Misantropova knihovna

 

Když bylo Zarathustrovi třicet let, opustil svou domovinu i jezero své domoviny a odešel do hor. Zde se kochal svým duchem a svou samotou a po deset let se jich nenabažil.

 

Člověk je mi příliš nedokonalá věc. Láska k člověku by mě zabila.

 

Nechoď k lidem a zůstaň v lese! Či raději ke zvířatům jdi! Proč nechceš býti jako já – medvěd mezi medvědy, mezi ptáky pták?

 

Všechny bytosti dosud vytvořily něco nad sebe samy: a vy chcete býti odlivem tohoto velkého přílivu?

 

Nadčlověk je smysl země.

Zapřísahám vás, bratří moji, zůstaňte věrni zemi a nevěřte těm, kdož vám mluví o nadpozemských nadějích! Travičové to jsou, ať to vědí, či ne.

Povrhovatelé životem to jsou, odumírající a sami otráveni, jichž země je syta: nechť tedy zahynou!

Kdysi byl zločin proti bohu největším zločinem, ale bůh zemřel, a s ním zemřeli též tito zločinci. Páchati zločin proti zemi a vnitřnosti nevyzpytatelného ceniti výše než smysl země – to je teď nejhroznější!

Kdysi duše s pohrdáním shlížela na tělo: a ukrutnost byla rozkoší této duše!

 

Zdaž soucit není křížem, na nějž jest přibíjen, kdo miluje lidi?

 

Nikoli váš hřích – vaše uskrovnění křičí k nebesům!

 

Ctnost je vůlí k zániku.

 

Miluji toho, kdo se stydí, padne-li kostka k jeho štěstí, a pak se táže: což jsem podvodný hráč? – neboť chce zahynouti.

 

Jeho pokolení je nevyhladitelné jako zemská blecha.

 

Blázen, kdo klopýtá přes kameny nebo lidi!

 

„Svou ctí se ti zaručuji, příteli,“ odpověděl Zarathustra, „není toho všeho, o čem mluvíš: není ďábla, není pekel.“

 

Nejsem mnohem víc než zvíře, jež bitím a chudými sousty naučili tančiti.

 

Nemá se Zarathustra státi stáda pastýřem a psem!

 

S lidem již ani nepromluvím.

 

Nalezl jsem více nebezpečenství mezi lidmi než mezi zvířaty.

 

Ponížiti se a tím zraniti svou pýchu? Dát zářiti své pošetilosti a tím své moudrosti se posmívati? Vcházeti v přátelství s hluchými, kteří nikdy neslyší, čeho chceš?

 

Vše toto nejtěžší na se béře nosný duch: podoben velbloudu, jenž nákladem obtěžkán pospíchá na poušť, tak pospíchá duch na svou poušť.

Ale v nejosamělejší poušti nastává druhá proměna: lvem se tu stává duch, svobodu chce si ukořistiti a pánem býti ve své vlastní poušti.

 

Kdo je ten veliký drak, jehož nechce již zváti duch pánem a bohem? „Musíš,“ tak sluje veliký drak. Duch lví však praví „chci“.

 

Svobodu si stvořiti a posvátné Ne i k povinnosti: k tomu, bratří moji, je třeba lva.

 

Ach, bratří, ten bůh, jejž jsem stvořil, byl výtvorem člověka, byl šílenstvím člověka, jako všichni bohové!

Utrpením by mi teď bylo a trýzní by bylo uzdravenému, věřiti v taková strašidla. Utrpením by mi to teď bylo a ponížením.

 

Utrpení to bylo a nemohoucnost – tím stvořena byla všechna záhrobí; a oním krátkým šílenstvím blaha, jehož zakusí jen ten, kdo trpí nejvíce.

Mdloba to byla, jež jediným skokem, smrtelným skokem chce k nejzazšímu cíli, neblahá nevědomá mdloba, jež nechce už ani chtíti; ta stvořila všechny bohy a všechna záhrobí.

 

Učí se stále poctivěji hovořiti, ono já: a čím více se učí, tím více nalézá slov a poct pro tělo a zemi.

Nové pýše mě naučilo mé já, a té pýše já učím lidi: aby hlavu nestrkali do písku nebeských věcí, nýbrž aby ji svobodně nesli, pozemskou svou hlavu, jež vytvoří smysl země!

Choří to byli a odumírající, ti pohrdali tělem i zemí a vynalezli věci nebeské a spasné krůpěje krve: ale i tyto sladké a ponuré jedy brávali z těla a ze země!

Své bídě chtěli utéci!

 

Mnoho neduživého lidu bylo vždy mezi těmi, kdož básní a po bohu běsní; vztekle nenávidí poznávajícího i oné nejmladší z ctností, jíž jest jméno: poctivost.

 

Raději mi, bratří moji, naslouchejte hlasu zdravého těla: toť hlas poctivější a čistší.

 

Procitlý, vědoucí však praví: Tělo jsem a tělo a pranic více; a duše jest jen slovo pro cosi na mém těle.

Tělo jest veliký rozum, mnohost s jediným smyslem.

Nástrojem svého těla, bratře můj, jest i malý tvůj rozum, jejž nazýváš „duchem“; je to malý nástroj, hračka je to tvého velkého rozumu.

 

Je více rozumu v těle nežli v nejlepší tvé moudrosti.

 

Zaniknouti chce vaše prapodstata, a proto jste se jali povrhovati tělem!

Neboť nemáte již dosti sil, abyste tvořili nad sebe samy.

 

Ze všeho, co je psáno, miluji jen to, co kdo píše svou krví.

 

Vzhlížíte vzhůru, toužíte-li po povznesení. A já shlížím dolů, protože povznesen jsem.

 

Odvážnými, bezstarostnými, výsměšnými, násilnickými – tak nás chce moudrost: je ženou a nemiluje nikdy než muže válečníka.

 

Těžko snášeti život: ale nebuďte mi přece tak mazliví! Jsme všichni dohromady oslové a oslice a máme vzít pěkně na sebe svůj náklad.

 

Ale má se to s člověkem jako se stromem.

Čím více chce do výše a jasu, tím silněji tíhnou jeho kořeny do země dolů, do temna, do hlubin – do zla.

 

Jsem-li nahoře, seznám vždy, že jsem samoten.

 

Osaměle stojí zde tento strom na horách; vysoko vzrostl nad lidi a zvěř.

A kdyby chtěl mluvit, neměl by nikoho, kdo by mu rozuměl: tak vysoko vzrostl.

 

Vznešeným ještě se cítíš, a vznešeným tě pociťují též ostatní ještě, kteří na tě sočí a vysílají po tobě zlé pohledy. Věz, že vznešený všem stojí v cestě.

 

Jsou kazatelé smrti, a plna je země takových, jimž nutno kázati, aby se od žití odvrátili.

Plna je země lidí přebytečných, zkažen je život těmi, jichž je přespříliš mnoho. Ti nechť „věčným životem“ jsou odlákáni z tohoto života!

 

Ať si jen káží odvrácení od života a sami ať si zahynou!

 

Rádi by byli mrtvi a my bychom jejich vůli měli schvalovati! Střezme se probuditi tyto mrtvé a porouchati tyto živé rakve!

 

A takto nechť zní nauka vaší ctnosti: „Sám se zabiješ! Sám se odtud vykradeš!“ –

 

Kdybyste více věřili v život, méně byste se okamžiku dávali v lup. Ale k čekání nemáte dosti obsahu v sobě – ba ani ne k lenosti!

 

„Co jest dobré?“ se ptáte. Býti statečný je dobré. Ať si povídají holčičky: „Dobro je, co je hezké a zároveň dojímavé.“

 

Přespříliš mnoho rodí se lidí: pro přebytečné byl vynalezen stát!

 

Vyhněte se přece zápachu! Odstupte od modlářství lidí přebytečných!

 

Otevřena je země také teď ještě velikým duším. Jest ještě mnoho prázdných míst pro samojediné a dvojjediné, a kolem nich vane vůně tichých moří.

Otevřen a uvolněn je ještě volný život velikým duším. Věru, kdo málo má majetku, tím méně je majetkem jiného: pochválena buď malá chudoba!

 

Do své samoty prchni, příteli můj! Vidím tě zmámena hřmotem velkých mužů a rozbodána žahadly malých.

Důstojně zná s tebou mlčet skála i les. Buď zase jako strom, jejž miluješ, jako košatý strom, jenž tiše a naslouchaje visí nad mořem.

Kde přestává samota, začíná se trh; a kde se začíná trh, začíná se také hřmot velkých herců a hemžení jedovatých much.

 

Do své samoty prchni, příteli můj: vidím tě rozbodána jedovatými mouchami. Prchni tam, kde vane drsný, silný vzduch!

Do své samoty prchni! Žils příliš nablízku malým a žalostným. Uprchni jejich neviditelné pomstě! Vůči tobě nejsou než pomstou.

Již nezdvihej ruky proti nim! Je jich bezpočtu, a tvým údělem není býti oháňkou na mouchy.

Trestají tě za všechny ctnosti. Z hloubi duše ti promíjejí jen – tvé přehmaty.

Tvá mlčenlivá pýcha vždy jest jim proti chuti.

Před tebou cítí se malými, a jejich nízkost proti tobě žhne a doutná v neviditelné mstě.

Do své samoty prchni, příteli můj, a tam, kde vane drsný, silný vzduch! Tvým údělem není býti oháňkou na mouchy!

Tak pravil Zarathustra.

 

Miluji les. V městech je špatně žíti: tam příliš mnoho je říjících.

Zdaž není lépe, dostati se do rukou vrahovi než do snů vilné ženy?

Kdybyste alespoň jakožto zvířata byli dokonalí! Ke zvířeti však třeba nevinnosti.

 

„O jednoho vždy více kolem mne“ – tak myslí poustevník.

 

Kdo ze sebe nedělá tajemství, pobuřuje: a proto věru máte proč se báti nahoty!

 

Vaše láska k bližnímu je vaše špatná láska k vám samým.

Radím vám lásku k bližnímu? Raději ještě k útěku před bližním a k lásce k dálnému, k nejvzdálenějšímu!

Sami sebe nesnesete a nemilujete se sdostatek.

Raději bych, abyste nesnesli společnosti všelijakých bližních a jejich sousedů; pak by vám nezbylo, než abyste si sami ze sebe stvořili svého přítele a jeho překypující srdce.

 

Obcovati s lidmi kazí charakter.

 

Jeden chodí k bližnímu, že sám sebe hledá, a druhý, že by sám sebe rád ztratil. Vaše špatná láska k vám samým dělá vám ze samoty žalář.

 

„Každé osamocení jest provinění“: tak mluví stádo.

 

Ale ty chceš jíti cestou svého smutku, cestou k sobě samému? Nuž, ukaž mi své právo a svou sílu k tomu!

Jsi nová síla a nové právo? Jsi prvý pohyb? Kolo ze sebe se roztáčející? Můžeš přinutit i hvězdy, aby obíhaly kol tebe?

Ach, je tolik chtivosti po výšce! Tolik je křečí ctižádostivců! Ukaž mi, že nejsi ze chtivých a ctižádostivých!

Ach, je tolik velkých myšlenek, jež nečiní více, než činí měch: nadýmají a vyprazdňují.

Svobodným se zveš? Tvou vládnoucí myšlenku chci slyšeti, a ne že jsi unikl jhu.

Jsi z těch, kdo směli uniknout jhu? Jsou, kdož odhodili poslední svou cenu, když odhodili svou služebnost.

 

Osvobozen od čeho? Co Zarathustrovi po tom! Jasně však nechť mi věstí tvé oko: osvobozen k čemu?

 

„Jak byste chtěli býti spravedlivi ke mně“ – tak musíš mluviti – „já si volím vaši nespravedlivost za úděl, jenž mně je souzen.“

Nespravedlivostí a špínou házejí po osamělém.

A střez se dobrých a spravedlivých! Rádi ukřižují ty, kdož si vynalézají svou vlastní ctnost – nenávidí osamělého.

A střez se i záchvatů své lásky! Příliš rychle vztáhne osamělý ruku k tomu, s kým se setká.

Leckomu nesmíš podati ruku, nýbrž jen pazour: a chci, aby tvůj pazour měl také drápy.

 

Všechno na ženě jest hádanka a všechno na ženě má jediné rozluštění: jeho jméno – těhotenství.

Muž je ženě prostředkem k cíli: účelem je vždy dítě.

Dvojí věc chce pravý muž: nebezpečí a hru. Proto chce ženu: nejnebezpečnější hračku.

 

Muž v hloubi své duše je pouze zlý, žena však je tam špatná.

 

Jdeš k ženám? Nezapomeň na bič!

 

Tedy mi přece vynajděte spravedlnost, která nevinným prohlásí každého, vyjma toho, kdo soudí!

Ale jak býti z hloubi duše spravedliv! Jak dáti každému, co jeho jest! Na tom budiž mi dosti: každému dávám, co moje jest.

Posléze, bratří moji, střezte se činiti bezpráví kterémukoli z poustevníků! Jak by poustevník mohl zapomenout! Jak by mohl spláceti!

Poustevník jest jako hluboká studna. Snadno tam hodíte kámen; ale když dopadl až na dno, rcete, kdo jej zase vynese ven?

Střezte se urážeti poustevníka! Jestliže jste ho však urazili, nuž, pak ho také zabte!

Tak pravil Zarathustra.

 

Ach, té duševní chudoby ve dvou! Ach, té duševní špíny ve dvou! Ach, toho bídného pohodlí ve dvou!

Důstojným zdál se mi tento muž a zralým pro smysl země: ale když jsem uviděl jeho ženu, zdála se mi země příbytkem bláznů.

Ano, chtěl bych, aby se země otřásala v křečích, když spolu se spáří světec a husa.

Tento se vydal jak hrdina za pravdami a posléze si ukořistil malou vyšňořenou lež. Jmenuje to svým manželstvím.

Onen byl netýkavý ve styku s lidmi a vybíravě vybíral. Pojednou si však navždy zkazil společnost: jmenuje to svým manželstvím.

Onen si hledal služku s ctnostmi anděla. Pojednou však se stal služkou ženy, a teď aby se ještě sám stal andělem!

 

Mnoho krátkých pošetilostí – to sluje u vás láskou. A vaše manželství udělá konec mnoha krátkým pošetilostem, neboť je to jediná dlouhá hloupost.

 

Bezzubá ústa již nemají práva na každou pravdu.

 

Přespříliš mnoho lidí žije a přespříliš dlouho visí na svých větvích. Kéž by přišel vichr, jenž by sklátil se stromu všechno to shnilé a červivé!

 

Znal teprve slzy a zádumčivost Hebreje a k tomu nenávist dobrých a spravedlivých – onen Hebrej Ježíš: tu ho přepadla touha po smrti.

Kéž by jen byl zůstal na poušti a vzdálen dobrých a spravedlivých! Snad by se byl naučil žíti a milovati zemi – a milovati smích.

 

Jste-li povzneseni nad chválu i hanu a chce-li vaše vůle rozkazovati všem věcem jakožto vůle milencova: to vznik vaší ctnosti.

Pohrdáte-li pohodlím a měkkým ložem a nemůžete-li se ani dost daleko uložiti od změkčilých: to je vznik vaší ctnosti.

A říkáte-li vůli, této obraně proti vší tísni, „nezbytnost“: to je vznik vaší ctnosti.

Mocí jest nová ta ctnost; je to vládnoucí myšlenka a kolem ní moudrá duše.

Zůstaňte mi věrni zemi, bratří moji, celou mocí své ctnosti! I vaše poznání nechť slouží smyslu země!

 

Lékaři, sám si pomoz: tak pomůžeš i svému nemocnému. To budiž jeho nejlepší pomoc, aby na své oči zřel toho, kdo vyhojí se sám.

 

Střezte se, aby vás nezabila socha!

Sami jste se ještě nehledali: tu jste nalezli mne. Tak se vede všem věřícím; proto má veškerá víra tak málo ceny.

Teď vám káži, abyste mě ztratili a sebe nalezli: a teprve, až mě všichni zapřete, navrátím se vám.

 

Jsou mrtví všichni bozi: teď chceme, aby živ byl nadčlověk. 

 

Toto jest nejtěžší: z lásky uzavříti svou otevřenou ruku a v darování si zachovati stud.

 

Má divoká moudrost otěhotněla v osamělých horách; na drsných kamenech porodila mládě, své nejmladší mládě.

 

Kdyby bohové byli, jak já bych snesl, že nejsem bůh! Tedy není bohů.

 

Bůh je myšlenka, ta zkřiví vše přímé a vše, co stojí, rozmotá dokola. Jak? Čas že je ten tam a vše pomíjející že je pouhou lží?

To pomysliti působí závrať a víření lidským údům, a žaludku nadto zvracení: věru motolicí zvu takovou domněnku.

Vše nepomíjející – toť pouhý příměr! A básníci přespříliš lžou. –

 

Tak tomu chce však má tvořící vůle, můj osud. Anebo, abych vám to poctivěji řekl: takového osudu právě – se zachtělo mé vůli.

 

Chtění to jest, jež osvobozuje: toť pravá nauka o vůli a svobodě.

 

Již nechtíti a již nehodnotiti a již netvořiti! ach, kéž by tato veliká mdloba zůstala mne navždy vzdálena!

 

Pryč od boha i od bohů mě odlákala tato vůle; co by bylo ještě tvořiti, kdyby bohové – byli!

 

Krása nadčlověka přišla ke mně v podobě stínu. Ach, moji bratří! Co je mi ještě – po bozích!

 

Poznávající kráčí mezi lidmi, jako by byli zvířaty.

 

Takto dí poznávající: Stud, stud, stud – to jsou dějiny lidstva!

 

Rád také zahalím hlavu a prchám, ještě než mě poznají.

 

Od té doby, co lidé jsou lidmi, příliš málo se radovali: To jediné, bratří moji, je dědičný náš hřích!

A naučíme-li se lepší radosti, odučíme se nejlépe působiti jiným bolest a vymýšleti bolestné věci.

Proto si omývám ruku, jež pomohla trpícímu, proto si otírám nadto i duši.

 

Hryzení svědomí vychovává ke kousání.

 

To raději už páchat zlo než myslit přikrčeně!

 

I bůh má své peklo: tím jest jeho láska k lidem.

 

Bůh je mrtev; svým soucitem s lidmi zemřel bůh.

 

Hrdinové: mnozí z nich trpěli příliš – : i chtěli jiným působiti utrpení.

A snadno se potřísní, kdo ruku na ně vztáhne.

 

Ten, koho zvou vykupitelem, ukoval je v pouta:

V pouta křivých hodnot a poblouzněných slov! Ach, kéž by je kdo vykoupil i od jejich vykupitele!

 

Kdo si stvořil takové sluje a schody kajícníků? Nebyli to lidé, chtějící se skrýt a stydící se čistého nebe?

Bohem jmenovali, co jim odporovalo a ubližovalo.

A jinak nedovedli milovati svého boha než tím, že člověka přibili na kříž!

Jakožto mrtvoly hodlali žíti.

Z mezer se skládal duch těchto vykupitelů; ale do každé mezery postavili svůj blud a tuto výplň jmenovali bohem.

V jejich soucitu se utopil jejich duch, a když soucitem kypěli a překypovali, plula vždy nahoře veliká pošetilost.

A říkají-li „jsem spravedliv“, míní „pomstil jsem se“.

A dále jsou, kdož mají za ctnost, říkají-li „ctnost je nutná“, ale v hloubi duše věří jen, že nutná je policie.

 

Život je zdrojem rozkoše; kde však chátra pije spolu, tam všechny studny jsou otráveny.

A leckdo, kdo se odvrátil od života, odvrátil se jen od chátry; nechtěl se s chátrou sdíleti o svůj pramen, plamen a plod.

A leckdo, kdo šel na poušť a s šelmami snášel žízeň, nechtěl jen se špinavými velbloudáři seděti kolem cisterny.

 

Životu je třeba i nepřátelství a umírání a křížů a muk: –

 

Jak? je životu také chátry třeba? 

 

A k vládnoucím jsem se obrátil zády, když jsem viděl, co dnes nazývají „vlásti“: smlouvati a o moc kupčiti – s chátrou!

S uzavřenýma ušima jsem žil mezi národy cizího jazyka: aby mi cizí zůstal jazyk jejich smlouvání a jejich kupčení o moc.

A drže si nos, kráčel jsem nevrle vším včerejškem i dneškem! věru, nelibě páchne všechen včerejšek i dnešek píšící chátrou.

 

Střezte se, abyste neplvali proti větru!

 

Život má vždy znovu sám sebe přemáhati!

 

Kdo však jest u lidu v nenávisti, jako vlk u psů: to jest svobodný duch, odpůrce pout, jenž nezbožňuje a v lesích má své doupě.

 

Pravdymilovným zovu toho, kdo odchází na pouště, kde není bohů, a kdo zlomil své zbožňující srdce.

Jeho žízeň ho však nevede k tomu, aby žil jako oni pohodlní: neb kde jsou oasy, jsou také modly.

Hladovějící, násilnickou, osamělou, bezbožnou: tak sebe samu chce míti vůle lví.

Bez blaha sluhů, osvobozena od bohů a od zbožňování, beze strachu a strašná, veliká a osamělá: taková je vůle toho, kdo miluje pravdu.

 

Kdo stále daruje, je v nebezpečí, že pozbude studu; kdo stále rozdává, od samého rozdávání má mozoly na ruce i na srdci.

 

Ano, jsem les a noc tmavých stromů: koho však nezastraší má temnota, nalezne též trsy růží pod mými cypřišemi.

 

Chceš, toužíš, miluješ, jen proto život chválíš!

 

Z hloubi duše miluji pouze život – a věru, nejvíce tehdy, když ho nenávidím!

 

Stále jsem ještě nejbohatší a vzbuzuji největší závist – já nejosamělejší!

 

Neprchli jste vy mně ani já neprchl vám: svou nevěrou jsme si vzájemně nevinni.

 

Toto slovo však řeknu svým nepřátelům: co je všecko vraždění lidí proti tomu, co jste spáchali na mně!

Tuto kletbu vám, moji nepřátelé! Vždyť jste zkrátili, co věčného ve mně!

 

Kdysi jsem si slíbil, že se odřeknu všeho hnusu: tu jste mé bližní a nejbližší proměnili v hnisající vředy.

A když jsem vykonal nejtěžší svůj úkol a slavil vítězství svých přemáhání: tu, svedeni vámi, ti, kdož mě milovali, dali se do křiku, že jim ubližuji nejvíce.

 

Ano, cos neporanitelného, nepohrobitelného jest na mně, cosi, co trhá skály: to sluje má vůle. Mlčky a beze změny prochází léty.

 

Kdo sám sebe neumí býti poslušen, tomu se rozkazuje.

 

Nechť se jen všecko rozbije, co se na vašich pravdách rozbíti – dá!

 

Řiď se ctností sloupu: je stále krásnější a něžnější, uvnitř je však tvrdší a nosnější, čím výše stoupá.

 

Všechno zasluhuje, aby zaniklo.

 

Co mi uškodí, posadí-li se na můj uzlík ještě brouci a křídlatí červi!

 

Kde je nevinnost? Tam, kde je vůle k plození. A kdo chce tvořiti nad sebe sama výš, ten má mi nejčistší vůli.

 

Milovati a zaniknouti: to se rýmuje od věčnosti. Vůle k lásce: to znamená i k smrti míti vůli.

 

Kdo sám sobě nevěří, stále lže.

 

„Od té doby, co lépe znám tělo,“ – pravil Zarathustra jednomu ze svých žáků – „je mi duch již jenom tak zvaným duchem; a všechno to ‚nepomíjející‘ – to je také jen podobenství.“

 

Ach, je tolik věcí mezi nebem a zemí, o nichž se pouze básníkům něco zdálo!

 

Země, tak pravil, má kůži: a tato kůže má choroby. Jedna z těchto chorob sluje na příklad „člověk“.[1]

 

Církev? Toť jakýsi druh státu, a to nejprolhanější.

 

Vezmi hrbatému hrb a vzals mu ducha. Dej slepci zrak a uvidí tolik špatností na zemi, že až prokleje toho, kdo ho vyhojil. A vrať kulhavému zdravou chůzi a způsobíš mu nejhorší škodu: neboť sotva může utíkat, unesou ho jeho nohy a jeho neřesti spolu.

 

Vidím lidi, jimž se nedostává všeho, až na to, že něčeho zas mají příliš – vidím lidi, kteří nejsou ničím více než velikým okem nebo velikou hubou nebo velikým břichem nebo vůbec něčím velikým – převrácenými mrzáky je jmenuji.

 

Přetvořiti všechno „bylo“, aby se z toho stalo „Tak jsem tomu chtěl!“ – teprve to by mi slulo vykoupením!

Vůle – tak sluje osvoboditelka, jež přináší radost.

Chtění to jest, jež osvobozuje.

 

To, ano to jediné, je pomsta sama: nevole vší vůle proti času a proti jeho „Bylo“.

 

S hrbatými je dovoleno mluvit hrbatě!

 

Kde je raněna hrdost, tam vyroste něco, co je ještě lepší než hrdost.

 

Tak cizí jste v své duši věcem velikým, že by vám nadčlověk byl strašlivý v své dobrotě!

A vy moudří, vědoucí, vy byste utíkali před slunečním úpalem moudrosti, v němž nadčlověk s rozkoší koupá svou nahotu!

Mého nadčlověka, hádám – zvali byste ďáblem!

 

Kráčíš svou cestou velkosti: zde se nikdo nebude plížiti za tebou! Tvá noha sama za tebou zametla stezku, nad níž jest psáno: nemožnost.

 

Chvála tomu, co zatvrzuje!

 

Láska je nebezpečí nejosamělejšího.

 

Odvaha je nejlepší vrah – odvaha, která útočí: usmrtí samu smrt, neb dí tato slova: „To že byl život? Nuže vzhůru! Ještě jednou!“

 

Sám jsem opět a sám chci býti, sám s čistým nebem a volným mořem: a opět je kolem mne odpoledne.

pokračování >>>