Misantropova knihovna

Chodím bezpečněji a jistěji vzhůru než dolů. Přivykli nás na vodítka tak, že nejsme s to, abychom učinili kroku samostatného; životní síla naše a svoboda jsou tytam.

Che non menche saver dubbiar m’aggrada.^[1]

Non sumus sub rege; sibi quisque se vindicet.^[2]

S tím, co víme, můžeme nakládat jak chceme, nehledíce ani na původ, ani na knihu. Souhlasím s Platónem, jenž praví, že pevná povaha, poctivost a upřímnost tvoří pravou filosofii; všecky vědy, jejichž účelem je něco jiného, jsou pak prý pouhým nátěrem.

Vitamque sub dio et trepidis agat in rebus.^[3]

Nestačí se jen duševně otužovat, i svaly je potřeba tužit. Duch sám přílišný má úkol, stojí-li sám, nejsa podporován tělem. Navykej si na bolest a tuhá cvičení tělesná, aby ses stal necitelným, bolí-li tě něco.

Mlčenlivost a skromnost jsou vlastnosti, s nimiž obcovat je velmi příjemné.

Licet sapere sine pompa, sine invidia.^[4]

Jako je toliko básníkům velikým dovoleno užívat licencí, tak se také nemá za zlé velikým duchům, vyšinují-li se vlastní vůlí za meze obyčejnosti.

Si quid Socrates et Aristippus contra morem et consuetudinem fecerunt; idem sibi ne arbitretur licere; magnis enim illi et divinis bonis hanc licentiam assequebantur.^[5]

Po rozumu mém vyniká dějepis mezi všemi předměty tím, že se jím každá mysl obírá jinak. Já se dočetl v Liviovi sta věcí, kterých mnohý jiný se tam nedočetl, a Plútarchos se v něm dočetl sta a sta jiných, kterých jsem já nenalezl, a na které spisovatel nepochybně ani nepomýšlel. Jedněm bývá tato četba pouhým mluvnickým cvičením, jiným anatomií světové moudrosti, jež nám nejtajnější záhyby povahy lidské objasňuje... V Plútarchovi je mnoho zevrubného a důležitého rozjímání, neboť byl po náhledu mém mistrem takových líčení; je však také na tisíc myšlenek, jichž se dotkl jen povrchně. Snažme se vyhledávat a využitkovávat, co v něm vězí. Tak zavdalo nepochybně jeho slovo: „Obyvatelé asijští slouží Jedinému“, Boétiemu[6] podnět a látku ke spisu o „dobrovolném otroctví“. Pouhé připomenutí, jež připojuje v životopise k nedůležitému ději, nebo slovo na pohled nepatrné, má mnohdy takovou cenu jako celá rozprava. Škoda, že bývají lidé duchaplní tak úseční; čímž nabývají nepochybně takto slávy tím větší, my pak ztráty tím citelnější... A naopak ti, jejichž rozpravy jsou obsahem slabé, snaží se je zase rozvinout mnoha slovy.

Kdo si představuje velkolepý obraz matky přírody v celé její velebnosti jako nějaký namalovaný obraz; kdo čte v její tváři všeobecné a ustavičné proměňování; a kdo v tom poznává sebe a nejen sebe, nýbrž všechno veškerenstvo jakožto jemňounký tah štětce – ten pouze oceňuje věci podle pravé ceny. Tento veliký svět je zrcadlem, v němž se máme shlížet, abychom poznali svou vlastní podobu. Zkrátka chci, aby byl veškerý svět knihou.

Ze svobodných umění se má začít s tím, jež nás učí být svobodnými. Větší část dosavadních věd nám ničím neprospívá; a i v těch, jichž užíváme, je velmi mnoho zbytečných rozvláčností a podrobností, takže bychom učinili nejlépe, kdybychom na ně zcela zapomněli a podle návodu Sókratova se zabývali pouze těmi studiemi, ze kterých nám plyne prospěch.

Sapere aude,

incipe. Vivendi recte qui prorogat horam,

rusticus expectat, dum defluant amnis; at ille

labitur et labetur ni omne volubilis ævum.[7]

Anaximenés[8] psal Pýthagorovi: „Jak mě mohou těšit taje věd hvězdářských, mám-li neustále na očích smrt a otroctví?“ – neboť tenkrát se chystali perští králové k válce s jeho vlastí.[9] Podobně ať mluví každý člověk.

Je znamením našeho století, že filosofie je i pro lidi rozumně uvažující prázdným, fantastickým pojmem, který nemá ani podle úsudku lidí, ani ve skutečnosti žádnou cenu či užitek. Domnívám se, že se jí uškodilo přílišným slovíčkařením, jež brání do ní vniknout. Je totiž velice nespravedlivé tvrdit, že filosofie má tvář kyselou, svraštělou, odstrašující; kdo ji zohavil škraboškou bledou, škaredou? Není, co by bylo tak veselé, živé, kratochvilné, ba málem bych řekl rozpustilé, jako ona. Duše, v níž se usídlila filosofie, svou zdravostí i tělo ozdraví; propůjčí mu ušlechtilou velebnost. Školometové, jsouce duchem slabí, učinili si o ní obraz pošetilý, smutný, hašteřivý, nevrlý, hrozivý, ďábelský, posadili ji pod trní na osamělou skálu a proměnili ji před lidstvem v děsnou příšeru.

Školy jsou učiněné žaláře uvězněné mládeže. Vejděte do školy, když se vyučuje: uslyšíte toliko křik trestaných dětí a zuřících učitelů. Věru rozkošný způsob, jak vzbudit v útlých a bojácných duších lásku k učení, nutí-li se k tomu s tváří hněvem rozpálenou a s metlou v ruce!

Tázali se Diogena, proč se plete do filosofie, když nemá žádné vzdělání. „Právě proto,“ řekl, „se mi to lépe hodí.“

Pravým zrcadlem našeho smýšlení je náš život.

Náš svět jen žvaní, a ještě jsem neviděl člověka, který by nemluvil spíše více než méně.

Znám lidi, kteří se vymlouvají, že se nemohou náležitě vyjádřit, a přece předstírají, jako by měli hlavu plnou nejkrásnějších idejí. Je to pouhá pošetilost. Můj názor na to je tento: Jsou to domněnky, plynoucí z nejasných pojmů, které si neumějí uvnitř ani rozmotat, ani vyjasnit, tedy je také nedovedou řečí podat. Takoví lidé nerozumějí ani sobě samým; jen si poslechněte, jak koktají, chtějí-li ze sebe něco vydat, a poznáte, že chtějí porodit. Jejich plod je pak dosud nezralý a teprve v zárodku. Zvracejí ze sebe nezažitou potravu. Domnívám se – a Sókratés je mi svědkem – že kdo má na mysli pojmy živé a jasné, dovede je také vyjádřit, byť to byly třeba banality, nebo je-li němý, posunky.

Verbaque prævisam rem non invita sequentur.[10]

Totéž praví někdo jiný poetickým způsobem:

Cum rem animum occupavere, verba ambiunt.[11]

Podobně i třetí:

Ipsæ res verba rapiunt.[12]

Když přišli samští vyslanci ke spartskému králi Kleomenovi, připravili si dlouhou a krásnou řeč, aby ho pohnuli k válce proti tyranovi Polykratovi. Král jim odpověděl: „Váš úvod a začátek jsem zapomněl, proto nemohu porozumět vašemu středu a konci.“

Když kdosi na Kleantha[13] dotíral dialektickými vtípky, pravil Aristippos:[14] „Škádli takovým tlachem děti, ale nepoutej jimi vážné myšlenky rozumného muže!“

Svým jměním mohu nakládat svobodně, poněvadž je mé, a sebou, poněvadž jsem svůj.