Misantropova knihovna

 

 

(výpisky)

 

PŘEDEHRA NA DIVADLE

BÁSNÍK

Ó, pomlč o té tlačenici řvoucí:

jak na ni zří, hned všechen duch by zhas;

ten dav mi zahal zmateně se dmoucí,

jenž k ječícímu víru táhne nás;

k soutěsce veď mě, pod nebem se pnoucí,

kde básníku jen kvete čistý jas.

 

Co lesklé, pro mžik zrozeno; pak mizí.

Dál potrvá však potomstvu, co ryzí.

 

Fi, bídné řemeslo! Což necítíte vy,

že umělec by měl se za ně stydět?

Těch čistých pánů břídilství

u vás už platí za princip, jak vidět.

 

To jiný kdos ti rabem buď, ne já!

Jak, nejvyšší své výsady že má,

svých práv, jež dána přírodou,

darmo pro tebe se básník vzdát?

 

PROLOG V NEBI

MEFISTOFELES [1]

Já nedbám světů, ani sfér, jež krouží.

Já vidím jenom, jak se lidé souží.

Ten světa pámbíček je hrubě nezměněn

je originální tak jako v prvý den.

On by si líp žil o poznání,

jen nemít od tebe nebeské záře zdání;

rozumem zve ji, což mu znamená,

že smí být zvěrštější než zvířena.

Ráčíš-li dovolit – jakpak bych měl mu říkat? –

je jako jedna z nohatých těch cikád,

co létají a hopkují

a pak tu svou si v trávě notují;

a kdyby jen to byla vždycky tráva!

Kdejaký neřád, hned to očmuchává.

 

HOSPODIN

A víc už nic mi nemáš říci?

Jsi vždy jen strana žalující?

Vhod věčně na zemi se nic ti neděje?

 

MEFISTOFELES

Ne, pane, jako vždy tam se vším bledě je.

 

HOSPODIN

Pokavad živ je na zemi,

tvor lidský bloudí, pokud za čím spěje.

*

PRVÝ DÍL TRAGÉDIE

*

NOC

FAUST [2]

Ach, s právy filosofii

a medicínu jsem studoval

a také teologií

já pohříchu se prokousal –

a teď tu, blázen, stojím, žel,

a ani za mák jsem nezmoudřel.

Titul majstra, ba doktora mám,

vodím křížem a sem a tam

své žáky za nos po deset let –

a dovedu jedno jen povědět:

je nemožné, bychom cokoli znali!

Tím hořem se mi srdce spálí.

Sic chytřejší jsem než ti hňupi doctores,

škrabáci, kněžouři et professores,

z pochyb a svědomí nemám já strázně,

z ďábla a pekla necítím bázně,

však zato se trmácím pořád v smutku,

nenamlouvám si, že znám co vskutku,

nenamlouvám si, že poučovat

dovedu lidi či polepšovat.

Jsem bez statku, jsem bez jmění

a svět mě nezná, necení.

 

A příroda-li mistrem jest,

v tvém nitru se to rozhoří,

kterak duch s duchem hovoří.

 

Či já jsem bůh? Ó jas, jejž zřím!

Teď mudrcovu slovu rozumím.

Obrátí nevrle několik listů a spatří znamení ducha země[3]

Jak jinak tímto znamením jsem jat!
Ty, tys mi blíž, ó duchu země;

již stoupá výš má síla ve mně,

již jsem jak novým vínem vzňat.

 

DUCH

Ty, člověk nadčlověk! Kde duše tvé je hlas?

Kde hruď, jež v sobě svět si stvořila

a hýčkala jej, hřála, nosila,

až vzedmula se k duchům: mezi nás?

Kde, Fauste, jsi?

 

FAUST

Tvé tváři couvnout z plamene?

Jsem Faust! Já tvého jsem plemene.

 

Ty, širým světem jenž tkáš a vláš,

ty dělný duchu, jak spřízněni jsme!

 

DUCH

Duchu se rovnáš, jejž chápat znáš.

 

FAUST

Co není v citu, marně se to shání.

Z duše se vám to musí drát,

by v nadšení a v rozkochání

posluchač za srdce byl jat.

 

Což v pergamenu jsou ty svaté zdroje,

z nichž doušek věčný mír ti dá?

Ne, navždy zbudeš bez úkoje,

když z tebe, z tebe netryská.

 

WAGNER [4]

Odpusťte, zřím v tom takou krásu,

přesazovat se v ducha časů,

vidět, jak před námi kdys moudrý smýšlel muž

a že tak daleko my dotáhli to už.

 

FAUST

To se vám řekne, poznávat!

Kdo troufá si zvát věci pravým jménem?

Těch nemnoho, co něco poznali

a, hloupě dost, svou víru, v dálku zřící,

svůj cit, své srdce lůze rozdali,

vždy přišlo na kříž nebo na hranici.

 

Smí, kde jsem slyšel křídla duchů vát,

takový človíček tu mluvit ke mně?

 

Dřív obraznosti smělý let se nes,

za věčnem zakrouživ a do vesmíru;

leč těsný prostor postačí mu dnes,

kdy ztroskotalo štěstí v časů víru.

 

ZA BRANOU

MĚŠŤAN

Stále zhoršuje se zlořád,

víc poslouchat jen máme pořád

a také klopit čím dál víc.

 

WAGNER

Všechno surové mi hnusné je;

ty kuželky, to vyhrávání,

ach, k nesnesení je ten řev;

ti lidé řádí jako běsem štváni,

a to je prý radost, to je jim zpěv.

 

FAUST

Níží se slunce, klesá. Dožil den.

Pospíchá pryč a nový den zas nítí.

Ó, na křídlech že nejsem povznášen,

bych za sluncem směl zakroužiti!

Nade mnou nebe, v hloubkách vlny běží.

Již zmizelo to... Já zkolébán byl snem!

Žel, že se k ducha perutem

peruti hmotné přidruží tak stěží!

 

WAGNER

Ó, rozkošněj se duchem nésti lze

od listu k listu, z knihy ke knize.

To zimní noc ti zkrášlí v jarní den,

blaženství zrovna vyzařuje z tebe;

ctihodný rozvineš-li pergamen,

ach, to si zchystáš učiněné nebe.

 

FAUST

Psí nátura.

Ni špetka ducha. Samá drezúra.

 

STUDOVNA

FAUST

Že vznikala by z pojmu všechna díla?

Má státi: Na počátku byla síla!

 

MEFISTOFELES

Té síly díl jsem já,

jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná. [5]

Jsem duch, jenž stále popírá!
A právem; neb co vzniká, vše,

by zahynulo, hodno je;

proto by bylo líp, nic kdyby nevznikalo.

 

Já díl jen dílu jsem, jenž vším byl v prvé časy,

já díl jsem temnoty, jež světlo stvořila si.

 

FAUST

Mne v každém šatě sevře zoufání,

v něž těžký život pozemský se zvrací;

jsem příliš stár, bych směl jen hrát si,

jsem příliš mlád, bych směl být bez přání.

Čeho že od světa smím žádat?

Jen odříkat se máš! Jen strádat!

 

Buď láskou žhoucí kleta hruď,

zhyň naděj, víra – před jinými

však trpělivost kleta buď!

 

MEFISTOFELES

Nejhorší chátra jistotu ti dá,

žes člověk v lidské společnosti.

Leč tak tomu není, já nehodlám

svrhnout tě mezi tu sebranku tam.

 

V jaképak jsi to mučírně?

Tohle je život? Zde se trudit

a sebe sám i žáky nudit?

S tím nech si školomety hrát!

Mlácením slámy chceš se mučit?

Co nejlepšího můžeš znát,

tomu ty kluky beztak nesmíš učit.

 

MEFISTOFELES

Dědí se zákony a práva

tak jako věčná nemoc dál,

rod rodu odkazem ten neduh dává,

aby se všude rozlézal.

 

Práv, s nimiž na svět přišli my,

žel, těch tam vůbec dbáno není.

 

AUERBACHŮV SKLEP V LIPSKU

VŠICHNI zpívají

Tak kanibalsky blaze nám,

jak půltisíci sviní.

 

MEFISTOFELES

K své svobodě z nich každý procítá.

 

FAUST

Zde být už po chuti mi není.

 

MEFISTOFELES

Dej pozor: jejich bestialita

přeskvostně dojde projádření. [6]

 

ČARODĚJNICKÁ KUCHYNĚ

MEFISTOFELES

Přirozený lék tvé stáří zdolá

a je to divná kapitola.

Je zdarma připraven,

lze bez kejklů i lékaře jej mít:

jen do rolí si vyjdi ven

a kopat začni tam a rýt,

žij tělesně i duševně

v comožná omezeném kruhu,

ať nesmíšený pokrm jde ti k duhu;

jak dobytče žij s dobytkem; a sám,

ba sám hnoj pole, jež ti žně má dáti –

tak nejlíp lze si, povídám,

uchovat mládí do osmdesáti! [7]

 

FAUST

Tomu jsem nepřivyk a nic to pro mne není,

kopat a dřít se do umdlení.

Mně těsný život nesvědčí!

 

MEFISTOFELES

Ne uměn jen a znalostí:

třeba též trpělivosti.

Po léta tichý duch si hledí díla,

v ten jemný kvas jen lety vjede síla.

 

Každý věk tu moudrost míval,

blud místo pravdy rozšiřován býval.

Tak den co den žvaní se, tak učí;

kdo chtěl by ty blázny rušit?

 

LES A SLUJ

FAUST sám

Vznešený duchu, dals, tys dal mi všechno,

oč jsem tě prosil. Nadarmo jsi tvář

mi neukázal v plamenech. Tys dal

mi království své velké přírody

a sílu vnímat ji a mít z ní rozkoš.

Ne návštěv jenom chladně žasnoucích,

tys popřál mi v hruď hluboce jí zírat

jak v srdce příteli. Ty předvádíš

mi řadu oživených bytostí

a učíš mne, jak poznávat mám bratry

ve vzduchu, vodě, v tichých houštinách.

 

Ó cítím teď, že není člověku

nic dáno dokonalého.

 

MEFISTOFELES

To líbit se vám nechce.

„Fuj“ v mravním patosu se vysloví tak lehce:

tím cudný sluch se nesmí znesvětit,

bez čeho nelze cudným srdcím být.

Zkrátka, já plezírek vám přeju rád,

čas od času si něco nalhávat,

však nadlouho to nesnesem!

 

MARTINA ZAHRADA

MARKÉTKA o Mefistofelovi

Z toho člověka na mne jde mráz.

Nějaký darebák bude to as!

Sotvaže vstoupí do dveří,

je na něm vidět úsměšek

a trochu vztek.

Tak lhostejně všechno přeměří.

Na čele mu to vidím stát,

že neumí nikoho mít rád.

Modlit se nemohu, když se k nám přitočí.

 

MEFISTOFELES

Já otázky jsem zaslech všecky.

Pan doktor katechizovat se dal.

Bylo by zlé, kdybyste neobstál;

neb je-li zbožný kdo a starosvětský,

pak holka ví, že vyhráno je už:

též jinak pod pantoflem bude muž.

 

Holčička má tě na špagátku,

ty – nadsmyslný holkaři!

A výtečně zná čísti ve tváři!

Já jsem-li přítomen, tu tuší, neví co,

můj kukuč, ten jí věstí to i to;

větří, že chlap jsem geniální,

ba dokonce démon infernální.

 

VALPURŽINA NOC[8]

FAUST

Bludištěm se plížit po údolí,

pak po skalách lézt na vrcholy,

s nichž skáče pramen věčně šumící,

toť slast, jíž toulku kořenit si chci!

Cítíš, jak jaro v břízkách raší?

A smrk ví o něm taky už.

Jak nevřelo by tedy v krvi naší!

 

AUTOR

Kdo vůbec ještě dílo čte,

které je mírně uvážlivé!

 

MEFISTOFELES

Zřím,

že lid je ke dni soudu zralý;

ocit se na dně celý svět!

 

ČARODĚJKA VETEŠNICE

Úklad a léčku světu strojím

a zhoubu chystám na lidi.

 

SEN VALPURŽINY NOCI[9]

VĚTRNÁ KOROUHVIČKA

Nerozpoltí-li se zem

a nepohřbí tu lůzu,

radš – jenom uniknout jim všem –

já v pekel skočím hrůzu.

 

PONURÝ DEN. POLE

FAUST

Ty se šklebíš nevzrušen osudem tisíců!

 

MEFISTOFELES

Teď jsme zas u konce se svým filipem, teď jsme tam, kde vám, lidem, přeskakuje! Chceš lítat a máš strach ze závrati?

 

FAUST divoce zírá vůkol

MEFISTOFELES

Saháš po hromu? Dobře, že vám, bídným smrtelníkům, nebyl propůjčen! To je tak způsob tyranů, rozdrtit ty, kdo vám nevinně odporují, a tak si pomoci z rozpaků.

POKRAČOVÁNÍ >>>