Misantropova knihovna

TŘETÍ DĚJSTVÍ

PŘED MENELAOVÝM PALÁCEM V SPARTĚ

SBOR

Mlč, ó, mlč jen!

Jde zkáza z tvých očí, zkáza z tvých rtů!

Cože tvá ústa,

cože vydechnout může

ten tvůj příšerný chřtán!

 

Zlosyn, jenž zdánlivě dobro plodí,

pod rouchem jehněte zuřivý vlk,

je mi hroznější nežli psa

trojhlavého jícen.

Úzkostně nasloucháme, hle:

Kdy? Jak? Kdeže vyšplíchne

obludy této

úskočné číhavé zlo?

 

VNITŘNÍ NÁDVOŘÍ HRADU

NÁČELNICE SBORU

Vy hloupě ukvapené, pravé ženštiny!

Jste děti okamžiku, hříčky povětří,

jak v neštěstí tak v štěstí! S klidnou rozvahou

ni běd ni blaha neberete. Jedna vždy

je v prudké hádce s druhou, s tou zas ostatní;

leč slast i bol vám svorně vzbudí smích či pláč.

 

FORKYAS[1]

Jen se pěkně pomilujte,

z knížek lásky slabikujte,

vrkejte si, požalujte,

však už prchá lásky sen.

Neslyšíte drsné hřmění?

Slyšte polnic hlaholení,

vaší zkázy je to den.

 

FAUST

Nechť vzdor, jenž neústupně řádí,

vás rovnou vede k vítězství!

 

STINNÝ HÁJ

SBOR

Nechať slunce v mrak se halí,

jen když světlo v duši plá;

v nitru bychom najít znaly

vše, co svět nám odpírá.

 

EUFORION[2]

Mne rejdit nechte

a nechte skákat,

mne mraky a mráčky

chtí k sobě zlákat,

touha mě, touha

zve do výšin.

 

ČTVRTÉ DĚJSTVÍ

VELEHORY; TVRDÉ, ZUBATÉ VRCHOLY SKAL

MEFISTOFELES

Metropol,

břich státu, vezmeš-li to kol:

uliček, štítů klikatina,

na trhu ztuchlá zelenina,

stravovna, jatky, masné krámy

a na pečínce neřád samý –

tam najdeš neúnavný ruch:

dnem nocí práci, dřinu, puch.

Pak náměstí a lesklé třídy –

a hned se zdá, že není bídy.

Jak hřmotně do sebe to vráží

a jak to řve a jak to piští

a běhá v lidském mraveništi!

 

NA PŘEDHOŘÍ

CÍSAŘ

Lid kolísá a nerozhodný je,

pak zaproudí, kam proud ho strhuje.

 

VYZVĚDAČ

Bez hlavy svou dráhou křivou

jako vždy se žene dav;

a tak za korouhví lživou

všichni táhnou. – Zkrátka, brav!

 

FAUST

Jsou velké horské síly,

to příroda je ve vší moci své.

Kněžourů tupost čarami to zve.

 

PÁTÉ DĚJSTVÍ

PALÁC

MEFISTOFELES

Svobodné moře volnost dá,

tam rozvážnost je škodlivá,

tam heslem: udici svou hoď,

ať je to ryba nebo loď,

a máš-li tři, tu čtvrtou též

lehce už hákem přitáhneš

a taky pátá bude tvá,

neb kdo má moc, i právo má.

Co získáš, platí; jak, toť jiná.

Vždyť přece každý matróz[3] ví:

válčení, obchod, pirátství,

to trojice je trojjediná.

 

Z výspy se ozve zvonek

FAUST vytrhne se z dum

Proklatě! Hnusné vyzvánění!

Jak rána do zad vždy to jest!

Svou říši zřím, jíž konce není;

však vzadu – ne, to nelze snést!

To píchá do oka i paty –

kéž odsud v dálce byl bych kdes!

Když zvonek zní, lip vůně vlá,

mne hřbitovem to ovívá.

Jak zažehnat, co nelze snésti?

Jak zacinká to, svírám pěsti.

 

MEFISTOFELES

Toť odporné! Nu, jak by ne,

tím život arci zatrpkne.

Sluch zjemnělý, jak každý ví,

to klinkání si protiví,

to hnusné bim-bam ufňukané,

jímž z nebe nebíčko se stane

a jež vám vrní v každou dobu

od prvé dětské lázně k hrobu,

jako by mezi bim a bam

váš bdělý život byl ten tam.

 

HLUBOKÁ NOC

VĚŽNÍK LYNKEUS[4] zpívá na zámecké hlídce

Já dívám se, dívám,

neb vidoucí jsem,

já věžník si zpívám

a miluji zem.

Zřím blízko, zřím dálky

a kroužení hvězd

jak laňky a skalky

mi na dosah jest.

A věcí všech libý

zřím soulad a znám,

tak vše se mi líbí,

i sobě já sám.

Vy blažené oči,

co zřely jste kdy –

nechť bylo, jak bylo,

přec nádherné vždy!

Pauza

Nestojím tu na cimbuří,

bych jen slast a rozkoš zhléd;

jakým úděsem to zuří,

jakou hrůzou temný svět!

To že, oči mé, vám zříti!

Že tak bystrozraký jsem!

 

PŮLNOC

FAUST

Šept sípal přízraků a hluchých tuch...

Na volný posud nepronik jsem vzduch.

Kdybych, prost magie, moh světem jíti,

kouzelných hesel zcela zapomníti,

před tebou, přírodo, jak muž bych stál

a s pýchou bych se lidským tvorem zval.

 

Já se jím zval, než v temna tajuplná

jsem zabřed, sobě sám i světu klna.

Teď vzduch tak nasák samým přízrakem,

že vládnou nám, ať hneme se, kam hnem.

Nechť jasně rozvážný nám svítí jas,

noc ve zmatené snění vplete nás.

Chcem z mladých niv si radost odnésti –

Pták zakráká; co kráká? Neštěstí.

Tak žijem, mlhou pověr zmateni:

jsou zde, jsou tam, zde hlas, tam znamení.

 

Pozemský okruh sdostatek mi znám;

k zásvětí zatarasen výhled nám.

Bloud, kdo tam zírá mžouravými zraky,

o lidech blouzně kdesi nad oblaky!

Zde pevně stůj, zde znej se rozhlížet;

zdatnému není němý tento svět.

Nač by mu bylo ve věčnu se topit!

Co poznává, to rukou může chopit.

Nevzrušen kráčej pozemským svým dnem;

přízrak-li straší, dál jdi v kroku svém;

v té chůzi muž měj strast i slastný dík –

on, neukojen ani okamžik!

 

STAROST[5]

Koho já si poddám, není

na světě mu potěšení;

v tmách je věčně, nevychází

slunce proň a nezachází;

vnější smysly nedotčeny,

a přec do chmur zahaleny;

a tak z nádher všeho žití

nic neumí uchopiti.

Slast jak strast ho stejně mučí,

čím víc má, tím víc je chudší[6];

vše, co těší, vše, co jitří,

odkládá vždy na pozítří.

K zítřkům upírá své chtění,

a tak nikdy hotov není.[7]

 

FAUST

Dost! Ustaň! To mě nezdolá!

Tvůj nesmysl mi protivný je.

Pryč! I kdo rozum v hrsti má,

moh by se zbláznit z té tvé litanie.

 

STAROST

Jíti? Nejít? Má či nemá?

Mezi rozběhy je dvěma.

Hloub a hloub se stále ztrácí;

rozměr věcí se mu zvrací;

sobě sám a všem se hnusí,

z hloubky dýchaje se dusí,

nezdušen a bez života,

nezoufá si, jen se motá.

Volnost porobou ho trudí,

z polosna se zmlácen vzbudí,

a tak nehýbe se z místa,

leda do pekel se chystá.

 

FAUST

Neblahé přízraky! Tak strašíte

vždy novou mukou lidské pokolení;

i na lhostejné chvíle síť vy házíte,

jíž život v trapné bludiště se mění.

Běsů se člověk snadno nezhostí,

pout přísných duchů nelze zpřetrhat.

Tvou plíživou však moc, ó Starosti,

já odhodlán jsem – neuznat!

 

STAROST

Po všechen život lidé slepi jsou.

 

VELKÉ NÁDVOŘÍ PALÁCE

MEFISTOFELES

Hráze kopeš na hráze.

Ať tak či tak, je po vás veta;

s námi se spikly živly světa

a všechno pádí ke zkáze.

 

FAUST

Slyš: buď jak buď,

dělnictva houfy chci mít větší;

sliby je verbuj, žoldem, péčí,

plať, lákej, trestej, k práci nuť!

A nechť se den co den mi ohlašuje,

jak započatý příkop pokračuje!

 

MEFISTOFELES

Mám hlášení z těch úzkých kob,

že nejde o příkop, však hrob.

 

FAUST

Tímto smyslem proniknut chci býti,

poslední závěr moudrosti je ten:

jen pak jsi hoden svobody a žití,

když rveš se o ně den co den.

Okamžik chtěl bych osloviti:

jsi tolik krásný, prodli jen!

Nemůže ohlas mého živobytí

být věky věků přehlušen. –

 

MEFISTOFELES

Ten hloupý zvuk!

Cože to slovo značit má?

Čas minul – Ryzí nic – Ta nuda naprostá!

Co vůbec platno, věčně tvořit!

A stvořené zas do nicoty bořit!

Že minul čas? To značí věru málo.

Jak by to ani bylo nebývalo;

a štve se to přec v kruh, jak by to bylo.

Mně věčné prázdno spíš by bylo milo!

 

KLADENÍ DO HROBU

MEFISTOFELES

Má peklo mnoho tlam, ba mnoho;

tím poděsit se hříšné duše mají;

žel, že to pro ně podvod jen a sen.

 

Křidélka dušičce, takzvané Psýše,

jak vyrvete, je bídný červ z ní hned;

a pak se na čelo můj znak jí vpíše,

a pryč s ní v ohňů rozvichřený let!

Brnkání slyším ufňukaných zvuků,

nesou se dolů s nevítaným dnem;

zbříděné zjevy z žabiček a kluků:

to zrovna pastvou svatouškům je všem.

Vždyť víte, jak jsme v zlořečené chvíli

chystali zhoubu na pozemský rod;

to nejhnusnější, co jsme vymyslili,

jim pro pobožnost právě vhod!

 

S podfukem na nás jdou ti ufňukaní,

tím lecjaká se duše polapí.

Zdolat nás chtějí naší vlastní zbraní,

jsou čerti též, jen pod kápí.

Zde podlehnout, toť navždy zostudit se!

 

Krčit se? Couvat? Což to zvyk je náš?

 

Co po nich házím okem?

Což nejsem jejich zapřisáhlým sokem?

Dřív odporné mi bylo na ně zřít.

Což pronikly mnou cizí síly?

Čím to, že nelze mi už láteřit? –

Co? Vedu si jak milující?

Tak ať mě třeba bláznem zvou!

Nám zlořečených duchů láte,

ta pravá kouzla vy však znáte,

vy svůdci mužů, svůdci žen! –

 

Proč nejste nazí? Že vám hanba není!

V košili s vlečkou jste tak umravněni –

Co? Čelem vzad? No, zezad podívání!

Ne, tihle klackové jsou k nepopsání!

Ó, kterak teď je mi jen! –

Sám sobě málem zprotiven;

leč přihlédnu-li blíž, přec triumfuji jen,

to z pýchy na sebe a na svůj kmen –

a vám, já klnu z plných plic vám všem!

 

Vždyť je to skandál neslýchaný,

mrzce je velký náklad proplýtván:

prachsprosté choutce,

absurdní lásce vepsí dán.

A chytráka-li dětinská ta věc

tak plně mohla zaměstnati,

jakýpak div, když zuří nakonec

a nadobro-li rozum ztratí.

Finis

 

Rozloučení[8]

Ó, šťasten, komu jara pohled smavý

je obrodou, čí blaho v umění!

Nižádnou překážkou se neunaví,

jde stále dál, hlas přírody v něm zní.

 

<<< ZPĚT

<<< <<< ZPĚT NA ZAČÁTEK

 

 

POZNÁMKY: