Misantropova knihovna

Věděl jsem již absurdně brzy, v sedmi letech, že mě nikdy nedostihne lidské slovo: viděl mě kdy někdo se nad tím rmoutit?

Nemůže být kolem mne dost ticha, výše a samoty, abych mohl vnímat své nejvnitřnější hlasy.

Když se v lidnatých městech dívám na ty tisíce, jak procházejí kolem s výrazem sklíčenosti nebo chvatu, říkám si vždy znovu, že se musí cítit špatně. Pro ně pro všechny je tu však umění jen k tomu, aby se cítili ještě hůře, ještě sklíčeněji a nesmyslněji nebo ještě uchvátaněji a chtivěji.

Menší povahy, jelikož se hledí o své přátele opřít, ztrácívají kvůli nim zpravidla svou svobodu.

Divadlo a hudba jako kouření hašiše a žvýkání betelu pro Evropany! Kdo nám asi vylíčí celou historii narkotik! – Vždyť je to bezmála historie „vzdělání“, takzvaného vyššího vzdělání!

Hudba nejlepší budoucnosti. – Prvním hudebníkem by mi byl ten, kdo by znal jen smutek nejhlubšího štěstí, a jinak už žádný smutek: takový hudebník dosud nežil.

Kdo se sebou není spokojen, je ustavičně připraven se za to mstít: my druzí se staneme jeho oběťmi, třeba jen tím, že budeme muset neustále snášet ošklivý pohled na něj. Neboť pohled na ošklivost činí člověka špatným a nerudným.

Mít talent nestačí: člověk k tomu musí mít i vaše povolení – že, přátelé?

Křesťan, který by byl zároveň umělcem, se nevyskytuje.

Architekt nepředstavuje ani dionýský, ani apollinský stav: zde je to velký akt vůle, vůle přenést hory, opojení velkou vůlí, co se domáhá umění.

Co vlastně požaduji po hudbě: Aby byla jasná a hluboká, jako říjnové odpoledne; aby byla osobitá, bujná, něžná; aby byla malou sladkou ženou, ničemnou a půvabnou.

Zůstat objektivním, tvrdým, pevným, přímým v uplatňování myšlenky – to svedou ze všech nejlépe ještě umělci. Jestliže je na to ale zapotřebí lidí (jako učitelů, státníků atd.), mizí ihned klid a chlad i tvrdost.

Naše náboženství, mravní nauky i filosofie jsou projevy upadání člověka. Hnutí proti tomu: umění.

Otázka a odpověď. – Co teď přejímají domorodé kmeny od Evropanů nejdříve? Kořalku a křesťanství, evropská narkotika. – A na co nejrychleji hynou? – Na evropská narkotika.

Kde člověk dospěje k fundamentálnímu přesvědčení, že mu musí být poroučeno, stává se „věřícím“.

Křesťanství je metafyzikou kata.

Teprve křesťanství se svým zásadním odporem proti životu udělalo z pohlavnosti něco nečistého: hodilo lejno na počátek, na předpoklad našeho života.

Kdo má v těle bohosloveckou krev, staví se ke všemu předem křivě a nepoctivě.

Co je knězi po vědě! Stojí na to příliš vysoko! A dosud kněz panoval! – Určoval pojem „pravdy“ a „nepravdy“.

V křesťanství se nedotýká ani morálka, ani náboženství v žádném bodě skutečnosti.

Křesťanský pojem boha – bůh bohem nemocných, bůh pavouk, bůh duch – jest jedním z nejkoruptnějších pojmů boha, jichž na zemi bylo dosaženo; představuje snad přímo ukazatele minima v sestupném vývoji typu bohů.

Křesťanský je jistý smysl pro ukrutnost, k sobě i k jiným; nenávist k těm, kdo jsou jiného smýšlení; vůle pronásledovat.

Kněz je všude nepostradatelný; ve všech přirozených událostech životních, při zrození, manželství, nemoci, smrti, ani nemluvě o „oběti“ (jídle), zjevuje se svatý příživník, aby je učinil nepřirozenými – v jeho řeči: aby je „posvětil“.

„Křesťan“, to, co se po dvě tisíciletí zve křesťanem, znamená jen tolik, že člověk sám sobě nerozumí!

Právě tím jsou Židé nejosudnějším národem světových dějin: následky jejich vlivu učinily lidstvo do té míry falešným, že ještě dnes může křesťan cítit protižidovsky, aniž v sobě vidí poslední důsledek židovství.

Strach z bolesti – i z nekonečně malé bolesti – nemůže ani jinak skončit nežli v náboženství lásky.

Zovu křesťanství jedinou velikou kletbou, jedinou velikou nejvnitřnější zkažeností, jediným velikým instinktem pomsty, jemuž není prostředku dosti jedovatého, tajného, podzemního, dosti malého – zovu je jedinou nesmrtelnou poskvrnou lidstva.

Jednou se budou na křesťanského kněze dělat narážky jako na „lstivý druh trpaslíka“, jako na „podzemního krtka“.

Pojem „bůh“ vynalezen jako protipojem k životu – vše škodlivé, otrávené, pomlouvačné, veškeré smrtelné nepřátelství vůči životu je v něm uvedeno v děsivou jednotu!

Soucit je nejpříjemnějším pocitem pro ty, kdo jsou málo hrdí a nemají vyhlídek na velkolepé dobývání: pro ně je snadná kořist – a tou je každý trpící – něčím úchvatným. Soucit je proslulou ctností lehkých děv.

Kde slabý zrak už nedokáže pro přílišnou sublimnost rozeznat zlý pud jako takový, tam člověk klade říši dobra.

Dosah morálky. Nový obraz, který vidíme, ihned konstruujeme za pomoci všech starých zkušeností, jež jsme učinili, podle stupně své poctivosti a spravedlivosti. Neexistují vůbec jiné než morální zážitky, dokonce ani v oblasti smyslového vnímání.

Morálnost je stádní instinkt v jednotlivci.

Špatné svědomí. – Vše, co teď koná, je spořádané a řádné – a přece má přitom špatné svědomí. Neboť jeho úkolem je mimořádné.

Vina. – Ačkoli byli o vině čarodějnictví přesvědčeni i nejbystřejší soudci čarodějnic, a dokonce čarodějnice samy, přesto žádná vina neexistovala. Tak se to má s veškerou vinou.

Cynismus je jediná forma, v níž nízké duše zavadí o to, co je poctivost; a vyšší člověk má při každém hrubším i jemnějším cynismu nastražit uši a pokaždé si blahopřát, že se právě před ním dal bezostyšný šprýmař nebo vědecký satyr do řeči.

„Soucit se všemi“ – byl by tvrdostí a tyranií s tebou, vážený sousede!

Sami sobě všichni předstíráme, že jsme prostší, než jsme: zotavujeme se tak z pobytu mezi bližními.

Jakmile nejvyšší a nejsilnější pudy vášnivě vyrazí na povrch a pohánějí jednotlivce daleko nad průměr a rovinu stádního vědomí ven a výš, ničí sebevědomí obce, o ně se láme její víra v sebe, jakoby její páteř: a proto budou právě tyto pudy nejvíce pranýřovány a zatracovány.

Jedině průměrní mají vyhlídku na pokračování, na potomky – oni jsou lidmi budoucnosti, jedinými, kdo přežijí; „buďte jako oni, staňte se průměrnými!“, vyzývá od nynějška jediná morálka, která má ještě smysl, která bude ještě vyslyšena.

Člověk, mnohovrstevné, prolhané, umělé a neprůhledné zvíře, pro ostatní zvířata hrozivé ani ne tak silou jako lstí a chytrostí, vynalezl dobré svědomí, aby jedenkrát zažil svou duši jako jednoduchou.

Ušlápnutý červ se svíjí. Je to chytré. Snižuje tím pravděpodobnost nového střetu. Řečí morálky: pokora.

Omyl záměny příčiny a následku. – Není nebezpečnější omyl než zaměňovat příčinu s následkem: nazval bych ho vlastní zkázou rozumu. Přesto tento omyl patří k nejstarším a nejsvěžejším zvyklostem lidstva: je námi uctíván, jmenuje se „náboženství“, „morálka“.

Morálka pro lékaře. – Nemocný je parazit společnosti. V jistém stavu je neslušné ještě dále žít. Dalším vegetováním ve zbabělé závislosti na lékařích a ošetřovatelích poté, co byl ztracen smysl života, právo na život, by měla společnost opovrhovat.

Čtěte evangelia jakožto knihy svádění morálkou: tito malí lidé zabavili morálku pro sebe – vědí, jak tomu je s morálkou! Morálkou lze lidstvo nejlépe vodit za nos!

Křesťanská morálka – nejzlovolnější forma vůle ke lži, vlastní Kirké[1] lidstva: to, co lidstvo zkazilo.

Definice morálky: Morálka – idiosynkrasie[2] dekadentů[3] s postranním záměrem mstít se na životě – a to s úspěchem. Kladu důraz na tuto definici.

Už jste zpozorovali, že v nebi chybějí všichni zajímaví lidé? To je jenom pokyn pro ženy, kde mohou nejlépe najít svou spásu.

Nejsilnější zkouška charakteru: nedat se zničit svůdností dobra. Dobro jako luxus, jako raffinement,[4] jako neřest.

Přehrdý Evropane devatenáctého století, ty šílíš! Tvé vědění nezavršuje přírodu, nýbrž jen zabíjí tvou vlastní přirozenost. Jen zkus jednou měřit výši toho, co víš, hloubkou toho, co můžeš.

Co můžeme pozorovat při kontaktu kulturních národů s barbary: že totiž nižší kultura pravidelně přejímá od vyšší kultury nejprve její neřesti, slabiny a výstřelky, právě jimi se cítí okouzlena a až nakonec prostřednictvím osvojených neřestí a slabin na sebe nechá zároveň působit i něco z hodnotné síly vyšší kultury.

Knihy pro každého jsou vždy knihy páchnoucí: lpí na nich odér malých lidí.

„Zlepšováním“ lidstva je nazýváno zkrocení bestiálního člověka stejně jako vypěstění určitého lidského druhu. Teprve tyto zoologické termíny vyjadřují realitu – ovšem realitu, o níž typický „zlepšovatel“, kněz, neví nic a vědět nic nechce... Zkrocení nějakého zvířete nazývat jeho „vylepšením“ zní v našich uších skoro jako žert. Kdo ví, co se děje ve zvěřincích, pochybuje o tom, že jsou tím bestie „zlepšovány“.

Nikdo nemůže z věcí, včetně knih, získat více, než již ví.

Výchova: v podstatě prostředek ke zničení výjimečného ve prospěch běžnosti. Vzdělání: v podstatě prostředek k obrácení vkusu proti výjimce a pro prostřednost.

Přibývající civilizace s sebou nutně nese také přírůstek morbidních prvků, neuroticko-psychiatrických a kriminálních.

Pro osud lidu a lidstva je rozhodující, začíná-li kultura na pravém místě – ne v „duši“ (jak bylo osudnou pověrou kněží a polokněží): pravé místo je tělo, gesto, dieta, fyziologie, ostatní vyplývá z toho.

Zprůhlední-li nám nějaká věc, jsme přesvědčeni, že už nám nemůže klást žádný odpor. A potom žasneme, že sice skrz ni vidíme, ale nemůžeme! Je to totéž bláznovství a tentýž úžas, jaký prožívá moucha u každé okenní tabulky.

Řecký filosof procházel životem s tajným pocitem, že existuje mnohem více otroků, než se obecně míní – totiž že otrokem je každý, kdo není filosofem; překypoval hrdostí, když uvážil, že k těmto jeho otrokům patří i ti nejmocnější pod sluncem.

Poslední skepse. – Co jsou nakonec lidské pravdy? – Jsou to nevyvratitelné lidské omyly.

Kolik lidí umí vskutku pozorovat! A z těch nemnohých, kteří to umějí – kolik jich pozoruje sebe sama! „Každý je pro sebe sama tím nejvzdálenějším!“ – to vědí ke své nelibosti všichni, kdo zkoumají ledví; a výrok „poznej sám sebe!“ je, z úst boha a na adresu lidí, bezmála zlomyslnost.

Nedostatek osobitosti se nám mstí všude; oslabená, řídká, vyhaslá, sebe sama popírající a zapírající osobnost se už nehodí k žádné dobré věci – ze všeho nejméně pak k filosofii.

Naše nejvyšší názory musí – a mají! – znít jako pošetilosti, ba za určitých okolností jako zločiny, jestliže se nedovoleně dostanou k sluchu těm, kteří pro ně nejsou uzpůsobeni a předurčeni.

Mudrc jako astronom. – Dokud ještě cítíš hvězdy jako něco „nad sebou“, chybí ti pohled poznávajícího.

Znaky vznešenosti: nikdy nepomyslet na to, abychom své povinnosti snížili na povinnosti pro každého; nechtít se zbavit vlastní zodpovědnosti, nechtít se o ni dělit; své výsady a jejich naplňování počítat ke svým povinnostem.

Filosof: to je člověk, který ustavičně prožívá, vidí, slyší, tuší, doufá, sní mimořádné věci; kterého jeho vlastní myšlenky zasahují jakoby zvenčí, jakoby z výše a zdola, jakožto události a blesky jeho druhu.

Abys žil sám, musíš být zvířetem nebo bohem – říká Aristotelés. Chybí k tomu třetí případ: filosof musí být obojím.

Síla, svoboda ze síly a z nadbytku síly ducha se dokazuje skepsí. Lidé pevného přesvědčení nepadají vůbec na váhu, jde-li zásadně o hodnotu a nehodnotu. Přesvědčení jsou žaláře.

„Nejtišší slova to jsou, která přinášejí bouři, myšlenky, jež se blíží na nohách holubičích, řídí svět.“

Pesimistické myšlení a učení, extatický nihilismus, mohou být podle okolností nezbytnými právě filosofovi: jako mocný tlak a jako kladivo, jímž tříští a z cesty uklízí upadající rasy, aby ji uvolnil novému řádu života, nebo aby tomu, co se zvrhá a je žádostivo odumření, vnukl touhu po konci.

Zachovat si svou bujarost uprostřed chmurných a nesmírně zodpovědných záležitostí není žádné malé umění; a přece: je něčeho více zapotřebí než bujarosti? Žádná věc se nezdaří, nemá-li na ní podíl bujná mysl. Teprve přebytek síly je vlastním důkazem síly.

Vzrůstá-li život, sílí kvapem ctnost.

Ve světě je více bůžků než skutečnosti: to je můj „hněvivý pohled“ na tento svět, to je také mé „hněvivé ucho“.

„Rozum“ je příčinou toho, že falšujeme svědectví smyslů. Tím se dostali ke svému úžasnému pojmu „bůh“. Lidstvo vzalo mozkově choré tkalce pavučin vážně! A musí za to draze platit!

Sdělujeme-li se, už si sami sebe dost nevážíme. Naše vlastní prožitky jsou naprosto nevyžvanitelné. Nemohli bychom je sdělit, ani kdybychom chtěli. To z toho důvodu, že jim chybí slova. Pro co slova máme, to jsme už také překonali. V každém mluvení tkví zrnko pohrdání. Řeč byla, jak se zdá, vynalezena jen pro průměrné, prostřední, sdílné. Řečí se už řečník vulgarizuje. – Z morálky pro hluchoněmé a jiné filosofy.

Typ zločince je typ silného člověka v nevhodných podmínkách. Chybí mu divočina, jistá volnější a nebezpečnější příroda a forma bytí, v níž všechno, co je zbraní a zbrojí v instinktu silného člověka, existuje právem. Jeho ctnosti jsou dány společností do klatby. Je to společnost, naše krotká, průměrná, okleštěná společnost, kde se přirozeně rostlý člověk, přicházející z hor nebo z dobrodružství na moři, nutně zvrhne v zločince.

Mou ctižádostí je říci v deseti větách tolik, co každý jiný řekne v celé knize – co každý jiný ani v celé knize neřekne...

Můj vkus, který je asi protikladem vkusu snášenlivého, je dalek toho říci úhrnem ano: vůbec nerad říká ano, raději spíš ne a nejraději vůbec nic...

Cosi mě na lidech odpuzuje. A není to jejich zlo.

Hloupost lidí dobrých je nevyzkoumatelně chytrá.

Každý má právě tolik ješitnosti, kolik mu chybí rozumu.

Utěšuje-li umění člověka, není to umění.

Bezstarostnými, výsměšnými, násilnickými chce nás míti moudrost.

Hlučnost – myšlenek smrt.

Svoboda, tak řvete nejraději všichni; já jsem však odvykl víře ve velké události, jakmile je kolem nich mnoho řvaní a kouře.

Našel jsem u Plútarcha, jakými prostředky se bránil Caesar proti nemoci a bolestem hlavy: Obrovské pochody, prostý způsob života, nepřetržitý pobyt ve volné přírodě, štrapáce.

Když je hlava hloupá, pracovitostí se nedá mnoho vynutit.

Kristus: Anarchista, který měl úspěch. To je vše.

(„Chvála tomu, to činí tvrdým!“, Tak pravil Zarathustra)