Misantropova knihovna

ŽIVOT  BUDDHŮV

         Mnohem úspěšnější bylo učení, které hlásal muž jménem Gautama (v jazyce páli Gótamó), patrně o něco mladší současník Džinův. I on pocházel z kšatrijského rodu; byl synem náčelníka kmene Šakjů sídlícího na úpatí Himálaje. Narodil se v Lumbiní u města Kapilavastu snad někdy kolem roku 563 př. n. l.; přesné určení jeho životních dat je dosud předmětem sporů.

         Buddha dostal jméno Siddhártha – Gautama bylo jeho rodové jméno. Byl vychován v dostatku a přepychu, brzy se oženil se svou sestřenkou Jašódharou a narodil se jim syn Ráhula.[1] Potom se prý však naskytl Buddhovi čtverý pohled, který zcela změnil jeho myšlení a celou životní dráhu; uviděl napřed starce nad hrobem, pak těžce chorého člověka, potom nebožtíka – a naproti tomu žebravého asketu, ze kterého vyzařoval vnitřní mír. Konfrontace všedních útrap lidského osudu s pokojem muže oddávajícího se plně náboženskému životu přiměla Buddhu vzdát se rodového bohatství i vladařské kariéry, pro kterou byl předurčen. Odešel do bezdomoví, jak se říká o těch, kdo se vzdají veškerého majetku a jakéhokoli trvalého bydliště, chodil dlouho po světě a zkoušel různé způsoby, jak dojít vnitřní vyrovnanosti; byl poustevníkem, studoval upanišady, prováděl přísné posty a umrtvoval tělo askezí. Ale ani šest let tohoto způsobu života nepřineslo očekávaný výsledek, a tak se Gautama vrátil k existenci žebravého parivrádže neboli potulného askety. Když dovršil pětatřicátý rok svého života, došel konečně pod fíkovníkem v Gaji v Magadhsku osvícení, a to po devětačtyřiceti dnech meditací, z nichž se ho pokoušel vyrušit a svést zlý duch Mára. Ale Gautama dosáhl svého cíle, stal se Buddhou, tj. Probuzeným, odebral se do Váránasí – známějšího mnoha čtenářům pod starším názvem Benares – a tam pronesl ke svým prvním pěti žákům své slavné první kázání neboli, jak říkají buddhisté, „roztočil kolo Zákona“:

         „Jsou dvě krajnosti, mnichové, jichž se má vystříhat ten, kdo se zřekl světa. Které to jsou? Život oddaný choutkám, připoutaný k slastem a rozkoším, jenž je nízký, hrubý, tuctový, neušlechtilý a neprospěšný; a život oddaný sebetrýznění, plný strádání, neušlechtilý a neprospěšný. Oběma těmto krajnostem se Dokonalý vyhnul, mnichové, a plně pochopil střední stezku, co otevírá oči, skýtá poznání, vede k uklidnění, k vědění, k probuzení, k nirváně.

         A která je, mnichové, ta střední stezka, již Dokonalý plně pochopil, co otevírá oči, skýtá vědění, vede k uklidnění, k poznání, k probuzení, k nirváně?

         Je to tato ušlechtilá osmidílná cesta – totiž: pravý názor, pravé rozhodnutí, pravá řeč, pravé jednání, pravé žití, pravé snažení, pravá bdělost, pravé soustředění. Toto, mnichové, je ta střední stezka, již Dokonalý plně pochopil, co otevírá oči, skýtá vědění, vede k uklidnění, k poznání, k probuzení, k nirváně.

         Toto pak je, mnichové, ušlechtilá pravda o strasti: zrození je strastné, stáří je strastné, nemoc je strastná, smrt je strastná, spojování s věcmi nemilými je strastné, odlučování od věcí milých je strastné – zkrátka: patero skupin lpění je strastné.

         Toto pak je, mnichové, ušlechtilá pravda o původu strasti: je to ona žízeň, jež vede k znovuzrození, je provázena radostí a vášní a tu a tam se něčím potěší – totiž: žízeň žádosti, žízeň vznikání, žízeň zániku.

         Toto pak je, mnichové, ušlechtilá pravda o zničení strasti: je to zničení oné žízně pomocí úplné bezvášnivosti, je to vzdání se, odvrhnutí, uvolnění se, neulpívání na oné žízni.

         Toto pak je, mnichové, ušlechtilá pravda o stezce vedoucí k zničení strasti: je to tato ušlechtilá osmidílná cesta – totiž: pravý názor, pravé rozhodnutí, pravá řeč, pravé jednání, pravé žití, pravé snažení, pravá bdělost, pravé soustředění...“

         Ve věku osmdesáti let opustil Buddha tento svět, aby se už nikdy znovu nenarodil, neboť se definitivně osvobodil z pout neustálých přerodů.

BUDDHOVO  PŮVODNÍ UČENÍ

         K vysvobození z neustálého koloběhu životů, jejichž základem jsou útrapy, volí Buddha zlatou střední cestu a odmítá jak požitkářství, tak i asketické sebetrýznění. Člověk musí poznat pravdivost čtyř základních, jak říkají buddhisté, ušlechtilých pravd – že všechno, od narození až po smrt, je spojeno s utrpením, že toto utrpení vzniká z lpění na životě a ze žízně po bytí, že k přerušení řetězu stálých utrpení je třeba odstranit toto lpění a žízeň a že k tomuto cíli vede jedině takzvaná osmidílná cesta. Skládá se ze správného názoru, správného rozhodnutí, správné řeči, správného chování, správného způsobu života, správného usilování, správného myšlení a správné meditace.

         Ale protože setrvání v rodině a výdělečném životě je projevem lpění na majetku a světské existenci, je život mnicha či mnišky považován za vyšší formu, vedoucí k cíli přímější cestou. Běžné náboženské úkony jako modlení a oběti nijak k dosažení spásy nepomáhají a ničím tu člověku nemohou být nápomocni ani bohové, jejichž existenci sice nepopírá,[2] ale nenalézá pro ně ve svém systému místo. Neboť člověk se musí plně soustředit na to, aby podle návodů buddhismu, obsažených ve sbírkách Buddhových kázání a nauky, přeťal řetěz neustálých zrodů a dosáhl nirvány, vysvobození z pout existence.

INDIE  PODLE DŽÁTAK

         Čandálové jsou nosiči mrtvol a pulkasové jsou označováni tu za uklízeče zbytků obětních květin, tu zase za lovce. Obojí tvoří dno kastovní společnosti a reprezentují početné vrstvy, jejichž doteku se příslušníci vyšších stavů vyhýbají, protože jej pokládají za znečišťující.

         Hovoří se tu také o „bráhmanských vesnicích“, kde žijí bráhmani izolovaně od ostatních vrstev, jejichž znečišťujícího doteku se obávají.

         Rolníci pracují na dědičných polích, z jejichž výnosu musejí odvádět panovníkovi určitou stanovenou část v podobě pravidelných ročních poplatků; nejčastěji to byla patrně jedna šestina úrody.

         Mluví se o čtyřech typech otroků – o těch, kteří se stali otroky zajetím ve válce, o lidech upadlých do otroctví odsouzením soudu, pro dluhy nebo dobrovolným prodejem sebe sama.

ŘEKOVÉ  O INDII

         Všichni Řekové zdůrazňují jako zvláštní zvyk panující v Indii mnohoženství a všímají si samozřejmě také satí, obřadu, při němž se manželka, které zemřel muž, nechává zaživa upálit spolu s jeho mrtvolou. Řečtí autoři uvádějí pro tuto zvláštnost indického života i kuriózní „vysvětlení“, jehož původ není znám – v minulosti prý byly tak časté případy, že manželka otrávila svého chotě, až bylo nařízeno, aby vždy odešla ze světa společně s ním.

         Vousy si prý Indové barví různými barvami.

PANOVNÍK

         Chlapec byl považován za dospělého od svých šestnácti let a dívka od dvanácti. Otrokem se může stát každý, pokud se sám prodá do otroctví, z něhož se však může opět vykoupit. Pokud otroci pocházejí z vyšších vrstev, nesmí je pán nutit vykonávat „znečišťující“ práce. Chráněna je také otrokyně před zvůlí svého pána; jestliže ji znásilní, musí ji propustit na svobodu a vyplatit jí odškodné, a stane-li se otcem jejího dítěte, třeba i s jejím souhlasem, musí propustit na svobodu matku i dítě.

AŠÓKOVY  ZÁSADY A VLÁDA

         „Zde nesmí být zabit ani obětován žádný živý tvor...“

         „Všude v říši bohům milého krále Prijadaršina zajistil bohům milý král Prijadaršin dva druhy lékařské péče – ošetření pro lidi a pro zvířata. Dal dovézt a zasadit léčivé rostliny prospěšné lidem i zvířatům všude tam, kde se nedostávají. U cest dal zasadit stromy a vykopat studny pro užitek zvířat i lidí.“

         „Bohům milý král Prijadaršin takto praví: A na cestách jsem dal zasadit banánovníky. Budou poskytovat zvířatům a lidem stín. Nechal jsem zasadit háje mangovníků. Každého půl króše[3] jsem dal vykopat studně a nechal jsem udělat odpočívadla a rovněž mnoho vodních stanic na různých místech k užitku zvířat a lidí...“

         Opětovně varuje Ašóka ve svých ediktech před prudkostí, krutostí, hněvem, domýšlivostí a závistí, které „vedou ke hříchu a pádu“, a využívá i své vladařské moci, aby omezil zabíjení zvířat a vypalování lesů.

AŠÓKŮV  VÝZNAM

         Ašóka patří bezesporu k největším postavám indické historie. Poprvé sjednotil pod svou osvícenou vládou většinu území indického subkontinentu a zajistil svému rozsáhlému impériu celá desítiletí míru a pokojného vývoje, jaká Indie ve svých tisíciletých dějinách zažívala jen velmi zřídka. Na jeho velikosti nic neubírají ani úvahy některých indologů, kteří poukazují na to, že Ašókovy ušlechtilé lidské i vladařské zásady byly pravděpodobně motivovány spíše politickou strategií než etickými pohnutkami – že k trvalému míru a humánní vládě se přihlásil až potom, kdy už dobyl téměř celou Indii a potřeboval svou moc stabilizovat a upevnit. Vždyť pro tak mocného vladaře, jakým byl Ašóka, by jistě nebylo nijak zvlášť obtížné připojit k říši i nevelká samostatná jihoindická království a případně také pokračovat ve výbojích mimo indické uzemí. Nic takového však neudělal. A skutečnost, že ani při svých osvícených názorech nepropadl naivnímu pacifismu – nezrušil nikdy armádu ani trest smrti – svědčí o vladařské prozíravosti, mající na zřeteli především rozkvět království a blaho poddaných.

΅ Dobyvatelé a buddhisté ΅

SOCIÁLNÍ ASPEKTY

HINDUISMU A DHARMAŠÁSTRY

         „Když hospodář spatří na sobě vrásky a šediny a uviděl již děti svých dětí, nechť odejde do lesů,“ praví Manuův zákoník a nařizuje člověku v tomto stadiu života, kdy je zván vánaprastha, aby se vzdal všeho přepychu a pohodlí a zaměřil se jen na obětování bohům a myšlenkám na spásu. Zde ho může ještě doprovázet i manželka. Zato v poslední etapě, kdy se stává sannjásinem neboli potulným asketou, musí se vzdát jakéhokoli spojení se světem i rodinou, chodit z místa na místo a nemyslet na nic jiného než na konečné vykoupení.

΅ Guptovci ΅

ČÍNŠTÍ

POUTNÍCI V INDII

         Süan-cang napsal: „Indie bývá přirovnávána k měsíci, protože se v ní udržuje nepřetržitá posloupnost světců a mudrců, kteří všechny a všechno vedou a řídí a jako měsíc rozdávají svůj jas kolem.“

LÉKAŘSTVÍ

         Jakousi specialitou indické medicíny[4] bylo, že kladla velký důraz na teorii, hygienu a předpisy, jež měly zabraňovat vzniku chorob. Indičtí lékaři byli také později značně handicapováni zákazem pitvy, vyplývajícím z pojetí mrtvého těla jako nečistého objektu, který rituálně poskvrní každého, kdo se ho dotkne.

         Přijímaná potrava a tekutiny procházejí v těle metabolickým cyklem trvajícím třicet dní, při němž se postupně vytváří krev, maso, tuk a kůže. Každé narušení rovnováhy vede k chorobám, které vyžadují zásah lékaře.

         Lékaři si všímají také závislosti nemocí na počasí a podnebí a velmi často zdůrazňují tak důležité okolnosti pro zdraví člověka, jako je čerstvý vzduch a dostatek světla.

MATEMATIKA

         Oborem, v němž mohli starověcí Indové nejvýrazněji uplatnit své rozvinuté schopnosti abstraktního myšlení, byla matematika.

         Indická matematika dospěla mnohem dřív než evropská k velkému objevu desetinné soustavy a především nuly, kterou pak předala ostatnímu světu spolu se svými číslovkami prostřednictvím Arabů; vždyť to, čemu říkáme arabské číslice, je ve skutečnosti modifikovaný znakový soubor starých Indů, jehož převzetí západním světem Arabové jen zprostředkovali.[5] Ne náhodou říkali matematice hindisat („indická“). Význam indické matematiky pro celý svět charakterizuje A. L. Basham[6] takto: „Dluh západního světa Indii v tomto směru nelze ani docenit. Většina velkých objevů a vynálezů, na něž je Evropa tak hrdá, by byla nemožná bez rozvinutého matematického systému, a ten by byl zase nemyslitelný, kdyby se Evropa nebyla zbavila těžkopádné soustavy římských číslovek. Neznámý muž, který vynalezl nový systém, byl ze světového hlediska po Buddhovi nejvýznamnějším synem Indie. Ačkoli jeho objev bereme jako samozřejmost, byl dílem práce analytického mozku první třídy a zasloužil by si mnohem více poct, než se mu zatím dostalo.“

         Specialisté už dávno vypočítali dlouhou řadu dílčích úseků matematiky, v nichž starověcí Indové předhonili Evropu o celá staletí. Připomeňme si alespoň, že Árjabhata dovedl například určit takzvané Ludolfovo číslo, používané k výpočtu poloměru a průměru kruhu, na čtyři desetinná místa a jeho bezprostřední následovníci dokonce na devět; že ve svém díle pracuje s matematickou hodnotou nuly a nekonečna; že řeší skoro moderním způsobem lineární rovnice; že jiní starověcí indičtí matematikové znali nezávisle na Řecích Pythagorovu větu, sinus i kosinus atd.

VYPRÁVĚČSKÁ  LITERATURA

         Nejzdařilejším a také v celém světě nejproslulejším dílem tohoto druhu je patrně Paňčatantra (Patero ponaučení):

S námahou na horu dovalíš kámen,

dolů sám spadne však.

Pokud jde o ctnosti a hříchy lidí,

je tomu právě tak.

΅ Indie po Guptovcích ΅

ZPRÁVY

POUTNÍKA SÜAN-CANGA

         „Řezníci, rybáři, komedianti, popravčí a metaři jsou vykázáni za město a své příbytky musí mít jaksepatří označené. Když tito lidé přicházejí do města anebo se z něho vracejí, musí chodit po levé straně cesty. –

Zdi si pro ozdobu líčí vápnem a zem kvůli čistotě natírají kravským lejnem. Všude mají také rozestaveny sezónní květiny. Dveře se otvírají na východ a rovněž královský trůn je obrácen k východu.“

         Süan-cang vysoce oceňuje čistotnost Indů a osobní hygienu, které „dodržují úzkostlivě a nic si v tomto směru neodpustí. Před každým jídlem si napřed umyjí ruce; nikdy nejedí z toho, co zbylo z předchozího jídla; nepředávají si navzájem své jídelní misky; hliněné a dřevěné nádobí po použití zahazují; nádobí ze zlata, stříbra, mědi a železa se musí pokaždé dobře vytřít a vyleštit. Ihned po jídle si Indové čistí zuby žvýkacím vrbovým proutkem a umývají si ruce a vyplachují ústa. Dokud s tím neskončí, nesmí se jeden druhého dotknout.

         Cibule a česneku tam pěstují málo a rovněž jich zřídkakdy používají k jídlu.[7] Jestliže má někdo ve zvyku jíst cibuli a česnek, je vykázán za město. Co se týče masa z krav, oslů, slonů, koní, prasat, psů, lišek, vlků, lvů a opic, zákon je nedovoluje pojídat. Kdokoli takové maso jí, vystavuje se veřejné ostudě a všichni jím pohrdají. Takový člověk je pak nucen žít za městem a jen zřídkakdy se smí ukázat mezi lidmi. Buddhističtí šramani[8] a bráhmani pijí pouze šťávu z hroznů a cukrové třtiny a žádné víno nebo alkohol.

         Protože veřejná správa je velkorysá, jsou i úřední záležitosti jednoduché. Rodiny nejsou registrovány v úředních seznamech a jednotlivci nejsou povinováni žádnými nucenými pracemi. – Protože daně a poplatky jsou nízké a nucených prací se užívá šetrně, zůstává každý u zděděné profese a všichni si hledí rodového majetku. – Ti, kdo pracují na propachtovaných královských pozemcích, z nich odvádějí šestinu výtěžku jako poplatek.“

         S hlubokou úctou se pak Süan-cang vyjadřuje o lidech, kteří nestavějí ve svém životě na první místo materiální hodnoty:

         „Kromě toho jsou tu lidé dobře znalí dávnověku a milovníci všeho vytříbeného a zjemnělého, kteří dávají přednost ‚spokojenosti v ústraní‘, to jest životu v zdrženlivosti a odříkání. Ti se pohybují jakoby vně a mimo věcí tohoto světa a životem procházejí vzdáleni lidských strastí a slastí. Těchto lidí se nedotkne ani přízeň, ani opovržení světa. Jejich věhlas se šíří daleko a panovníci jim prokazují pocty a vzdávají hold, avšak žádnému z nich se nepodaří přimět je k tomu, aby přišli k jeho dvoru. Protože stát si váží inteligentních a moudrých lidí a národ má v úctě učenost a vzdělanost, dostává se těmto lidem mnoha vyznamenání a pochval a jsou rovněž zahrnováni mnoha obřadnými poctami. To je pak ještě více utvrzuje v jejich odhodlání a usilovném studiu. I když rodiny těchto lidí žijí v hojnosti a blahobytu, přesto oni sami se rozhodli být jako tuláci, kteří se potulují z místa na místo a žebrají si o jídlo. Tyto lidi šlechtí jejich vědění a jejich chudoba jim není na hanbu. Naproti tomu ve všeobecné neúctě a opovržení jsou ti, kdo si hledí pouze lelků a povinnosti zanedbávají, kdo se starají pouze o to, co dobrého sníst a do čeho drahého se obléci, protože v takových není žádných ctností a také žádného ‚soustavného cviku‘. Hanebná pověst o nich se šíří do daleka.“

ČÁLUKJOVCI

         Podle Süan-canga jsou milovníky soubojů, a „prohraje-li jejich vojevůdce bitvu, nepotrestají ho, nýbrž mu vydají ženský oděv a nechají ho, aby si vyhledal smrt sám“.

΅ Soupeření o Kanjákubdžu ΅

BHÓDŽA

A DÉVAPÁLA

         Panovník Nágabhata II. zemřel v roce 833, podle legendy „ponořením svého těla do svatých vod Gangy“.

NJÁJA

         Njája, jejímž základním textem je Njájasútra od Akšapády Gautamy někdy z počátku našeho letopočtu, označuje za cíl života spásu, kterou pojímá jako osvobození duše od všeho, co jí brání v získání radostné existence. Té může člověk dosáhnout jedině úplným a neomylným poznáním těch nejdůležitějších složek života, a proto tu zaujímá prvořadou důležitost správný způsob uvažování, logika.

         Logiku pojímá jako plot ochraňující semínka velkých pravd.

VAIŠÉŠIKA

         Vaišéšika sdílí základní filozofické názory s njájou, ale rozpracovává především kosmologii. Jejím základním dílem je Vaišéšikasútra od Kanády. Předpokladem k dosažení spásy a blaženosti je poznání v obdobném pojetí jako u njáje.

         Každá duše (átman) je individuální a vesmír je vlastně mnohostí duší, z nichž každá má svou vlastní individualitu a výlučnost. Procházejí nesčetnými životy, obtíženy následky činů. Podmínkou dosažení spásy je nutnost uvědomit si obecnosti i zvláštnosti všech objektů poznání, z nichž se skládá celý svět. Hlavní důraz je tu položen na individuálnost, jedinečnost a odlišnost (vaišéšja) – odtud také název této školy.

         Atomy, ze kterých se skládají základní substance, jsou věčné a nezničitelné; na konci věku dojde sice k jejich „rozložení“ a vzájemnému oddělení, ale jejich novým složením vzniká opět další svět. Odtud je už jen krok k překvapivě moderně znějící teorii, že věčná a nezničitelná je jen podstata atomů, nikoli jejich konkrétní existence, neboť ve skutečném životě je každý atom okamžitě nahrazován dalším atomem, zrozeným z něho na základě zákona o kauzalitě; to proto, že je-li atom minimální co do prostoru, musí být minimální i co do svého časového trvání. Už nejednou bylo upozorněno, jak Kanáda předjal o celá staletí některé stránky Planckovy teorie kvant. Přitom je třeba znovu připomenout, že Indové nebyli experimentátory a že jejich teorie jsou založeny jedině na uvažování a myšlenkovém vyvozování.

SÁNKHJA

         Sánkhja učí, že život je podroben trojímu druhu zla a utrpení. První pramení z fyzických a mentálních poruch, nemocí a bolestí, druhý z jednání druhých tvorů a třetí působením živlů. Všem těmto zlům je možno uniknout pravým poznáním, jímž je poznání podstaty světa a místa člověka ve světě.

         Svět se vyvinul ze základní hmotné podstaty (prakrti) a je obdařen třemi vlastnostmi (guna); jsou to sattva (dobro, ctnost), radžas (vášnivost) a tamas (tma, zlo), které skládají povahu prakrti jako třípramennou šňůru. Vnímáme je jako vlastnosti veškerenstva, jež prostupují všechno – lidi, zvířata, neživé objekty i jakoukoli činnost a dění. Převažuje-li sattva, dává vzniknout pravdě, dobrotě a kráse, radžas násilí, hněvu a činorodosti a tamas zlu, hlouposti a neštěstí.

         Individuální duše puruša je jakýsi mužský princip – vědomý, ale nečinný a sám o sobě činnosti neschopný. Teprve když jej zaktivizuje prakrti jako ženský princip, který zase sám o sobě postrádá vědomí a cítění, nabývá puruša schopnosti jednat; oblíbeným příměrem k snazšímu pochopení je tu přirovnání puruše k muži, kterého teprve žena-prakrti přiměje k činnosti. Nikde tu není místo pro žádného božského ducha ani Nejvyššího pána. Proto bývá také sánkhja charakterizována jako niríšvaravádí, tj. „bezbožská“, ateistická doktrína.

JÓGA

         Jóga znamená doslova „metodu“. Člověk musí především nabýt schopnosti plného soustředění na předmět svého hloubání, a toho nemůže dosáhnout nikdo, kdo k tomuto úkolu dlouho a soustavně necvičil svou mysl i své tělo. A tak se jóga postupem doby stává stále víc určitým druhem cvičení, o němž jsou její stoupenci přesvědčeni, že může člověka obdařit nadpřirozenými schopnostmi a nadlidskými vlastnostmi, jaké prostý smrtelník nemá.

         Pro pravého jógina je to ovšem jen prostředek k dosažení spásy. Jóga stejně jako sánkhja při tom nepřipouští žádnou boží pomoc. Zatímco sánkhja neposkytla ve svém systému místo jakékoli božské bytosti, jóga uznává Íšvaru, Nejvyššího pána, ale jen jako věčně existující vzor dokonalosti nezasažený nedostatky a zlem, které postihují všechny ostatní bytosti.

         Surendranáth Dásgupta, autor znamenitých dějin indické filozofie, píše: „Než je mysl schopna vysoké meditace, je třeba ji očistit od všech běžných znečištění. Proto se musí jógin cvičit v absolutním neubližování všem živým tvorům, nekradení, absolutní a přísné pravdivosti, absolutní pohlavní zdrženlivosti a nepřijímání ničeho, co není absolutně nutné. Tomu se hromadně říká jama. Ruku v ruce s dodržováním těchto zásad musí člověk pěstovat také vnější čistotu omýváním a vnitřní čistotnost mysli, spokojenost mysli, zvyk snášet všechny útrapy horka i zimy nebo udržovat své tělo v nehybnosti a setrvat v mlčení, studovat filozofii a meditovat o Íšvarovi. To vše se hromadně nazývá nijama.“ Dalšími stadii jsou pratjáhára, odvrácení smyslů od objektů vnějšího světa, dháraná, soustředění mysli, dhjána čili meditace, a konečně samádhi, naprosté soustředění a nejvyšší fáze, při níž všechno ostatní přestává pro jógina dočasně existovat.

VÉDÁNTA

         Aby došel spásy, musí člověk přetnout pouta s veškerou činností a světem a žít životem poustevníka v úplném osamocení.

ABHINAVAGUPTA

         Žil ve druhé polovině desátého a na počátku jedenáctého století a byl to kašmírský bráhman s encyklopedickými vědomostmi. Připisuje se mu celá řada literárních děl, například známá Tantrálóka (Osvětlení tantry), dokazující jeho příslušnost k tomuto náboženskému směru. O jeho životě koluje mnoho legend. V Kašmíru se například udržela pověst o tom, jak Abhinavagupta zakončil své působení – spolu s dvanácti sty žáky prý vstoupil do horské jeskyně a nikdy už z ní nevyšel. V jedné básni, považované za dílo jeho přímého žáka, je líčen jako nevšední mystik sedící v zahradním pavilónku z křišťálu; na krku má zavěšen hudební nástroj a chvěje se v extázi.

΅ Objevování starověké Indie ΅

         Naše země zasáhla vlna zájmu o indickou minulost, která se přelila přes Evropu na počátku 19. století, ve specifickém kontextu českého národního obrození. Jeho největší postava Josef Dobrovský se poprvé setkal s indickým jazykem už kolem roku 1790. Dobrovského následný zájem o sanskrt a zejména příbuznost indických jazyků se slovanskými pokračoval v díle Josefa Jungmanna, který označoval sanskrt za „matku jazyků slovanských“ – názor, který byl pro všechny obrozence v dobách bojů za uznání češtiny jako jazyka hodného stát se nástrojem národní kultury zdrojem posily a povzbuzení. Ján Kollár srovnává staroslovanský panteon s hinduistickým.[9] Indická literatura a její náměty pak inspirují díla velkých českých spisovatelů a básníků Julia Zeyera, Svatopluka Čecha i Jaroslava Vrchlického, který je rovněž spolupřekladatelem sanskrtské literatury do češtiny.

<<< 1. část