Misantropova knihovna

 

(výpisky)

 

PŘEDMLUVA

            Krutě vládl nad Indy v 3. století př. n. l. král Dabželim[1]. Netrpěl on žádný odpor proti vůli své.

            Vida národ trpět, odvážil se Bidpaj[2] (Pilpai), učený bráhman, králi činit proto předhůzky a vytýkal mu skutky, které se nesluší na pána a správce národa.

            Panovník nejprve nechal opovážlivého mudrce zavřít, aby ho popravil, ale nakonec si to rozmyslel a vyzval Bidpaje, aby sepsal knihu moudrých předpisů jako zrcadlo, jimiž by se měli řídit nejen knížata, ale i ostatní lidé v jednání svém a aby to poučení bylo zachováno pro potomky.

            Bidpaj si tedy sedl a sepsal všechny jemu známé bajky, dosud pouze ústně tradované. Tak vznikla slavná po celém světě sbírka bajek, do mnoha jazyků přeložená, která dostala v jazyce indickém název Pančatantra, podle toho, že pojednávala o pěti (panč) látkách (tantra), tj. 1.) o odluce od přátel; 2.) o prospěchu z přátel; 3.) o válce mezi vránami a sovami; 4.) o ztrátě přátel; a 5.) o důsledcích ukvapenosti.

            Nikdo nečekej, že jsou to bajky jednotlivé, různé, jako Ezopovy, Krylovovy, La Fontainovy. – Bidpajovy bajky jsou umělecky a přirozeně spojené do jednoho široce rozvětveného celku (podobně jako třeba Sómadévův Oceán příběhů), neboť jsou „filosofií života zobrazenou v půvabném rouchu bajek a podobenství.“

            Ibn Mokaffa, překladatel těchto bajek do arabštiny, žádal od svých krajanů, aby se nenechali ošálit jejich zevnějškem, nýbrž aby spíše vyhledávali skrytý filosofický smysl. Teprve pak bude tato kniha užitečná.

            Níže uvedené výpisky z této knihy snaží se postihnout právě ono filosofické jádro jejích příběhů.

Ed. Valečka, 1893

MISANTROP, 2012

 

 

Lidé znamenití a stateční neuspokojí se s málem, ale snaží se stále dosáhnout toho, čeho se cítí hodnými. Sprosťák vším spokojí se, ale vysoký duch nepřeje nikdy odpočinutí sobě, neboť

 

Z údolí se úzký svět otvírá,

z hory nekonečný se prostírá.

 

Viz bratře jezevče[3], že hodnosti řídí se dle smělosti. Kdo je mysli zmužilé, ten pozdvihne se z prachu na výsost; choulostivý ale a lenivý ostane při zemi, a byl-li rodem povýšen, neudrží se nahoře, ale skotoulí se dolů jako nepodepřený kámen, nemající vlády. Proč by nelétal, kdo umí si dostatečná křídla udělat? Opovržení byl by zajisté hoden orel, jenž by jako schlíplá husa domácí chtěl ploužit se po blátě, aneb místo co by sedal na skále v sousedstvu oblaků, v hnoji by se hrabal jako zotročilá slepice. I housence malé zprotiví se po břichu se plazit, proto upřádá si přes zimu křídla k výletu skvělému.

 

Co je k čemu, vzhůru touží,

po čem nic, v prachu se plouží.

 

Každý, i ten největší mistr, začíná abecedou; nezáleží na vyjití, ale na dojití.

 

Starý kantor dobře učí,

že co prázdné, nejvíc zvučí.

 

Plála by již dávno pravda skvěle,

kdyby ku lži přistoupili směle.

 

Svět když z jednoho vyvázne trudu,

již v jiném se zas propadá bludu.

 

Slušně smělost zmužilá se chválí,

kde co příliš, sám i lev se vzdálí.

 

Mnohem jízlivěji ten se mstívá,

kdo osobně málo síly mívá.

 

Špatně světem se protlouká,

kdo pouhou jen pravdu houká.

 

Pevná hlava tlustší zeď proráží,

nežli koule, jež půl centu váží.

 

Vichr cedry láme, duby páčí,

přes nizounký keř netečně kráčí.

 

Strach jen na chvíli otrokům káže,

ale láska vždy a všudy váže.

 

Kdo sám sebou být se opováží,

pyšně celek tím uráží.

 

            Mujaba zavrtěl hrdou hlavou a pravil: „Příteli, ty mluvíš zvysoka a snad tomu sám nerozumíš; jsi jako ozvěna!“

            „A jaká je ozvěna?“ tázal se zvědavý Lišák; načež řekl Mujaba:

 

Ozvěna za jiným odříkává,

smysl hlasu ale nepoznává.

 

Jen děti brečí a čekají, až je někdo zdvihne, ale muž se hbitě sebere, opraví a ohlédne se na místo, kde brknul, jda pak dále svou cestou, lépe na ni pozor dává.

 

Moudrý klesna netratí smělosti,

ale nabývá tím srdnatosti.

 

I řekl Lišák: „Moudrý hledí ke třem věcem, totiž aby se učil z minulosti, co užitečné je aneb škodné; za druhé, aby povážil, jak zkušenosti nabyté nyní použít; a za třetí, aby si z toho všeho dobrou budoucnost připravil, to jest, aby hrozícímu proudu vln nepříjemných odpad neškodný prokopal a proud vln milých v rybníku dobrém zachytil.“

 

Obyčejně, ba příliš často stává se, že

 

Otrok za bičovou muku,

lízá bičující ruku.

 

Mnoho na šperku nezáleží, jakožto na věci, kterou nemůžeš sníst. My zvířata všímáme si při všem jen užitku, nehledíce na marnivost jako lidé.

 

Pamatuj na smrt! V každé číši mít přimíchanou kapku žluče, to uhořčí život celý. Stále nám všem, vždy a všude kalí nejistota života všelikou radost.

 

Dobrého se málo stává na tomto světě marném, kde nevděčnost a samolibost plodí neřest svou.

 

Lev promluvil: „Jest povinností naší zkoumat budoucnost, abychom dorážejícímu na nás neštěstí buď šli z cesty a pustili je mimo sebe, nebo rychle zhotovenou hrází zahradili se proti němu.“

 

Jedovaté byliny i medem polité nenesou zdravého ovoce.

 

Stydět se nechce nikdo; ten ale musí se stydět, kdo pozná, že nerozumně aneb hanebně jednal; tomuto poznání předchází tím, že se vymlouvá sám u sebe, přemlouvaje se, že je tak dobře, jak se stalo, a na důkaz toho činí tak zase, ba i hůř a pak vždy hůře.

 

Dareba nepolepší se, i kdybys jej stále šlechtil.

 

Ničemové, vidouce zisk svůj v donášení a vyčmuchávání činů bližních svých, donášejí tím silněji, nedbajíce mnoho na pravdu a na čest bratrů svých, a jako psi lísají se ocáskem pánu svému, který je živí za to, že štěkají na jiné. To já, rozmysliv se dobře, opovrhuji takovýmto řemeslem hafálků, věda, že poctivý se nepropůjčí k tomu.

 

Když na tebe zlosyn cílí,

spusť ty naň již v tuto chvíli.

 

Lišák, povzdechnuv si, odpověděl: „Nyní teprve poznávám, co mi pravil jistý mudrc, že jest všechno marné na tomto světě, ale jen pro marnost a zlobu naši; že bychom si mohli zřídit jako ráj toto obydlí své, ale jeden druhému postaví se v cestu a seje křivdu na pole bližního; že na žádného nelze se spoléhat, a nejprotivnější že je svalovat na pánaboha, co jsme vlastní nerozumností a špatností dokázali. Ach! Zle je, zle s námi, protože nechceme být dobrými, když i samo panstvo, kteréž netlačí nouze a kteréž slušněji vychováno jest, též zešpatnělo!“

            Toto vyřknuv, padl na přední nohy a hlavu schoval mezi ně, jako by nechtěl vidět tento svět ošemetný.

 

Zlý los muže nezhanobí,

leč když ducha mu porobí.

 

Samolibost všemi vládne,

kromě pěstí právo žádné.

 

Klesne drzost škůdce zlého

před smělostí nevinného.

 

Sprostý to, co často někde bývá,

že to vždy být musí se domnívá.

 

Vím, že ten, kdo zastání žádá od přátel, když v společném shromáždění opačného názoru byl, aneb kdo v nemoci lékaře a ve při advokáta o pomoc prosí, nejen marně se namáhá, nýbrž svoji věc ještě poškozuje.

 

„Obcování s králi je vždycky nebezpečné i tenkráte, pakliže s nimi v nejlepším poměru žijeme.“

            A býk Mujaba mluvil dále: „Ale já jsem sám vinen tím neštěstím. Kdybych se nebyl nechal ctižádostí unést, tak bych se nebyl přiblížil ke lvu, jenž jest dravec, kdežto já rostlinami se živím. Žádná přízeň nevytrvá ani mezi stejnými, ani mezi dalece rozdílnými, protože všeliká láska je jakési doplnění; avšak stejní nepotřebují sebe, a vzdálení nemohou se slít. A kdo svou lásku a přátelství věnuje těm, kteří mu za to vděčni nejsou, podobá se tomu, jenž seje semeno do půdy solnaté. Kdo samolibému radu dává, ten mluví k hluchému aneb k mrtvému.“

            „Nech těch řečí,“ odporoval Lišák, „a pomýšlej raději na zachování svého života.“

            „Když lstiví bezbožníci proti nevinnému poctivci se spiknou, tak jsou v stavu jej zničit, i kdyby tento dosti silným byl.“

 

Darmožrouti chtěli lovit; i řekl krkavec: „Máme nablízku velblouda hrbatého; on nehodí se beztoho mezi nás, má víru jinačí, neboť žere trávu a my maso, jinak smýšlí, jinak jedná nežli my, a my víme, že

 

Obcování s tím je nehodné,

kdo nemá vlastnosti podobné.

 

Nemaje srdce ani hlavy ani krve jako my, nemůže milovat nás; kdo nemiluje, hotov je nenávidět; a kdo nenávidí, ten příležitostně škodí; kdo škodí, ten nechytře trpí se nablízku, tedy odstraní se, a nejlépe co nejdál, to jest ze života ven, neboť pokud je živ, je s námi na jedné půdě.“

 

Šťastného uvrhnou zlosynové v neštěstí, aby přitom sami získali; není-li styk se zlými podoben styku s ohněm, jenž spálí vše, co mu je nablízku?

 

Nehleď lepšit to, co se polepšit nedá, a nepoučuj toho, který nechce se dát poučit.

 

Co se nedá ohnout, neohýbej.

 

Muž mluví z pouhé nenávisti, protože opice je úšklebek na podobu lidskou.

 

Před špatným a bláznem třeba utíkat.

I tebe se já musím vzdalovat.

Ty pomineš tělesně, ba i památka tvá bude proklata. A kdo může družit se s tebou? Já musím se tě štítit, neboť kdo se osmělil Mujabu připravit o život, kde ten bude mít meze špatnosti své? – Dobře praví přísloví:

 

Druh a přítel šelmy

budiž podezřelý velmi.

 

Lež je vina nejhlavnější, protože ukrývá všechny jiné ve svých útrobách.

 

Nic není zpátečnějšího, pošetilejšího, jako vzdělání vnucovat tomu, který chce zůstat hloupým.

 

Obcování v dobrém nese zase dobro, obcování se špatností opět špatnosti přivodí, tak jako vítr je příjemný, když přes vonné nivy přešel, ale je nepříjemný, když od smrdutých předmětů přichází.

 

Ohavný je hřích, jenž sobě samému se protiví; lhář totiž nanejvýš nenávidí lži; pyšný nesnese pyšného, lakomec lakomce, zloděj zloděje a podle tohoto odporu se poznává dobré i zlé.

 

Rozum tam si stýská,

kde volovstvo výská.

 

Skutek dobrý nemá zarmoutit srdce naše, láska musí ustoupit právu, byť by i srdce krvácelo, máme zadost činit moudrosti. Neboť říká se:

 

Tam útrpnost není platná,

kde se hubí marnost špatná.

 

Soucitný si neudrží ani to, co má v ruce.

 

Kdo ze žádosti panování a jmění stojí o vladařství, ten pykat může jen smrtí a ničím jiným.

 

Nedrž se povolného krále, bráhmana, který jí všecko[4], rozpustilé ženy, zlomyslného druha, vzpurného sluhy a nedbalého úředníka, jakož i toho, kdo neuzná dobrodiní. Královo jednání jeví se jako nevěstka různě; tu je opravdové, tu klamné, brzo zas urputné, jindy přívětivé, hned zas je lakomý, pak štědrý, tu a tam rozhazuje, onde má hodně příjmů.

 

Nemoudrá je láska, nemoudré přechovávání nepřítele nebezpečného.

 

Mudrci pravili: „Vzdaluj se toho, o kom nemáš dobré mínění.“ – A proto musím se odloučit od tebe.

 

Kdo s nehodnými zachází a zná je co nehodné, ten se pokazí. A proto straní se poustevníci lidí, dávají přednost pustině a raději slouží bohu, nežli světu a lidem. Kdo však očekává odměnu dobra od člověka, ten se velice zmýlí, neboť nikdo nemá nikomu sloužit, a nikdo ať neočekává od lidí odplatu za služby prokázané.

 

Komu stojí kdo blíže nežli sobě samému?

 

„Běda tobě!“ zvolal Lišák. „Je jasné, že z tebe mluví jen závist a nepřízeň, a kdo slyšel tebe, musí uznat, že ty nikomu ničeho dobrého nepřeješ, že jsi sám sobě i jiným nepřítelem. Takové stvoření, jako ty, není hodno, aby bylo mezi zvířaty.“

 

To špatné mínění tvoje o mně má původ ten, že pouze jedním okem na mne hledíš a jen jedním uchem mne slyšíš. K tomu druží se má nešťastná horlivost, která mi vše znepřátelila.

 

Kdo činí to, k čemu není povolán, podobá se tomu, kdo dovoluje si ve společnosti mluvit o tom, nač tázán nebyl.

 

Bídníkem lze nazvat jenom toho, kdo poměry a lidi nezná a není s to nehodu od sebe odvrátit.

 

Činit bezpráví svědčí o podlé mysli.

 

Se špatnými nemáme mít žádné smilování a vše máme odstranit, co by někoho přivést mohlo k tomu, aby s oněmi se spojil.

 

Hleď dříve na nahotu svoji a pak teprve na jiné.[5]

 

Lišák utvrzoval: „Ano, ano! Jen pravdu jsem povídal o tobě, na tebe jsem ukazoval, ty mrzáku, ty vyschlý čahoune, ty skrz naskrz zkažený, tobě platila slova má, ty křivonoho, ty břicháči, ty šmaťhoune, ty, který špatný jsi zvenčí i uvnitř!“

 

Já znám sebe lépe nežli vy mne; vědomí moje o sobě je úplně jisté a bezpečné, kdežto vaše vědomí o mně je velice pochybné. Nepochybně jsem upadl u vás do nemilosti jen proto, že jsem obžaloval jiné.

 

Řekl Bidpaj mudrc: „Ke všemu najde se podobenství. Svět je vesmír, jednota všech věcí, pročež jedna vidí v druhé obraz svůj, zvlášť ale

v tom, nač se poctivě duch podívá,

duch se, ač převrácen, mnohdy skrývá.“

 

Rozumný nepočítá s přáteli.

 

Jsme sice povahou upřímní a prostí, ale také lstiví, ježto slabým poctivcům nelze jinak bojovat proti mocnému kazisvětu[6] nežli lstí.

 

Čiň jen každý to, co srdce žádá,

svět zajisté pěkně se spořádá.

 

Ctnosti přírodě navzdory,

špatné mívají podpory.

 

Odpověděl havran: „Pravdu díš, myško. Uznávám, že je se co bát nejen přirozenosti, nýbrž mnohem více falše, licoměrnosti a pokrytectví. Byl jsem svědkem tvé dobromyslnosti k holubům, a proto přilnulo mé dobré srdce k tvému srdci dobročinnému. Tím větší je moje úcta k tobě, protože jsem se přesvědčil, že jsi nečinila dobro na odiv světu, nýbrž z náklonnosti, jež se stala téměř tvou přirozeností. V tom spočívá pravá ctnost, když konáme dobro s radostnou myslí, ne však jako otroci a nádeníci, kteří pozorně počítají hodiny, nemohouce se dočkat chvíle, aby mohli odejít z práce.

 

Milejší mi hříšník smělý,

než svatoušek neumělý.

 

Tvá ctnost mě přivábila k tobě.“

Myška odpověděla:

 

Co neroste z přírodních kořínků,

čas zavěje, sotva nechav zmínku.

 

Z přirozených kořínků vyrůstá u tebe nepřízeň k mému rodu; tys rozený nepřítel můj, a praví se:

 

Vše přehluší krve hlas,

chvilku udušen se ozve zas.

 

Uvař vodu, a když kypí, hasí oheň. Taková je živlů těchto nenávist. Slyšel jsi také, jak se vedlo útrpnému sedlákovi, který naleznuv hada zmrzlého, za ňadra jej schoval? Moudrý, jenž poznává slabost svou, nerad má co do činění s mocným nepřítelem.

 

Nádoba zlatá nerozbije se a byť i byla porušena, narovná se snadno; nádoba hliněná však, byvši rozbita, nedá se více svařit.

 

Silněji lne duch k duchu, nežli je náchylnost tělesná nebo nepřízeň přirozená.

 

Havran zakrákal lítostivě: „V srdce bodá mě nedůvěra tvá a zlořečím oděvu svému a havraní podobě, neboť jen pro tu se mne štítíš. Ubezpečuji tě, že srdce mé krkavčí není.“

 

Dary duchovní jsou nejstálejší. Kdo dává jen dary smyslové, chce za náhradu opět smyslové dary. Takoví dárci jsou jako lovci, kteří zvěři kladou vnadidlo na jistá místa, ne aby jí dobře činili, ale aby ji snadno polapili a měli mnohonásobný užitek za trošku hozené krmě. Netaj tedy přede mnou pravdu.

 

Pravil jsi, že nemáš krkavčí srdce; věřím ti, ale tím, že se zbavuješ krkavčí přirozenosti, urážíš bratry a sestry své a popuzuješ je proti sobě i rozněcuješ oheň nenávisti proti mně. Neboť mne budou vinit, že jsem příčinou změny, která se stala s tebou. S potupným smíchem budou krákat za tebou: „Hle, hle! Ten má rád myši!“ A mne budou stíhat na každém kroku a budou upozorňovat své děti: „Varujte se té svůdkyně, jež zhanobila náš slavný rod.“

 

Věru, chytře uspořádali si krkavci, vrány a kavky společný cech, takže jednotlivec se nemůže zprotivit krkavectví, aby nepopudil ostatní proti sobě. Touto jednotou zakrývají své zákeřnictví.

 

Odpověděl havran: „Takové moudrosti bych se nebyl u tebe nadál. Zajisté jsi nebyla živa, abys jen pila a jedla, ale přemýšlela jsi mnohé dny a noci o životě pospolitém a pozornosti tvé nic neušlo. Z toho je patrné, že

 

Jasněji než v palácích, v chýšce malé,

pravda svítívá dušičce dbalé.

 

Slyš a rozvaž slova má. Od té doby, co jsem tě poznal, zhnusily se mi velice mravy bývalých společníků mých, a nesnesitelné je mi chlubné jejich krákorání, jež mají za moudrost. Přesvědčil jsem se, že

 

Ani dobytek neláká,

praděd co a vnuk vždy kváká.

 

Známkou pravého přítele je, aby byl přítelem příteli svého přítele a nepřítelem nepříteli svého přítele. Avšak nebude mým druhem a přítelem, kdo by nebyl láskou tobě oddán; od něho odloučím se velmi snadno.“

 

Po nějakém čase promluvil havran k myšce:

„Pozoruji, že zde u cesty nejsi bezpečna; lecjaký chlapec, vida tě procházet se, uhodí po tobě holí neb kamenem. Není psíka, aby jda kolem, nečmuchal do tvé skrýše a nehrabal v ní, ano i mnohem horší věci se dějí na prahu tvého obydlí a urážejí čistotymilovnou mysl tvou. Pročež navrhuji ti, přestěhujeme se do kraje tiššího, vzdáleného světských trampot a marností. Vždyť se říká:

 

Moudrý, který s blázny se potýká,

nic nespraví, pozdě pyká.

 

Zdá se, že svět nestává se moudřejším moudrostí jednotlivců, nýbrž bolestnými následky spletenosti, vášní, hlouposti, marnosti a zlosti. Moudří ukazují kratší a lepší cestu, ale lůza je kamenuje a jde svou cestou. Je-li tomu tak, bylo by marné obětovat se a stát se mučedníkem; lépe ustoupit a smát se tajně světské třeštivosti. Napsal jistý básník:

 

Škoda každé kapky potu,

každé kapky dobré krve,

kterou mučedníci prve

vycedili pro lidskou slepotu.

Ha! Ha! Chválu naději tleskejme,

když po hlavě hrdý hlupák chodí,

veden sám, za nos jiného vodí;

při tom při všem však se dobře mějme.

 

My, příteli, nechme je, ať se točí dle libosti, a zajděme daleko, jsouce šťastni vzájemnou přízní. Neboť vím o jednom rozkošném místě; pod vysokou strmou skálou prýští pramének stříbropěnný, z jeho studánky vytéká čistý potůček po zeleném údolíčku, obklopeném hustým, rozlehlým lesem. Tam mimo blahodárné paprsky teplého sluníčka nepronikne nižádný vyzvědač. Tam najdeme dostatek potravy i věrnou a zkušenou přítelkyni, vážnou želvu, která opustivši též kvapný svět, přebývá v jasném zřídle a baví se rozjímáním. Tam půjdeme a budeme žít v lásce a svornosti až do smrti, jež učiní konec tomu bezúčelnému trmácení.“

 

Slovo nevčas v svět vysláno,

obyčejně bývá zažehnáno.

 

Havran se přiznal, že řečnické krákání jeho rodu obecně více škodí než prospívá.

 

Poctivý nesnese veřejnou chválu a nezasloužená hana ho utvrdí.

 

Myška vypravovala: „Možná, že panská krev podněcovala mě k dobrodružství. Časté kárání a napomínání rodičů, jakož vůbec moje podřízenost se mi zhnusila. Bylo mi jaksi úzko u srdce a hlava bývala plna myšlenek tak, že jsem někdy dlouhou chvíli zapomenula sama na sebe a na všecko, co se kolem mne děje.“

 

Shovíváním dobroty,

roste drzost holoty.

 

Člověk má vždy dbát, aby se o všem přesvědčil. Je vůbec vadou našeho věku, že oddáni jsouce jakési duševní lenosti,

 

Naříkáme, naříkáme,

svět však světem necháváme.

 

Ano, zdá se, dobrosrdečný poustevníku, že by sis snad ani netroufal po myšce se ohnat, abys jí neublížil. Takovou choulostivostí množí se zlodějství v obci. Na lůzu se musí rázně uhodit, ať je to malá myška, nebo velká šelma; my však div že ještě nepoděkujeme za prokázanou čest, když nás navštíví mocný zloděj! Je prý lépe být s ním zadobře. Ó kéž by takové učení čert vzal! Když zlá sběř spolčuje se proti hodným občanům, pročpak i oni nespolčí se proti ní a neoboří se na ni zmužile?

 

Bez peněz do výšky lze jen ptáku,

s penězi každému darebáku.

 

„Zítra bude jako je dnes.“ To je pravidlo velmi nebezpečné, neboť je-li dnes někdo svobodomyslný, jaký asi bude zítra? A je-li dnes někdo kazisvětem, čím bude zítra?

 

Malá rána ducha svírá,

velká mu z očí klapky snímá.

 

„Kdo by se zlobil nebo plakal, prohřešil by se proti svému duchu, zapřel by jeho věčnou vítězoslávu. Vzpamatovala jsem se a dopátrala svého jádra. Vzchopivši se, viděla jsem svět v jiném světle a umínila jsem si dle tohoto světla řídit své skutky. I zvolala jsem v nadšení:

 

S osudem kdo nezápasí,

z marnosti se nevykvasí.

 

‚Opusť bez prodlení toto šeredné místo!‘ ozývalo se v duši mé. Nyní teprve nabyl život můj pravé ceny, počínaje být duchovnějším.“

 

Spíše se snese smrt, nežli chudoba, která musí chodit od domu k domu. Nejhroznější však je, když chudák musí prosit o podporu člověka lakomého, povahou špinavého.

 

Žádostivost je ve světě přečastou příčinou mnohých nehod a nepříjemností. Kdo se drží světa, musí být připraven na nezdar, práci, namáhání a nespokojenost.

 

            Holubice pravila: „Jak je to bolestné, vychovávat svá dítka mlsným na pochoutku! Je mi okolo srdce, jako by mi je kdos probodl břitkým mečem.“

            Holub zavrkal: „Otroctví se mi zprotivilo tak, že se chci raději odříci všeho pohodlí, dobrých pokrmů, teplého hnízda a ochrany před dravci; raději chci snášet všeliké nebezpečenství a nesnáze, jen když budu účasten nejsladšího pokladu poctivé duše: svobody. – Výborné, zlaté je přísloví, jež praví:

 

Spíše ryba obstojí bez vody,

než duch zralý bez svobody.“

 

„Nato holoubkové vroucně se celovali, jako by utvrzovali tím svou úmluvu. Při pohledu na tyto snoubence vyjasňovaly se mi myšlenky, i řekla jsem si: bohu chvála! Také tito, vědouce, kde blaženost sídlí, jdou touž cestou, po které já postupuji. Kéž mohu přebývat v jejich sousedství!“

 

Přestěhovali jsme se na kraj lesa. Každým dnem více poznávali jsme, jak je mnohem utěšenější život pod širým nebem, než ve smrdutém městě a těsných domech, ve strachu a závislosti. I volávali jsme na nešťastníky:

 

Jen do lesů, jen do hor,

v městech hrozí srdcím mor.

 

Rozvážný nechce od světa více, nežli čeho potřebuje k zachování života. Tato spokojenost chrání ho před veškerou škodou a on je při svém vezdejším chlebě spokojenějším, nežli ten, kdo má přebytek. A kdyby člověku byl dán svět se vším, co v něm je, nemohl by přece užít z toho víc, nežli co stačí k ukojení jeho potřeb.

 

Blaze tedy, třikrát blaze nám,

les a nebe nad ním je náš chrám!

 

Važme si okolností, v jakých žijeme. Náš život je sice prostý a na pohled jednotvárný, ale pro mysl odvrácenou od marností a lidských pošetilostí ve světě panujících, je rozjímání v přírodě nejzajímavější věcí. Neobracejme tedy zřetel svůj tam, kde lid slepě, maně a planě hyzdí svůj původ. Nežádejme ničeho zbytečného a budeme blaženi ve své skrovnosti. Někdy nezáleží na tom, co kdo má, ale čeho si žádá. Čiňme to, o čem soudíme, že je přiměřené naší přirozenosti. Toť krátký, ale úplný výtah našeho zákona. Lidská rozervanost zajisté má plodný kořen neblaženosti v tom, že lidé, byvše svedeni z přirozené cesty a hledajíce cíl, sahají nejspíše po tom, čeho dovolává se hlas jejich zkažených srdcí. Zůstaňme tedy zde na poušti. To nám zajisté prospěje. Zde nikdo není zbytečný, nikdo není dlužníkem.

 

Trvalý majetek je jen ten duševní, ale pouze tehdy, je-li spojen také s krásnými činy. Tak děje se i nemocnému, který má sice lék pro svoji nemoc, ale neužívá ho. Jeho vědění mu tedy neprospěje, v nemoci ulehčení nenabude.

 

Netrap se, že nemáš jmění. Člověk, jenž je statečný, byť i majetek neměl, může vyvolat stejný strach jako lev, byť by i klidně ležel. Naproti tomu zbabělý bohatec podobá se psovi, s kterým si sice hrajeme, ale jinak je nám lhostejný. Nedělej si tedy nic z toho, že jsi musel své bližní opustit; moudrý necítí se nikde opuštěný – jako lev, ať se ubírá kamkoliv, vždy má s sebou svoji sílu. Tak bude tebe štěstí samo hledat, jako voda hledá si odtok. Říká se, že se člověk nemá spoléhat na černý mrak, který se v létě ukáže, na přátelství špatného člověka, na ženskou lásku, na zprávu, kterou lhář přinese, a na bohatství. Moudrý nezarmucuje se, že má jen malé jmění, neboť jeho jměním je rozum. Činí, co za dobré uznal, a proto ví, že čin jeho nemůže mu být odňat a že nemůže být odpovědný za to, co neučinil.

 

Říká se sice, že stejný hledá stejného, ale není tomu tak. Vždyť co si mají počít dva stejní? Jeden je zbytečný, neboť nemohl by být druhému v ničem nápomocný, protože by to druhý již sám měl. Mrzel by jeden druhého, protivil by se jeden druhému.

 

Těžko jísti k chlebu chleba;

pomazánky je též třeba.

 

Často láskou když plýtvá jazýček,

v srdci zrady líhne se hádíček.

 

„Ach, ty dobré stvoření, nemůžeš si ani pomyslit, jak myslivci ve dne v noci po nás slídí, jak se musíme mít na pozoru a být rychlé, abychom uhájily svou svobodu. Zbytečné zvířátko – jak si lidé myslí – od svévolníka arci všelicos vytrpí, ale nás, kteří svobodu milujeme, páni honí pro vyražení, sprostí pro zisk a psi proto, že je poštvou nebo že sami rádi honívají. Sýkory hvízdávají nám:

 

Svobodo, svobodo, milá věc,

kéž jsi lacinější přec!“

 

Řekla na to želva: „Poznáváme z toho, že každá věc má něco trpkého, ale proto neztrácí vnitřní cenu.“

 

Duchu den jedinký být při sobě

milejší, než let tisíc v porobě.

 

Chceš-li žít s jeleny svobodnými,

budeš také slíděn, honěn s nimi,

jak se uzdá pánům, psům a sluhům;

chceš-li žít se skopci nevolnými,

pokojně jen žvýkej a beč s nimi,

než si tě řezník pověsí před dům.

 

„Nekárej mne, rád činím, k čemu cítím v srdci náklonnost. Jen ten, kdo je poslušen hlasu srdce svého, dochází blaženosti.“

 

Soused, třebaže neškodí,

samým bytím nechuť plodí.

 

Couvat před zlosynem je jako zničit ducha, aby se zachránilo tělo.

 

2. ČÁST >>>