Goethe: Faust II.
*
DRUHÝ DÍL TRAGÉDIE
V PĚTI DĚJSTVÍCH
*
PRVÉ DĚJSTVÍ
PŮVABNÁ KRAJINA
SBOR
Vzchop se k odhodlání muže,
dav nechť váhá, mdlí a spí;
ušlechtilý všechno zmůže,
chápe-li a uchopí.
FAUST
Života tepny svěže bijí ve mně
a soumrak éterný zas vítat mohou;
i tuto noc jsi vytrvala, země,
a osvěžena dýšeš u mých nohou;
tvým vanutím se nová rozkoš nítí
a pobídkou mě povzbuzuje mnohou,
bych stále toužil po nejvyšším bytí. –
Svět odestřen už leží v šerojase,
a v lese slyším sterý život zníti,
z údolí v údolí mha rozlévá se,
leč blankyt už se do propasti dere
a větve, poroseny, kvetou zase
tam nad hloubkou, kde v noci spaly šeré;
a barvy třpytí se a barvy hrají,
kde v perlách kvítky žhnou a lístky steré.
Já hledím do kraje a jsem jak v ráji!
Je zášť, je láska, co se na nás řítí
a slastmi nás i hrozným bolem daří,
až raděj zpátky pohlédnem zas k zemi
a skrýt se toužíme v mlh mladém šláři – ?
V CÍSAŘSKÉM PALÁCI
KANCLÉŘ
Co lidskému je duchu platen um,
co srdci cit, co smysl orgánům,
když stát se zmítá v horečnaté křeči
a ze zla zlo se líhne stále větší?
Kdo odsud s výšky zhlédne říš a zem,
tomu se všechno přízračným zdá snem,
kde zrůda rozrůstá se v horší zrůdu,
kde za řád platí zlořád beze studu
a celý svět je proměněn v svět bludu.
Kdo spoluviníky se chrání,
smí setrvat v svém zločinu;
kde muž svou vlastní čest jen brání,
i ctnost se uzná za vinu.
Tak všechen svět se ve zmar řítí,
sám pojem dobra klesá v rum –
Jak lze tu smysl vypěstiti,
jenž míří k práva základům?
Lichotkou, zlatem zmásti lze
soudnost i poctivému muži;
soudce, jenž trestat nemůže,
sám posléz k zločincům se druží.
Maluji černě, pravda však
je v tmavší zahalena mrak.
Příroda – duch – ? To pro křesťany není!
To vede právě k upálení,
toť mluva ateistů jen!
Duch – ďábel; příroda – toť hřích;
a pochyba je dítě jich.
MEFISTOFELES
To učeného pána poznávám!
Co nehmatáte, neznámo je vám,
co nechápete, pro vás neplatí,
co nespočtete, je vám prostě lží,
co nezvážíte, sotva váhu má,
co nerazíte, věc vám neplatná.
HLASY
Dva lotři – blázen s fantastou –
Tak blízko trůnu – V spolku jsou
Lžou frašku – otřepaných slov –
Bloud šeptem – Nahlas filosof.
PROSTRANNÝ SÁL
MEGAIRA[1]
To patří vše k mé práci záškodnické;
včas přivedu si posléz Ašmodaje[2],
jenž pomáhá mi, rozkol rozsévaje,
pár za párem jak hubím plémě lidské.
TÍSIFONÉ[3]
Odpouštět? Co má to být?
Do skalisk ať zní má bída.
Echo „Pomstu!“ odpovídá.
NADĚJE
Výhost maskám dáte zítra.
Veselá pak budou jitra,
přijdou dni, kdy vydáme se
z vlastní vůle, bez starosti,
volně po lukách i lese,
soužením se netrápíce,
radostny vždy víc a více.
ZOILO-THERSÍTÉS[4]
Hu hu! Tak jsem tu zrovna vhod,
všem vyspílám vám slot a psot!
Svůj cíl však ve výšinách mám.
PLUTUS
Teď jsi se zbavil přetěžké své tíže.
K té zdejší sféře sotva tě co víže.
Nuž, ve svou vzleť! Zde v pestrém změtení
nás obklopuje pitvor křepčení.
Však tam, kde jasně v nebes jasno zříš,
jen sobě věře sobě náležíš,
tam, kde jen krásy, kde jen dobra vznět,
tam, do samoty! Tam si stvoř svůj svět!
HLASATEL
Vy nemotorní! Hravý klam
je těžkopádnou pravdou vám.
Nač je vám pravdy? – Prázdný sen
vy chytáte a přelud jen. –
SATYR
Jak kamzík skáče po stráních,
dívá se dolů, propukne v smích,
směje se v horstvu svobodném
dítěti, ženě, muži a všem,
kdo dole, kde dým a dusno žhnou,
si namlouvají, že naživu jsou,
když přece v té čisté, volné hře
svět patří jen jemu tam nahoře.
DRUHÉ DĚJSTVÍ
VYSOCE KLENUTÝ, TĚSNÝ GOTICKÝ POKOJ
kdys Faustův
BAKALÁŘ
Kdepak se najde jaký učitel,
jenž přímo do očí by pravdu děl!
My činni jsme, neb hýbe se to v nás;
co vetché, vadne, zdatných přišel čas.
Jak mráz vám stáří vtip a sílu spálí,
ne věk, spíš zimnice to je,
a člověk, nad třicítku má-li,
už dávno vlastně nežije.
Nejlíp by bylo, utratit ho včasně.
MEFISTOFELES
Zde ďábel nemá, co by dodal vlastně.
BAKALÁŘ
Mne duch můj pudí, zřím svou svobodu
a nadšen za svým vnitřním světlem jdu,
sám sebou vznícen křepce kráčím vzhůru,
před sebou jas a v zádech dusnou chmuru.
Odejde
MEFISTOFELES
Originále, v plné kráse zmiz! –
Jak by tě poznání as ťalo,
že vše – ať hodně moudré to či málo –
už dávno bylo vymyšleno kdys? –
LABORATOŘ
MEFISTOFELES
Kdo dlouho živ je, mnoho vidí,
nic pro něj nového se v světě neděje.
Já na svých toulkách poznával též lidi,
z nichž každý drúza[5] spíš než člověk je.
WAGNER
Jen slůvko ještě o duši a těle:
čím to, že k sobě hodí se tak skvěle,
drží se jako ti, kdo věčně svoji,
a jsou přec v jednom škorpení a boji.
Dál –
MEFISTOFELES
Dost! Radš otázka buď rozřešena,
proč se tak špatně snáší muž a žena!
Dost! Nechte mne jen s těmi boji
o moc či o porobu na pokoji.
Toť nudná hra; jak zápas konec má,
zas od začátku znova začíná.
Prý o svobodu zápas je to samý.
Já do nich vidím! Chámů boj to s chámy.
HOMUNKULUS
Nech lidi, ať se potírají v boji.
KLASICKÁ VALPURŽINA NOC
FARSALSKÁ POLE[6]
ERICHTHÓ[7]
Ach, kolikrát se to již opakuje!
Dál se věčně bude opakovat...
Neb kdo nad sebou vlást neumí,
až příliš ovládal by rád,
své pýše věren, vůli svého souseda...
NA DOLNÍM PÉNEIU[8]
CHEIRÓN[9]
Což!... Ženská krása? To nic není,
to zhusta ztuhlý obraz je;
jen pak se krásná bytost cení,
když jarý květ v ní koluje.
FAUST
Nechci být zhojen. Vládnu smysly svými.
Nechci být všední mezi pravšedními.
MANTÓ[10]
Ty bouříš neznaven vždy dále?
CHEIRÓN
Dlíš tichem obklopena stále –
mne věčně kroužit těší zas.
MANTÓ
Já nehnu se. Kol krouží čas.
Mám ráda toho, kdo chce nemožné.
NA HORNÍM PÉNEIU
IBYKOVI JEŘÁBI[11]
Vražda, řev a umírání!
Strach a křídel třepotání!
Jaký ston a jaký skřek
zalétá k nám do výšek!
Ptáci jsou již vyvražděni,
v jezeře jich krev se pění.
Zrůdy, krás a lupu chtivy,
z křídel rvou ty pestré divy.
Krev a zhoubu na ten kmen!
Celý rod buď vyhlazen!
MEFISTOFELES
Prožluklý osud! Prohra samá!
Chudáci mužští! Od Adama!
Věk roste nám, ne rozum, žel!
Cos bláznovství už prováděl!
Víš, že ta čeládka je darebná;
jen líčko líčit, šněrovat se zná.
Nemá to zdraví v duchu ani v těle,
jsou, kam jim sáhneš, jako ztrouchnivělé.
Vidíš to, hmatáš, podrobně znáš popsat –
a sotva mrcha spustí, začneš hopsat!
Zdá se, že zde se u těch lidí
kdovíco v sešvakření vidí;
však buď to jakkoli, dím krátce:
k té oslí hlavě nechci znát se.
LAMIE[12]
Ta hnusná! Zahnala by hned,
co krásného kde na pohled;
co milého kde uvidíš,
jak ona přijde, není již.
MEFISTOFELES
Sestřenky křehké v útlém těle
se též mi zdají podezřelé;
tvářička, svítíc jim jak růže,
se rovněž lecjak změnit může!
Chytřejším, zdá se, nestal jsem se věru;
absurdnost vládne zde jak na severu,
přízraky ťuklé tam i tu,
nevkusnost lidu, poetů.
HOMUNKULUS
Já se tak z místa k místu vznáším
a v nejkrásnějším smyslu vznik bych rád,
jsa nedočkav své sklo již roztříštit;
však co jsem viděl posavad,
do toho netroufám si jít.
MEFISTOFELES
Kde přízraky se usadily,
i filosof tam bývá milý.
By k jeho umu všichni úctu měli,
těch přízraků hned tucet stvoří celý.
Kdo nebloudí, ten bez rozumu jest.
Když vzniknout chceš, tak vznikni na svou pěst!
SKALNATÉ ZÁTOKY EGEJSKÉHO MOŘE
THALÉS[13]
Néreus[14] má tvrdou palici,
kyselý mrzout bručící,
ba věru všechen lidský rod
nic protivovi neudělá vhod.
NÉREUS
Zda lidské hlasy to, co zaslech jsem?
Jak zuří to hned všecko v nitru mém!
Stvoření s touhou bohům vyrovnat se,
a s kletbou vždy jen sobě podobat se.
Což na radu by dal kdy lidský sluch?
Vždy v tvrdém uchu moudrý proslov ztuh!
Po činu výčitky, jak chceš, měj divé –
čin budeš páchat svévolně, jak dříve.
PRÓTEUS[15]
Jen ať se chlubí, ať si pějí!
Slunečné paprsky se smějí
nesvatým dílům neživým.
Jen ať si taví, teší, hrají;
ulito v kovu-li to mají,
pyšní se tím jak bůhví čím.
A nač ta chlouba – nic to není.
Bohů socha se zaskvěje –
a pak se země zachvěje,
a teď už jsou zas roztaveni.
Pozemské dění – marná věc –
jen dření to a štvaní přec.
Pojď, duchu, ke mně v říš mé vláhy,
vzrosteš a rozšíříš se záhy,
dle libosti se zařídíš.
S vyššími řády nic to není.
Jak na člověka se kdo změní,
je docela s ním konec již.
POZNÁMKY:
[2] Ašmodaj neboli Asmodeus, mimo jiného též hrdina satirického románu Kulhavý ďábel od A. R. Le Sage. – Pozn. Mis.
[3] Tísifoné (Mstitelka vražd) – jedna z Erínyjí (Lític), strašných bohyní odplaty v podsvětí. – Pozn. Mis.
[4] Zoilo-Thersítés – spojení pověstného kritika starověku s neméně pověstným zbabělcem. – Pozn. překl. – Zoilos (asi 400–320 př. n. l.) byl řecký gramatik (filolog), kynický filosof a literární kritik. Svou kritikou Homéra si vysloužil přízvisko Homéromastix („Bič na Homéra“). Cervantes v předmluvě k Donu Quijotovi označuje Zoila za pomlouvače a uvádí zde také přísloví: „Každý básník má svého Zoila.“ Rovněž F. Rabelais v předmluvě k páté knize Gargantua a Pantagruel zmiňuje Zoila jako řevnivce a závistivce, posílaje jej vybrat si strom k oběšení. – Thersítés byl „nejošklivější voják Trójské války“ a poněvadž svým neustálým brbláním narušoval morálku řeckého vojska, proslul též jako typický zbabělec; nakonec byl zabit Achilleem. Jako literární postavu jej najdeme např. v Čapkově Knize apokryfů, v Shakespearově tragédii Troilos a Kressida, u Nietzscheho (Sókratés je pomsta za Thersíta. Ohyzdný plebejec Sókratés zabil nádherný řecký mýthus.) aj. – Pozn. Mis.
[5] drúza – (v mineralogii) nepravidelně srostlá skupina krystalů, někdy v dutinách hornin, spojená pevnou podložkou. Zde v přirovnání k člověku tedy jistá nepravidelnost, úchylka od normálu, přírodní anomálie. Výstižné přirovnání. – Pozn. Mis.
[6] Farsalská pole – proslulé bojiště, kde Pompeius byl poražen Caesarem (9. srpna r. 48 př. n. l.). – Pozn. překl. + Mis.
[7] Erichthó – legendární řecká čarodějka (viz obr. níže). Podle Lucanovy epické básně Farsalské pole Erichthó přivolala ducha, aby zjevil Pompeiovu synu Sextovi výsledek bitvy (viz pozn. 6 výše). Erichthó je jakožto postava zmíněna také v Danteho Božské komedii (Peklo IX,23), kde Vergilius říká, že jej kvůli duši přinutila sestoupit do nejhlubšího oddílu pekla. – Pozn. Mis.
[8] Péneios – hlavní řeka severořecké Thessalie; též jméno boha téže řeky. Péneios dokonce osobně přišel na svatbu Thetidy s Péleem: Cestou vyrval vysoké buky i s kořeny, vytrhal i vavříny, platany a cypřiše, vzal je na svá mohutná bedra a ověnčil slavnostně tou záplavou svěžího listí Cheirónovu jeskyni (viz Starověké báje a pověsti, Achilleus). Řeka Péneios byla také jedna z dvou toků, jejichž svedením do koryta vyčistil Héráklés Augeiásovy chlévy. – Pozn. Mis.
[9] Cheirón – Kentaur, vynikající znalostmi a léčivou i výchovnou mocí. Viz dále pozn. 8 v kapitole Achilleus Starověkých bájí a pověstí. – Pozn. překl. + Mis.
[10] Mantó – proslulá věštkyně řeckého bájesloví. Byla velkou obdivovatelkou bohyně Artemis a boha Apollóna a tak jednou vyzvala všechny ženy z Théb, aby přinesly oběť jejich matce bohyni Létó. Učinily tak všechny – až na královnu Niobu, která pyšně odmítla. – Pozn. Mis.
[11] Ibykovi jeřábi (die Kranische des Ibykus) – balada od F. Schillera o zavraždění řeckého básníka Ibyka (6. stol. př. n. l.). Ibykos byl při cestě do Korintu zavražděn loupežníky, kteří byli prozrazeni hejnem jeřábů. – Pozn. Mis.
[12] Lamie – obluda chtivá lidského masa a krve; řecká mytologická příšera, která brala ženám malé děti a zabíjela je. – Pozn. překl. + Mis.
[13] Thalés z Milétu (asi 624–548 př. n. l.), předsókratovský přírodní filosof, jeden z legendárních „sedmi mudrců“. Aristotelés ho pokládal za zakladatele řecké filosofie. Podle Plútarcha se ho prý zeptal Solón, proč se neoženil; na to Thalés odpověděl: „Protože mám rád děti.“ Thalés, coby hylozoista, tvrdil, že „vše je plné bohů“ a že i domněle mrtvá, nehybná a netečná hmota je živá. Thalés byl prý první, kdo hlásal zásadu „poznej sám sebe“ (gnóthi seauton). Podle Cicerona Thalés tvrdil, že voda je počátek všech věcí a také věřil v nenáhlý vznik všeho bytí z vody, což ho zde, v Goethově Faustovi, předurčuje stát se rádcem Homunkulovi, človíčku vzniklém z vody ve zkumavce při vědeckém pokusu. – Pozn. Mis. + překl.
[14] V hlubinách mořských žil i velebný kmet Néreus. Byl to mírný, vlídný bůh, který byl neomylným věštcem a i jinak působil blahodárně. Nabízel tichou hladinu plavcům, provázel jejich lodi a dával jim radost i užitek. (Starověké báje a pověsti, Království vod) – Obávám se, že misantropa z vlídného Nérea udělal až Goethe, zaměniv jej patrně za Prótea (viz pozn. níže). – Pozn. Mis.
[15] Próteus – syn boha moře Poseidóna a nymfy Náiady, mořský bůh, nevlídný mořský stařec znalý věštného umění, pomocník Poseidónův, pastýř Amfitrítiných tuleňů. Viz Starověké báje a pověsti, Království vod: Ve službách vládce moří Poseidóna byl stařec Próteus. Pásal tuleně Poseidónovy manželky Amfitríty. I on dovedl neomylně věštit, ale činil to tuze nerad. Proměňoval se v různá zvířata a obludy, jen aby nemusel zjevovat budoucnost. – Pozn. Mis.