Misantropova knihovna

Velká „tělesná bolest“ je „summum malum“[1]: je vždy provázena velkým duševním utrpením; ne však naopak. Zvláště u vysoce inteligentního ducha přitahuje tělesná bolest vždy ohromné, nepřiměřené jí duševní utrpení. Je-li velká, jaké metafyzické černé propasti otvírá! U obyčejných lidí tomu tak není; aspoň neslyšel jsem o tom u nich nikdy ani slůvko. Snad proto, že ta holota je němá? Němá tvář... Myslím tím ovšem jen „vnitřní němotu“: neschopnost uvědomit si, co se v nich děje. Oč jsou lidé němější vnitřně, o to žvanivější zevně.

Nejlepší prostředek k povznesení národa: devět desetin zahubit: obrácené decimování.

Bůh: kreatura člověka. Ale co je pak člověk?

Svět sám sebe si hnusí, utíká od sebe: mé základní filosoféma.

Nejsem člověk. Omyl by to byl, že bych byl něco tak bídného.[2] Jsem božská, nade vše povznesená, nevyslovitelná bytost; nejvznešenější metafyzický „netvor“; jsem něco hrůzného, nejdokonalejšího, nejvyššího. Tedy nemohu nic jiného chtít, než stále sám sebe potvrzovat: být sebou, sebe milovat.

Co ví opičí horda, ta smečka psů, zlomyslnými bohy na řetězu vedených, mrskaných, štvaných o intelektuální poctivosti? „Nejvyšší duchové“ myslili dosud právě tak zvířecky instinktivně, jako srali.

Kdybychom se přestali nejhruběji obelhávat, vstřelili bychom si okamžitě kouli do hlavy. Považuj sebevraždu za nejsamozřejmější ze všech povinností. Kategoricky káže vše vznešenější v člověku okamžitou sebevraždu; co se jí vzpírá, je vše červí na něm, zvířecí. Proč chce člověk stále a stále jen žít? Jednoduché: následkem selekčního zákona udržela se zde jen taková animalia, u nichž špinavé „životní instinkty“ (přesněji řečeno myšlení, že musíme za každou cenu zůstávat v záchodu, dokud nebudeme z něho vyhozeni) byly nejsilnější, neomezeně vládnoucí (Židé mezi národy, kteří octli se v podobné situaci). Z animálů touto selekcí vyvržených, tj. čistších, stvořila se snad vyšší „republika“ tančících na oblacích[3] jako my na blátě... – Nietzsche neboli hymnus na reterát.[4]

Svět je ne vůle, ale zvůle.[5]

Nesrat se se životem. Všichni lidé serou se s ním. To zůstává opovrženíhodným za všech okolností.

Kde je člověk, jenž má při každé fyzické i „duševní“ práci intenzivní pocit lenosti, maření času, zahanbující výčitky svědomí? Toto cítění leží sto mil nad pracovitostí a pílí všech těchto lidiček.

Nenašel jsem člověka, na němž by bylo zřejmé (jako na Sókratovi u Platóna) přemýšlení. Často např. čtou, ale nikdy si nesednou na čtvrt hodiny, aby řekli okolí: „Přemýšlím, nechci být rušen.“ Jako by se za přemýšlení styděli – tj. nepřemýšlejí... Jejich myšlení je každý okamžik určováno jen zevními větry. Všichni lidé, jež jsem poznal, byli jen hříčky vnějšku, pápěrky peří na jeho větru.

Jednotlivosti jsou psi. Jen všeobecné jest ušlechtilé. Jakmile sestoupím od všeobecné ideje k jakékoli jednotlivosti, stal jsem se otrokem. „Proč to?“ musím se stále ptát. „Proč to dělám?“ Podobné otázky lidstvo dosud si nekladlo. Lidstvo ptalo se dosud na všechno, jen ne na to, co za otázku stálo.

„Život“: brodění se hnojnicí, abychom vynesli z ní hovno; člověk: osudem poslaný pes, aby z hnojnice aportoval něco na povrchu plujícího, co s obvyklou rozumností „praktického rozumu“ považuje za zlato (nevidí, že kleslo by ke dnu); teprve když to v držce drží, pozná, že má hovno.

Velký spisovatel měl by sdělovat jen myšlenky předně nanejvýš důležité a za druhé zcela nové. Jinak je spisovatelství tlach. Všichni dosavadní spisovatelé byli z tohoto hlediska jen tlachalové, rozřeďovatelé řídkých břeček, opakovači nicotností, jež jen lůzu zajímaly. Básník, malíř, skladatel: oblékači mizerných potvor do luzných oděvů.

Nutno sestoupit všude ještě nesmírně hloub? Či nesedí pravda neviděna na nose? Že lidstvo dosud ji nenašlo? Pah! Lidstvo, tento řetěz řetězem k sobě přikovaných galejníků!...

Každý volný, vskutku volný čin myšlení je člověku pod trestem zvrácenosti zakázán.

Dnes chválí se v beletrii jen to, při čem se zívá.

Nesmyslnost světa činí jeho smysl.

Ještě jsi se ve vznešeném neutopil – sotva tam chodidlo smočil –; jak opovažuješ se tedy o něčem vážném mluvit?

Jedna z fatálních filosofických blbostí: že existuje něco daného.

Vyšší duševní snahy u mužů plní lepší ženy tam nahoře stejnou pohlavní rozkoší, jako zde penis.

Postačí, že začnou dva horlivě disputovat, je-li větší Platón či Aristotelés – a již kupí se lidé, čekajíce, kdy počnou padat facky.

Místo „to jsem se natrápil,“ řekne pravý muž vždycky: „To jsem se nazlobil.“

Češi jsou v cizině hledáni nejvíce jako – zloději.[6]

Chceš-li vidět mnoho, vidět vše, jedinou cestou k tomu je uvidět jasně jedno. Jakákoli vskutku jasná myšlenka je pochopením Všeho – rozluštěním světového problému.

Že byl Nietzsche především kritik a překonatel morálky, svědčí o jeho nedostatečné velikosti: příliš svěží byly v něm ještě upomínky na nevýslovně nízkou stádnost. Měl o vznešeném velmi intenzivní představy: tak má žíznící velmi živé představy zurčících, svěžích pramenů. Kdo něčím je, vskutku, nemá příliš živé vědomí toho: jeho poměr k věci vyčerpává se bytím jí, praktikováním jí, – činem – na myšlenku zbývá málo. Jdu volně po „nemorálních“ cestách, ani mně nenapadne pochybovat o jejich dobru, nekonečně za mnou, nejvlastnějším, leží žalostná lidskost.

Moudrost spočívá téměř v poznání světového, nekonečného bláznovství.

Strašně oddálil jsem se ode všeho „lidského“. Opovrhuji vším, čeho si lidé cení.

Co mně lidi především charakterizuje, je jejich dobytčí instinktivnost. Největší jsou v tom stejní jako nejmenší. Chtějí jen instinktivně, neumějí vskutku chtít chtíti.

Kde hlásí se božské, přestává lidská, zvířecí plodnost; analogon: génius.

Nic není hodno odpovědi.

Vše lidské musí být zničeno.

Krása je vznešenost – toť rozluštění staré otázky. Proč přisaje se vznešené na krásné? Proč někteří ptáci, chtějíce vzletět, musí vystoupit na nějakou sebemenší vyvýšeninu? – Hudba: její velikost je právě jen ve vznešených pocitech, připínajících se v řetěze delším nebo kratším na ubohou krásu harmomelodičnosti.

Každá „dokonalost“ je nízkost – oslepivší se omezení se. Bůh sám je nízký.

Člověk – opice opice, zrůda zrůdy.

Snad jest dobytčí, animální život něco vyššího, než život božský, život průhledného, světelného poznání; snad „hmota“ víc než duch, snad hrubá krev víc než éter.

Žrát je lehké, myslit těžké. Kde se myšlení nedaří, uchýlí se do přístavu žraní.

Τά πολιτικα[7]: nejkrásnější zrcadlo blbého egoismu.

K úspěchu mezi lidmi patří pravidlem a za normálních okolností jen co je opovržení hodno.

Není opovrženíhodnější grimasy nad zbabělé obyčejné usmívání se.