Misantropova knihovna

 

Bylo by lépe, abychom opustili nynější svou vlast a dali se trpělivě na cestu. Lépe je vyhledávat si živobytí namáhavé, než si zadat a snížit se před nepřítelem, nad něhož jsme vznešenější.

 

Praví se v přísloví: „Nakloň se k nepříteli trochu, abys dosáhl svého cíle, ale nepřibližuj se k němu úplně, neboť by se na tebe vrhl a byl bys nešťastný.“

 

Majíce nepřítele nablízku, museli bychom se stále bát ponížení a škody, a proto radím k boji.

 

„Moudrý nedává se do boje se silnějším nepřítelem. Kdo, neznaje sebe, ani svého nepřítele, pouští se do nejistého boje, dává v sázku vlastní život. Mimoto nepovažuje nikdy svého nepřítele za slabého, neboť kdo tak jedná, obyčejně podlehne nepřítelovu útoku. Já mám ze sov veliký strach, i když s námi nevedou boj, já se jich bál již dříve, neboť prozřetelný necítí se nikdy jistý nablízku nepřátel.“

 

Moudrému je bohatství blátem, ženy nejhoršími užovkami.

 

Proti ohni je voda, proti jedu máš protijed, proti lásce rozloučení; avšak oheň nenávisti nemůže být ničím uhašen.

 

Poustevníkovi je potupou jít se psem.

 

Hanba ti, neřádný mnichu,

s psem se chlubit bez ostychu!

 

Byli jinačí mudrci a uvěřili nakonec i tomu, co bylo proti mysli i rozumu. Poustevnický rozum je ostatně na bulíkování zvyklý.

 

Sluha smysl nás zavádí,

vidět dá, co máme rádi.

 

Míchání se cizího rozumu s mým způsobilo mi rozpaky. Nač také poslouchat jiného? Je psáno v dobrých knihách:

 

Cizím rozumem ten pohrdá,

kdo již sedlou v sobě víru má.

 

Je známá věc, že by vše na světě bylo dobré, kdyby jen nebylo toho zpropadeného rozumování. Dobře říkal můj děd:

 

„Každý chce mít rozum na parádu,

proto v světě tolik je neřádu.“

 

Ovšem dokládal k tomu:

 

„Komu dalo rozum nebe,

ať jej chová jen pro sebe.“

 

Nynější svět říká, že by se právě rozumem mělo všechno řídit. Ba! – To se snadno řekne, ale ohlédněme se, kde je co rozumného? – Nikde! – Jen ať mě nepopouzejí s těmi mudrlanty!

 

My poustevníci ovšem nejsme jako jiní. A protože je světlo a svoboda na jedné straně, napomáháme na druhé straně temnosti, aby byla rovnováha a nenastal mračný zmatek. Když potom všechno o překot pracuje, vymýšlí a zkouší, co by vydalo víc, my tehdy odpočíváme. Náš věk je jako honicí pes v pustém lese: slídí, čenichá, nežere a štěká, ale kde nic, tu nic.

 

Je to věc velice ošemetná, neshoduje-li se osobní víra naše s rozumem jiných lidí. Mírný člověk musí pro ten svatý pokoj činit, co mu je proti mysli.

 

Pozbyl jsem víru v lepší podstatu věcí, ale zato se budu mít lépe mezi lidmi. Obojí mít nelze. Staré přísloví praví:

 

Jedno druhým se platí,

každý buď sebe, či svět ztratí.

 

Avšak, co s vámi rozmlouvám... Nedospělým duchem nepostihnete smysl mých slov.

 

Co jen ti učení vyvádějí ze svých hlav za podivný žvást? Avšak, co mají na práci, než pomýšlet na nové módy víry?

 

Ten, kdo uvnitř staví,

s venkem se nebaví.

 

Slabá duše zvučně pláče, výská,

silná tajně plesá neb si stýská.

 

Moře po vrchu se jen rozrývá,

duše v hloubce vlny své ukrývá.

 

Každý má dvojí tvář, domácí a veřejnou; každý má dvojí jazyk, dvojí duši, ba i několikerého boha dle potřeby. Je přesmutná věc, že svatá upřímnost nemůže z modlářských oltářů svrhnout ohavnou saň lež. Kamkoli se podíváme, všude lež, i každé hnutí mysli, každé slovo, ba i každé pomyšlení bývá lživé. Co mnozí jmenují pravdou, bývá arcilež. Ví to každý, že je to lež, ale do očí neřekne jeden druhému: „Ty jsi lhář!“ – A lhát si budou, až sama lež se obelže.

 

Lež a tupost s kalným cechem,

i povětří kazí zhoubným dechem.

 

Kde nesnesou pravdu nahu,

lží si pomáhají k blahu.

 

Může třeba kdo beránkem být,

pomsta přece mu nejsladší cit.

 

Není, není odpuštění tomu,

kdo rozrýpal jádro duše komu.

 

Pozdravil zloděj čerta: „Mistře, zkáza buď lidstvu.“

 

Nastane tenkráte světu spása,

když za pravou sílu vdá se krása.

 

Místo skrovné – blahé nebe,

když v něm najde srdce sebe.

 

Tím divotvornější byly jejich sny, až i sám život stal se snem a pomalu zmizel.

 

Zřídkakdy nabude kdo bohatství bez nespravedlnosti; zřídkakdy obcuje muž se ženskými bez hanby; zřídkakdy se člověk přejí, aby pak nebyl nemocen a zřídkakdy ujde zkáze, kdo věří špatným rádcům.

 

„Na tomto pravidlu jsou založeny veškeré dějiny: děje se vše, co je možné, jen nemožné nestane se. Avšak jedna možnost protiví se druhé, je ustavičný boj všeho se vším, a odtud to neustálé přetvařování, rození a umírání. V této povšechnosti každý nepořádek stane se brzy pořádkem a naopak. Věčným vítězstvím této všemožnosti je osud. On je všeho otcem i zhoubcem. – Žádáš-li, králi, podobenství na ono přísloví, ukládáš mi přemnoho nebo málo, poněvadž tato pravda jeví se i v nejnepatrnější maličkosti.“

Odpověděl na to král Dabželim: „Nejvíce zajímá mysl mou věc malá, ve které jeví se velká pravda. Řekni mi tedy takovou věc na pohled malou.“

 

Kdybych lidský hovor měl,

zdaž bych k opicím též mluvit směl?

Opice by poslouchaly,

pak by bláznů mně nadaly.

 

Štědrou láska ruku má,

však zadarmo nedává.

 

Lidské srdce svou nemotorností a ctižádostí bývá na překážku i dobrému životu a způsobuje pád dnes nebo zítra.

 

Bývá v povaze jistých hovádek, že

 

Když se nejdál srdce nebe vzdálí,

ústa nejvíc pámbíčka si chválí.

 

Blahořečme, páni, právu!

Kdo se práva drží, nepobloudí;

sedlák přidá jistě krávu,

pakli o tele se soudí.

 

Lidem líbívá se více cizí než vlastní. Tak kupříkladu člověk nejí lidské maso, ale zato jídá maso mnohých zvířat. To platí i o duši. Není divu, že vepř má srdce vepřové, ale kdyby vepř, osel a podobná zvířata měla srdce člověčí – jaký by tu byl zmatek! – Proto důkladné je světské pravidlo:

 

Žádný nebuď rovný sobě,

ale jinší v každé době,

když nemůžeš být ihned jinaký,

stav se aspoň, že jsi jaký taký.

 

Odhodlanost, poloviční štěstí,

i skrz trní nouze cestu klestí.

 

Ve svém živlu pevně stál,

jinde otrok, zde je král.

 

Každý dlouhý je, jak stačí kůže,

čím kdo není, ani býti nemůže.

 

Kdo do spolku srdce nosí,

jde do trní slepě bosý.

 

Do společnosti nehodí se láska ani nenávist. Milující drží se pohromadě, nevšímají si sousedů a takové jednání uráží. Ještě více protiví se schůzkám nenávist, ač je pravda, že chytří nepřátelé nejvíce se hledají, aby zkoumajíce navzájem své úmysly, mohli se mít na pozoru. Proto říká se:

 

Kdo tě nejvíc na zřeteli mívá,

jed pro tebe hotový ukrývá.

 

Mnohou svět by uspořil si hádku,

kdyby držky byly vždy v pořádku.

 

Kdo bez srdce je, ten svět užívá,

neb teď teprv jeho pánem bývá.

 

Věř mi, věř, že srdce kalí zrak,

bezsrdečný nechá mnohé tak.

 

Věz, že vzhled tím více platí,

čím více se jádro tratí.

 

Není hodno ani radostí ani žalem kormoutit jasnou mysl. Její lhostejnost a necitelnost je nejlepší pomstou za ošemetnou klopotivost našeho světa.

 

Ať si zlost a nerozum ve světě vedou,

však si sami na provázek předou.

 

Všichni, všichni jsou do jisté míry šelmy, avšak žádný nechce se přiznat a staví se tím či oním, jen ne tím, čím je. A když to vidí zdravé oko a poví to duši ve zdravém těle, jak by se nesmála nad takovou pošetilostí a přetvářkou! Kdybychom tak odhodili všechny přetvářky a kukly a byli tím, čím jsme – jaká by to byla ve světě mela!

 

Poznav svou bídu, pomyslil jsem si v duši: Co tu otročíš? Svět je veliký a svoboda rozkošná věc; pusť se do světa.

            Pustil jsem se do světa a věru nelituji toho! Třeba se mi nevedlo vždycky dle libosti, jsem aspoň, co jsem. Víš, příteli, že stojí psáno:

 

Každý směle na svém jádře stůj,

na něm z dnů svých chrám zbuduj.

 

Slyše to osel, vzdychnul si i pravil lítostně: „Ach, kéž bych i já byl svobodným zvířetem! Ale mne jeden člověk prodává druhému a každému musím mnoho robotovat. Hned nosím, hned tahám a mám ustavičně hlad. Jsem v opovržení a beze vší přízně. Ach, jak zcela jinak byli živi praosli, naši praotcové!“

Šakal pravil: „Co ti brání, milý příteli? Shoď své břímě a následuj mne. Znám kraj úrodný, svobodě příznivý.“

 

Z minulosti nic se osel nenaučí,

nevěda, že z ní budoucnost pučí.

 

Hlupák jen o to, oč brkne dbá;

moudrý vpředu vzadu oči má.

 

Nejpevnější klece splítá,

kdo na ženskou lásku chytá.

Na tu vějičku sedne mnohý ptáček,

a pak už se neodlepí, nebožáček.

 

Pravda je jako starý pelech, a byť se v něm již dosti nepohodlně leželo, ba do něho již zatékalo, přece jej neradi opouštíme a horšíme se na toho, kdo by jej haněl nebo snad nás z něho vyháněl.

 

Každý miluje to, co se mu hodí, buď tělesně nebo duševně. Co se mu staví do cesty, příčí se mu a odporuje, to nenávidí. Pravda je, že každý miluje sebe. To proto, že je sobě samému vždy roven. Zkrátka, bytost a milování sebe samého jedno jest; kořen a původ jakékoli jiné lásky a nenávisti je láska k sobě.

 

Rozumný umí si pomoci ve všem, co se mu stane. Potká-li ho nějaké protivenství z nepřátelské strany, jde mu statně vstříc.

 

Pravda, byť byla i trpká, musí být uznána.

 

Ve slově „pravda“ skrývá se tolik smyslu, že nelze na ně odpovědět. O tom, čemu se obyčejně říká „pravda“, je známo, že nenávidí se nejvíc, ba přemnohým je solí v očích. Ba jen ta jediná je stálá pravda v dějinách, že pro pravdu odjakživa nejvíce srdcí krvácelo. Svět nenávidí pravdu a bojí se jí jako raracha.

 

Bylo-li doposud zákonem: „Zapírej se, obětuj se!“ – přestalo proto zlodějství, podvody, utiskování, vraždy a jiné zločiny? Nepřestalo.

 

Spí v sladkosti hořkost perná,

a v radosti žalost černá.

 

Rozumný podobá se moři, jehož tůně vyzkoumat nelze.

 

Já jsem kočka, ty jsi myš. Mne pobádá přirozený pud, abych stíhala tvé plémě; avšak také vy od přirozenosti nás nenávidíte a nám se vyhýbáte. Jedna i druhá strana jedná správně a nevím, kdo by se nad tím horšil. – „Tak jest!“ – „Tedy dobře!“ – toť heslo rozumného tvora pozorujícího podivný ruch a melu tohoto světa. Něco podobného praví také staré přísloví:

 

Mudrlantsky hlupák hlavou kývá,

moudrý mlčí a jen se dívá.

 

Jiné:

 

Růže voní, trní píchá!

Jak srovnat se to nechá?

Přivoň k růži, ostny nech,

na víc nehleď, naber dech.

 

Praví se:

 

Vyžeň horem přírodu,

máš ji doma odspodu.[1]

 

Každé jednání má svůj čas, a které v čase svém se nevykonává, zůstává bez výsledku.

 

Barva slupky nebývá barvou jádra, zvuk slova ozvěnou srdce, ani sladkost neručí za neškodnost jídla. Znám vrtkavost a křehkost srdcí pozemských tvorů. Vděčnost je jako pára, zakrývá prvotní nenávist, ale bude řídnout čím dále víc, až konečně octne se nabíledni zase přirozené jádro.

 

Přátelství bývá často pouze vnějškové, v jeho nitru skrývá se nepřátelství. Kdo se před ním nemá na pozoru, tomu se může stát, co se stává člověku, jenž si sedne na krk živého slona a usne, ale probudiv se, ocitá se pod sloní nohou, která ho ušlape.

 

Nemám většího nepřítele nad tebe.

 

Opatrný uzavírá přátelství s nepřítelem z nouze a potřeby, dokud nemůže jinak, ale při nejbližší vhodné příležitosti odvrátí se rychle od něho a prchne.

 

Opatrný nevěnuje nikdy nepříteli svou důvěru; nesvěří se mu, ani když dlí nablízku, ba straní se ho, jak jen může.

 

I nepřátelé mohou si dobře činit, avšak mně bude lépe, budu-li se od tebe vzdalovat.

 

I dobrým a přirozeným přátelům bývá časem nepohodlné, jsou-li stále u sebe. Neboť smír a pokoj je úplně nemožný!

 

Prokleti buďte. Běda tomu, kdo má to neštěstí a přijde do styku s takovými lidmi, kteří si myslí, že mohou dělat, co si zamanou a není jim nic zapovězeno; s lidmi, kteří nikoho nemilují, nikoho si neváží, leda toho, z jehož bohatství či vzdělanosti mohou pro sebe kořistit. Dosáhnuvše svého cíle, nemají pro ně více lásky ani přátelství, neprokazují více nic dobrého, neodpustí jim ani ten nejmenší přestupek, ba neuznají ani jejich právo. Tak jsou lidé pokrytečtí. Velké zločiny, jichž se dopustí, považují za malicherné, za veliké však považují nepatrné poklesky, jimiž je jednáno proti jejich vášním nebo libůstkám.

 

Nikdy nevrátím se k tobě. Rozumný vzdaluje se sám toho, jemuž se musel pomstít. Lahodná, úlisná slova a pocty od toho, kdo chová proti tobě nenávist, mohou v tobě vzbuzovat jen ještě větší nedůvěru a bázeň. Před nepřítelem, jemuž ses pomstil, nezabezpečíš se jinak, než budeš-li se ho bát, a nejlépe učiníš, budeš-li se ho stranit. Říkává se: Moudrý považuje sebe samého za tvora, jakého by pohledal a jemuž se nikdo nevyrovná. Také já jsem samojediný, cizí, opovržený. Vy jste na mne uvalili těžké břímě zármutku, které mi nikdo nést nepomůže. Proto jdu pryč a loučím se s vámi.

 

Zajisté víš, že nenávist má pevné, bolestné sídlo v srdci. Srdce samo dává pravdivější svědectví o srdci než jazyk a já dobře vím, že mé srdce nebude svědčit pro tvůj jazyk, ani tvé srdce pro jazyk můj.

 

Jsou, kdo hrávají si se psy a potom je zabíjejí a jedí. Pes, jejich soudruh, to sice ví, ale z kamarádství právě nemůže a nechce se od nich odloučit.

 

Nenávisti je radno se obávat vždy. Moudrý proto není bez starosti, ani když se zdá, že nepřítelův hněv ochabnul. I kdybys mi byl nakloněn, přece bych nebyl beze vší obavy; nepřestal bych se před tebou strachovat a očekával bych stále ze svazku našeho jen něco zlého. Bude tedy lépe a nejprospěšnější, když se spolu rozejdeme, a proto se s tebou loučím.

 

Já jsem dobře přesvědčen, že ke mně mluvíš jinak než smýšlíš. Nesvědčilo by mi dobře, abych zůstal s tebou nadále ve spojení.

 

Člověk nemůže učinit na světě nic lepšího než chrání-li se všeho, co by mu mohlo způsobit zkázu a pohromu. Má všecko promyslit a zvláště si má být málo jist těmi, jimž nelze důvěřovat. Kdo se mýlí slovy svého nepřítele, a tím klame sama sebe, ten je svým vlastním nepřítelem.

 

Moudrý nebojí se nikoho a také nedá se nikým zastrašit; vždycky a všude dovede si pomoci. Jsou tři vlastnosti, které tomu, kdo je má, přinášívají v jakémkoli ohledu uspokojení, jsou mu k službám, ať je kdokoliv, přinesou mu pod ruku vše, co je vzdálené, a opatří mu živobytí i radost.

První z těchto vlastností je: Nečinit nikomu bolest.

Druhá: Dobré vzdělání.

Třetí: Šlechetná mysl.

 

Šakal se varoval všeho zapovězeného – proti zvyku ostatních šakalů, vlků a lišek. Nečinil, co oni činili, nevycházel na loupež jako oni, neproléval krev, nepožíval maso.

Ostatní zvířata se s ním vadila, pravíce k němu: „Nemůžeme schvalovat tvůj život a tvé názory na úctu k životu, protože ti to vůbec neprospívá. Musíš být takový jako jsme my, držet s námi a dělat, co my děláme. Co tě zdržuje od prolévání krve a požívání masa?“

Šakal odpověděl: „Nezatížím svou duši nějakou vinou. Já jsem ve vašem cechu pouze svým vnějším životem, ale nejsem vaším druhem duší a svými skutky, neboť znám ovoce činů.“

 

Šakal prosil: „Chceš-li mi, králi, něco dobrého prokázat, nech mě v této pustině. Zde mohu žít v bezpečí a bez velikých starostí; zde mohu při vodě a zelených bylinách radovat se ze svého života.“

 

Vlk dával na sobě znát, že patřil k poctivým tvorům, kteří nikdy nemluví o věci, které nerozumějí, kterou neznají, nebo dokud se nepřesvědčili o její podstatě.

 

Ví se, že nalezne-li jeden cestu a způsob, jak by druhého zničil, učiní tak. Pamatuj si, že když káně ve svých drápech drží kus masa, že shromažďují se kolem něho ptáci všeho druhu a když pes kost má, že skáká kol něj kdejaký pes.

 

Není povinností moudrého, aby svou přízeň věnoval opět tomu, kdo ukázal se být nevděčníkem a věrolomcem, nezbedníkem, člověkem.

 

Běda světu! Běda tobě, drzá vědo, jež proklatou pochodní svou zvítězivši, vlákala jsi lůzu do našich sklepů, aby se šla s úšklebkem na nás podívat! Běda tobě, světlo tvé proměníme v oheň hranic! Běda tobě, zlá potvoro, již nazývají láskou k národu! Běda i tobě, potměšilý obchode a průmysle, jež rozličnými cestami a dalekými oklikami přivádíte pýchu rozumu!

 

Připravil jsem své srdce na radost i žal.

 

Jen minulost nelze napravit; budoucnosti se dá předejít.

 

Nač proklát tolik drahých srdcí, nač zhubit tolik krásných životů, aby jeden bídný byl tím prodloužen? Já, křehký tvor, nesnesl bych vědomí takového ukrutenství. Podryl bych kořeny svého života tím, čím jsem si jej chtěl zachovat.

 

Život na onom světě je drahý, neboť kupuje se za oběť pozemských srdcí a jejich radostí.

 

Není slovo jako slovo a věc jak věc. Obrať ji na líc a zase na rub – jaký to rozdíl! Jedná-li se o důležitější věci, musí malicherné hříčky mravnosti ustoupit přirozené prostotě. Před lékařem například ani stud beze škody se neobejde.

 

Nepij více jedu jejich řečí!

 

Máme na vybranou buď hanebně zahynout na troskách trůnu a moci, nebo panovat bídně při krvavých činech, bez pokojného života.

 

S nebem kdo se kamarádí,

pyšně tu po zemi řádí.

 

Je nedůstojné ducha klamat sama sebe. Každý má přemýšlet, jak by pronikl chmurami k jasnému světlu.

 

Trůn moudrosti je skvělejší než trůn královské moci.

 

Kebarijun pravil: „Kde člověk vpravdě něco tvoří, ráj povstat musí.“

 

Je žalostná pravda, že hledíme na svět, sám o sobě tak krásný, vsazeni jakoby za mříže předsudků a podivná skla, jež nám zbarvila pýcha z jedné a pochlebenství z druhé strany. Co je jasné, učenci schválně zatemní, aby potom, rozptylujíce ponenáhlu umělou mlhu, mohli se chlubit, že vynalezli světlo. A jaké přípravy a obřady konají se k tomu, co zcela přirozeně jeví se zdravému oku! Moudrost sama je prostá; ale jaké posunky, šaty a znaky vídáme na těch, kdo sami nazývají se strážci nebeských pokladů, majiteli světla a udělovači spásy! Již na první pohled do tváře moudrého Kebarijuna poznávám, že lež byla, co oni mně pravili.

 

Zvenčí nemůže vejít pokoj do duše, musí zrodit si jej sama, ale k jeho vzniku může přispět upřímné slovo rozumného člověka. Tak nemůže žádný lék zhojit tělesnou ránu, ale může obrátit hojivou moc života na dobrou cestu.

 

Není na světě nic sladšího, než vědomí každodenního vzrůstu a rozšíření vědomostí o tom, jak věčný zákon vtěluje se v nadčasovou pravdu a krásu.

 

Sen je stín, pouhá dětská hra našich myšlenek. Kdo by v něm hledal pouhou pravdu, lapal by vítr. Ale jako bývá dětská hra obrazem budoucí, zatím ještě dřímající přirozenosti, proč by i sen nebyl takovým obrazem, z něhož probleskuje zdraví nebo nemoc v těle vznikající, štěstí či neštěstí, jež má svůj původ v okamžitých okolnostech, a vůbec proč by mraky a světélka, jež vznikají nad našimi hlavami, nemohly otisknout svůj obraz v samotné hlavě?

Sen je sen; ale protože jím je, to má svůj původ. Protože budoucnost ovládá přítomnost, je tedy jejím pravým původcem, jako to vidíme ve vzrůstu každého zvířete. Ano, vzrůst znamená to, že budoucnosti slouží přítomnost, a tato je tedy jejím obrazem. Možná, že ve snu napodobuje se budoucí osud. Ale výklad snu je nesnadná věc.

 

Dva nevidí: slepý a nemoudrý. Jako slepý nevidí nebe, hvězdy, zemi a nerozezná, co je nablízku a co daleko, tak také kdo moudrost nemá, nerozezná ošklivé od krásného a dobré od zlého.

 

 

Lvice, lukostřelec a šakal

 

            Lvice, zdržující se v hustém lese, měla dvě mláďata. Když jednou vyšla na lov a mláďata doma nechala, šel okolo jejího brlohu lukostřelec. Spatřiv mláďata, zabil je šípy, stáhl z nich kůže a odnesl si je domů.

            Když se lvice vrátila a spatřila, jak hrozným způsobem mláďata její zahynula, lehla si na zem, válela se celá v zoufalství a strašně řvala.

            Nedaleko byl šakal, který ji pozoroval. Na její řev přišel blíž a pravil: „Co to děláš? – Co se ti stalo? Pověz mi to!“

            Lvice odpověděla: „Lukostřelec, jda tudy, zabil mi mláďata, stáhl z nich kůži a mrtvoly zde pohodil.“

            Šakal promluvil dále: „Neřvi tolik, mírni svou bolest a vzpomeň si jen, že ti lukostřelec neučinil nic jiného, než co ty jsi již vícekráte udělala mnohým jiným. Ti měli také mláďata, také je milovali, měli z nich radost, tak jako ty ze svých mláďat. A proto musíš si od jiných dát líbit, co si jiní musili dát líbit od tebe.“

            Lvice na to odpověděla: „Vyjádři ještě důkladněji a jasněji, co mi říci chceš.“

            Šakal tedy pokračoval: „Kolik ti je let?“

            „Sto.“

            „Čím jsi se živila?“

            „Masem zvířat.“

            „Kdo ti zaopatřil tu potravu?“

            „Lovila jsem zvířata a požírala je.“

            „Měla zvířata, která jsi o život připravila, otce a matky?“

            „Měla.“

            Lvice, vyslechnuvši šakalova slova, uznala, že se prohřešila a její dosavadní jednání bylo jen bezprávím a zločinem.

            Nechala tedy úplně lovu, upustila od požírání masa a živila se jen ovocem a zeleninou.

            Když viděl holub, jenž v tom lese bydlel a živil se plody stromů, že lvice požívá téhož ovoce, pravil k ní: „Myslil jsem, že stromy letos pro velká sucha neměly plody, ale nyní jsem se přesvědčil, že se jimi živíš ty. Upustila jsi snad od dřívější potravy a obrátila se k potravě, jež náleží jiným, a tím jim ubližuješ?“

            Uslyševši lvice doupňákova slova, odřekla se plodů stromů a ustanovila se, že se bude živit již jen bylinami. –

            Toto podobenství poučuje tě, jak nevzdělanec často vlastní škodou bývá odvrácen způsobit ji jiným. Lvice ztrátou svých mláďat byla odvrácena jak od požívání masa, tak také holubovou řečí od požívání ovoce.

            Je nutné a vhodné, aby si to člověk zapamatoval. Tak přísloví praví: Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.

 

Byl prý jednou krkavec a ten viděl koroptev hrdě si vyšlapovat. Ta chůze zalíbila se mu tak, že se ji chtěl také naučit. Snažil se všemožně, ale nedovedl to. Když viděl, že jeho snažení je marné, chtěl chodit zase jako dřív, ale již to nešlo: roztahoval nohy tuze daleko od sebe a zvykl si na nejohyzdnější chůzi mezi všemi ptáky.

 

Moudrý bývá před člověkem často opatrný a má se na pozoru a nesvěří se nikomu, kdežto do rukávu pustí kolčavu a vezme do ruky každé ptáče.

 

Dobrodiní máme prokazovat jen lidem toho hodným, šlechetně smýšlejícím, byť byli nablízku nebo v dáli. Jedná se také o to, aby každý měl správný úsudek a aby odmítl toho, jenž není vítán.

 

Moudrost je nejdůležitější ze všeho.

 

Vyslechnuv tuto poslední řeč mudrcovu, odmlčel se král Dabželim.

 

 

DOSLOV

 

           Hledíme smutně na svět. „Bidpajovy bajky“ poskytnou nám útěchu.

            Nelíbí se nám snad nynější věk?

            „Bidpajovy bajky“ praví, že to tak bylo již před dvěma tisíci lety.

            Velice jsme se zklamali, poznali jsme lidskou faleš, neupřímnost, škodolibost. „Bidpajovy bajky“ dodají nám sílu a ukáží cestu, kudy máme se brát my, abychom zvítězili. –

            V Praze, v prosinci 1893.

Eduard Valečka.

*

Bajky jsou do jisté míry také zcela přirozenou kritikou lidského rodu, viděného a posuzovaného optikou zvířete a to zejména takového zvířete, které musí žít pod knutou člověka a v různých trampotách snášet jeho krutosti a zlomyslnosti. Zvíře se na úlohu soudce nad lidským rodem (nebo spíš věrného zrcadla pro lidi) hodí nejlépe, neboť člověk bývá k člověku zbytečně taktní a nezaslouženě shovívavý a velkodušně přehlíživý. Zvíře však vidí člověka nezaujatě a nemá pochopení pro jeho zločiny a nejapnosti, a to ani tehdy ne, když mu zůstane neporušená lidská psychika, jsouc pouze jako člověk zakleto nějakým zlým kouzlem ve zvířecím těle.

(Misantrop, Zápisník mrtvého muže 6.3.42)

*

Následující video je animovaná bajka z naší Pančatantry, podkreslená hudbou hindu-coreové skupiny Kashir 9:41. Je to bajka o mangustě, lasicovité šelmičce, kterou Indové odnepaměti chovají v domácnostech jako ochránkyni před hady, jež ona loví. V bajce je mangusta sama doma s nemluvnětem v kolébce, když vtom se připlazí had. Mangusta hada zabije, ale když se žena vrátí domů a vidí všude krev, v první chvíli se domnívá, že mangusta zabila dítě. Vezme těžký kámen a v návalu nerozvážnosti milou mangustu usmrtí. Když pak najde na podlaze roztrhaného hada a dítě živé, sezná svůj omyl i hřích, kterého se tak nerozumně dopustila na nevinném zvířeti, ale to je už pozdě litovat svého zbrklého činu. Poučení z této bajky tedy zní:

Ukvapenost je špatný rádce.

 

<<< 1. ČÁST