev. Na den, jak věštila – a přikázala – obskurantní bába.[12]

 

Člověk si přeje a touží po štěstí bez konce. Zda toto štěstí má podobu a výraz orgasmu, či nádherného klidu, je vedlejší. Ale člověk, týž člověk, poznává a chápe, že je tu utrpení, utrpení bez konce. Střet touhy po nekonečném štěstí a náhledu nekonečného utrpení zakládá spor všeho se vším.

 

Zítra nechť se dostaví do školy pan otec, a to oholen (tj. s holí).

 

Kde a kdy se mašinérie infantilního blbství Modleme se! dává do chodu stejným samopohybem jako Vražděme! Jenže Modlit se je právě tak bezúčelné jako neškodné, jakože Vraždit není dovoleno. Být člověkem je přece žádáno! Leicht gesagt! A přece se člověk v zoufalství dovolává Boha, toho velešaška z papíru, který zmáčknut hrstí prvního policajta nebo vraha je dobrý tak na odhaz.

 

Míra síly, která život dává, rovná se míře síly, která život bere, ničí? Táž síla a neslýchaná odvaha, s kterou sebevrah páše sebevraždu, táž síla a neslýchaná odvaha vládla jeho životem za života. Ale nic nelze vyjádřit přesně.

 

1990

Stesk po lidech je zlo menší než ponížení vyplývající z nutnosti stýkat se s nimi.

 

Byl nám darován život – což se nikdy nemělo stát, a to ve starořeckém smyslu.

 

Mám strach ze smrti. Nikoli panický, ale ochromující; sevře se mně hruď, já celý se sevřu a schoulím; všechna má chytrost a tu a tam i moudrost mně nejsou nic platné; převažuje pocit nemilosrdnosti, strašné nevyhnutelnosti, a tím prokmitá i ponětí, že tomu právě takto a nejinak musí být. Kdyby bylo možné vstát z hrobu každý rok alespoň na čtyřiadvacet hodin, provést svá pozorování a opět se ukázněně jít položit. Ne; mizíme navěky. To navěky je strašné.

 

Blbosti se člověk učí bleskem.

 

Absurdita a sprostota manželských hádek. Nikdy tu není nic meritorního[13], o nic se nejedná, meritorní je to, oč se jedná a straší za hádkou. Idioti, impotenti a kurvy lítají vzduchem jak šutry. Není tomu snad tak, že by ti dva hádající se takoví byli; ale segmentárně a co do vztahu muže a ženy takoví jsou. Nikdy se nemůže naplnit vztah mezi mužem a ženou; nikdy to nemůže vyjít: je tu metafyzický spor, a protože lidé jsou banální, je tato metafyzičnost, nemožnost uspokojivého vztahu mezi mužem a ženou oblečena do banálního roucha. Jaká podlost, jaká škoda! Napřed zamilovanost (nikdy láska) a pak svatba v kostele, a teď – vyhřezlá střeva. Vyhřezenci.

 

Je to společnost, kde v životní při vítězí vždy žena proti sebelepšímu muži. Však já ti už tu kundu osladím!

 

Zásvětí, život po smrti a podobné – nu budiž, nesmysly. V podstatě mají jiné jméno. Očistec, Ráj, Peklo, Nebe – nevím, jak tyto zrůdnosti historicky vznikly, v kterém pomateném a zlém mozku, ale to jsou ty bajonety, zapíchnuté nám všem do zad – a běž! Jsou to ideje Hitlerovy a Stalinovy. To jsou ti ruští vojínové, kteří se museli svlíknout donaha a pod pistolemi NKVD si vysloužit Ráj během přes zaminované pole. To jsou ti němečtí vojáci pod Stalingradem, tam poznali ten Očistec. Celá eschatologie je nesmírná syčárna, vzniklá bohužel v pařeništi římské církve. Jsem jen jednou na zemi a v tom je má velikost a důstojnost. Octnout se ještě po smrti v Nebi, tak bych jim to tam rozbordelil, v Očistci bych se cítil jako doma a Peklem bych pohrdal. Běda teologům a vykořisťovatelům lidských mozků a duší. Jejich legitimními dědici jsou sbory KGB.

 

Vlastenectví je signum průměrné inteligence, neschopné povznést se nad sebe sama.

 

Na historiografii odpuzuje – byť šlo o vysoce nadprůměrného autora – evidentní bloudění v kruhu, podezření, že to bylo úplně jinak, ale úplně – táž zábrana vystupuje pro věřícího člověka například při četbě Evangelií. Kdo by si troufl odmítnout je šmahem – ale ono to bylo jinak, odehrálo se to jinak!

 

Kdysi kdesi jsem četl pokus o výměr člověka: je prý to jediný tvor schopný se učit. Ten výrok tehdy na mne musel nějak zapůsobit, protože jsem ho nikdy nezapomněl. Když jsem ale zestárl, chápu, jak chybný je to výrok a že má či měl znít: člověk je jediný tvor, který není schopen se učit.

 

Desetmiliardkrát denně se kurvy sprejují.

 

Nemohu si to vyložit jinak, než že celý český národ s morovou ránou bolševismu od února 1948 masívně kolaboroval. Těch davů! Byli tam nahnáni? Tak proč se tam nahnat nechali! Kolaborovali všichni, přemalovávali si po nocích kostýmy, připevňovali odznaky a na Prvního máje se miliónový dav valil od Muzea na Zlatý kříž, kde stála vaklavá, narychlo sflakovaná tribuna a na ní masáci a vrazi. Otcové vyzvedávali své nicnechápající děti na ramena, aby si tyto ratolesti vryly v paměť karbaníka a pivaře Antonína Novotného a vedle něho Lomského[14], narvaného do celofánu. Kolaboroval celý národ, masívně, a když ne vědomě, pak podvědomě, což je ještě horší.

 

Ve třicátých létech žil v Jindřichově Hradci náboženský podivín jménem Panocha. Jednou ohlásil, bylo to v neděli, někdy v létě, na Vajgaru[15] produkci; že prý bude jako Kristus Pán kráčet po vodě. Podle Jedličkova[16] podání (Jedlička byl věci přítomen) se na březích Vajgaru sešlo asi tisíc lidí. Panocha se objevil v bílém prostěradle, vkročil do vody a po dvou krocích šel ke dnu jak sekyra.

 

Kdyby vám bylo možno postavit si před sebe reprezentativní člověčí vzorek à la: teolog, lékař, psycholog, sociolog, dělník a fyzik-astronom, tak buďte jisti, že nejblbější z těchto reprezentantů bude teolog (a navíc nejsprostší) a nejslušnější a nejskromnější fyzik-astronom.

 

Většina lidí se o nic nezajímá, vyjma žrádla, šoustání a snad trochu děcek. Obrovitá spousta entit světa je nechává chladnými, nemají proto ani ponětí o tom, kde jsou a kým jsou. Tak prožijou celý život.

 

Neexistuje žádný recept, jak si uchovat, natožpak prodloužit život. Někdo paří pětačtyřicet let a zemře v pětasedmdesáti, dvacetiletá dívka, která nikomu v životě neublížila, dostane leukémii. Život nám nevyměřuje Bůh, ale spíš démon anebo podlý skřet. Nejhorší ze všeho je Bůh. To je ten pravý, centrální nadvelegrázl, ten hnusný Mafio, který nás mučí, zmučí – a pak opustí.

 

Chtít si vzít život – a nakonec to udělat – předpokládá obrovskou sílu, rovnomocnou touze žít.

 

Není nic horšího než lidský sex; kolik lidí zničil? kolik mužů a žen vedl za sebou jak vola na obroučce? Nejde ani tak o to, že se pod jeho vlajkou odehrávaly nesčíslné prasárny; spíš jde o to, že zvláštním způsobem si podrobuje a kořistí lidskou mysl, ji donekonečna špiní a zavádí. A pak se jen tak řekne: zamrdáme si, milostivá? Anebo: pojď, já ti na to šáhnu! Anebo ve výtahu, anebo ve sklepě, prostě kdekoli, kdykoli... Je to absence všeho rozumu a esence všeho hnusu. Zvířata, povšimněte si, se toho nikdy nedopouštějí, jen ve vhodný čas a jen pro rozplemenění. Ale takzvaný člověk? Člověk je bytost, která se vymkla, vymkla se ze všech měr a vah, a gustuje si v tom.

 

Narodili se, a když povyrostli, brzo se dovtípili, že se před nimi rozprostírá nedozírné hmyziště; nejlépe bude, řekli si vzápětí, když do toho hmyziště vstoupíme co pokud možno neodlišený hmyz; vidíme, že si tu všichni dělají, co chtějí; i my si tak budem počínat! Od té chvíle matka co chvíli pošle vlastní dceru do bordelu, od té chvíle syn či dcera vlastní matku podá šéfovi na pánvi, všichni pochopí, že ze všeho si je nejen možno, ale i třeba dělat srandu. Tady ukradnem, tu odzadu zbijeme a zabijeme, tu zavraždíme masově, tu vyvoláme válku-válčičku. Všichni nám budou plácat; jen jízdenku si nesmíme zapomenout zakoupit! Jakmile by nás přistihli, že jedem načerno, ihned by se nasupili a od nás odvrátili. Co je to za drzost! mezi námi, vrahy a samovrahy, jezdit načerno!

 

1991

Poezie je už chvályhodně vysoký princip; nepochybuji, že nad jejím principem jsou ještě vyšší, například hudba a mystický, světecký život.

 

Musel jsem se narodit právě do Čech, a to je můj trest a moje doživotní ponížení. Musel jsem se narodit jako Čech, a tedy příslušník národa, jehož ostudnost nemá rovné. Musel jsem se narodit co Čech, a tedy od svých čtrnácti let nést na bedrech kolaborace, fiaska, debakly, po válce fašistické excesy, zděděné po fašistech, pak Vítězný únor, pak vyvlastňování a masové zatýkání, věznice, koncentrační tábory, pak sovětskou okupaci, jejíž panství trvalo jedenačtyřicet let, pak falešnou obmyslnou „revoluci“ 17. listopadu 1989, která byla dirigována StB a KSČ, pak bordel a zmatek, zlodějinu, impotenci a diletantismus. Ale pověstný tank na Oujezdě jsme přemalovali na růžovo, to byl náš výkon.

 

Je dosti důvodů k úžasu na světě, přes všechnu sprostotu a nepochopitelnou podlost. Váš mozek! hle, kosmos, který se vám třpytí nad hlavou.

 

Mám sen o přírodě, sen o panoramatu Edenu. Samozřejmě že mohu vyhledat přírodu i tady, ale jen miniaturní a vyplácanou člověkem. Ne, já stojím na mírné hoře v hustém trávníku, povívaném větrem, a pode mnou se rozkládá nekonečná příroda, svět, pravý svět, jak byl před člověkem. Jak bych rozpřáhl ruce! Jak bych padl na kolena! Jak by se mi z očí vyřinuly slzy!

 

My vůbec nevíme, o co jde, kde to jsme, jaká je povaha toho, co nás obklopuje, a přesto neodpovědně vykračujeme za svou prací. Většina z nás žije na instinktivně biicko-vegetativní úrovni, zatímco pomyslet, myslet, myšlení, konkluze a pozitivní direktiva chybějí. Všechno to se na lidech pozná.

 

Prvostvořená příroda v surovém stavu je bezpodmínečně posvátná – a nedotknutelná. Pád člověka, který se v našich časech dovršuje, a člověk padá už jen jako kámen volným pádem do propasti, začal ve chvíli, kdy člověk porazil první strom. Neobtěžujte mne námitkami, že to udělat musel. Je to jako vrah, který křičí na senát, když mu jde o kejhák: ale já ho zabít musel! Je to neuvěřitelný úžas, s kterým bez dechu pozorujeme skalního nebo říčního orla, jeho mistrovský let, jeho nádhernou hlavu. Sejdeme odtud a bereme opět do pracek kamery, šperky, mikrofony a začneme tam, kde končíme. V říčním orlu a jeho počínání se nám zjevujeme my sami, naše propasená šance a ono strašné: jaké to mohlo být, a ono ještě strašnější: je pozdě!

 

V komunistech musela být geneticky zakódována lež, lež jakožto lež. Chodili jako my po světě, ale viděli ho nakřivo, úplně zkresleně. Co je zajímalo v jejich privátu, když přišli „domů z práce“, nedovedu si představit, patrně ale něco vulgárního a infámního.

 

Je jedinečné a je obecné; obojí se ve světě i na světě ustavičně střetává.

 

Tudy musela před třemi nedělemi přejít válka, říkáte si. Ne, neprošla – to je Československo.

 

1992

Dvě fatální, ale až smrtelné, chyby člověka jsou dva posuny, jeho dvě úchylky, vedoucí do opakované smrti; za prvé nepoučitelnost; čeho se historicky dopouštěl před pěti tisíci léty, toho se dopouští v moderních válkách, zvěrstvech, genocidách, masovraždách. Za druhé neschopnost tkvět a zůstat při svém neporušeném vědomí; neustálé odskoky; debilní neklid, chroust v uchu, bzikavost. Naprosto nikdo se tomu neubrání; neschopnost zůstat u sebe: slyšíme u kavárenského stolku o trockismu; staneme se trockisty; item o nihilismu; staneme se nihilisty. V nejkratší době podléháme masovým hnutím, i když nám podvědomí napovídá, že jsou masovým idiotismem; staneme se fašisty, komunisty, bolševiky, estébáky, kágébáky, čímkoli. Je to pro neschopnost zůstat sám sebou. A to se stále opakuje. Uslyšíme kázání nějakého blba, staneme se ctiteli Ignáce z Loyoly, atd. A to se stále, od věčnosti do věčnosti opakuje, na celém světě a masově.

 

1993

Nula se značí jako kroužek. To může znamenat všechno – zaokrouhlený vesmír – jakožto nic. Nanejvýš skličující pomyšlení. Vše rovná se nic.

 

Člověk byl poslán na svět jen a jen proto, aby se zničil, a byl zničen.

 

Často se mi stane, že mně mysl vyrobí celou pasáž poezie, anebo naopak jen jeden dva verše, které by byly dobrým startem pro báseň; ona pasáž by byla dobrým startem pro skladbu. Slova se řadí, slyším je v mozku; stane se tak, když jdu anebo když jsem doma a sedím za stolem; někdy, ale zřídka, v usínání. Tyto verše se mně zdají k nezahození, ale k činu nedojde; prostě je nenapíšu. Snad bych ještě podotkl, že tyto nenapsané „výrobky mozku“ jsou právě tím nejlepším. Ale nedojde k ničemu. A dojde-li, už to nebude to pravé.

 

Lidé dělají všechno obráceně. Když se člověk narodí na tento svět, a stane-li se mu tedy to nejpomyslněji nejhorší, jemu, úplně nevinnému – jsou křtiny, lidé se veselí, ožerou se a nikdo z nich nepomyslí, že sem přibyl zas nový kandidát smrti. Nedělají to z idiocie, ale ze spadavého zvyku, a snad po celém světě. Nový kandidát smrti – důvod k veselí! Když ale někdo umře, a stane-li se mu tedy vůbec to nejlepší, je funus a z dvaceti smutečních hostí pociťuje skutečný smutek hrstka, dva tři lidé, a to jen na pár hodin.

 

Tato pustá a nudná euroamerická civilizace z nás nadělala protetické mrzáčky; už nejsme schopni rozdělat si v lese oheň, už nejsme schopni nasekat kanadkou dubová polena, už nejsme schopni si vlastním úsilím, vlastní činností opatřit žrádlo pro sebe a pro famílii, už nejsme schopni vzdálenost tří autobusových zastávek ujít pěšky, to nám připadá jako sisyfovský výkon. Tato masová a všežravá civilizace nás odnaučila tomu, co jsme kdysi uměli, a koneckonců nás zbavila schopnosti jednat jen za sebe a samostatně rozhodovat.

 

Před lidmi nesmíte nikdy nic dát najevo; všechno musí zůstávat skryté, ale nalicho skryté, a tedy prolhané, a s touto prolhaností pak úspěšně operujete; dáti najevo – okamžitě si přičtěte následky. Ve světě lidí pro pravdu, ba co dím, pravdivost, není místa. Například básník, který dá najevo, že už má všeho dost, a to nikoli poezie, ale především lidí, že se jich straní a přeje si, uplahočen a přetížen, už jenom slušně umřít, doslechne se: no jo, dědek, s tím je šlus, ten už je vypsanej. Toť „soud“ nad obětovaným životem.

 

1994

Petr Král: zůstat slušnej, i když je nebe prázdný. Formulace klíčové, ano, největší myšlenky, již kdy člověk pojal.

 

Skutečnost, zejména příroda, jeví se záhadnou, neproniknutelnou, hrozebnou. Je v ní něco pyramidovitě důtklivého, ono Mene tekel ufarsin. Je tísnivá, a to nejen ve svých projevech mračných a lednatých, ale právě že líbezných, vybízejících k hrám, bezstarostnému povalování a milkování v mechu, po němž se plazí had. Není radno se jí dotýkat a porušovat její struktury, činí-li se to, vzápětí se mstí, a to ne punktuelně, ale v řetězcích stereotypů, které nejsme s to odhadnout. Vari! Nakonec se jeví nesnesitelnou, neobyvatelnou. Je zadní stranou zrcadla, nastavenou člověku, hříšnému trpaslíku, který se tu nikdy neměl objevit.

 

Každá mladá ženská, ale i v letech, tak do padesátky, chce od muže jen dvě věci: vocas a prachy. Promine mu i chlast, když to není rovnou denně, ale vocas a prachy bejt musej. Bylo by možné, aby do oboustranně dosaženého orgasmu, který trvá sedm deset vteřin, lidé investovali tolik energie, aby pro to cestovali tisíce kilometrů a vedli války? Ano, je to možné, přičemž si neuvědomují, že tuto rozkoš jí i jemu vyrobí ve vhodný okamžik příslušný okrsek mozku!

 

Žena strhuje k zemi, zatímco muž povznáší k nebi.

 

Paneláky jakožto neslohy, výrazy člověka, který už neusiluje o nic, leč o biické přeobstávání. Rozmnožili jsme se, podle debilního příkazu Jahveho, musí se to pročistit.

 

V roce 2050 nás bude sedmnáct miliard ne lidí, ale chtivých makaků. Místo k sezení bude stát 500 dolarů, budeme si stát na hlavách. Tak co?

 

Základní, tragický omyl muže, fatální chyba: vyznávat ženě lásku, celá obrovská zásoba „milostné“ poezie, nesmysl, dokonalý fiaskální debakl. Vždy to musí být ona, která projeví zájem, zájem erosexuální, vždy to musí být ona, která jemu zajede do poklopce. Jakmile se tak stane a jemu vstane, stane se ona od jeho ptáka odvislou jako od drogy; pak je věc v cajku. Běda muži, který dá ženě najevo, že o ni stojí. Ihned se ta persona napýří jak pávice – a ovládne ho. Není-li muž ženiným pánem, pak jsou celé civilizace v hajzlu.

 

V první polovině let padesátých se národ svíjel na lopatkách. Mravnostní prověrka v Klubu: citýrován byl k prověrce Vítězslav Nezval, členové „senátu“: Marie Majerová, Marie Pujmanová a Ondřej Sekora. Majerka se Nezvala zeptala: Vítku, náš Vítku, tys náš největší milovaný básník, proč tak týráš svou Františku nedovolenými poměry s jinými ženami? Protože rád mrdám, zněla zařvaná odpověď. Bylo po prověrce a na odchodu se Nezval obrátil a řekl: kunda je slovo jako každé jiné, nerad je používám před sprostými lidmi.

 

Starořečtí dramatikové měli zvláštní dar; ne básnit, ale tlouci kladivem na vrata osudu.

 

Člověk je ničema, který nemá naději. Tato „proklamace“ je myšlenkovou sumou mého života. Nikdo z něho nebude odcházet vášnivěji než já.

 

1998

Člověk musí být neposlušný, jinak se nedostane ani za roh.

 

Bůh prý vášnivě miluje naši svobodu, tj. naše svobodné rozhodnutí přímyku k Němu: nikdy se nedočká.

 

Protivná na baroku je jeho nestřídmost, gestace rozevlátých světců, kteří se vzpínají k nebesům, jež jsou očividně prázdná.

 

Škoda, že je to tak zařízeno. Musíme se reprodukovat a tím jen komplikujeme situaci už tak dost nahnutou.

 

Jednoho dne budeme vědět všichni všechno, což je ovšem i signál vše sbalit a dát se na útěk – ale kam? –, neboť tento všeobecný stav vševědoucnosti bude nevyhnutelně znamenat konec světa a to bude jen dobře.

 

Jaká osobivost mravenců, vší a mšic! Vědí hovno, a kážou – ano, jen slova, slova, slova jako v té hře o nešťastném princi dánském. Peklo? vole, to je tady, to ti to všechno nestačí? Očistec, ten je tady, to ti to všechno nestačí? Patrně se ti vede příliš dobře. Ráj! Schön wärs[17], ale to neexistuje. Zmrtvýchvstání? Kdo je mrtev, nemůže žít nanovo. Bůh se mi jeví – za předpokladu, že jest – jako geniální Nadvelematematik, pokud byl ovšem big bang spirituálně instalován a nebyla to jen vzpoura fyzikálních zákonů. A jestliže Bůh jest, pak je nejvýš odporný, neboť nás soustavně nechává ve štychu, a opustil dokonce svého „vlastního syna“, a to v nejzoufalejší nouzi, nechal ho ve štychu a Ježíš v posledním tažení na kříži tu hrůzu prohlédl a svému taťuldovi to vpálil. Eli Eli lama sabachtani, to byl direkt rovnou do ksichtu. Věřit? Čemu? Jste-li už schopen konu tak absurdního, jakým je víra, pak už málo záleží na tom, v co a v koho věříte.

 

Největšími sprosťáky bývají teologové, nejslušnějšími lidmi fyzikové a kosmologové.

 

Jednej racionálně a účelně, nikde se moc nezdržuj, tvrdě rezignuj na zamilovanost, neboť ta neznamená nic jiného než mrdání, které vždy je kořistěním sil – a uvidíš, jak efektivnost tvého konání do půl roku vyletí jak vlajka na stožár. To neznamená, že se nebudeš smět lidsky zasmát, znamená to jen zdisciplinovat se. – Stáhnout se, nerozprostraňovat se.

 

Samomluvy, sláva! Victor Hugo: samomluvy jsou dým z požárů ducha. Nepřetržitě je vedu. Jejich obsahem jsou kletby a koprolálie. Nevadí. Kdybych je nevedl, dávno by můj kotel praskl. Já bych místo Victora řekl: samomluvy? Ventil přetopeného kotle. Neotevře-li se záklopka, dojde k explozi a bude patnáct mrtvejch.

 

 

Napsali o něm jiní:

Jsme svědky dlouholetého bolestného donkichotského střetávání s bezduchým, ale pro mnohé s bezvadně fungujícím světem, se šalebností pestré palety masek moderní společnosti, se zrůdností absurdního světa. Tento „explicitní zuřivec“, „totální kverulant“, nevyčerpatelný zdroj vzteku, nenávisti a prokletí jako by stále opakoval – nejsilnější básníkova pozice je pozicí aktivního zoufání.

 Jiří Brabec[18]

*

Pyšný vyvolenec bytí.

 Jiří Cieslar[19]

*

Intenzita, s níž zakouší život, je sebestravující.

Vladimír Karfík[20]

*

Artikuluje ještě i tam, kde by jiný jen zoufale mávnul rukou!

 Rudolf Matys[21]