Imre Madách: Tragédie člověka - 1.
(výpisky)
LUCIFER
Bez poznání život promarnit,
oddat se víře – to je pohodlné,
mnohem těžší – stát na vlastních nohách!
Všimni si orla, který krouží v oblacích,
všimni si krtka, který v zemi ryje,
oba mají jiný obzor.
Ne, říši duchů člověk neobsáhne,
pro člověka je člověk ideálem
a pro psa pes, když za druha ho přijme
a když ho uctí jako přítele.
Ale tak jako ty psem pyšně pohrdáš
a stojíš nad ním jako jeho osud,
sypaje naň kletbu nebo požehnání,
stejně tak pyšně hledíme my na vás
z nesmírné výšky velké říše duchů.
Už omrzelo mě druhé místo v řadě,
i jednotvárný pravidelný život
a nezřetelný sbor dětských hlásků v nebi,
co všecko chválí a nic nezatratí.
Už toužím po boji a nesouladu,
jenž nový svět a novou sílu zrodí,
kde sám duch najde uplatnění.
EVA
Mne čeká krásný úkol:
budu první matkou na světě!
LUCIFER (stranou)
Ta idea je, ženo, chvályhodná,
tím lidská bída bude znásobená!
LUCIFER
Jen to mi může vzdorovat, co vládne,
co duch je jako já. Či snad si myslíš
– že když bez hluku, skrytě pracuje –
že nemá sil? Ach, nevěř! V šeru sedí,
co světy hroutí a též nové tvoří,
neb zrak tvůj pohled naň by nesnesl.
Jen lidské dílo vypíná se
v hranicích bytí jepičího.
LUCIFER
Život je věčný vznik a věčný zánik.
LUCIFER
Jen bojem můžeš chvilku slasti vykoupit.
LUCIFER
Všecko, co žije, tentýž má život,
stoletý strom i jednodenní muška.
Procitne, roste, miluje se, hyne,
naplňujíc dílo, plníc své tužby.
Čas vlastně stojí: to my se měníme,
a jedno, zda století to je či den.
I tvoje tělo se jednou rozpadne,
v stých podobách však znovu ožiješ
a nic nemusíš začít odznova:
všecko, co pocítíš a zakusíš,
bude ti patřit milióny let.
LUCIFER
Zrcadlení světa klamné je:
jen můj paprsek je znakem naděje.
LUCIFER
Lidský dav je odsouzený, aby navždy tahal
jak tažné zvíře mlýnské žernovy
pořádků světa. Chceš ho osvobodit?
Nepřijme volnost, ač mu ji nabízíš
a nového si pána zítra najde.
Myslíš si snad, že by trpěl jařmo,
kdyby sám neměl zapotřebí pána
a cítil by se sebevědomějším?
ADAM
Tak proč ječí, jako kdyby trpěl
v otroctví svém?
LUCIFER
Ani neví proč.
Vždyť každý člověk touží po moci,
a tento pocit – ne ten o bratrství –
široké masy pod zástavy žene,
byť nechápou pojem svobody,
jen cosi jako tušení je vede
za vším novým, za každou novotou,
jež popřením je jsoucího;
v tom vidí masy ztělesnění snů
o lidském štěstí a blahobytu.
Lid hluboké je moře, paprsky slunce
jím neproniknou; bude stále temné,
jen vlna, kterou vyhodí na povrch,
zaskví se v slunci; možná jsi tou vlnou.
ADAM
Pryč s otroctvím! Já volnost dávám všem!
ADAM
Úzký a křehký je tvůj obzor, ženo.
EVA
Když padne klenot do bláta, tu sběř
posměšně jásá, jako by v té chvíli
zbavit se mohla jha vlastní špíny.
Této sběři, která dobře cítí,
že šlechetnější jsi než oni všichni,
že rozený jsi vladař, patří pouta.
Ti nepadnou ti k nohám, ti tě zničí.
ADAM
Jen já jsem jako nerozumný blázen
uvěřil, že lid potřebuje volnost.
LUCIFER (stranou)
Ach, jaký skvělý nápis na tvůj hrob
a na pomníky těch, co ještě přijdou.
ADAM
Nemá to smysl. Koneckonců, na co
měl by mít člověk nějaké vyšší tužby?
Nechť si jen žije, nechť si hledá rozkoš,
jí nechť si krátký život naplní
a nechť se potácí zpitý k tobě, Háde.
Za novým cílem veď mne, Lucifere,
s posměchem se budu dívat na bolesti
i ctnosti jiných, v rozkoši se topě.
A tobě, ženo, pravím:
pokud bys chtěla jako ctnostná matka
vychovat z mého syna občana,
posměchu bys došla před děvkami,
jež nalíčené sedí v bordelu
polibky zpité, vínem opojené.
Bav se též, odhoď všechny ctnosti.
LUCIFER
Buď proklet, světe marných snů a zdání,
zas pokazils krásu této chvíle!
EVA
Proklínám podlou duši tohoto lidu,
jenž kradmou rukou sáhl na štěstí.
Květ jeho v prachu pošlapaný leží.
A svoboda mu nedá tolik slastí,
kolik mně dala trpkostí a žalu.
EVA
Znakem štěstí nebývá vždy smích;
i do nejsladší chvíle přimíchá se
kapička žalu, nevýslovně trpká.
Snad tušíme, že šťastná chvíle zvadne,
jako vadne květ.
APOŠTOL PETR
Zahyneš, plémě zakrnělé,
zmizíš ze světa, jenž se očišťuje!
ADAM
Zemřeme už jen v malosti a bídě,
trápíce se až po hrob.
Cítím, že náš svět se opotřeboval
a nový stvořit je nad naše síly.
LUCIFER (pro sebe)
Trochu mě mrazí z této vidiny,
leč nepřu se snad věčně s člověkem?
Co neudělám já, on provede za mne,
podobné žerty jsem již viděl nejednou.
Když svatozář pozvolna se ztratí,
zůstane ještě krvelačný kříž.
LUCIFER
Bůh potěší se z tvé krásné ctnosti,
ale i čert – neb vede k zoufalosti!
LUCIFER
Vše, co žije, působí a koná,
zahyne časem, duch se vytratí,
a jen tělo jako zdechlina
nákazu bude šířit kolem sebe
po novém světě, který přijde ke slovu.
Tak tedy vidíš, co nám zůstane
po slavných předcích!
LUCIFER
Svaté učení
je právě vaší kletbou, moji milí,
jen co jste je totiž objevili,
hned křivíte, hned obracíte si je
ohánějíce se nejsvětější knihou
a výsledkem je šílenství či pouta.
Exaktní pojmy, to je vám věc krutá.
Jsem znaven, řečním víc než zapotřebí.
Radši se okolo sebe porozhlédni!
LUCIFER
Co stojíš tak zamlkle, co tě děsí?
Ta tragédie? Tak ji považuj
za komedii a hned pobavíš se.
ADAM
Jako by mi cosi našeptávalo,
že přetvořit svět já jsem povolán.
LUCIFER
Marná snaha. Jednotlivec nikdy
se neprosadí proti své době:
doba je řeka a v jejím proudu člověk
plave jak může, jinak utopí se.
Ti, které chválí dějiny jako velké,
století svému dobře rozuměli,
však nezmohli se na ideu novou.
Ne proto svítá, ježto kohout zpívá,
on zpívá proto, že právě svítá.
LUCIFER
Jen na to, prosím, nikdy nezapomínej,
že taková láska, jež dva lidi baví,
pro třetího je plná nechutností.
LUCIFER
Při první lásce jsi se zklamala
a při druhé už klamala jsi sama.
A potom tě i třetí omrzel
a s prázdným srdcem čekáš na dalšího.
JEŽIBABY (s řehotem)
Sladká setba, trpké plody,
z holoubka se hádě rodí.
LUCIFER
Světe, div se: člověk plný ohně
po lásce dychtí, i když přitom žne
jen utrpení.
ADAM
Chtěl jsem vést boj za svaté ideály,
však zjistil jsem, že svět je mrzce chápe!
Ctnost mi byla zkázou.
Nic mě už víc nenadchne, nic,
svět ať si běží, jak mu libo,
nechci už hýbat koly dějin,
když se svět zhroutí, budu lhostejný.
RUDOLF
Nechej svět světem, dobře mu je tak,
spíš pokazíš ho než napravíš.
ADAM
Věda a duch jsou pochybného rodu?
Je snad mlhavého původu ta jiskra,
jež z výšin nebe na čelo mi slétla?
Je ještě něco ušlechtilejšího?
Vždyť to, co vy za šlechtu pokládáte,
je bezduchá a zpráchnivělá loutka,
šlechtictví moje je však věčně mladé.
LUCIFER
Pro rodiče je každé dítě mesiášem,
zářivou hvězdou na rodinném nebi.
Až později se stane z děcka mamlas.
ADAM (v zamyšlení)
Ach, rozevři, rozevři, nekonečné nebe,
tu svou svatou knihu záhadnou,
když nahlédl jsem už do zákonů tvých
a zapomínám na věk a všecko vůkol.
Tys věčné, to jiné pomine,
ty povznášíš, to jiné ponižuje.
ADAM
Proč jsem ze sna procitl? Snad proto,
abych lépe pochopil náš věk,
jenž za smavou tváří hříchů, zlozvyků
jen samé lživé ctnosti ukrývá?
ADAM
Filosofie – to je poesie
toho, co ještě vůbec neznáme,
a je to jedna z nejkrotších nauk,
neboť se tiše sama v sobě baví
ve svém světě, plném přízraků.
ADAM
Hloupost se nám staví do cesty
a brání moc, již kdosi ustanovil,
chrání ji věrně s úctou posvátnou.
ADAM
I v umění je mistrovství vždy v tom,
že je v něm skryté nepostřehnutelné.
ADAM
Neboj se, že tvůj ideál
převýší snad velkou přírodu.
Dej pokoj vzorům, nechej být pravidla.
Kdo má dost síly a v kom přebývá duch,
ten bude řečnit, tesat, bude zpívat
a srdcervoucně plakat, když je smutný
a smát se ze sna, když je blažený
a dojde k cíli, třebaže novou cestou.
A z jeho díla potom vyvodí
pravidla nová – novou abstrakci,
jež nedá tupcům křídla, ale pouta.